Apulie, to je oblast od pomyslné ostruhy až po podpatek „italské boty", také vůbec první italský region, kde se začal vyrábět olivový olej (roste tu až 50 milionů olivových stromů!!)! Vyrábí se zde i 200 typů těstovin a je to kraj pohádkových kulatých domečků trulli. Mimo to i krásných písečných pláží, přístavních měst, kostelů a katedrál. A vína za 1,5 euro!
TERMÍN:
29.7 - 3.8.2020
PROČ BARI?
Letos jsem se rozhodla, že se v tom cestování trochu posunu. Tím posunem měla být poprvé v životě cesta, kterou zrealizuji naprosto sama. Bez svých kamarádek, parťaček. Původně jsem plánovala Arctic circle trail, ale s ohledem na stávající situaci – Bari musí stačit. Jinými slovy, bylo mi úplně jedno kam poletím, podstatné bylo, že si celou tu cestu odžiju sama se sebou.
Chvíli jsem přemýšlela, kam se vyprávím. Samozřejmě mě první napadla místa, která už znám… Jednoduchá Neapol, profláklý Řím, potřetí Malta nebo prťavé Santorini… Prostě něco, kde jsem byla buď nedávno nebo už několikrát a vím, že se tam neztratím. Jenže pak mi došlo, že tohle není “ono”. Tohle není jet opravdu sám. Jet někam, kde to člověk vůbec nezná a kde musí čelit všem možným jobovkám.
S ohledem na současnou postcovidovou situaci jsem se rozhodla pro Itálii. Hlavně z toho důvodu, že let sem snad nebude zrušen. No a v Itálii jsem zvolila místo, kde jsem nejenže ještě nebyla, ale o kterém jsem už několikrát přemýšlela. A s letenkou do tisícovky nebylo už vůbec o čem přemýšlet. Proto Bari.
LETENKY DO BARI
Letenku do Bari jsem koupila u Wizzair, a to s odletem ve středu z Prahy za 9,9 €. Zpáteční jsem koupila za 13 € u Ryanair s návratem v pondělí do Vídně. Cena zpáteční letenky tak byla celkem 630 Kč.
COVID SITUACE - OPATŘENÍ
K registraci - vstup do Apulie:
Do Apulie byla v době mé cesty povinná registrace prostřednictvím online
formuláře (zde: https://limesurvey.istsvc.regione.puglia.it/index.php/119341?lang=en). Stejně jako minulý týden do Španělska, i teď jsem se s tím trochu prala. Formulář jsem vyplnila, vytiskla a vzala na cestu sebou. K tomu mi přišlo po uložení do PDF formátu jakési dovysvětlení, kde se psalo o nutnosti nahlášení se zdravotnickému zařízení… Vůbec jsem to nepochopila, ale s ohledem na to, že všichni strašáci stran registrací nebyli ve skutečnosti ani zdaleka tak strašní - musí stačit tištěná verze formuláře sebou.
Skutečnost na místě? Rychlejší odchod z letištní haly jsem snad nezažila. Nejen proto, že je letiště malinké, ale hlavně proto, že tam nikdo nic neřeší. Ani jedna cedule Covid, ani jeden zaměstnanec od přistání po odchod z letiště, natož nějaká kontrola dotazníků.
Možná se budu opakovat, ale k situaci Covid ZA MNE následující:
Všude, kde jsem od června byla (Slovinsko, Chorvatsko, Řím, Tivoli, Neapol, Capri, Barcelona, Bari) , bylo krásně. Památky bez lidí, místní lidé mega ochotní, ceny za služby poloviční. Prázdné letištní haly (dost depresivní), z třetiny zaplněná letadla (každý let jsem měla tři sedadla pro sebe), poloprázdné MHD, lístky na MHD nešly ve většině zemí koupit u řidiče a ti většinou na dotaz co s tím jen mávnou rukou a pokynou ke vstupu do vozu (revizoři nechodí).... Prázdná náměstí a tam, kde se dřív musely tikety kupovat on-line dopředu několik dní, tam bez fronty "na hned" dovnitř... Jinými slovy - DOKONALÉ CESTOVATELSKÉ PODHOUBÍ.
Letištní kontroly naprosto minimální, nízkonákladovky (Wizz ani Ryanair) absolutně neřešily rozměry zavazadel, ve většině destinacích není potřeba z batohu vytáhnout ani kosmetiku a vývrtka na víno, kterou jsem dříve měla téměř vždy zabavenou na letišti, se mnou proletěla Řím, Barcu i Bari a věřím, že i ze Santorini se vrátí bez újmy... V letadlech je možné přesadit se jako za starých časů, jen to teď není úplně potřeba, protože i ty nízkonákladovky vás teď posadí bez příplatku vedle sebe .. Apokalyptické scénáře toho, že nelze po dobu letu na wc nebo si koupit pití jsou taktéž naprosto nereálné a hlavně - všechny ty dotazníky a registrace zatím zcela scifi. Na letištích nikdo nic nekontroluje a nechce a krom změření teploty, roušky v letadle a v Barce vyplnění tištěného dotazníku, kterej stejně nikdo nelustruje, nikde nic.
Jinými slovy - nikdy se mi nelétalo lépe, levněji a jednodušeji a nikdy to nebylo nikde ve světě tak levné, klidné, bezpečné (policejní auta v metropolích na každém kroku). Jo a nikde není větší Covid panika jak u nás.
Apulie: Roušky v MHD a v obchodech ano, jinak dobrovolně. Sedadla v MHD omezená.
DOPRAVA Z/ NA LETIŠTĚ
Nejlevnější dopravou z letiště do centra Bari je autobusová linka č. 16, která jezdí mezi letištěm a vlakovým nádražím v Bari každých cca 45 minut. Tento bus je v provozu od 5:00 do 21:35, v neděli a svátky od 6:00 do 21:10 hodin. Doba jízdy je 45 minut a lístek stojí 1 EUR (lze zakoupit na letišti v prodejně knih a ve městě pak v jakékoliv prodejně tabáku). Také prý můžete koupit u řidiče za 1,50 €, nikoli však ve světě Covidu. Takže z letiště v tuto chvíli zdarma.. Z letiště se dá dostat i vlakem, ale proč platit pětkrát tolik, když časový rozdíl není nijak dramatický?
Cena taxíku z letiště do města k hlavnímu nádraží je 25 €.
DOPRAVA NA BARI
Dopravu v oblasti Apulie jsem realizovala vždy po vyhledání jízdního řádu v Google mapách. Všechny spoje seděly, ať už šlo o autobusy nebo vlaky (no dobře, vlaky trošku víc). Doprava pohodlná, relativně levná - ne dražší než u nás. Půjčit auto by mě vyšlo na den okolo 2 tis + PHM a kopa starostí k tomu. Takže vlaky a busy = 1A. No a zkusila jsem i stop. V době covidu, bez roušky, ale s o to větším úsměvem! A výsledek? Jsem teď doma a píšu tento cestopis - pořád se stejným úsměvem na tváři!
K vlakům: jízdenky na nádražích koupíte buď v prodejně jízdenek (okénko) - ale upozorňuji - máte-li na odjezd vlaku méně jak 30 minut a stojí-li před vámi ve frontě dva lidé - vlak nestihnete :D Na všech stanicích jsou automaty Trenitalia, které jsou naprosto blbuvzdorné a které jsou i přes spomalený tisk jízdenek (tak se neděste, když to pár vteřin od zaplacení po tisk potrvá) desetinásobně rychlejší než přímá obsluha. Platba je možná jak kartou, tak hotově. Kdykoli vám vyjede jízdenka, musíte ji před vstupen do vlaku označit - na nástupištích jsou na to "svakače".
Jízdenku do autobusu koupíte v Bari centrale v kiosku o tohoto "nádraží". V buse z letiště ji koupit u řidiče nejde, ale jinde pak - bez problému ano. Asi ten Covid řádí nejvíc kolem letiště no..
UBYTOVÁNÍ NA BARI
Pár dní před cestou jsem dostala od svého kamaráda Joxe upozornění, ať hlavně neberu jedno konkrétní ubytování, ve kterém měl ne zcela příjemnou zkušenost – nejen že se mu strhly peníze z karty dvakrát, že se tam prý hulila tráva na každém rohu, ale prý tam prošel kolem jedněch dveří, ze kterých se valil takový dým a kouř, že měl pocit, že je to brána do Narnie. Doteď si pamatuju, jak mi to popisoval a ještě teď se tomu směju. Každopádně ubytování ani nyní, v době Covidu, není na Bari nějak levné, takže jsem nakonec zmíněnou Narnii vzala. Ubytování bylo v pohodě, poměr cena a výkon naprosto dostačující a hlavně – poblíž hlavního vlakového nádraží. Cestu do Narnie jsem teda nenašla, ale věřím, že tam určitě někde je. Ostatně budu to moct zjistit za měsíc, kdy se na Bari vracím.
Cena za pokoj/osobu a 5 nocí: 2 622 Kč.
Bydlela jsem zde: ARTISTIC HOUSE .
Vlastně za měsíc Narnii netestnu podruhé, protože příště naplánuji ubytování mimo Bari.
JÍDLO NA BARI
Musím se přiznat, přestože jsem byla v Itálii, která je vyhlášená skvělou kuchyní, v případě této cesty nebylo na jídlo moc čas. Většinu toho, co jsem jedla, jsem nakoupila v místních sámoškách. Ceny v supermarketech jsou plus mínus stejné jako u nás. Základní produkt – víno – je v Itálii opravdu za kačku. Nejlevnější láhev vína koupíte za 1,5 €, Prosecco od 2,8 €. Samozřejmě to platí pro ceny v supermarketech. Pokud si dáte víno v restauraci, pak je cena od 4 € za sklenicí výše.
Nicméně pro ty, kteří neholdují supermarketové stravě, jídlo v restauracích začíná na 6 € (pizza) a končí okolo 15 €.
ITINERÁŘ:
DEN 1 - středa 29.7.2020 - PRAHA - BARI - TRANI - BARLETTA - BARI
Tenhle den začíná opravdu brzy ráno. I když tentokrát neletím z Vídně, ale z Prahy, je to pořád dlouhá cesta. Vlastně ještě delší jak do Vídně! (Máme my v tom Brně docela silný handicap!). Každopádně já se už pár let chlácholím, že i cesta může být cíl, takže cestu na letiště neberu jako zlo, ale jako součást svojí cesty. Možná i proto si ji tradičně zpříjemňuji jak společností svých parťaček, tak i společností vychlazených bublinek nebo dobré Pálavy. Poprvé je tady rozdíl. Žádná parťačka vedle mě není a láhev vína si brát sama pro sebe – to mi přišlo trochu zvláštní. Nastupuju v Brně ve 4.20 hodin do autobusu, beru své místo, koukám do ještě spícího města za okny a poprvé vnímám, že tahle cesta bude jiná.
Po minulém týdnu, kdy jsem byla celkem znechucená z cesty vlakem do Vídně, jsem nyní ani na vteřinu neváhala a zvolila pro přepravu do Prahy zelenou flotilu Flixbus. Poměr cena a výkon je pro mě jednoznačnou volbou číslo jedna. Jízdenky za 119 Kč jsou cenově nejvýhodnější a navíc věřím, že jakmile si to bude moct společnost dovolit, opět budou dostupné i slevové poukazy, kde lze získat stejnou cestu o 30% levněji. Byla jsem minulý týden v Praze na krátkou otočku a taktéž jsem “zelené” vybrala tam i zpět a teď se usmívám, protože mi jeden řidič připomíná toho minulého. Ten nejen že mě při nástupu nasměroval hned k sobě, po cestě občas prohodil pár přátelských slov, ale ještě si mě na základě jízdenky vygooglil na faceboku a poslal žádost o přátelství. Když jsem klikla na profilovou fotku asi 60 letého pána hrdě stojícího před zeleným autobusem - nešlo nepotvrdit! Holt řidiči u Flixu mají vytříbený vkus✌️😂
Zatímco většina národa se právě probírá, já v 6:50 stojím v Praze na hlavním nádraží. Na letišti jsem během 40 minut a už si to sypu do salonku. Kartu Erste Premier mám od března a ještě jsem žádný salonek nevyužila! Hanba! Je to tím, že mí parťáci kartu nemají a za vstup platit je díky kvalitní vlastní zásobě blbost, že. O to víc si to ale užiju dnes, když letím sama. Letiště je i dnes a i zde v Praze naprosto liduprázdné, což mě pořád ještě děsí...
Dost mě zarazila kontrola zavazadla na letišti. Něco takového by mě překvapilo i v Číně, natož u nás… Byla jsem tam asi 30 minut, vytáhli mi z baglu úplně vše a každej kus oblečení ošahali (čti zmuchlali). Vývrtka na víno ani powerbanka, která by nabila jednu menší planetu, nevadila, moje vyžehlené a úhledně poskládané oblečení asi jooo :) Každopádně času bylo dost, tak mi to nevadilo - po celou dobu jsme si vymněňovali oboustranné vtípky, takže žádné trauma a za plastovou skládací skleničku na víno jsem si zasloužila obdiv a respekt všech přihlížejících ;)
Salonek katastrofa, a to nejsem fiflena. Jestli za to někdo zaplatí 700 Kč, je to cvok!!! Jídlo nula, oříšky a jednotlivě balené lotosky (karamelové sušenky) ke kávě, pak ta káva, nealko z postmixu, pivo a víno (jeden druh a jak lze jistě tušit dle slova katastrofa v úvodu - Pálava to není). Jo a to víno ještě na požádání.. Žádala jsem třikrát, dva drinky jsem si spolu s Prymulou vzala do letadla..
Odlet z Prahy máme přesně v 10:30, po klidném a pohodovém letu – samozřejmě v roušce a jako poslední dobou vždy - na trojsedadle jen pro mě přistáváme ve 12:20 v Bari. Dle průvodce letišť na stránkách Cestujlevně hrnu na autobus č. 16 a opravdu za 30 minut jsem v centru města. V době Covidu zdarma, protože lístky není kde koupit a řidič prodat nemůže.. Škoda no.. :)
Házím batoh do svého ubytování v Narnii, moc chuť to tady prozkoumávat díky slovům Joxe ani nemám, takže rychlá sprcha a hurá na výlet! Jdu na hlavní vlakové nádraží, které je vlastně tam, kde mě vyhodil autobus. Musím to tady trošku prozkoumat, protože odtud budu vyrážet na několik stran a dnes zčínám.
Jelikož už je docela odpoledne, není prostor na velké zajížďky. Mým dnešním cílem je město TRANI, vlakem z Bari dostupné za 3,3 € v jednom směru (od 28 do 50 minut jízdy dle typu vlaku). Lístek kupuju (sama!!💪🙈😂) v automatu, na peronu jsem upozorněna, že jej mám označit. Chytám vlak ve 14:38 hodin z Bari a skoro hodinku si užívám báječné klimatizace (čti mrazák)..
TRANI
Tak tohle malé městečko leží na trase vlaku severně od Bari a je to oproti rušnému Bari hezký romantický kontrast. Moc turistů sem nejezdí ani tak, natož teď v době té pandemie že... (čti chcípl tu pes).
Procházím uličkami, kde je jeden dům vedle druhého prostě skvost. Nevím, zda se dívat kolem sebe, před sebe a nebo jít s hlavou zakloněnou! Nádherné okenice, balkóny a vše ozdobené jak květinami, tak i čerstvě vypraným prádlem. Ta vůně bere dech.. Tady totiž i to prádlo voní jinak! Občas dostanu spršku spolu s květinkou v nějakém okně, ale tady to prostě nevadí. Naopak.
První zastávka je KATEDRÁLA TRANI. Nejen že je to velkolepá stavba sama o sobě, ale tyčí se přímo na břehu Jaderského moře, což jí dodává teprv nádech romantiky. Pohled na ni bere dech a je to přesně ta stavba, jejíž obrysy, zvuk varhan linoucí se z jejích útrob a mořské pozadí bude mít člověk už navždy v hlavě jako dokonalou kompozici jednoho dokonalého místa. Hlavou mi zde proletí podobná místa. Živé záblesky.. Kostel na břehu moře v Ohridu, maják na Sardinii, katedrála v nikaraguiském Leonu, socha Ježíše v Juan del Sur… A teď nově - Katedrála Trani. Mimochodem - je zasvěcená svatému Mikuláši, stejně jako před pár dny boží kostel ve Znojmě..
No a pak je na řadě PŘÍSTAV! Už jak se k přístavu blížím a cítím starou známou vůni moře, jsem na měkko. Tohle prostě nejde nemilovat! Poté, co nasaju všechnu tu modrou všemi smysly, vyrazím instinktivně na stranu k majákům. Vidím je v dálce na opačném cípu přístavu, než je katedrála. Červený a zelený maják na pozadí tyrkysového moře, vybělených kamenů a vymetené oblohy - katalogový "kýč", pro mě ale naprosto boží vyhlídka! Na kamenech pár místních a v jediném dostupném stínu - ve stínu červeného majáku - pes. Komu patří nevím, ale tu půlhodinu, co jsem si tam sedla a prostě jen "byla", byl můj. Koukám na ten maják za svými zády a střídavě na zelený přede mnou, drbu novýho kámoše za ušima a přemýšlím, proč mi to tak dlouho trvalo. Vyrazit někam sama…
Většině lidem kolem mě to přišlo ujetý, blbý, divný.. Což je v původním kontextu pochopitelné - plánovala jsem totiž jinou trasu. Víc náročnou na chůzi, na fyzičku, na samostatnost, na improvizaci, na snížení komfortní zóny nejen na asijských 50 %, ale v podstatě na nulu. Prostě trek 160 - 200 km grónskou letní "pustinou", 20 km denně se vším potřebným (včetně jídla,stanu, spacáku, vody.. ) na svých zádech. A sama. Paradoxně z toho treku jsem strach tolik neměla. Víc mě děsilo, kam mě myšlenky zavedou a jak vydržím těch 14 dní jen sama se sebou. Každopádně to byla výzva. No a protože mi Covid do plánu Artic Circle Trail hodil vidle, rozhodla jsem se splnit si z té výzvy alespoň část. Vyjet někam jen sama se sebou. Dlouho jsem čelila dotazům "A proč sama?", " S kým si budeš povídat?", "Co když se ti něco stane?"... Chvilku jsem si opravdu říkala, jestli nejsem cvok..
No a teď tu sedím, mám za sebou den nabitý zážitky od tří ráno, kdy mi v Bořitově zazvonil budík, probouzející se Prahu až po přílet do Bari. No a pak výlet až sem do Trani, kde vdechuji mořskou sůl, cítím všudypřítomnou vůni vypraného prádla, mám nového tichého kamaráda a vím, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě. Odžila jsem si poprvé den dle svého itineráře - bez ohledů a ohlížení se, bez kompromisů, beze slov. I když slova a lidi miluju, taky všechny své přátele a každou cestu s nimi, tohle je jiné. Ne lepší, ne horší, ale jiné. Tohle je totiž absolutní svoboda. V době, kterou teď máme všichni odžitou, tak cenná!! Svobodně se pohybovat, nechat se intuicí, barvami majáku nebo vůní prádla prostě jen tak vést, usmívat se na staré dědoušky před každým místním domem a sklízet za to nejen totéž, ale i pozvánku na kávu nebo rozehranou karetní hru, to je skutečná cesta. Nepotřebuju to s někým sdílel, potrebuju to prožít na plno. Jsem naprosto klidná a nemám v hlavě žádnou zbytečnou myšlenku. Ani na to, co bylo, protože to už není podstatné. Ani na to, co bude, protože to ještě není podstatné. Myslím jen na to úžasné, mořskou solí prosolené TEĎ.
Opírám se o maják a uvědomuju si, že všechny tyhle pocity mají jeden důvod. To, že se můžu někam občas ztratit a prožít si to s takovým klidem a naplno, je jen díky majáku. Za každým majákem totiž stojí přístav a když loď ví, že je přístav na obzoru, zvládne nejen každou cestu, ale taky proplout i na rozbouřeném moři s lehkostí. Do přístavu, domů. I já maják mám a stejně jako v Trani hned několik! A i když mi je teď a tady dobře samotné, díky za každý z nich, protože bez pocitu, že mě na konci nejen této, ale každé mé cesty čeká světlo v mém přístavu, bych to tak nevnímala.
Jo a i to víno mi samotné chutná úplně stejně jako s Váma, holky, takže ani ten největší strašák se nenaplnil :)
Po odpočinku u moře obcházím přístav a zabloudím kousek do centra - CENTRO STORICO. Celé historické městečko je jedna velká podívaná. Je zde opravdu velká spousta krásných historických budov a nahlížet do jejich starobylých dvorů, to je prostě senzace. Z památek doporučuji Church of Saint Clare, Caccetta Palace a Chiesa d'Ognissanti, templářský románský kostel. Nádherné místo je i Sinagoga di Scolanova a podloubí kolem. Na chvilku si zde připadáte jak v Jeruzalémě.
Hned vedle katedrály je pevnost Castello di Trani, ale ta mě nijak nezaujala. Navíc na mě padla šílená žízeň a dehydratací se mi na chvilku udělaly mžitky před očima. Mapy hlásily nejbližší market skoro 20 minut chůze od mé polohy a já na vteřinu přemýšlela, že možná fakt omdlím. Ve stejný moment vedle mě zarachotila kovová roleta a pán po místní siestě s úderem 17 hodiny právě otevřel malinkou sámošku. Zázrak! Beru ledově vychlazenou vodu a ješte pred zaplacením ji celou vypiju. Úžasný pocit! Jak po přiložení elektrody kardiostimulátoru na hrudník a puštění do těla výboje tak silného, aby to bezvládné tělo přivedlo k životu. Dopíjím vodu a vidím na poličce pár lahví vína… No přece tu plastovou sklenicí netáhnu zbytečně! Cena 1,5 € za láhev je jasným znamením, že za KAČKU trip bez téhle láhve nemůže být! Sednu před katedrálu a vychutnám si skleničku jak už dlouho ne! Zbytek do PET lahve (vinná etiketa má prázdniny), protože kdo by to sklo na zádech nosil, že. No a jde se na vlak, protože Hoštice, nezastavujeme! Další stanice BARLETTA!
Na vlakáči v Trani nejsou automaty ani normální prodejna jízdenek, jízdenka se kupuje v kiosku, a to za 1,1 €. Do Barletty je to jen jedna zastávka, takže asi 10 minut jízdy.
BARLETTA
Historie tohoto města sahá do 4. století před naším letopočtem, kdy zde Féničané zřídili obchodní stanici. Známá je zde pět metrů vysoká bronzová socha Colosso, která údajně zobrazuje císaře Hadriána. Není tu ale jen tato socha, je toho tu víc. Můj zdejší itinerář je kolem 4 kilometrů chůze, takže zhruba hodinka až dvě.
Hned po východu z nádraží je krásný park. Ani ne tak uspořádáním, jako tím, kolik je zde lidí a jak to zde žije. První místo, kam mě vede navigace, je Chiesa Santo Sepolcro. Před tímto románským kostelíkem na rohu opravdu frekventované ulice stojí zmíněná, pozdně antická, bronzová socha. Velikost je 5,11 metrů. Známá je jako „Kolos z Berletty“. Důvodem, že tato postava nemá správné proporce, je zásah jednoho dominikánského mnicha, který s povolením krále roztavil spodní polovinu sochy, aby získal materiál na zvon. Teprve v roce 1491 byly torzu znovu navráceny paže a nohy.
Další v pořadí je Cathedral Basilica of Saint Mary 'Maggiore'. Tato katedrála byla postavena roku 1150 v románsko-apulijském slohu, později obohacena gotickými prvky. Horní část 54 metry vysoké zvonice byla po zemětřesení v roce 1743 (které zasáhlo celé město Barletta) obnovena. Pak jsem ještě nakoukla ke Castello Scevo, což je románská pevnost postavená Friedrichem II. Známá je tím, že zde italský režisér Franco Zeffirelli natáčel filmovou podobu Verdiho opery Othello.
Barletta je zase úplně jiná, než Trani. Tady je to víc Itálie - divoká, barevná nespoutaná. Za návštěvu stojí, je to zase něco jiného! Ale dvě hodinky zde bohatě dostačují.
Z Barletta se vracím (opět vlakem) do Bari, a to za 4,3 EUR v 19 hodin. Okolo 20 vystupuju "doma" v Bari. Město ožilo, z vyprahlého a celkem vylidněného odpoledního města je to nyní pulzující živel. Jediná ulička není bez života! Sháním market s potravinami, ale je to jak náš Václavák. Samé restaurace a podniky, ale sámoška nikde. Nakonec na jeden narazím, bohužel mají už 10 minut zavřeno. Pán u pokladny vidí mé zklamání a není mu líno otevřít roletu, odblokovat zabazpečovačku, nastartovat pokladnu a nechat mě v klidu a s úsměvem na tváři nakoupit. Prostě boží! Mám vodu, víno, kefír a vajíčka - přežiju!
Večerka před půlnocí, ráno budíček v 5 a další výletík!
DEN 2 - čtvrtek 30.7.2020 - BARI - LECCE - MONOPOLI - POLIGNANO A MARE - BARI
Dnes jsem se přece jen rozhodla udělat výlet, a to do zhruba 160 kilometrů (jižně od Bari) vzdáleného města LECCE. Z Bari je možné dostat se sem vlakem, a to za 1 hodinu a 46 minut a cenu 10,9 € v jednom směru. Chtěla jsem jet vlakem už v 6:31 z Bari s příjezdem v 8:17 do Lecce. Budík na 5 ráno byl jistota, že stihnu i klidnou ranní kávu na balkoně s výhledem na město. Vycházím přesně v 6, mám 30 minut do odjezdu, což je cajk, ubytko mám od hlaváče do deseti minut chůze… Jdu už ale nad tím ránem prázdným městem docela dlouho a nádr nikde. Raději kouknu do map… Super, jdu opačným směrem. Nádraží je teď ode mě 16 minut, do odjezdu vlaku zbývá 14 minut, a to mě ještě čeká boj s automatem na jízdenky! S ohledem na to, že další vlak jede až za hodinu a já nevstávala v 5 jen tak, rozběhnu se! Na nádru jsem v 6:27, začíná zmíněný boj s automatem. Úplně slyším vteřinovku a je mi jasný, že jestli tiket zaplatím a vlak nestihnu, 11 € je v háji stejně jako můj ranní sprint. Podaří se mi zadat jízdenku, platba na podruhé. To jsou nervy! Nástupiště mám číslo 9, což je na druhém konci nádraží, samozřejmě. Teď už to není běh, ale olympijský sprint! Doběhnu na nástupiště a vlak nikde. Cedule nad hlavou hlásí dvacetiminutové. Tak se zde člověk zase hned cítí jako doma… Jen doufám, že zde kromě zpoždění jiné podobné aspekty cestování vlakem nemají. Stojím si tam pak těch dvacet minut a vzpomínám na ranní sprchu a pocit svěžesti a přemýšlím, zda ty proudy potu, co cítím od zad až po prdel, vidí i ostatní 😂😂
LECCE
O tomto městě jsem se na internetu dočetla, že se jedná o barokní perlu jižní Itálie. Mimo toto označení má ještě dvě další – barokní Florencie nebo taky Florencie jihu.
Už jen toto přirovnání mě přesvědčilo, že tohle město musím vidět. Vzdálenost a cena za jízdenku to vše jen utvrdila.
První dojem - jsem v Africe! Cestou z nádraží do historického centra potkávám jen obyvatele s naprosto černou barvou pleti. Ani jediný Ital nebo jiná národnost. Musím říct, že jsem měla chvilkama i docela nepříjemný pocit, protože v ulicích je i kopa bezdomovců a prapodivných individuí. No a asi i proto na mě jako na jediného bělocha koukali trošku jak tele na nová vrata.
Lecce je zhruba stotisícové město, kterým se táhne baroko-rokokový styl křížem krážem. Ve městě jsou vidět nádherné paláce, měšťanské domy a katedrály, to vše postavené z měkkého a zlatě zabarveného vápence. Ten má svůj speciální název – kámen Lecce. Jelikož je tento vápenec měkký, dají se do něj dobře vrývat všelijaké ornamenty, které jsou vlastně největší ozdobou místní architektury.
Hlavní památkou tohoto města je naprosto velkolepá barokní Bazilika svatého kříže - BASILICA DI SANTA CROCE. Jedná se o chrám s neskutečným počtem dekorativních prvků v jeho průčelí.
V centru města je náměstí PIAZZA SAN ORONZO, které získalo jméno podle světce a patrona města, svatého Oronza. Socha tohoto patrona je vidět na náměstí na vrcholu sloupu, který kdysi městu darovalo město Brindisi. Naproti němu je opravdu zajímavý palác, kde má prostory jak radnice, tak i malý kostelík svatého Marka.
Další známé náměstí je PIAZZA DUOMO. Zde je k vidění barokní dóm a zvonice. Kdysi bylo toto náměstí uzavíratelné branami, které se dokonce na noc zamykali. Místní uličky jsou opravdu nádherné - kamenné a v létě opravdu osvěžující. Zdobení domů a balkonů je naprosto úžasné, člověk neví, kam se dřív dívat!
