Apulie, to je oblast od pomyslné ostruhy až po podpatek „italské boty", také vůbec první italský region, kde se začal vyrábět olivový olej (roste tu až 50 milionů olivových stromů!!)! Vyrábí se zde i 200 typů těstovin a je to kraj pohádkových kulatých domečků trulli. Mimo to i krásných písečných pláží, přístavních měst, kostelů a katedrál. A vína za 1,5 euro!
TERMÍN:
29.7 - 3.8.2020
PROČ BARI?
Letos jsem se rozhodla, že se v tom cestování trochu posunu. Tím posunem měla být poprvé v životě cesta, kterou zrealizuji naprosto sama. Bez svých kamarádek, parťaček. Původně jsem plánovala Arctic circle trail, ale s ohledem na stávající situaci – Bari musí stačit. Jinými slovy, bylo mi úplně jedno kam poletím, podstatné bylo, že si celou tu cestu odžiju sama se sebou.
Chvíli jsem přemýšlela, kam se vyprávím. Samozřejmě mě první napadla místa, která už znám… Jednoduchá Neapol, profláklý Řím, potřetí Malta nebo prťavé Santorini… Prostě něco, kde jsem byla buď nedávno nebo už několikrát a vím, že se tam neztratím. Jenže pak mi došlo, že tohle není “ono”. Tohle není jet opravdu sám. Jet někam, kde to člověk vůbec nezná a kde musí čelit všem možným jobovkám.
S ohledem na současnou postcovidovou situaci jsem se rozhodla pro Itálii. Hlavně z toho důvodu, že let sem snad nebude zrušen. No a v Itálii jsem zvolila místo, kde jsem nejenže ještě nebyla, ale o kterém jsem už několikrát přemýšlela. A s letenkou do tisícovky nebylo už vůbec o čem přemýšlet. Proto Bari.
LETENKY DO BARI
Letenku do Bari jsem koupila u Wizzair, a to s odletem ve středu z Prahy za 9,9 €. Zpáteční jsem koupila za 13 € u Ryanair s návratem v pondělí do Vídně. Cena zpáteční letenky tak byla celkem 630 Kč.
COVID SITUACE - OPATŘENÍ
K registraci - vstup do Apulie:
Do Apulie byla v době mé cesty povinná registrace prostřednictvím online
formuláře (zde: https://limesurvey.istsvc.regione.puglia.it/index.php/119341?lang=en). Stejně jako minulý týden do Španělska, i teď jsem se s tím trochu prala. Formulář jsem vyplnila, vytiskla a vzala na cestu sebou. K tomu mi přišlo po uložení do PDF formátu jakési dovysvětlení, kde se psalo o nutnosti nahlášení se zdravotnickému zařízení… Vůbec jsem to nepochopila, ale s ohledem na to, že všichni strašáci stran registrací nebyli ve skutečnosti ani zdaleka tak strašní - musí stačit tištěná verze formuláře sebou.
Skutečnost na místě? Rychlejší odchod z letištní haly jsem snad nezažila. Nejen proto, že je letiště malinké, ale hlavně proto, že tam nikdo nic neřeší. Ani jedna cedule Covid, ani jeden zaměstnanec od přistání po odchod z letiště, natož nějaká kontrola dotazníků.
Možná se budu opakovat, ale k situaci Covid ZA MNE následující:
Všude, kde jsem od června byla (Slovinsko, Chorvatsko, Řím, Tivoli, Neapol, Capri, Barcelona, Bari) , bylo krásně. Památky bez lidí, místní lidé mega ochotní, ceny za služby poloviční. Prázdné letištní haly (dost depresivní), z třetiny zaplněná letadla (každý let jsem měla tři sedadla pro sebe), poloprázdné MHD, lístky na MHD nešly ve většině zemí koupit u řidiče a ti většinou na dotaz co s tím jen mávnou rukou a pokynou ke vstupu do vozu (revizoři nechodí).... Prázdná náměstí a tam, kde se dřív musely tikety kupovat on-line dopředu několik dní, tam bez fronty "na hned" dovnitř... Jinými slovy - DOKONALÉ CESTOVATELSKÉ PODHOUBÍ.
Letištní kontroly naprosto minimální, nízkonákladovky (Wizz ani Ryanair) absolutně neřešily rozměry zavazadel, ve většině destinacích není potřeba z batohu vytáhnout ani kosmetiku a vývrtka na víno, kterou jsem dříve měla téměř vždy zabavenou na letišti, se mnou proletěla Řím, Barcu i Bari a věřím, že i ze Santorini se vrátí bez újmy... V letadlech je možné přesadit se jako za starých časů, jen to teď není úplně potřeba, protože i ty nízkonákladovky vás teď posadí bez příplatku vedle sebe .. Apokalyptické scénáře toho, že nelze po dobu letu na wc nebo si koupit pití jsou taktéž naprosto nereálné a hlavně - všechny ty dotazníky a registrace zatím zcela scifi. Na letištích nikdo nic nekontroluje a nechce a krom změření teploty, roušky v letadle a v Barce vyplnění tištěného dotazníku, kterej stejně nikdo nelustruje, nikde nic.
Jinými slovy - nikdy se mi nelétalo lépe, levněji a jednodušeji a nikdy to nebylo nikde ve světě tak levné, klidné, bezpečné (policejní auta v metropolích na každém kroku). Jo a nikde není větší Covid panika jak u nás.
Apulie: Roušky v MHD a v obchodech ano, jinak dobrovolně. Sedadla v MHD omezená.
DOPRAVA Z/ NA LETIŠTĚ
Nejlevnější dopravou z letiště do centra Bari je autobusová linka č. 16, která jezdí mezi letištěm a vlakovým nádražím v Bari každých cca 45 minut. Tento bus je v provozu od 5:00 do 21:35, v neděli a svátky od 6:00 do 21:10 hodin. Doba jízdy je 45 minut a lístek stojí 1 EUR (lze zakoupit na letišti v prodejně knih a ve městě pak v jakékoliv prodejně tabáku). Také prý můžete koupit u řidiče za 1,50 €, nikoli však ve světě Covidu. Takže z letiště v tuto chvíli zdarma.. Z letiště se dá dostat i vlakem, ale proč platit pětkrát tolik, když časový rozdíl není nijak dramatický?
Cena taxíku z letiště do města k hlavnímu nádraží je 25 €.
DOPRAVA NA BARI
Dopravu v oblasti Apulie jsem realizovala vždy po vyhledání jízdního řádu v Google mapách. Všechny spoje seděly, ať už šlo o autobusy nebo vlaky (no dobře, vlaky trošku víc). Doprava pohodlná, relativně levná - ne dražší než u nás. Půjčit auto by mě vyšlo na den okolo 2 tis + PHM a kopa starostí k tomu. Takže vlaky a busy = 1A. No a zkusila jsem i stop. V době covidu, bez roušky, ale s o to větším úsměvem! A výsledek? Jsem teď doma a píšu tento cestopis - pořád se stejným úsměvem na tváři!
K vlakům: jízdenky na nádražích koupíte buď v prodejně jízdenek (okénko) - ale upozorňuji - máte-li na odjezd vlaku méně jak 30 minut a stojí-li před vámi ve frontě dva lidé - vlak nestihnete :D Na všech stanicích jsou automaty Trenitalia, které jsou naprosto blbuvzdorné a které jsou i přes spomalený tisk jízdenek (tak se neděste, když to pár vteřin od zaplacení po tisk potrvá) desetinásobně rychlejší než přímá obsluha. Platba je možná jak kartou, tak hotově. Kdykoli vám vyjede jízdenka, musíte ji před vstupen do vlaku označit - na nástupištích jsou na to "svakače".
Jízdenku do autobusu koupíte v Bari centrale v kiosku o tohoto "nádraží". V buse z letiště ji koupit u řidiče nejde, ale jinde pak - bez problému ano. Asi ten Covid řádí nejvíc kolem letiště no..
UBYTOVÁNÍ NA BARI
Pár dní před cestou jsem dostala od svého kamaráda Joxe upozornění, ať hlavně neberu jedno konkrétní ubytování, ve kterém měl ne zcela příjemnou zkušenost – nejen že se mu strhly peníze z karty dvakrát, že se tam prý hulila tráva na každém rohu, ale prý tam prošel kolem jedněch dveří, ze kterých se valil takový dým a kouř, že měl pocit, že je to brána do Narnie. Doteď si pamatuju, jak mi to popisoval a ještě teď se tomu směju. Každopádně ubytování ani nyní, v době Covidu, není na Bari nějak levné, takže jsem nakonec zmíněnou Narnii vzala. Ubytování bylo v pohodě, poměr cena a výkon naprosto dostačující a hlavně – poblíž hlavního vlakového nádraží. Cestu do Narnie jsem teda nenašla, ale věřím, že tam určitě někde je. Ostatně budu to moct zjistit za měsíc, kdy se na Bari vracím.
Cena za pokoj/osobu a 5 nocí: 2 622 Kč.
Bydlela jsem zde: ARTISTIC HOUSE .
Vlastně za měsíc Narnii netestnu podruhé, protože příště naplánuji ubytování mimo Bari.
JÍDLO NA BARI
Musím se přiznat, přestože jsem byla v Itálii, která je vyhlášená skvělou kuchyní, v případě této cesty nebylo na jídlo moc čas. Většinu toho, co jsem jedla, jsem nakoupila v místních sámoškách. Ceny v supermarketech jsou plus mínus stejné jako u nás. Základní produkt – víno – je v Itálii opravdu za kačku. Nejlevnější láhev vína koupíte za 1,5 €, Prosecco od 2,8 €. Samozřejmě to platí pro ceny v supermarketech. Pokud si dáte víno v restauraci, pak je cena od 4 € za sklenicí výše.
Nicméně pro ty, kteří neholdují supermarketové stravě, jídlo v restauracích začíná na 6 € (pizza) a končí okolo 15 €.
ITINERÁŘ:
DEN 1 - středa 29.7.2020 - PRAHA - BARI - TRANI - BARLETTA - BARI
Tenhle den začíná opravdu brzy ráno. I když tentokrát neletím z Vídně, ale z Prahy, je to pořád dlouhá cesta. Vlastně ještě delší jak do Vídně! (Máme my v tom Brně docela silný handicap!). Každopádně já se už pár let chlácholím, že i cesta může být cíl, takže cestu na letiště neberu jako zlo, ale jako součást svojí cesty. Možná i proto si ji tradičně zpříjemňuji jak společností svých parťaček, tak i společností vychlazených bublinek nebo dobré Pálavy. Poprvé je tady rozdíl. Žádná parťačka vedle mě není a láhev vína si brát sama pro sebe – to mi přišlo trochu zvláštní. Nastupuju v Brně ve 4.20 hodin do autobusu, beru své místo, koukám do ještě spícího města za okny a poprvé vnímám, že tahle cesta bude jiná.
Po minulém týdnu, kdy jsem byla celkem znechucená z cesty vlakem do Vídně, jsem nyní ani na vteřinu neváhala a zvolila pro přepravu do Prahy zelenou flotilu Flixbus. Poměr cena a výkon je pro mě jednoznačnou volbou číslo jedna. Jízdenky za 119 Kč jsou cenově nejvýhodnější a navíc věřím, že jakmile si to bude moct společnost dovolit, opět budou dostupné i slevové poukazy, kde lze získat stejnou cestu o 30% levněji. Byla jsem minulý týden v Praze na krátkou otočku a taktéž jsem “zelené” vybrala tam i zpět a teď se usmívám, protože mi jeden řidič připomíná toho minulého. Ten nejen že mě při nástupu nasměroval hned k sobě, po cestě občas prohodil pár přátelských slov, ale ještě si mě na základě jízdenky vygooglil na faceboku a poslal žádost o přátelství. Když jsem klikla na profilovou fotku asi 60 letého pána hrdě stojícího před zeleným autobusem - nešlo nepotvrdit! Holt řidiči u Flixu mají vytříbený vkus✌️😂
Zatímco většina národa se právě probírá, já v 6:50 stojím v Praze na hlavním nádraží. Na letišti jsem během 40 minut a už si to sypu do salonku. Kartu Erste Premier mám od března a ještě jsem žádný salonek nevyužila! Hanba! Je to tím, že mí parťáci kartu nemají a za vstup platit je díky kvalitní vlastní zásobě blbost, že. O to víc si to ale užiju dnes, když letím sama. Letiště je i dnes a i zde v Praze naprosto liduprázdné, což mě pořád ještě děsí...
Dost mě zarazila kontrola zavazadla na letišti. Něco takového by mě překvapilo i v Číně, natož u nás… Byla jsem tam asi 30 minut, vytáhli mi z baglu úplně vše a každej kus oblečení ošahali (čti zmuchlali). Vývrtka na víno ani powerbanka, která by nabila jednu menší planetu, nevadila, moje vyžehlené a úhledně poskládané oblečení asi jooo :) Každopádně času bylo dost, tak mi to nevadilo - po celou dobu jsme si vymněňovali oboustranné vtípky, takže žádné trauma a za plastovou skládací skleničku na víno jsem si zasloužila obdiv a respekt všech přihlížejících ;)
Salonek katastrofa, a to nejsem fiflena. Jestli za to někdo zaplatí 700 Kč, je to cvok!!! Jídlo nula, oříšky a jednotlivě balené lotosky (karamelové sušenky) ke kávě, pak ta káva, nealko z postmixu, pivo a víno (jeden druh a jak lze jistě tušit dle slova katastrofa v úvodu - Pálava to není). Jo a to víno ještě na požádání.. Žádala jsem třikrát, dva drinky jsem si spolu s Prymulou vzala do letadla..
Odlet z Prahy máme přesně v 10:30, po klidném a pohodovém letu – samozřejmě v roušce a jako poslední dobou vždy - na trojsedadle jen pro mě přistáváme ve 12:20 v Bari. Dle průvodce letišť na stránkách Cestujlevně hrnu na autobus č. 16 a opravdu za 30 minut jsem v centru města. V době Covidu zdarma, protože lístky není kde koupit a řidič prodat nemůže.. Škoda no.. :)
Házím batoh do svého ubytování v Narnii, moc chuť to tady prozkoumávat díky slovům Joxe ani nemám, takže rychlá sprcha a hurá na výlet! Jdu na hlavní vlakové nádraží, které je vlastně tam, kde mě vyhodil autobus. Musím to tady trošku prozkoumat, protože odtud budu vyrážet na několik stran a dnes zčínám.
Jelikož už je docela odpoledne, není prostor na velké zajížďky. Mým dnešním cílem je město TRANI, vlakem z Bari dostupné za 3,3 € v jednom směru (od 28 do 50 minut jízdy dle typu vlaku). Lístek kupuju (sama!!💪🙈😂) v automatu, na peronu jsem upozorněna, že jej mám označit. Chytám vlak ve 14:38 hodin z Bari a skoro hodinku si užívám báječné klimatizace (čti mrazák)..
TRANI
Tak tohle malé městečko leží na trase vlaku severně od Bari a je to oproti rušnému Bari hezký romantický kontrast. Moc turistů sem nejezdí ani tak, natož teď v době té pandemie že... (čti chcípl tu pes).
Procházím uličkami, kde je jeden dům vedle druhého prostě skvost. Nevím, zda se dívat kolem sebe, před sebe a nebo jít s hlavou zakloněnou! Nádherné okenice, balkóny a vše ozdobené jak květinami, tak i čerstvě vypraným prádlem. Ta vůně bere dech.. Tady totiž i to prádlo voní jinak! Občas dostanu spršku spolu s květinkou v nějakém okně, ale tady to prostě nevadí. Naopak.
První zastávka je KATEDRÁLA TRANI. Nejen že je to velkolepá stavba sama o sobě, ale tyčí se přímo na břehu Jaderského moře, což jí dodává teprv nádech romantiky. Pohled na ni bere dech a je to přesně ta stavba, jejíž obrysy, zvuk varhan linoucí se z jejích útrob a mořské pozadí bude mít člověk už navždy v hlavě jako dokonalou kompozici jednoho dokonalého místa. Hlavou mi zde proletí podobná místa. Živé záblesky.. Kostel na břehu moře v Ohridu, maják na Sardinii, katedrála v nikaraguiském Leonu, socha Ježíše v Juan del Sur… A teď nově - Katedrála Trani. Mimochodem - je zasvěcená svatému Mikuláši, stejně jako před pár dny boží kostel ve Znojmě..
No a pak je na řadě PŘÍSTAV! Už jak se k přístavu blížím a cítím starou známou vůni moře, jsem na měkko. Tohle prostě nejde nemilovat! Poté, co nasaju všechnu tu modrou všemi smysly, vyrazím instinktivně na stranu k majákům. Vidím je v dálce na opačném cípu přístavu, než je katedrála. Červený a zelený maják na pozadí tyrkysového moře, vybělených kamenů a vymetené oblohy - katalogový "kýč", pro mě ale naprosto boží vyhlídka! Na kamenech pár místních a v jediném dostupném stínu - ve stínu červeného majáku - pes. Komu patří nevím, ale tu půlhodinu, co jsem si tam sedla a prostě jen "byla", byl můj. Koukám na ten maják za svými zády a střídavě na zelený přede mnou, drbu novýho kámoše za ušima a přemýšlím, proč mi to tak dlouho trvalo. Vyrazit někam sama…
Většině lidem kolem mě to přišlo ujetý, blbý, divný.. Což je v původním kontextu pochopitelné - plánovala jsem totiž jinou trasu. Víc náročnou na chůzi, na fyzičku, na samostatnost, na improvizaci, na snížení komfortní zóny nejen na asijských 50 %, ale v podstatě na nulu. Prostě trek 160 - 200 km grónskou letní "pustinou", 20 km denně se vším potřebným (včetně jídla,stanu, spacáku, vody.. ) na svých zádech. A sama. Paradoxně z toho treku jsem strach tolik neměla. Víc mě děsilo, kam mě myšlenky zavedou a jak vydržím těch 14 dní jen sama se sebou. Každopádně to byla výzva. No a protože mi Covid do plánu Artic Circle Trail hodil vidle, rozhodla jsem se splnit si z té výzvy alespoň část. Vyjet někam jen sama se sebou. Dlouho jsem čelila dotazům "A proč sama?", " S kým si budeš povídat?", "Co když se ti něco stane?"... Chvilku jsem si opravdu říkala, jestli nejsem cvok..
No a teď tu sedím, mám za sebou den nabitý zážitky od tří ráno, kdy mi v Bořitově zazvonil budík, probouzející se Prahu až po přílet do Bari. No a pak výlet až sem do Trani, kde vdechuji mořskou sůl, cítím všudypřítomnou vůni vypraného prádla, mám nového tichého kamaráda a vím, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě. Odžila jsem si poprvé den dle svého itineráře - bez ohledů a ohlížení se, bez kompromisů, beze slov. I když slova a lidi miluju, taky všechny své přátele a každou cestu s nimi, tohle je jiné. Ne lepší, ne horší, ale jiné. Tohle je totiž absolutní svoboda. V době, kterou teď máme všichni odžitou, tak cenná!! Svobodně se pohybovat, nechat se intuicí, barvami majáku nebo vůní prádla prostě jen tak vést, usmívat se na staré dědoušky před každým místním domem a sklízet za to nejen totéž, ale i pozvánku na kávu nebo rozehranou karetní hru, to je skutečná cesta. Nepotřebuju to s někým sdílel, potrebuju to prožít na plno. Jsem naprosto klidná a nemám v hlavě žádnou zbytečnou myšlenku. Ani na to, co bylo, protože to už není podstatné. Ani na to, co bude, protože to ještě není podstatné. Myslím jen na to úžasné, mořskou solí prosolené TEĎ.
Opírám se o maják a uvědomuju si, že všechny tyhle pocity mají jeden důvod. To, že se můžu někam občas ztratit a prožít si to s takovým klidem a naplno, je jen díky majáku. Za každým majákem totiž stojí přístav a když loď ví, že je přístav na obzoru, zvládne nejen každou cestu, ale taky proplout i na rozbouřeném moři s lehkostí. Do přístavu, domů. I já maják mám a stejně jako v Trani hned několik! A i když mi je teď a tady dobře samotné, díky za každý z nich, protože bez pocitu, že mě na konci nejen této, ale každé mé cesty čeká světlo v mém přístavu, bych to tak nevnímala.
Jo a i to víno mi samotné chutná úplně stejně jako s Váma, holky, takže ani ten největší strašák se nenaplnil :)
Po odpočinku u moře obcházím přístav a zabloudím kousek do centra - CENTRO STORICO. Celé historické městečko je jedna velká podívaná. Je zde opravdu velká spousta krásných historických budov a nahlížet do jejich starobylých dvorů, to je prostě senzace. Z památek doporučuji Church of Saint Clare, Caccetta Palace a Chiesa d'Ognissanti, templářský románský kostel. Nádherné místo je i Sinagoga di Scolanova a podloubí kolem. Na chvilku si zde připadáte jak v Jeruzalémě.
Hned vedle katedrály je pevnost Castello di Trani, ale ta mě nijak nezaujala. Navíc na mě padla šílená žízeň a dehydratací se mi na chvilku udělaly mžitky před očima. Mapy hlásily nejbližší market skoro 20 minut chůze od mé polohy a já na vteřinu přemýšlela, že možná fakt omdlím. Ve stejný moment vedle mě zarachotila kovová roleta a pán po místní siestě s úderem 17 hodiny právě otevřel malinkou sámošku. Zázrak! Beru ledově vychlazenou vodu a ješte pred zaplacením ji celou vypiju. Úžasný pocit! Jak po přiložení elektrody kardiostimulátoru na hrudník a puštění do těla výboje tak silného, aby to bezvládné tělo přivedlo k životu. Dopíjím vodu a vidím na poličce pár lahví vína… No přece tu plastovou sklenicí netáhnu zbytečně! Cena 1,5 € za láhev je jasným znamením, že za KAČKU trip bez téhle láhve nemůže být! Sednu před katedrálu a vychutnám si skleničku jak už dlouho ne! Zbytek do PET lahve (vinná etiketa má prázdniny), protože kdo by to sklo na zádech nosil, že. No a jde se na vlak, protože Hoštice, nezastavujeme! Další stanice BARLETTA!
Na vlakáči v Trani nejsou automaty ani normální prodejna jízdenek, jízdenka se kupuje v kiosku, a to za 1,1 €. Do Barletty je to jen jedna zastávka, takže asi 10 minut jízdy.
BARLETTA
Historie tohoto města sahá do 4. století před naším letopočtem, kdy zde Féničané zřídili obchodní stanici. Známá je zde pět metrů vysoká bronzová socha Colosso, která údajně zobrazuje císaře Hadriána. Není tu ale jen tato socha, je toho tu víc. Můj zdejší itinerář je kolem 4 kilometrů chůze, takže zhruba hodinka až dvě.
Hned po východu z nádraží je krásný park. Ani ne tak uspořádáním, jako tím, kolik je zde lidí a jak to zde žije. První místo, kam mě vede navigace, je Chiesa Santo Sepolcro. Před tímto románským kostelíkem na rohu opravdu frekventované ulice stojí zmíněná, pozdně antická, bronzová socha. Velikost je 5,11 metrů. Známá je jako „Kolos z Berletty“. Důvodem, že tato postava nemá správné proporce, je zásah jednoho dominikánského mnicha, který s povolením krále roztavil spodní polovinu sochy, aby získal materiál na zvon. Teprve v roce 1491 byly torzu znovu navráceny paže a nohy.
Další v pořadí je Cathedral Basilica of Saint Mary 'Maggiore'. Tato katedrála byla postavena roku 1150 v románsko-apulijském slohu, později obohacena gotickými prvky. Horní část 54 metry vysoké zvonice byla po zemětřesení v roce 1743 (které zasáhlo celé město Barletta) obnovena. Pak jsem ještě nakoukla ke Castello Scevo, což je románská pevnost postavená Friedrichem II. Známá je tím, že zde italský režisér Franco Zeffirelli natáčel filmovou podobu Verdiho opery Othello.
Barletta je zase úplně jiná, než Trani. Tady je to víc Itálie - divoká, barevná nespoutaná. Za návštěvu stojí, je to zase něco jiného! Ale dvě hodinky zde bohatě dostačují.
Z Barletta se vracím (opět vlakem) do Bari, a to za 4,3 EUR v 19 hodin. Okolo 20 vystupuju "doma" v Bari. Město ožilo, z vyprahlého a celkem vylidněného odpoledního města je to nyní pulzující živel. Jediná ulička není bez života! Sháním market s potravinami, ale je to jak náš Václavák. Samé restaurace a podniky, ale sámoška nikde. Nakonec na jeden narazím, bohužel mají už 10 minut zavřeno. Pán u pokladny vidí mé zklamání a není mu líno otevřít roletu, odblokovat zabazpečovačku, nastartovat pokladnu a nechat mě v klidu a s úsměvem na tváři nakoupit. Prostě boží! Mám vodu, víno, kefír a vajíčka - přežiju!
Večerka před půlnocí, ráno budíček v 5 a další výletík!
DEN 2 - čtvrtek 30.7.2020 - BARI - LECCE - MONOPOLI - POLIGNANO A MARE - BARI
Dnes jsem se přece jen rozhodla udělat výlet, a to do zhruba 160 kilometrů (jižně od Bari) vzdáleného města LECCE. Z Bari je možné dostat se sem vlakem, a to za 1 hodinu a 46 minut a cenu 10,9 € v jednom směru. Chtěla jsem jet vlakem už v 6:31 z Bari s příjezdem v 8:17 do Lecce. Budík na 5 ráno byl jistota, že stihnu i klidnou ranní kávu na balkoně s výhledem na město. Vycházím přesně v 6, mám 30 minut do odjezdu, což je cajk, ubytko mám od hlaváče do deseti minut chůze… Jdu už ale nad tím ránem prázdným městem docela dlouho a nádr nikde. Raději kouknu do map… Super, jdu opačným směrem. Nádraží je teď ode mě 16 minut, do odjezdu vlaku zbývá 14 minut, a to mě ještě čeká boj s automatem na jízdenky! S ohledem na to, že další vlak jede až za hodinu a já nevstávala v 5 jen tak, rozběhnu se! Na nádru jsem v 6:27, začíná zmíněný boj s automatem. Úplně slyším vteřinovku a je mi jasný, že jestli tiket zaplatím a vlak nestihnu, 11 € je v háji stejně jako můj ranní sprint. Podaří se mi zadat jízdenku, platba na podruhé. To jsou nervy! Nástupiště mám číslo 9, což je na druhém konci nádraží, samozřejmě. Teď už to není běh, ale olympijský sprint! Doběhnu na nástupiště a vlak nikde. Cedule nad hlavou hlásí dvacetiminutové. Tak se zde člověk zase hned cítí jako doma… Jen doufám, že zde kromě zpoždění jiné podobné aspekty cestování vlakem nemají. Stojím si tam pak těch dvacet minut a vzpomínám na ranní sprchu a pocit svěžesti a přemýšlím, zda ty proudy potu, co cítím od zad až po prdel, vidí i ostatní 😂😂
LECCE
O tomto městě jsem se na internetu dočetla, že se jedná o barokní perlu jižní Itálie. Mimo toto označení má ještě dvě další – barokní Florencie nebo taky Florencie jihu.
Už jen toto přirovnání mě přesvědčilo, že tohle město musím vidět. Vzdálenost a cena za jízdenku to vše jen utvrdila.
První dojem - jsem v Africe! Cestou z nádraží do historického centra potkávám jen obyvatele s naprosto černou barvou pleti. Ani jediný Ital nebo jiná národnost. Musím říct, že jsem měla chvilkama i docela nepříjemný pocit, protože v ulicích je i kopa bezdomovců a prapodivných individuí. No a asi i proto na mě jako na jediného bělocha koukali trošku jak tele na nová vrata.
Lecce je zhruba stotisícové město, kterým se táhne baroko-rokokový styl křížem krážem. Ve městě jsou vidět nádherné paláce, měšťanské domy a katedrály, to vše postavené z měkkého a zlatě zabarveného vápence. Ten má svůj speciální název – kámen Lecce. Jelikož je tento vápenec měkký, dají se do něj dobře vrývat všelijaké ornamenty, které jsou vlastně největší ozdobou místní architektury.
Hlavní památkou tohoto města je naprosto velkolepá barokní Bazilika svatého kříže - BASILICA DI SANTA CROCE. Jedná se o chrám s neskutečným počtem dekorativních prvků v jeho průčelí.
V centru města je náměstí PIAZZA SAN ORONZO, které získalo jméno podle světce a patrona města, svatého Oronza. Socha tohoto patrona je vidět na náměstí na vrcholu sloupu, který kdysi městu darovalo město Brindisi. Naproti němu je opravdu zajímavý palác, kde má prostory jak radnice, tak i malý kostelík svatého Marka.
Další známé náměstí je PIAZZA DUOMO. Zde je k vidění barokní dóm a zvonice. Kdysi bylo toto náměstí uzavíratelné branami, které se dokonce na noc zamykali. Místní uličky jsou opravdu nádherné - kamenné a v létě opravdu osvěžující. Zdobení domů a balkonů je naprosto úžasné, člověk neví, kam se dřív dívat!
Co je v tomto městě nejvíc úchvatné, tak z mého pohledu určitě dochovaná část římského amfiteátru z doby císaře Augusta. Je to obrovská dominanta celého náměstí. Kdysi se do něj vešlo až 25 000 diváků! Bohužel byl tento amfiteátr v průběhu let zasypán, dokonce na něm byly postaveny další budovy. Objeven byl až během stavby místního paláce a zbytky, které jsou k vidění dnes, jsou pouhou třetinou původního amfiteátru - zbylá část je dosud v podzemí.
Neméně krásné je i římské divadlo, které má průměr 19 metrů. Divadlo zřejmě sloužilo hlavně pro místní obyvatele, zatímco do amfiteátru přicházeli lidé z širokého okolí.
Vůbec nejvtipnější situace se mi stala u jedné sochy...nějaká církevní s rouškou na puse. Přišlo mi to vtipný a jak se tak kochám a směju, přijde ke mě z útrob domu milej pán a zve mě na exkurzi. U stolu sedí sochaři a pracují. Všichni se usmívají, ale současně vypadají všichni... trošku divně. Vlastně i ten pán, co mě vede na prohlídku "děl" je docela divnej. No ale to není všechno... Divný jsou hlavně všechny ty sochy! Jsou docela absurdní, místy až strašidelný. Fotím je ty méně ujetý, abych působila seriozně a snažím se zmapovat, jak nejrychleji jsem schopná dostat se k východu. Musím říct, že mi pár katastrofickejch scénářů s tím, jak mě ubodají dlátkem, opravdu proletí hlavou, ale nakonec je happyend a já se dostávám na čerstvý vzduch živá a zdravá, bez dlátka v zádech. Pán si se mnou dělá ještě selfíčko a já chvátám pryč. Jenže trošku zabloudím a jako naschvál - vylezu opět u jejich vrat!! To nechceš! Úplný matrix je to, když se mi nabídne, že mě k bráně, ke které mířím a která je dle map 2 km ode mě, dovede...!!! No nakonec jsem přežila i tento doprovod, ale příjemně mi fakt nebylo.
Trasa (4,2 km, 51 minut chůze) zde: Lecce Railway Station - Porta Rudiae - Roman Theatre - Piazza del Duomo - Piazza Sant'Oronzo - Anfiteatro romano - Church of the Holy Cross - Lecce Castle - Lecce Railway Station
Na město Lecce, resp. jeho historické centrum jsem si nechala celé dopoledne. Nemůžu se tu zdržet déle, protože mám ještě další plány. Cestu zpátky jedu opět vlakem, ale ne až do Bari. Vystupuji ve městě Monopoli za 8 € a čas jízdy 1 hodina a 14 minut (spoj: 11:13 - 12:27).
MONOPOLI
Tohle malé městečko má asi 50 000 obyvatel a už je u turistů více oblíbené. Má své historické centrum, ve kterém jsou vysoké bílé domy a nádherné uličky, ve kterých se budete chtít ztratit. Památek je zde celá řada, hlavně spousta kostelů a kapliček. Dokonce tolik, že jsem si asi po hodině řekla, že už snad ani žádnej další vidět nechci :) Byl neskutečně horkej den a já cejtila, jak se mi žabky rozpouší za chůze. K tomu žízeň a únava nabírala na svojí intenzitě.. Sedla jsem na nějaké schodky a nalila si skleničku vína. Mezi domy pofukoval lehce větřík a mě bylo během chvilky lépe. Zrovna si hustím pod vousy mrzoutské "nechci už žádnej kostel!!!", když v tom zvednu hlavu a vidím, že ty schody, na kterých se chladím, jsou kostelní..! Ty kostely zde, to je fakt peklo!! A ještě ke všemu jeden krásnější jak druhej, takže i když si řeknete, že už další prostě nefotíte, stejně vytáhnete telefon a cvakáte u každého dalšího jak o život!!
Nejvýznamnější stavbou je určitě Katedrála panny Marie (Madonna della Madia). Nikde není ani noha, to se to fotí. Každopádně ta vylidněnost nemá nic společného s Covidem! Všichni normální lidi jsou totiž na pláži. V tohle horké letní poledne v centru města brouzdají jen totální magoři!!! To množné číslo je přehnané..
Také je zde nádherné opevnění ze 16. století od nějž je nádherná procházka po pobřeží k městské pláži na jednu stranu a k majáku a přístavu na stranu druhou. Právě ten maják jsem chtěla vidět a musím říct, že rozhodně stál za to!
Je zde i hrad, který byl postaven někdy v 16. století a později sloužil jako věznice. Nyní se zde konají hlavně výstavy.
Co se mi líbilo úplně nejvíc, to byl místní přístav. Kotví zde spousta modro červených lodiček, které mají svoje jméno – gozzo. Mimoto je u přístavu i nádherný palác s balkony benátského typu. Rozhodně zajímavý na pohled! Právě zde jsem si vyslechla jednu skladbu přímo pro mě a pak s tímto muzikantem vypila sedmičku vína ♥
No a rozhodně doporučuji na Piazza G. Garibaldi dát si zmrzlinu v cukrárně Carusa. Nejen že je skvělá, ale je prý zároveň jednou z deseti nejlepších zmrzlin na světě.
Co se týká pláží, tak ty jsou v Monopoli malinké a přelidněné (ano, i v době Covidu!), ale voda je neuvěřitelně teplá a tyrkysově modrá.
Monopoli byly jedním slovem senzace! Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, tak k Santorini. Sice chybí modré střechy, ale kostelů je tu snad ještě víc a ty romantické uličky jsou místy až ...moc :) Určitě doporučuji jako romantickou destinaci jak pro pár, tak i pro rodinnou dovolenou. Monopoli jsem dala 3 hodiny, a to i včetně koupačky. Stačilo, ale určitě by se zde dal strávit den - dva. Ty bohužel nemám.
Sedám na vlak. Posunuji se do poslední dnešní zastávky - Polignano a Mare. Jen mám strach, zda nemám úpal. Přišlo mi, že vidím slona...
POLIGNANO A MARE
Je jen 5 minut vlakem na sever od Monopoli, cena 1,10 € za cestu z Monopoli (pořád se “vracím” směr Bari). Svou hlavní krásu schovává v uličkách starého města a ve skalních vyhlídkách, odkud jsou jedinečné pohledy na útesy a moře. Městečko má pouze 18 000 obyvatel.
Největší atrakcí je pláž mezi útesy přímo ve městě. A za mě rozhodně i starý římský most, pod nímž je zmíněná malá veřejná pláž..
Musím říct, že lidí zde je opravdu jako s.aček, ale vůbec mi to nevadí. V tyhle časy to opravdu člověk vítá s nadšením. Přejdu kamenitou pláž až ke vstupu do prohlubně ve skále (něco jakoby jeskyně). Přebrodím po kotníky vodu až k opačnému konci a kochám se pohledem na útesy, na skokany do vody, na děcka, co zde blbnou. Nádherný místo!
No a protože už se stmívá, je nejvyšší čas sednout na vlak a vrátit se zpátky do Bari (cesta 45 minut a cena 2,5 €). Vystupuju už za tmy, mám toho docela dost, ale taky mám úžasné zážitky, na které budu dlouho vzpomínat! Samozřejmě ještě nákup, víno a večerka..
DEN 3 - pátek 31.7.2020 - BARI - ALBEROBELLO - BARI
Protože jsem to včera trochu přehnala a dojela domů s lehkým úpalem, dnes jsem se rozhodla pro trošku odpočinkový režim. Naplánovala jsem si jen jedno jediné místo, a tudíž jsem se mohla jak vyspat, tak ráno i chvilku pracovat. Po ranní sprše a kávě k snídani Prosecco s výhledem na město - to jsem si prostě vychutnala jako už dlouho ne. Vyjíždím po 11 hodině z Bari Centrale, a to busem s přestupem na vlak v Putignano. Cílem je Alberobello. Cesta celkem 2 hodiny jízdy za 5 €.
ALBEROBELLO
Hlavní a svým způsobem i jedinečnou atrakcí Apulie jsou jednoznačně trulli. Ostatně to je důvod, proč jsem sem chtěla jet i já. Trulli jsou tradiční sněhobílé kruhové domečky s šedou kamennou střechou, a právě tady - v Alberobello - je jich na jednom místě vůbec nejvíc! Okolo 1400 domečků! Střecha těchto domků je zdobena nejrůznějšími symboly a domečky jsou nalepené jeden na druhým. Symboly na těchto domečcích vyjadřují štěstí, lásku, dlouhý život, aj a vůbec dodávají městu ještě víc pohádkovou atmosféru. Tenhle italský “hobitov” je zapsaný na seznamu památek UNESCO a v uličkách mezi těmito domky to opravdu žije.
Vstup do části, kde trulli jsou, je volný, tedy bez vstupného. Nejen že se zde v některých domech stále ještě bydlí, řada trulli slouží jako penziony, kavárny a obchůdky, takže se lze do některých i podívat. Třeba do malého kostelíka (ten byl teda spoplatněn, tuším 2 €)..
Město má dvě čtvrti. Jedna je více turistická a domků je zde podstatně více - Rione Monti. V ní se nachází nejen krásný kostelík postavený opět v trulli stylu, ale také jediné existující trulli, které má dvě podlaží. K tomu se váže legenda o tom, že zde žili dva bratři, kteří se zamilovali do stejné dívky. Domu se ani jeden z nich nechtěl vzdát. Trulli si tedy rozdělili na horní a dolní část a žili v něm všichni tři společně. Rozumný! :)
Méně turistickou čtvrtí je Riona Aia Picola. Je trošku víc autentičtější, přestože je zde trullů podstatně méně.
Za sebe musím říct, že tohle městečko má opravdu jedinečné skoro pohádkové kouzlo, a i když to vprostřed běžné turistické sezóny musí být určitě opruz (jakože hlava na hlavě), rozhodně by při každé návštěvě Apulie nemělo u nikoho v itineráři chybět!
Zrovna tady si člověk uvědomí, že má svým způsobem obrovské štěstí, že to zde může zažít takto – bez turistů a bez všeho toho komerčního pozlátka kolem. Nicméně aby nedošlo k mýlce – i nyní zde lidé jsou! A není jich rozhodně málo. Akorát se vám poštěstí občas nějakou uličku nebo domek vyfotit bez nich v pozadí, což si s ohledem na atraktivitu lokality nedovedu za normální turistické sezóny představit..
Jo a ten kostel v trulli stylu zde:
Na projití tohoto městečka určitě stačí 3 hodinky, pokud nechcete nikam spěchat a užít si to jaksepatří, tak půlden. Ve městě jsou natažené nad střechami domků žárovky, takže to tu musí být kouzelně osvícené i večer. To dnes nestihnu, ale při další návštěvě Apulie bude určitě jedna noc právě zde.
Jsem ráda, že jsem si dnes do itineráře nic jiného než toto město nedala. S o to větší chutí můžu zajít na skleničku vína do jedné z místní trulli vinárny. Nádherné místo, krásná výzdoba, stylové hodiny a já v naprosto dokonalé společnosti této konkrétní skleničky vína. Pro mě ten nejkrásnější moment v Alberobello. Přesně ten, na který budu jednou vzpomínat nejvíc. Pocit pohody, klidu, v hlavě žádná jiná myšlenka než tato moje NEvinná společnost a permanentní úsměv na tváři.
V jednu chvilku se zadívám na zeď a vidím krásné dětské kresby s tématikou vinárny a musím se usmát. Kolikrát už jsem sama podobné obrázky v dětské společnosti malovala. Úplně si představuju to dítě, které zde sedí v doprovodu rodičů a krátí si čas malůvkami. Myslím, že je určitě tak šťastné, jako já právě teď.
Je pozdní odpoledne, a to je nejvyšší čas vrátit se zpátky do Bari - dokud je ještě světlo. Opět jízdenka za 5 € zahrnující jak zhruba hodinovou jízdu vlakem, tak i cestu autobusem. Během přestupu mám chvilku čas - ideální chvíle dát si skleničku výborného Prosecca!
Po příjezdu do Bari opět přes místní sámošku domů. Dnes to byl báječný den!
DEN 4 - sobota 1.8.2020 - BARI - MATERA - BARI
Dnes byl budíček opět celkem brzký, a to po 6. hodině ranní. Město, které jsem si zařadila do itineráře - Matera, má velice složitou logistiku dopravy. Pro mě bylo už při zjišťování základních informací dost nepochopitelné, že sem z města Bari nejede více spojů za den, ještě víc ale ten fakt, že prakticky nic nejede v jeden a tentýž den zpátky. O to víc nepochopitelné mi to ale přišlo, když jsem toto božské místo viděla na vlastní oči…
Jediná spojnice Bari a Matery je cesta autobusem, který staví u letiště. Ten vyjíždí v 9:15 hodin každý den s příjezdem v 10:30 do Matery. Města jsou od sebe vzdálená okolo 60 kilometrů, obě jsou pro turisty velice zásadní, přesto jiný spoj mezi nimi neexistuje. Když vystoupíte v 10:30 dopoledne v Mateře, jediný spojí zpátky jede za 15 minut.… Věřím, že právě toto má za následek fakt, že si Materu řada cestovatelů z itineráře vyškrtne. To je ovšem největší chyba.
Musím se prvně dostat k letišti, což znamená asi čtvrt hodiny jízdy autobusem číslo 16, který vyjíždí od hl. nádraží (Bari Centrale). Konkrétně je to spoj v 7:50 hodin. V 8:15 jsem na letišti. Zde mám zhruba hodinu čas, než vyjede můj autobus. Ten nejdřív najdu odstavený na druhé straně letiště. Jdu doplnit zásoby tekutin a pak sedám na místo, kde stál. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl odjíždět z jiného místa. V 9:13 už mi přijde divné, že zde autobus není přistaven a tak chvátám k zastávce, odkud odjíždí autobus i do města. Samozřejmě tu můj autobus stojí. Naštěstí jsem ho stihla, ale musím přiznat – i tentokrát jsem musela utíkat. Autobus je téměř prázdný, což je možná důvodem, proč těch spojů není víc. Na druhou stranu, kdyby byla možnost dostat se z Matery zpátky, možná by jej využilo více lidí… Těžko říct. Každopádně zastávka autobusu není označena, takže čekejte přesně tam, odkud jste odjížděli po příletu do centra. Autobus zastavuje na stejné úrovni jen o silnici před vámi. Cena je 5 € a na místě jste přesně dle jízdního řádu – v 10:30 hod.
MATERA
Tak tohle město v regionu Basilicata leží dvě hodiny cesty z Bari - MHDčkem. I mě původně odradila doprava zpátky, ale když jsem si na googlu našla fotky tohoto místa - věděla jsem, že bez jeho vidění neodjedu. Takže jsem jela do Matery busem s tím, že zpět to bude stopem… Ostatně - vše se má jednou zkusit!
Unikátem tohoto místa jsou tzv. sassi, což jsou dvě městské čtvrti v historické části města, kde jsou domy vyhloubené do skal. Systém těchto obytných jeskyní a cisteren je obydlený nepřetržitě už 9000 let. Unikátní jsou i středověké jeskynní kostely s nástěnnými malbami. Ve skalních obydlích jsou hotely, řemeslné dílny, restaurace a obchody se suvenýry, takže jde nahlédnout dovnitř. Naprosto top je poloha města v členitém krasovém terénu. Centrální část se nachází v nálevkovité prohlubni a připomíná obrovské řecké divadlo. Na jeho obvodu dominuje katedrála a kaňon, který se zařezává do terénu na východním okraji města.
Město je na seznamu UNESCO a za mě - jedno z vůbec nejvíc fascinujících míst v celé Itálii, které jsem kdy viděla. Naprostý strop cesty, místo, kde když stojíte, tak prostě jen s pusou dokořán žasnete... V tomto městě se jedním slovem zastavil čas! Asi i proto sloužilo jako kulisa k několika historickým filmům, třeba Umučení krista od Mela Gibsona (zde město představovalo Jeruzalém - což opravdu sedí).
Nádherná vyhlídka je od místního kostela a musím říct, že právě zde si v jediném stínu, tedy na schodkách z boku kostela, musíte otevřít lahev vína a jednu skleničku si zde s vyhlídkou na domky ve skalách a kaňon s řekou vychutnat. Tohle je fakt cestovatelský strop. Nebudu psát slohovku, protože bych opakovala to, co píšu o podobných místech. Řeknu jediné - dar, štěstí, radost. V ruce bublinková dobrota, která dokonale uvolní prožívací a pocitové smysly, v tropickém dni na místě, kde cítíte nejen příjemný chládek, ale i lehký větřík a před očima výhled do minulosti. Do skutečné historie. Dívám se s úsměvem střídavě do té skalní nádhery a na prodavače klobouků přede mnou. Usmívám se nad tím, když se zvedne větší větřík a klobouky rozpráší po celém náměstí. Hlavně nad tím, že si z toho prodavač vůbec nic nedělá a vesele s úsměvem skáče od jednoho klobouku ke druhému a snaží se je odchytit. Vedle mě na schodech sedí moje nevinná společnice a mě je v tuhle chvíli jednoduše hezky. Matera je absolutní strop celé cesty a kdybych to měla pojmenovat nejpřesněji - právě zde je to ta skutečná exotika za Kačku.
Ještě si tuhle starobylou nádheru užívám, kochám se vyhlídkama ze všech možných i nemožných míst a pomalu se odhodlávám k tomu, co jsem měla v plánu od začátku. Tedy ke svému prvnímu životnímu stopování.
Je mi jasný, že přímo v historickém centru odchytnout auto směr Bari není reálné. Proto házím do map nejbližší výpadovku na dálnici směr Bari, která je ode mě asi 3 kilometry chůze, a vyrážím na cestu. Úžasné je, že se naprosto tropický den během chvilky otočil v lehce zakaboněné nebe. Jako by mi všechno hrálo do karet! Místo takřka pouštní chůze je přede mnou osvěžující procházka! Přicházím k místu, kde je asi reálné začít.
Stop známe všichni, že. Zvednout ruku, usmát se a je to… Jenže v televizi to vypadá jinak než ve skutečnosti. Jednodušeji. Každopádně ještě než tu ruku pořádně zvednu, zastavuje u mě auto. Ptám se, zda jedou směr Bari a trošku tápu, kam si sednout, když mi říkají Altamura (město 20 km od Matery, ve směru na Bari). Na zadních sedadlech sedí dvě holčiny, vepředu jejich rodiče. Starší sestra bere mladší na klín a já usedám. Musím říct, že mě ve vteřině zaplaví skoro euforický pocit. Nejen z toho, že to bylo tak...snadný, ale hlavně z toho, jak fajn lidi mi tam nahoře někdo do cesty poslal. Ani na vteřinu necítím strach, naopak. Z rádia se line fajn muzika a holky během chvilinky zpívají. Zrovna nedávno jsem někomu říkala, jak miluju Asii a lidi tam, a na otázku proč, mě jako první napadla odpověď - protože si pořád zpívají. A vzpomínala jsem na letiště na Bali, kde jsem vystoupila z letadla a zpívala si imigrační úřednice. O pár metrů dál pak ve stánku mobilního operátora mladá kočka, co mi aplikovala místní SIM do telefonu. Já na ni tenkrát hleděla jak puk. Nejen, že to bylo strašně milý, ale zpívala jak Byonce, vypadala ještě líp...a přitom tady cpe sim karty turistům do telefonu. Jak to, že si takové nádherné holky s ještě nádhernějším hlasem ještě nevšiml nějaký prioducent??! A pak mi to došlo - protože tady tak skvěle zpívají všichni. No a teď v autě se mi všechno tohle vybaví a já mám chuť si zazpívat s nima.. Vyhazují mě u městečka Altamura, kam jsem původně chtěla i nakouknout, ale nakonec tuhle variantu opouštím - nechci stopovat za tmy. Pokud byste tady někdo zastavil a měl času více:
ALTAMURA: Město je známé díky vůbec prvnímu chlebu v Evropě s chráněným označením. Místní chléb pane di Altamura se odjakživa připravuje z krupice. Ta se používá spíše k výrobě italských těstovin a pochází pouze z okolí tohoto města. Chléb se peče v troubě vytápěné dřevem, ve které se obvykle peče pravá italská pizza. Tento chléb má neobyčejně křupavou kůrku, velice často i lehce připálenou. Uvnitř je ale velice měkký a nažloutlým. Je to místní nejvýznamnější specialita. Jinak má toto městečko zachovalý historický střed. Zde jsou úzké uličky uvnitř hradeb. Jméno tohoto města znamená vysoká zeď a bylo vlastně pojmenováno podle hradeb, které jsou všude kolem. Významnou památkou města je katedrála, která je svým způsobem unikátem. Je totiž jedinou církevní stavbou Fridricha II. v Apulii. Tuto románsko gotickou katedrálu zdobí velká rozeta a vstupní portál střeží dva lvi. Interiér katedrály byl zbarokizovaný.
Stojím opět u výpadovky na Bari, opět zastavuje několik aut prakticky ihned, ale bohužel - všichni jedou zpět na Materu. Pak ale přibrzdí pán, který jede zase o dalších 20 km dále mým směrem, a to k městečku Toritto.
Ani teď nemám strach a sedám do jeho mini coopera. Strach začnu mít trošku během jízdy, protože se řidič vžil do role DJ a chtěl mi ukázat kompletní apulijsou hitparádu. Když manipuloval s telefonem (hledal hity) - občas mu to ujelo mimo jeho pruh… V rychlosti 160 km/h - docela zážitek. Ale usmíval se a já vlastně taky.
V Toritto mě vyhodil opět u výpadovky na Bari, ale bohužel - jednalo se o takovou vesnici, z které prakticky nic nejelo. Rozhodla jsem se stopovat do vedlejší vesnice, odkud jsem si vygooglila vlak do Bari. Bylo děsný vedro, já u sebe ani kapku vody a kolem mě jindy nádhernej olivovej sad, nyní další prvek vyprahlé scenérie..
Čekat na auto směr Bari by zde bylo asi úplně k ničemu - proto příště stopovat do větších měst, ne zakaždou cenu "o kousek zase popojet". Jedno auto naštěstí při změně stopovací strany zastavilo a svezlo mě na vlakové nádraží - přímo v Toritto. Spolucestující byla shodou okolností zaměstnankyně nádraží, takže když jsem řekla, že jedu do sousední vesnice na vlak směr Bari, vysvětlila, že i z Toritta, ve kterém teď stojím (což mi google mapy zatajily!) ten vlak jede. Za pár minut vystupujeme obě na nádraží, ona mi ještě ukáže automat na jízdenku.
Mám skoro hodinku čas, je nádherné, opět slunečné, pozdní odpoledne a já otvírám ledově vychlazenou lahev bublinek! Už totiž vím, že jak vlak přijede, vystoupím za 35 minut na zastávce Bari centrale, pár kroků od ubytování. Jinými slovy - už teď můžu říct - ZVLÁDLA JSEM TO! Tuhle konkrétní láhev na tomto konkrétním nádraží nikdy nezapomenu. Byla jiná než všechny před tím. Byla zasloužená! Osvobozující. Oslavující. Budu s ní mít totiž už navždy spojený pocit určité “oslavy”. Oslavy toho, že co si naplánuju, to zvládnu! Že nic není nemožné - ani to, být tady a teď a mít za sebou tak úžasný den, jaký mám. I když všechny jízdní řády celé Apulie stojí proti vám!
Vlak jede na čas, cestou se osvěžím klimatizací v kupé a na nádraží v Bari vystupuju jak na novém světě. Tenhle den byl TOP STROP!
DEN 5 - neděle 2.8.2020 - BARI
Dnešní den volím jako odpočinkový. Včerejší ťapkání a vůbec náročnost celého tripu na mě dolehla. Ráno nemůžu vylézt z postele dřív jak v poledne. Ale i to je někdy na cestách potřeba… Relaxovat, odpočívat. Myslím, že mě se to v tento den povedlo víc než dobře!
Po výborné snídani a sprše vycházím vstříc městu, ve kterém už 5tý den bydlím. Zatím zde znám pouze trasu z hlavního nádraží do ubytování. Nyní je na řadě poznat historickou část a všechny poklady, které toto město ukrývá. Procházím ulicemi bez itineráře, protože historická část je opravdu malá a vím, že zde stihnu vše vidět i za dvě - tři hodinky.
BARI
Bari je hlavní město oblasti Apulie. Žije zde přes 300 000 obyvatel a město žije opravdu na plný plyn! Jinak zajímavosti celého regionu Apulie je je to, že je to vůbec první italský region, kde se začal vyrábět olivový olej. Roste tu až 50 milionů olivových stromu! Mimo to se zde také vyrábí neuvěřitelných 200 typů těstovin!
TEATRO PETRUZZELLI
Toto divadlo bylo po požáru v roce 1991 opraveno a nyní je v soukromých rukou. Je to vůbec největší soukromé divadlo v celé Evropě. Mimoto patří vůbec k těm největším divadlům, vedle pařížské opery nebo vídeňské státní opery.
PŘÍSTAV BARI
Jelikož se jedná o přístavní město, nelze toto místo vynechat. V blízkosti přístavu je stará městská část Bari Vecchia, která má své kouzlo.
BASILICA DI SAN NICOLA
Bazilika svatého Mikuláše je monumentální románská památka, kterou musí každý při návštěvě města vidět. Svatý Mikuláš je patronem celého města. V kryptě jsou umístěny jeho ostatky a to je důvod, proč je toto město vyhledávaným místem poutníků.
CATTEDRALE DI SAN SABINO
Další nádherná bazilika je kousek od svatého Mikuláše a výjimečné je její sněhobílé průčelí.
Osobně musím říct, že město samotné bylo ze všech mých cílů úplně nejslabší. Nicméně i tak ve mě zanechalo příjemnou vzpomínku, a to na jeden naprosto proflákaný, dokonale odpočinkový den. A i takové jsou potřeba!
DEN 6 - pondělí 3.8.2020 - ODLET ve 14:30
Nemusím nikam spěchat a už vůbec né si natahovat budík. Check out mám až v 11 hodin, odlet ve 14:30. Přesně podle toho vypadá i mé dopoledne. Bari styl = odpočinek. Jakmile se odubytuji, jdu rovnou na autobus k vlakovému nádraží. Za 1 € zde kupuji jízdenku na letiště. Autobusy jezdí zhruba každou hodinu, jízdní řád přikládám níže.
Sedám do autobusu a užívám si příjemnou klimatizaci. Za půl hodiny jsem na letišti. Mám 2,5 hod. čas do svého odletu. Veškeré odbavení je naprosto bezproblémové, nemusím vytahovat ani kosmetiku. Žádné formuláře nikdo nechce. Sedám do křesílka a rekapituluji si tento výlet…
Let byl přesně dle letového plánu, opět trojsedadlo jen pro mě, před 17 hodinou přistáváme ve Vídni.
Jízdenku domů jsem si dopředu nekupovala, nyní hledám, jak se budu krkolomně dopravovat přes centrum Vídně do Brna. Otevřu aplikaci Flixbus a koukne na mě autobus, který jede za 50 min. Cena 290 Kč přímo z letiště mě opravdu zahřeje u srdce. Kupuji! Sednu si na zastávku a čekám na svůj spoj. Opět přijíždí na minutu přesně a co je úplně neuvěřitelné – řídí ho stejný řidič, s kterým jsem jela naposledy z Prahy. Je to strašně milej pán, pohoda a klid z něho jenom srší. Během chvilky se u dveří autobusu objevím dva policisté a 3 vojáci, kteří vedou nějakého hocha. Zřejmě se jim z nějakého důvodu nelíbí, že je na tomto území a snaží se ho dostat do našeho autobusu, resp. do ČR. Řidiče to ani na chvilinku nevykolejí a s ohromným klidem, který přenáší i na toho chudáka kluka, prodává chlapci jízdenku. Je mi toho "vyhoštěného" trochu líto, ať už provedl cokoliv (předpokládám, že vražda to nebyla..), takováto policejní eskorta – docela masakr. Sama trošku zavtipkuji, že příště dojdu taky tak, protože předběhl celou frontu a sedí v autobuse jako první. Usměje se a myslím, že se konečně přestane cítit trapně. V Brně jsme ještě o 15 minut dříve. Velká pochvala!
ROZPOČET:
letenka Praha - Bari - Praha: 630 Kč
ubytování 4 noci/os: 2 622 Kč
doprava - komplet vlaky, busy, spoje na letiště: 39,9 EUR / 1 093 Kč
jídlo, pití, ostatní: 50 EUR/ 1 400 Kč
Celkem 6 dní / 5 nocí v Apulii za 5 745 Kč.
ZÁVĚREM?
Tenhle trip byl jiný. Byla to pro mě cesta, která znamená spoustu cestovatelského poprvé. Třeba první stopování, ze kterého jsem měla opravdu strach a které bylo nakonec jedním z nejhezčích zážitků celé cesty. Myšleno ve smyslu těch nezapomenutelných - díky lidem, které jsem při tom poznala.
To největší poprvé byla ale cestovat úplně sama. Koupit si sama první letenku. První noc sama v hotelu. Sama cestovat autobusem k letišti a poté letět letadlem a vědět, že tam někde vzadu není nikdo další, s kým bych mohla cokoliv sdílet. Mí přátelé, kteří věděli, že takto jedu, měli pocit, že se budu strašně nudit a v průběhu těch pár dní mi zasílali spoustu zpráv. Výsledek? Neměla jsem čas odpovědět téměř nikomu! Neměla jsem čas upravovat fotky natož jet třídit, neměla jsem čas psát průběžně cestopis! Zjistila jsem totiž, že cestovat sama v člověku vypne úplně všechno vzdálené! Taky všechno přízemní a nepodstatné. Mnohem více nasáváte věci kolem vás, místa a lidi. Jakoby měl člověk najednou o několik lidských smyslů více.
Tahle cesta byla boží. Do budoucna vím, že pár podobných singl cest určitě zrealizuji. Ostatně jednu letenku jsem si koupila hned v Bari 🙈🙃
Vůbec nejde srovnávat, jaké to je cestovat s přáteli a jaké je cestovat sám. Není to lepší nebo horší, je to úplně jiné a oboje má svoje kouzlo. Už se těším na všechny další cesty, ať už se svými blízkými, s lidmi zcela novými, nebo i ty, kde pojedu opět jen sama se sebou.
Kdybych měla hodnotit svůj itinerář a místa, která jsem navštívila, můj žebříček by byl následující:
Naprostý strop a první místo by získala Matera. Na krásném druhém místě by byly trulí domečky v Alberobello. No a o třetí příčku by se dělilo Monopoli, kam bych opravdu doporučovala jet každému, kdo má rád přímořská stylová a turisticky zajímavá městečka a Trani - ryzí, turismem nezkažené, přístavní město. Katedrála u moře, místní majáky a vůně zdejšího vypraného prádla určitě za návštěvu stojí.
Slabší části itineráře jsou Barletta, Lecce a samotné město Bari, které bylo z mého úhlu pohledu úplně nejslabší.
No a ještě jedna věc, kterou budu mít z Bari vždy spojenou… Je to zjištění, že je moje druhé dítě na světě. Podělila jsem se o tu radost se svými blízkými na FB, takže to sem "jenom" překlopím…
Je to 9 měsíců, co mi přistál v poště jeden "sci-fi" mail….
"Nevím, jestli si mě ještě pamatujete, ale kdysi jsem pracoval v Blanenském deníku a zásoboval jsem Vás jako mluvčí blanenské nemocnice řadou všetečných dotazů..
No nedávno jsem se stal členem redakce XYZ, spadající pod hlavičku Albatros Media, největšího nakladatelského domu v Česku a jednoho dne jsem si uvědomil, že by nebylo vůbec špatné Vám vydat knihu. Nápad se zalíbil i našemu panu řediteli a dnes dopoledne prošel oficiální nakladatelskou radou.
Teď je řada na Vás. Myslíte, že by Vás taková forma spolupráce zajímala, prosím? Kniha by byla rámcově zaměřena právě na cestování, a to úspornou formou, kterou tak hezky titulujete jako ZA KAČKU.
Moc se těším na Vaši odpověď a přeji hezký zbytek pondělí."
Ten den, kdy jsem si e-mail přečetla, nikdy nezapomenu. Milion protichůdných emocí - překvapení, šok, zděšení, strach, nejistota, dojetí, hrdost a současně všemu tomu dominující pocit absolutního štěstí a radosti.. Taky výzva.
Úplně stejně, jako před 16ti lety, kdy jsem držela v ruce HCG pozitivní test. I tehdy to byl emotivní koktejl strachu ze všeho, co to bude obnášet, nejistoty z toho, co neumím a nevím, obav, že všechny kolem sebe zklamu, ale ze všeho nejvíc, že zklamu sama sebe, protože v roli mámy nebudu dost dobrá… Současně mnou ale vibrovala radost a těšení se tak intenzivní, že mi tekly proudy slz z očí, tep bušil 150 úderů za minutu a kdyby vedle mě - v ruce s tímto laboratorním výsledkem - vybuchla atomová bomba, i tak bych měla přihlouplý úsměv na tváři.. A stejně jako nyní i tenkrát v hlavě jediná věta: "Kdybys tohle viděl, tati!!"
O 9 měsíců později se narodil Miki a ta jaderná exploze, která mě a celý můj dosavadní život roztříštila na atomy, fakt přišla. Narodil se mi syn a já byla najednou #máma. Vy holky víte, co všechno za tím stojí.. Koukám nevyspalá, bolavá a unavená na ten křehkej uzel v mé náruči, a vím, že už nic nebude stejné jako před tím. Také vím, že možná nebudu dokonalá, ale budu na tom makat! A hlavně - jsem poprvé v životě opravdu pyšná! Tohle se mi sakra povedlo a né že ne!! Pyšná jsem nejen v den D, ale s každým dalším dnem víc a víc.. Už 16 let. 💛
No a teď je to tady vše podruhé. Nemám lepší přirovnání! Prostě vše jak přes kopírák! Za mnou 9 měsíců práce a příprav, ve finiši silné porodní bolesti (* prosím zanést do statistik koronaviru), no a pak je najednou na světě moje první knížka (druhé dítě) a ve mě jen čistá radost. Teď už je to jen na ní, jak se v životě porve, co dokáže a kam se posune. Já ji budu už "jen" chránit, držet a vždy za ní stát..
Děkuji vám, Ivo Michalík, za projevenou důvěru. Vidět, že někdo "cizí" vidí v tom, co dělám, smysl, pro mě bylo (a je!!) obrovskou motivací. Spadl jste mi do života z nebe! Díky Lindě a celému Albatrosu, protože neposrat se v době Covidu a vydat knížku o cestování - to jako klobouk dolů!
Děkuji ze 💛 i vám všem, kteří se mnou CESTUJETE za KAČKU - ať už osobně nebo zprostředkovaně. Teď sedím po své první cestě "sama" na letišti, čekám na let domů a u toho zjišťuji, že je kniha na světě. Myslím tady na každého z vás! Na to, jak jsem vám vděčná a jak moc jsem ráda, že vás mám. Dáváte mi na každé z mých cest energii, podporu a motivaci, ale taky důvod se z cest vracet domů.. ✈💛🙏
Jo a děkuji i vám, kteří mi zas tak úplně nefandíte, protože vaše "nedůvěra" je pro mě něco jako Redbull pro řidiče kamiónu 😉 Osobně věřím, že zrovna vy si to mé dítě důkladně prohlédnete (čti koupíte✌)..😉
➡️ ZA KAČKU od 3/9 v knihkupectví