O MNĚ

Jmenuji se Kačka a cestuji ZA KAČKU.


Mimo to žiju šťastný život. Nehromadím majetek a nehoním se za dokonalostí, ale plním si svoje sny. Všechno, co dělám a čemu věnuji tu nejcennější komoditu, tedy čas, dělám prostě a jednoduše RÁDA. Mám ráda svoji práci, svoji rodinu a svoje přátele. Mám ráda své cesty a cestování.

 

Tento pocit štěstí jsem nevnímala odjakživa. Uvědomila jsem si ho právě na svých cestách. Právě zde mi totiž pokaždé dochází, jak šťastná jsem, když mohu dané místo vidět, prožít. Že si přes všechny mantinely a všechna “proti” svoje cestovní sny plním.
Že se každý den obohacuji a posouvám vpřed. Že i když zažívám sebehorší den, mám v kapse vždycky další letenku a vím, že bude dobře. Že skutečnou cenností pro mě nejsou peníze, ale čas strávený na cestách. Že být "rozlítaná" nemusí být vždy hanlivé spojení, naopak. Že i když štěstí si koupit za peníze nejde, letenku ano. 

Startovní čára CESTOVÁNÍ za KAČKU..

Cestovat jsem začala, myšleno v tomto intenzivnějším režimu, zhruba před 5 lety. Starter byl paradoxně úraz kolene. Tu dobu, kdy jsem byla nehybná, odkázaná na pomoc okolí i v těch úplně nejzákladnějších věcech sebeobsluhy, jsem si čas krátila počítáním nerovností na stropě a prohlížením starých fotek. Fotek z cest. No a právě v tu dobu jsem myslela na jedinou věc - na všechna krásná místa, která jsem ještě neviděla.. Představovala jsem si je jako kdysi, jako malá. Nyní mi k tomu místo zeměpisného atlasu pomáhal strýček Google a teta Wiki, taky fantazie.

 

No a právě tehdy jsem si slíbila, že pokud se ještě někdy na vlastní nohy postavím a budu chodit bez omezení a bolesti, začnu cestovat a přestanu si odpovídat na svoje cestovatelské sny “někdy”.  Právě v té posteli mi totiž až v paralyzovaném stavu došlo, že “někdy” je vlastně sestra “nikdy”. Tváří v tvář mé nehybnosti a všech najednou skutečných limitů mi došlo, že jedinou překážkou, jediným skutečným mantinelem, který mě od plnění snů dělí, je moje hlava. Nějak jsme se s dospělostí naučili "moc přemýšlet" a naše sny a plány, tedy skutečný život, odkládat na později. Jenže hodně často se pak stane, že to později prostě prošvihneme, honíme se "za Godotem" a svoje sny vlastně nikdy neprožijeme. No a já si tehdy řekla, že pokud se na ty nohy ještě postavím, opřu se do opravdického života naplno. Bez odkladů. Splním si všechno, o čem jsem snila, všechno, co mě napadne. Nebo proto aspoň udělám maximum. Také jsem si řekla, že pokud mi přijde plnění mé úrazové pojistky, resp. vyplacení trvalých následků, použiji tento budget jako startovací sumu pro svoji první velkou cestu. Co jsem si slíbila, to jsem si splnila. Den po připsání peněz z pojistky na můj účet jsem si koupila letenku na Kubu..

Kuba byla první v řadě, poté následovaly další a další kouty celého světa.

 

Nyní cestuji jak to jen jde, a to kamkoli. U toho se snažím, aby byly moje cesty maximálně našlapané zážitky a vjemy, abych z každé cesty vytěžila maximum, ale současně, aby cestovní náklady byly co nejmenší. Snažím se tedy o levné a přitom na zážitky maximálně bohaté cestování. 

 

Každou svojí cestou se učím. Ani po těch letech a všech cestách za mnou nejsem pořád tam, kde by šlo být. Každopádně, ať už člověk cestuje s jakýmkoliv rozpočtem, pořád platí jedno: investice věnované do vzdělání a do cestování jsou ty jediné, které zubem času neztrácí na hodnotě. Naopak. Jsou s každým dnem cennější. A jak si po tom světě lítám - ve svých žabkách ťapkám pouští, džunglí, silnicí, horami a dolami - pokaždé když slyším ve svém koleni lehké artrotické vrzoty, našlapuji sice obezřetněji, ale s ještě větší radostí. Radostí z každého dalšího kroku přede mnou. S díky za každé nové ráno, za každý opravdu odžitý den, za každou letenku kamkoliv! Kamkoliv, protože všude je něco krásného. Ale hlavně děkuji za mé přátele, se kterými si na svých cestách dělám nové a nové vrásky radosti (a starostí) na tváři a díky za to, že mě má vrzavá kolena vždy dovedou zase zpátky. Zpátky domů.