Vyhledat

GRÓNSKO za KAČKU

Snila jsem o Grónsku, letěla do střední Ameriky...




Toto není cestopis ani z Nikaraguy, ani z Kostariky. Ty jsou teprve ve výrobě.. Toto je popis vývoje cesty a nejdůležitější body, díky nimž jsme se vrátili domů. V době koronavirové..



OBECNÉ INFORMACE PŘED CESTOU


Odjezd z ČR dne 4/3. Letenky koupené před 9 měsíci. 9 měsíců plánování, chystání itineráře, zabezpečení dvou zaměstnání a práce, která musí být v maximu hotová dopředu a něco málo i na cestě, zjišťováním všech možných informací o destinacích Nikaragua a Kostarika..



Od konce února zaznamenávám informaci o šíření nákazy. Přestože pracuji ve zdravotnictví, zpočátku ani já netuším, o jak dramatickou situaci nakonec půjde. V době mého odjezdu čerpám řádnou dovolenou, s mým odjezdem není nejmenší problém. Nedoporučuje se cestovat pouze do Číny a Itálie. Asi jsem trochu střelec a trochu bláhový blázen, hodně optimista, možná někdy neopatrná, neprozíravá.. Jako nyní. Ale prostě jsem taková a jak se správně říká to o těch starejch psech.. No nenaučíš! V době odjezdu opravdu ani na vteřinu nepochybuji, že bude všechno dobré. Bagatelizuji situaci stejně, jako ještě většina národa. To není alibi, to je fakt. Věštit neumím, nejsem imunolog ani virolog, jsem pouze obyčejná ženská, která miluje cestování a teď má před sebou cestu, na kterou se 9 měsíců těší… Když jsem letěla na Island v listopadu, bylo to v době erupcí sopky... Když jsem si kupovala letenky na Srílanku, Bali nebo Maledivy, všichni říkali, že jsou to nejčastější střediska útoků teroristů. Když jsem si koupila letenku do Kostariky s plánem Nikaraguy, řádila na severu země horečka Dengue a ve vnitrozemí občanské nepokoje. Jo - můj profil není zodpovědný opatrný člověk, to je jisté. Nechci riskovat a hazardovat, to vůbec, ale furt je ve mě ten pocit - panebože, to by musela být sakra klika, aby mě někde odpráskli u demonstrace! Aby mě štípl zrovna infikovanej komár. Aby...

Večer před mým odjezdem panuje na sociálních sítích na téma koronavirus převážně humor. Vtípky, legrácky, prostě typická česká vlastnost – všechno obrátit ve smích.

Nyní - pohledem zpět – v té době jsme ještě nikdo netušil…





PANDEMIE - (MO)MENTÁLNÍ POCIT


Vlastně ani teď, týden od návratu domů, pořád ještě nevím, co to slovo bude pro nás všechny znamenat. Ještě stále je pro nás pandemie něco, co nikdo z nás nezažil. Nikdo neví, jak bude přemýšlet zítra a jak za týden. Naše myšlenky a názory se turbulentně, tváří tvář neustálým konfrontacím s dynamicky se měnící (a hohužel i horšící) situací a dávkovanými restriktivními informacemi, mění. Jisté je teď jen jedno - v lidech je obrovský strach a nejistota. Ve všech lidech. Teď bez výjimky. Někdo to maskuje lépe, někdo hůř. Někdo se bojí o zdraví své, o zdraví svých blízkých, někdo se bojí o holou existenci a život po koronaviru. Většina se bojí této deptavé kombinace a jak žongler na laně nad propastí balancujeme každý den. Jednu chvíli nás děsí strach ze smrti, s dalším krokem máme strach ze života. Ze života PO.. Protože ten život bude, to je víc než jisté. Každý máme na svoje různé strachy s jejich projevy nárok. V tuhle dobu se nelze vůbec na nikoho zlobit. A proto ani já nebudu na všechny autory tradičních negativních komentářů, soudů a kritik. V tuhle dobu jsem totiž já možná v kroku "strach ze života po", zatímco můj nejbližší vedle mě má zrovna teď víc "strach ze smrti". Ale zítra to bude jinak. Balancujeme všichni a najít shodu je teď opravdu těžké. V tuhle dobu můžeme dělat jediné – pomáhat si držet balanc a nezřítit se dolů. Nepropadnout ani jednomu ze strachu. Stejně jako na tom laně, když se nám na dětském táboře mezi stromy rozklepaly nohy, i teď musíme zachovat chladnou hlavu, zhluboka se nadechnout a soustředit se na bod před námi, kam chceme a musíme dojít. Hlavně čerpat pozitivní energii, a to všude, kde to jen jde a když jí máme o kousek víc než sami potřebujeme, rozdat ji kolem sebe. Protože tihle lidi to zase vrátí nám, až se budeme strachy dusit my. Možná to zní otřepané, ale nyní bychom si měli pomáhat víc než kdy dřív. No a co je nejdůležitější – myslet na osobní růst. Teď je totiž ta nejlepší doba, kdy můžeme pozorovat. V klidu a s hromadou času vnímat lidi kolem sebe. Jejich reakce, když je zle. Jejich přístup. Jejich skutečné tváře byť pod rouškou látkovou, ale bez roušky přetvářek.Tohle bude pro mě tím největším ziskem, protože i já jsem během této doby prozřela a pochopila spoustu věcí. Nesoustředím se ale teď na svůj strach a na věci, které budou v mém životě jinak. Soustředím se pouze na to pozitivní. Stejně jako na mých cestách, v mých cestopisech. To negativní je potřeba vnímat, umět popsat, umět ho pochopit, ale nepropadat v beznaděj.



PŘÍLET DO KOSTARIKY A PŘESUN DO NIKARAGUY


Od příletu do střední Ameriky a přesunu do Nikaraguy vnímáme, jak se situace den za dnem mění. U nás doma. Čteme zprávy, jsme na sociálních sítích… Nejen každý den, ale každou hodinu narůstá obava. Nicméně naštěstí nebo bohužel – my jsme v Nikaragui. Nikaragua je země, kde do našeho odjezdu, tedy po dobu 10 dnů, slovo koronavirus neexistoval. Nikdo ho neznal, nechtěl znát, nikdo s ním nepočítal. Nikdo se nechránil, nechystal. Všichni obyvatelé řešili pouze svůj vlastní, už tak dost těžký, život. Na nic jiného než na zajištění jídla na dnešní den tam opravdu není prostor. Určitě ne na něco nehmatatelného, na “možnou” hrozbu. Tohle je jedna z nejchudších zemí a zde se řeší jen “realita”.



V souvislosti s postupnou karanténou u nás doma jsme chodili místními ulicemi a snažili si představit obdobný scénář zde. Nemyslitelný. Možná leda díky armádě by zde mohla vláda docílit karantény, ale ani tomu nevěřím. Místní klid a naprostá pohoda v kombinaci s nádhernými místy, které jsme za těch 10 dní mohli vidět, nás uváděli do stavu (možná i falešného) klidu a pocitu bezpečí. Měli jsme totiž jinýho strašáka. Nebyl to koronavirus, ale hrozba plicní embolie..


Od příletu má můj parťák lehce oteklou levou nohu. Trošku mě to děsí, protože měl před rokem trombózu žil. Ta mu vznikla následkem dlouhého letu a rozjela se až do oboustranné plicní embolie. To, když mladej člověk skončí ze dne na den na jednotce intenzivní péče pod monitory, je něco, co se nedá zapomenout a kdykoli se objeví podobný příznak, docela vás to rozhodí. Dnes mi přijde, že u něj vidím i lehkou dušnost. On ji popírá, ale já klidná nejsem. Před rokem mu diagnostikovali laidenskou mutaci, což je sklon právě k trombóze a embolii. Léčí se v hematologické ambulanci, kde byl na tento let a cestu zabezpečen speciálními léky. Sedím u zpráv z domova a vnímám, jak se korona situace mění, graduje každou hodinu. Do toho vedle mě člověk, který není úplně ready a do odletu domů mu musí otok nohy ustoupit a zlepšit se dech. Je jasný, že to nejdůležitější v tuhle chvíli je klid. Jeho klid ovlivňuje jediná věc - můj klid. Takže i když uvnitř sebe začínám panikařit, musím se tvářit, že mám vše pod kontrolou. A přesvědčivě tvářit. Takže přepočítám tablety do odletu domů a uklidní mě, že jich mám malou rezervu navíc. Rozhodla jsem se v tuto chvíli itinerář cesty upravit, a to na odpočinkový level. Abych nebudila paniku, začnu kulhat. Jelikož mám kolena v háji a občas selžu, není to nic nápadného. A když kulhám já, je samozřejmé, že se musí cesta změnit. Nic k divení, nic k prohlubování stresu. Dále musím zajistit klid informační. Jelikož jsou zprávy z domu každý den víc a víc stresující a my je samozřejmě čteme kdykoli je možnost, je potřeba je trochu utlumit. Datovou SIM máme jen jednu, a to v mém telefonu. Na ni je můj parťák připojen přes hotspot. Jelikož tomu moc nerozumí, vypínám mu hotspot a každé další ubytování již hledám s kritériem “bez wifi”. Cestovat již budeme jenom v brzkých ranních hodinách, a to pomalu směr letiště. Stahovací punčochy není problém zajistit a k tomu nohy hore..



SETKÁNÍ V NIKARAGUI


Těch setkání na cestách bývá nespočet... Některé brzo zapomenu, některá si budu pamatovat navždy. Stejně jako to s Petrem v tom nejbáječnějším ubytování na ostrově Ometepe...


To setkání proběhne v době, kdy začínáme lehce cítit "tlak na hrudi" (strach) i my (já) - bez rizika embolie, v době, kdy tápeme. Ale pak se objeví Petr a během chvilky nás uvede ještě do větší pohody, než ubytování samo. Je to bohém, pohodář a umí tu auru krásně přenášet. Jednak nás tady se vším seznámí a řekne nám i věci, které bychom bez angličtiny těžko pokryli, také nás zde ale uklidní stran situace ve světě. Resp. kauzy koronavirus. Právě zde se totiž později dozvídáme informace, že jsou zavřené hranice České republiky a že náš návrat domů bude možná ohrožen. To, že cestou zpátky zřejmě zvládneme přeletět z Kostariky do Mexika, kde máme mezipřistání, je asi jisté (alespoň v tu dobu si to myslím), ovšem odlety z Mexika domů už tolik ne. No a právě Petr nás zde uklidní. Nejen, že všechno bude dobrý, ale také v tom, že Mexiko, jedna z nejvíc nebezpečných zemí světa, v případě nutnosti zvládneme hravě. Taky v tom, že je tam levno a zdravotní péče v případě nutnosti na dobré úrovni.



PŘESUN Z NIKARAGUY DO KOSTARIKY - POSLEDNÍ VEČER


Dnešním dnem se nám cesta půlí. Máme za sebou neuvěřitelných 10 dnů v Nikaragui, kde jsme si už tak jeden den přidali a dnes přemýšlíme, zda nepřidáme další. Hlavně z toho důvodu, že je tato země opravdu levná a pokud se náš pobyt nedobrovolně prodlouží, tak nás to zde tolik finančně nezatíží. Nakonec ale tohle rozhodnutí stahuji zpátky, protože odlet máme z Kostariky a prioritou je dostat se k letišti. Vydáváme se na celodenní přejezd hranic. Už v noci před tímto dnem jsem moc nespala. Myslím na opatření na hranicích a na to, že je opravdu možné, že už teď nás do Kostariky, kde je potvrzená nákaza, kde se testuje a situace řeší, nepustí. To by byl pro nás opravdu problém, protože od tama máme letenku domů. Takže se v noci převaluju a přemýšlím nad všemi variantami “co by kdyby”.. Vlastně to už tu teď dělám každý den. Chystám si krizové scénáře a pak stejně improvizuji z minutu na minutu. Připravit se na všechny krizové plány nám pomáhá necítit se tak bezbranně. Bohužel máme wifi a díky ní informace z domu. Před očima vidím, jak narůstá panika. Nejen ta. Dušnost se zhoršila, stejně tak otok. Všechno to nás dost limituje a komplikuje zásadní rozhodnutí. Domů teď letět nemůžeme. Cíl je jediný – zbavit se dušnosti a oplasknutí nohy. Pokud všechno vyjde dobře, mohlo by to vyjít akorát do plánovaného odletu.


Jenže všichni víme, že plány a realita jsou mnohdy dvě rozdílné věci..



PŘEKROČENÍ HRANIC DO KOSTARIKY - PRVNÍ KROKY


Překročili jsme hranice a připadáme si jak v jiném světě. V koronasvětě. Zatímco Nikaragua byla tímto tématem zcela nepolíbená, tady to do nás proudí všemi směry a všemi vjemy. Tím nejsilnějším smyslem, který to vnímá, je čich. Dezinfekce je cítit ve vzduchu na každém kroku. Je všude! Zdarma a pro všechny. V nejzaplivanějším bufetu na nádraží, v každé sámošce, v každém autobuse připevněný dávkovač. A všichni se dezinfikují jak o život. Nastoupíme do autobusu, kde naprosto přirozeně každá žena kolem nás nanese dezinfekci na své ruce, celá se natře, pak na kapesníček, kterým otře naprosto vše kolem sebe, čeho by se mohla dotknout. Pak se s úsměvem na tváři a posadí a mrkne na nás. Jsem v naprostém šoku. řidič má gumové rukavice a dezinfikuje si volant…. Přijdeme do první restaurace a všude cedulky Covid - postupy jak mýt ruce, jak u stolu bezpečně sedět… Oddělaná polovina židlí tak, aby byli lidé u stolu co nejdál od sebe. V každé televizi valí korona BBC. Jediný rozdíl oproti ČR je ten, že se u těch zpráv místní lidé chovají, jako by to neslyšeli. Naprosto žádná panika. Nikdo o tom nemluví - není o čem. Prostě si u těch TV záběrů, kde v San Jose narychlo montují kyslíkové rozvody v nemocnici, vaří, zpívají si, tančí. Prostě se dezinfikují, sedí u stolu proti sobě místo vedle sebe a čekají, až to pomine. Tečka. Pořád se usmívají, čímž nám trochu tlumí ten střet s realitou. Jenže na nás to poprvé dolehlo celou vahou.



SLOVO REPATRIACE POPRVÉ V MÝCH ÚSTECH


Repatriace..

Musím se přiznat. Já si vždy myslela, že repatriace je převoz mrtvých těl ze zahraničí domů. Nikdy mě nenapadlo, že repatriace může znamenat i zabezpečení cesty domů někomu, kdo je živý.. Nikdy jsem nad touto možností totiž nepřemýšlela a nikdy mě nenapadlo, že tohle slovo prožiju na vlastní kůži. Slovo repatriace jsem znala pouze z cestovního pojištění, kde ji mám samozřejmě zahrnutou. Slovo repatriace tu nyní slyším a skloňuji denně, a to už sedmý den. Přesně tolik dní uběhlo od našeho vstupu na území Kostariky. Přesně tolik dní je to od SMS, která mi tohle slovo vložila do úst:


Kostaricka vlada vyhlasila dne 16.3. stav narodni nouze. Uzavreni vzduvzdušné i pozemni hranice. Od 18.3. 23:59 do 12.4. mohou vstoupit pouze obcane.

Přesně v tento den, tedy 16/3, se totiž situace vyhrotila nejvíc a dále už se měnila s každou hodinou. Slovo repatriace jsem poprvé zaznamenala na stránkách ministerstva zahraničních věcí. Přesně tam jsem se podívala pro více informací po zprávě ambasády o uzavření vzdušného prostoru Kostariky a našla zde tiskovou zprávu ministra zahraničních věcí. Ten jasně deklaroval, že žádného českého občana v zahraničí nenechá a že se postará o repatriace zpátky domů. Repatriace. Tehdy jsem si pořád ještě myslela, že se mě netýká, protože já svoji zpáteční letenku domů mám. Můj zpáteční let vychází na šestadvacátého března, kdy bych měla odletět z Kostariky do Mexika, tam jeden den mezipřistání a následující den z Mexika do Mnichova. Termín odletu není v tuto chvíli chuť protáhnout si výlet, už od samého začátku zde vedeme vlastní boj. Kromě všeho, co se děje kolem nás, řešíme i zmíněné zdravotní problémy. Mám upravený (zvolněný) itinerář a do odletu domů chci udělat vše pro to, aby otok zmizel a dušnost s ním. Tedy hlavně klid, nestresovat se, menší procházky s bandáží a více odpočinku s nohou hore, pokračovat v chronické medikaci, no a konzultace situace s MZV a ambasádou.


V ten den, kdy se nám podaří překročit hranice Nikaraguy a Kostariky a dostat se do země našeho odletu, cítím obrovskou úlevu. Hlavně ve chvíli, kdy si pár hodin po překročení hranic přečtu, že byl pozemní přechod v tomto směru uzavřen. Že Kostarika uzavřela svoje hranice. Pokud bychom o jediný den odložili naši cestu, zdrželi se v Nikaraguy, už se do Kostariky nedostaneme. A pokud ano, museli bychom zde do 14 denní karantény, která by nám zamezila odletět domů. Měli jsme obrovské štěstí v neštěstí.


CESTA DOMŮ V BODECH:


1/ Od přechodu hranic Nikaraguy a Kostariky a uzavření vzdušného prostoru je mi jasné, že návrat domů bude komplikovaný.


Naprosto jistě očekávám zrušení svých letů domů. Jsem ve spojení s řadou lidí právě zde, ve Střední Americe, a ze všech stran slyším jedno jediné – zrušili mi letenky. Nejen moje původní letenky, ale i druhé, dokonce třetí.… Všechny, které jsem se snažil/snažila ve snaze dostat se domů koupit. Jsou to přátelé v Kolumbii, v Mexiku, také v Kostarice. Jelikož my máme odlet až za týden, lze s ohledem na dynamický vyvíjející se situaci takřka počítat s tím, že i tento let zruší.

Kontaktuji prodejce letenek stran možnosti odletět dřív, ale tento e-mail zůstává bez odpovědi. Ani se nedivím, mám živé letenky, je krizový stav a musí řešit lidi, kteří už mají reálný problém.

Já ale nemohu čekat na Godota.


2/ Uzavření vzdušného prostoru je přesně ten moment, kdy poprvé kontaktují MZV s žádostí o pomoc.


Nikdo lepší mě nenapadá. Píše e-mail, ve kterém přesně shrnu naši situaci. Ještě není kritická, ale dá se předpokládat, že se do ní během hodin převrátí. Situace je ta, že je uzavřen vzdušný prostor, naše letenky jsou stále platné, žádost o změnu itineráře a odlet dříve není reflektována. Současný zdravotní stav mého parťáka ale v tuhle chvíli není úplně ideální k okamžitému odletu..

Na tento e-mail mi dochází téměř okamžitá odpověď. Odpovědí je, abych kontaktovala ambasádu v Mexiku, Bogotě a v Kostarice. Mám pokyn, spojit se s nimi a dostat nás na seznam zájemců o repatriaci. Zároveň dostávám informaci, že let ze Střední Ameriky je zatím v jednání, není žádný jistý itinerář, kam letadlo přesně dosedne. Každopádně mám ihned zažádat. Musím zmínit, že ministerstvo mi odpovědělo na všechny e-maily obratem, velice osobně, lidsky, dokonce mě dojaly zeptáním se na stav parťáka a radostí, když mu bylo zrovna lépe.


3/ Kontaktuji všechny zmíněné ambasády.


Kontakty na ně hledám na stránkách ministerstva zahraničních věcí – u každé jednotlivé země. Kopírují e-mailové adresy a vkládám je coby adresáta jednoho hromadného emailu. Píši tedy do Bogoty, Kostariky, Mexika..

Zde bych strašně ráda zmínila jednu věc. Odjakživa jsem si myslela, že ambasády jsou úřednické posty celkem k ničemu. I hodně mých přátel, kteří cestují podstatně víc než já, mi tuto skutečnost tvrdili. Často jsem slyšela, nyní tomu nebylo jinak, že mi z ambasády rozhodně nikdo nepomůže. Že spoléhat na ně je naprosto slepé a naivní. Nikdy dříve jsem naštěstí žádnou ambasádu kontaktovat nemusela, je to pro mě tedy nyní velká neznámá. Tak trošku po té fundované premedikaci očekávám, že bude na druhém konci nějaký úředník, kterému bude naše situace v tuto chvíli docela jedno. Jinými slovy – nespoléhám na jakoukoliv pomoc. Samozřejmě mě v tomto myšlení podporují i přátelé z domova, kteří mi taktéž tvrdí, že od ambasády žádnou pomoc čekat nemáme. Jenže já nejsem doma, jsem v Kostarice, vedle mě je dušný člověk s možnou embolií kdykoli, mám zatím živé letenky, ale bez jistoty, že do odletu přežijí, resp. mám letenky s obrovskou pravděpodobností, že budou každou chvíli mrtvé, vše se mění každou minutu a já chci sebe i ho dostat domů. Je to přesně ta chvíle, kterou bych označila za “tonoucí se stébla chytá”.. A proto píši ambasádám…


A jak to probíhá?


S ambasádou v Kostarice, konkrétně paní Biancou Mrázovou, jsem ve spojení už pár dní. Hlavně kvůli zdravotnímu stavu svého parťáka. Díky ní vím, kde v případě chybění poměrně důležitých a né úplně dostupných léků mohu sehnat náhradu. Paní Bianca si mě okamžitě od prvního kontaktu přidává na WhatsApp, aby byla naše komunikace pružnější. Posílá každou možnou dostupnou informací a dotazuje se průběžně na zdravotní stav. Mít někoho takového v zádech je nesmírná pomoc! Za celou dobu, kdy jsme spolu byly ve spojení, mohu říci jen jedno - Bianco, děkuji! ♥


Možná jsem měla jen obrovské štěstí na konkrétního člověka… Nevím. Každopádně paní Bianca udělala první poslední proto, abychom se dostali domů, ale také proto, aby nám byla co největší psychickou podporu. Každá její zpráva končila pozitivně. I když ze začátku nemohla nic slíbit, povzbuzovala a uklidňovala, že všechno dobře dopadne a že se domů vrátíme. Podávala to s takovou jistotou a klidem, že jsem po každé její zprávě opravdu byla chvíli bez tachykardie a pocitu zmaru.


4/ Mám přátele!


Tohle zní jako samozřejmost, ale věřte, že není. To, že máte opravdické přátele a lidi, kterým na vás záleží, zjistíte třeba 10 000 kilometrů daleko od domova, když se k nim nemůžete vrátit. Samozřejmě nebudu sluníčkařit - v tuhle chvíli současně i velice přesně detekujete ty, pro které byste otočili zemskou osou, a kteří jsou nyní zcela lhostejní nebo konfrontováni strachem ukáží svou skutečnou tvář, která má od přátelství a loajality hodně daleko. Je to prostě tak a nejde udělat nic jiného, než to vzít jako dobrou zprávu pro svůj další život.

Pro mne je tento bod - MÁM PŘÁTELE - asi nejdůležitější ze všech. Ten nejvíc, na který nikdy nezapomenu. Nejenom na tento bod, ale na všechny lidi, které s ním máme spojené:


  • V prvé řadě můj syn Miki, který zachoval chladnou hlavu a řídil se přesně mými pokyny. Doma situaci zvládal naprosto s přehledem a pomáhal mi na dálku naprosto ve všem, o co jsem ho požádala. To není v běžném životě tohoto puberťáka úplně standardní…

  • Prarodiče, kteří hlídali syna a zachovali se stejně skvěle jako on. Dojali i tím, že naši starost právě o jejich zdraví, vůbec nepřipouštěli.

  • Vlastík Chládek, Jolča Kupsová, Míša Havlíková, Šárka Majerová, Bára Mullerová, Jana Ševčíková, Markéta Svobodová, Kristýnka Musilová, Silva Filipová, Simča Svobodová, Petra Fojtíková, Veronika Březová, Dana Růžičková, Jirka, Ivo, Honza, Monika Borůvková, Marika Zouharová, Marcela Máca, Jakub, Jan..… Všichni ti, kteří se strachovali, denně dotazovali na vývoj naší situace a hlavně – nabízeli jakoukoliv pomoc. I to, zda pro nás mohu někam přijet nebo zda nepotřebuji něco pro mého syna doma… Tohle bylo v mé situaci to nejvíc. To absolutně nejdůležitější. Za to patří obrovské díky vám všem!

  • Roman. Můj kdysi nepřítel. Myslím, že i on, bude-li tohle někdy číst, se nad tímto usměje. Kdysi jsme spolu vykopali válečnou sekeru. Ať už to bylo jakkoliv, ať už jsme k sobě cítili jakýkoliv odstup, teď bylo zle. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo mi napíše. Bude se starat a pomůže. V době, kdy mi nefunguje internet a vyhledávač, shání veškeré informace. Spojí se s ambasádou a nastaví tak skvělý komunikační kanál. Obrovská pomoc! Tohle nikdy nezapomenu.

  • CESTUJLEVNĚ. Tenhle svět znám rok a půl. Je to svět, kam jsem právě před touto dobou vložila svůj první cestopis. Od té doby další dvacítku. Je to svět, který se stal mým druhým domovem. Důvodem bylo to, že se zde setkávali lidé stejní jako já. Pro hodně “normálních” lidí (1x dovolena v létě a týden v zimě na horách) možná blázni, pro mě ale moje krevní skupina a ujištění, že cestování může být opravdu droga, která člověka zcela ovládne. Pod mými cestopisy postupně přibývala řada komentářů, mnohdy až diskuzí. Řada pochval, krásné zpětné vazby, ale postupně i víc negace a kritiky, také sporů, zbytečných hádek a zbytečných emocí. A mě to mrzelo, protože jsem do psaní dala všechno a pak vlastně nereagovala na nic k obsahu, ale k titernostem v duchu “najdi chybu a setři jí”. Ublížit se opravdu dařilo skvěle, holt jsem ženská a my jsme všechny trošku emocionálně labilní. Bereme si vše k srdci, vidíme za roh a slyšíme trávu růst.. Nicméně teď si říkám, že dokud se člověk rozčílí, dokud ho něco třeba i nasere nebo rozbrečí, pořád jsou v tom city. A ty u mě byly a gradovaly každým dnem ve světě CESTUJLEVNE. Díky tomuto světu jsem navíc poznala pár lidí, kteří se mi vryli do života. I když jsem je všechny nepoznala osobně, mám pocit, že jsou to moji opravdičtí přátelé. Věřím jim. No a právě ti mi zde za oceánem koronavirové pandemie pomáhali ze všeho nejvíc. Dávali mi spoustu cenných informací, protože i když cestuji hodně, není to ani desetina toho, co má v malíku kde kdo z nich. Vyznají se, orientují, umí racionálně poradit. Pro mě teď strašně důležité věci. Navíc mají všichni jedno společné – povzbuzují mě. Dělají si legraci, když vidí, že ryju hubou zem. Rozveselí, používají můj oblíbený humor – ironii a cynismus a vůbec odvádí moje myšlenky jinam. Mám to ráda, pomáhá mi to. Tady si asi nejvíc uvědomuju, jak zlomový a životně důležitý krok pro mě byl, do tohoto “cestujlevně” světa vstoupit. Nikdy dřív mě nenapadlo, že mi to jednou může třeba i zachránit život.

Takže děkuji Padrino11 za praktické informace, podporu, odvedení myšlenek a povzbuzení. Děkuji dvojici Jox a Evča za totéž. Mimoto ale i za starost o zdraví, nabídku pomoci se synem doma, nabídku odvozu z letiště a hlavně za situaci, kdy mi pomohli s propadlými letenkami. Tohle vám nikdy nezapomenu a láhev devítiletého rumu vám patří zaslouženě! Martin V a Mirjur za podporu. No a Tonda 2 za vše výše a hlavně za kontaktování kamaráda L. a pro mě cenné informace k cestě domů.

  • L., koordinátor letů. Tohoto člověka vůbec neznám. Pracuje na koordinaci letů, asi jako kopa dalších, které si při žádném svém letu ani na vteřinu nepředstavím. Byli to pro mě tak trochu no name lidé, kteří pro mě vlastně neexistovali. Neviděla jsem je, nikdo o nich nemluvil. Do dneška. Od teď je pro mě L. a všichni jeho kolegové na stejné úrovni, jako kterýkoli pilot a na všechny takové budu v každém příštím letadle myslet. S vděkem a úctou. Já si totiž až tady uvědomila jejich cenu. Jsou to lidé, kteří v situaci, v jaké jsme nyní my, dělají možné a nemožné, aby nás dostali domů. Nikdo nezná jejich jména, jejich tváře, jejich identitu. Nikdo jim NEDĚKUJE jako těm v první linii, přestože si to také zaslouží. Chtěla bych touto cestou poděkovat jak L., tak všem, kteří měli na starosti náš let. Nespali, možná ani na záchod nešli, kdy potřebovali, jen aby vyřídili všechna povolení. Přistát během pár hodin v Bogotě i v Kostarice, kde je uzavřený vzdušný prostor a zkoordinovat let takovým typem letadla, kterým jsme se vraceli domů, to je opravdu na obrovský potlesk. A detail, že nepodávali slíbený Moet odpouštím.. ;) Děkuji za sebe a za zbylé pasažéry našeho letu. Děkuji ale i za všechny, kteří seděli a stále ještě sedají do letadel napříč celým světem. Dostali jste nás domů.




  • Pilot našeho letadla a veškerý personál na palubě. Krom toho, že odváděli standardní práci, naprosto běžnou, celou dobu od nástupu na palubu nás provázeli úsměvem. Podporou, mrknutím, milým slovem. Nejvíc dojemný byl kapitán, který popisoval co šlo, třeba úžasné Grónsko pod námi, můj největší sen, ale také nesčetněkrát zopakoval dvě obrovsky silná slova. ZVLÁDNEME TO.

5/ Naše původní letenky byly opravdu zrušeny.


Nejprve pouze část, tedy letenky z Kostariky do Mexika, během pár hodin byl zrušen i let navazující, tedy z Mexika do Berlína.

Zatímco mi po nákupu letenek chodila okamžitá emailová aktualizace, kdykoliv se čas jakéhokoliv letu byť jen o minutu posunul, informaci, že máme let zrušený, mi nikdo neoznámil. Naštěstí jsem několikrát denně kontrolovala letový řád své rezervace na webových stránkách http://www.viewtrip.com. Právě zde jsem zjistila zrušení části a následně celého letu.

Okamžitě jsem se písemně obrátila na prodejce letenek, tedy Student Agency. Přišla mi automatická odpověď, že se nyní mým e-mailem nebude nikdo zabývat, že oni řeší pouze podněty 3 dny a méně před termínem letu. Na jednu stranu to v téhle chaotické a nepřehledné době, kdy se vše mění každou minutu, chápu. Rozumím tomu, že je nezbytně nutné odbavit akutní stavy, později ty méně akutní. Na druhou stranu – zůstat viset na druhém konci světa a nevědět, jestli na email vůbec někdo odpoví, a to ještě skoro týden, to jsem si nemohla dovolit nechat jenom tak být. A čekat.


6/ O vývoji své situace jsem opět informovala místní ambasádu.


Opět se mi dostalo okamžitě podpory a již i ujištění, že se vládní let opravdu chystá. Také ujištění, že jsme na seznamu. Nabízím možnost posunout se do sousední Panamy, kdyby to bylo jednodušší. To mi paní Bianca okamžitě zamítne s tím, že přechod hranic je objema směry již nemožný. Naopak mi schválí přesun do Cahuita, kde je turistů minimum, ceny levné, na dosah a přitom daleko do hlavního města a k letišti, moře a klid.


7/ Začíná komunikace ze student agency, prodejcem našich letenek.


První reakcí je, že byl let opravdu zrušen a žádná další možnost dostat se domů není. Dále se spustila průtrž e-mailů, kde jsem to byla já, kdo student agency zasílal možné letové plány. Ty jsem si zjistila v aplikaci Skyscanner. Když jsem poslala návrh letět z Air Canada přes Toronto, odpověď byla, že ano, tato možnost opravdu je. Co mě nejvíc překvapilo byl fakt, že požadovali další platby. Že nezměnili letových řád na své náklady. Naštěstí máme přátele, a právě oni za nás všechno vykomunikovali na místě. Tedy na pobočce v ČR. Když tam totiž přijde neodbytná žena (znovu děkuji Evi), už se tak lehko neodkopne jako nějaká no name na druhé straně světa přes e-mailovou komunikaci. Co bylo zprvu nemožné, bylo najednou úplně v pohodě. Tedy změna letu bez jakýchkoliv dalších nákladů. Bohužel byl ale let změněn až na 26. března, což stejně předpokládalo, že nevydrží. Že se opět zavře další hranice a tento let bude taktéž zrušen. Každopádně o této skutečnosti informuji i ambasádu. Nic to na našem zařazení na seznam repatriace nemění.


8/ Přesunujeme se do bezpečné vzdálenosti od hlavního města, které je epicentrem nákazy v zemi.


Jsme zhruba 4 hod. jízdy autobusem od letiště. V tomto místě čekáme na pokyny ambasády. Každý den nám paní Bianca z ambasády napíše. Informuje nás o předběžném datu a času našeho odletu. Pokud všechno vyjde, měli bychom odletět domů 24. března kolem poledne. Já mám naštěstí informace i od člověka, který tento let koordinuje. Takže vím vždy o něco víc a ve větším předstihu. V tuhle chvíli ohromná pomoc.




9/ Den před odletem mi přijde e-mail z konzulátu v Bogotě. Je to e-mail s kompletními informacemi k našemu letu.


V tomto emailu stojí jako datum a předpokládaný čas, tak mi informace, že budou prvně přistávat v Bogotě, dále pro nás, v Kostarice. Dále je zde informace, že nebudou žádná místa přidělena, každý si sednete tam, kde je místo. Další informace je, že bude mít každý před vstupem na palubu roušku nebo jakoukoliv pokrývku úst. No a zazní tam informace, že budou na palubě i pasážeři, kteří jsou v karanténě, ale že ti budou od zbytku pasažérů izolováni.




10/ Cesta do hlavního města.


Zjišťujeme, že z města, ve kterém se nacházíme, omezili spoje (původně každou hodinu) do hlavního města, a to na dva spoje za den. Není čas na přemýšlení, musíme sednout do posledního odpoledního spoje a tím do San Jose dojet. Jinak bychom nemuseli náš odlet stihnout. V našem městě přes noc také dochází ke změnám. Lidi v ulici nula, obchody zavřené.


...opuštěné autobusové nádraží v Cahuita..


11/ Cestou do hlavního města se pokouším zamluvit ubytování.


Používám jako vždy aplikaci booking, které bych chtěla vystřihnout obrovskou poklonu. Od začátku této situace nabízí všem svým klientům bezplatné zrušení rezervace. U každého mého ubytování mi tato informace denně vyskakovala. Považuji to za férový přístup, který nám, těm, kterým se měnil itinerář hodinu za hodinou, nepřidával zbytečně další stres. Bohužel nyní ve stresu trochu jsem, protože tři ubytování po sobě poblíž letiště mi odepsala, že mě neubytují. V důsledku pandemie… Současně vím, že na letiště se přes noc nedostaneme, to mi potvrdila i ambasáda. No a samozřejmě vím, že pohybovat se v ulicích večerního města je v podstatě boj o život. Nakonec se ale podaří, po cestě dokonce potkáváme trojici Čechů, kteří spěchají na stejný let. Společně s nimi se ubytujeme. Tyhle fajn lidi a poslední ubytování byla tolik potřebná oáza klidu. Naše poslední ubytování byla nejlepší tečka za Kostarikou s náš bytnej byl prostě dokonalej. Staral se o nás až dojemně. Když pochopil, že neumím ani španělsky, ani anglicky, zkusil odhadnout moji národnost.To se mu podařilo výborně. Neobratně se nás ptá, zda jsme “čeka”. Jako Republika Ceka. Přikývnu a on mi nesměle podá papírek, na kterém je jeho úhledným písmem napsáno v češtině: pokud potřebujete něco dejte mi vědět... To bylo opravdu na potok slz a jedno obrovské bezrouškové objetí.



12/ Poslední večer trávíme vlastnoruční výrobou roušek do letadla…


...hadr na nádobí a dvě gumičky musí stačit.


13/ Ráno nám přichází informace, neoficiální, že náš let bude mít 4 hodiny zpoždění (taky že bude Gambrinus v plechu a teplé jídlo, což nakonec neklaplo).


I v tuhle chvíli přijdou vhod vtípky na téma, že zpoždění je způsobeno nakládkou nejlepších lahví vytříbených druhů vín,včetně Moet - pro náš let. Humor vždy a všude, díky za něj Tondo! Jsme rádi, že o zpoždění víme, ale stejně musíme dojít na letiště v čase, který nám byl oznámen e-mailem. Naštěstí po chvíli dojde zpráva i z ambasády, abychom na letišti byli až o 4 hod. později. Opět musím pochválit, i takovéhle drobnosti potěší. Myslím, že na přeplněném letišti nechce v tuhle dobu nikdo trávit ani o minutu déle času, než je nutné.


14/ Přesunujeme se na letiště, kde nás hned u vstupu vítá usměvavá tvář paní Bianky.


V ruce drží českou vlajku.. Nádherný pohled! Přesně takhle jsem si tuto dámu představovala. Nádherné šaty, nádherný úsměv, upravená, usmívající se… A ta vlajka v ruce… Prostě doják! V tuhle chvíli mi dochází, že opravdu odletíme domů. Teď už nepochybujeme, stačí vidět Biancu s vlajkou ruce a víme, že už to prostě dopadne.



15/ Dostaneme kompletní informace.


A co mě opravdu potěší, ani zde se paní Bianca nezapomene starostlivě zeptat na zdravotní stav mého parťáka. V tuhle chvíli vím, že tohle je člověk na správném místě. Jsme nasměrování, abychom zaplatili 29 $ na osobu odletovou taxu. Ta je normálně v ceně letenek, ale to nám v tuhle chvíli vůbec nevadí. Po zaplacení taxy si jdeme odbavit zavazadla. My teda ne, máme pouze příruční. Každopádně dostaneme letenku. Paní Bianca říká, ať si všichni tyto zelené lístky schováme, protože je to opravdu VIP letenka, kterou už snad nikdo z nás v životě potřebovat nebude. Letenky jsou bez místa. Každý si máme sednout v letadle tam, kde bude místo. Tohle je chvilka, kdy poprvé trošku znejistím. Vzpomenu si na e-mail a informaci, že budou na palubě odděleni pasážeři v karanténě. Nicméně teď není čas řešit detaily. Jdeme se odbavit. Je to chvíle, ze které jsme měli všichni strach. V horkém počasí a stresu posledních dní nikdo nevíme, zda nemáme teplotu. Jestli se nemůže stát, že nás třeba do letadla nepustí. Byla to ale úplně zbytečná obava. Prošli jsme bez jakékoliv nestandardní kontroly, jen běžný detektor zavazadel a prohlídka pasu. Nic víc. Odškrtli si nás oranžovou fixou v rukou psaném seznamu, což mě dojalo ze všeho nejvíc. Právě v tom seznamu bylo vidět, že nad naším letem makala hromadu lidí, a to opravdu OSOBNĚ..



16/ Čekání na letišti.



Někdo se rozčiloval, někdo zlobil, nám to bylo jedno. Už bychom zde čekali klidně týden, hlavně mít hlavě jistotu, že odletíme. Nečekáme teda týden, ale 6 hod. navíc určitě ano. Krátíme si to všelijak, odpočinkem, povídáním s ostatními pasažéry a zjišťováním, kolika lidem způsobila tato situace jaké patálie. Nejhorší pro mě byly informace, že lidé kupovali letenky, které jim opravdu propadaly před očima. Paní vedle mě utratila za letenky jen pro svou osobu 120 000 Kč a stejně teď sedí v letadle vypraveném vládou. Další pán měl také let přes Kanadu, přílet do Irska a odtud do České republiky. Zaplaceno, dostavil se na letiště a tam mu řekli, že ho nemůžou pustit na palubu, protože v Torontu přistane na jiném terminálu, než ze kterého to odlétá do Dublinu. Přišel o 40 000. Možná mu je vrátí v leteckých mílích.. Trochu mě zaráží, že v době, kdy už nikdo nelítá za zábavou, ale všichni se snaží jen zoufale dostat domů, letecké společnosti zdražily lety na několikanásobky cen a ještě vládne taková chybovost. Statisícové částky za letenku ze Střední Ameriky do Evropy považuji za hyenismus. V tuhle chvíli jsme ale všichni rádi, že je vidina domova na dosah. Samozřejmě se řeší i jiné drobnosti a patálie, třeba to, že přistaneme v Praze a někomu stojí auto v Berlíně… To jsou ale v tuhle chvíli také nepodstatné věci.


...duty free funkční, jen občerstvení bez možnosti přímé konzumace..


Ne všichni ale tráví čas povídáním si a odpočinkem. Máme tam také skupinu Maďarů. Konkrétně tři... Sama jsem z toho docela nešťastná..


V Nikaraguy jsme se seznámili s úžasnou dvojicí mladých lidí. Petr ze Slovenska a jeho irská přítelkyně. Od našeho rozloučení ještě v době, kdy nebyla úplná krize, jsme spolu byli v kontaktu. I na ně ale dolehla situaci v plné síle a snažili se dostat domů. Informovala jsem je o repatriačním letu a aby požádali ambasádu o zařazení na seznam. Odpovědí bylo, že to nelze. Že tento let je určen pouze pro občany České republiky a Slovenska. Že nemůžou na úkor jiné národnosti nechat ve Střední Americe našeho občana. Nabídli Petrovi, že může letět on. Jeho přítelkyně však nikoliv. Pro mě to byla jedna z nejhorších chvil, které budu mít s touto cestou spojené. Byly to pro mě dva dny intenzivního řešení, posílání zpráv a emailů, kdy jsem se obrátila na ambasádu a prosila, aby je na náš let zařadili oba. Bylo samozřejmé, že Petr svoji přítelkyni v zemi samotnou nenechá. Rozhodl se tedy, že zůstanou oba. Jenže doba se zde trošku vyostřila - zavřené obchody, nedostupnost jídla, možná i zdravotnické péče. Pořád jsem si představovala, že takto ve světě uvízne jednou můj syn… Cítila jsem naprostý zmar a zoufalství, že nedokážu pomoct. Přišlo mi to nepřijatelné už z toho důvodu, že se jednalo o humanitární let. Pořád jsem měla pocit, že slovo humanitární je od slova lidskost. Ta mi tady opravdu chyběla. Nabídla jsem, že oba dva tyto mladé lidi u sebe ubytuji, postarám se o jejich stravu a vůbec všechno potřebné po celou dobu karantény. Jinými slovy – osobní záruka. Nestačilo to. No a právě z tohoto důvodu jsem měla v letištní hale ... vztek. Proto, že zde bylo minimálně 20 až 30 pasažérů cizí národnosti. Nepochopila jsem to a nechápu to do teď. Byli to Maďaři, Němci, Peruánci,.. ještě větší vztek jsem měla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je na palubě minimálně 20 - 30 volných míst… No a úplně nejvíc to na mě dolehlo ve chvíli, kdy se právě zmínění Maďaři sešrotovali takovým způsobem, že byli pro celý let velkou hrozbou. Samozřejmě si toho všiml kdekdo. Začaly velké emoce, které vedly k tomu, že byl požádán personál, aby je na palubu nepustil. Byli agresivní, vykřikovali nenávistné věty na účet Čechů… Pro mě naprosto nepochopitelné, když se díky České republice vrací domů… Neustále popíjeli, policie jim v podstatě nic neudělala. Situace se vyostřila do stavu, kdy přišel do haly kapitán letu, aby zhodnotil, zda mohou letět. Tak velký byl nátlak všech cestujících. Přestože pilotovi patří moje obrovské poděkování za cestu domů, jeho prvotní rozhodnutí jsem absolutně nepochopila. Viděl, v jakém jsou stavu a že ohrožují okolí, viděl, že mezi pasažéry je hromada malých dětí (tedy vyděšených rodičů) a starých lidí, přesto naznal, že mohou letět. V tu chvíli byla agresivita vystupňovaná už na všech frontách. Vůbec tomu nepomohl ani fakt, kdy policajti začali všechny rozházené osobní věci včetně lahví alkoholu balit těmto třem opilcům (ti už nebyli schopni) a tlačit je prioritně na palubu letadla před frontou tvořenou právě starými lidmi a malými dětmi. Koukala jsem na to vše kolem sebe, jako by to byl jen nějaký zlý film, a v hlavě jediný obraz - tvář Petra a jeho přítelkyně, kteří se na seznam nedostali..



Situace nakonec dopadla tak, že po zhruba dalších 15 min. vyvedli dva z těchto opilců z letadla ven a odvedla je policie. Asi někdo opravdu pochopil, že tohle na palubě opravdu nelze. Že je to veřejné ohrožení. Ten třetí mezitím upadl do stavu neškodnosti, tak ho na palubě nechali. Po zbytek letu s ním nebyl jediný problém. Možná mu to celé došlo…



Letěli jsme domů malým letadlem, které by zřejmě nezvládlo přelet přes oceán mezi Amerikou a Evropou (palivová nádrž). První palivové přistání jsme tady měli v Kanadě v Halifaxu, kde jsme zhruba 2 hod. seděli v letadle a čekali, než budeme moci odletět. Další přistání bylo na Islandu v Keflavíku. Opět palivové, nyní už pouze hodina. Pro mě velice silný moment, protože jsem si vzpomněla na svou prosincovou cestu na Island. Taky na cestu zpátky domů, na letadlo, na moje tehdejší pocity.. Nikdy by mě nenapadlo, že se sem tak brzo “vrátím”. A už vůbec né všechny okolnosti kolem… Tím vůbec nejsilnějším dojmem z celého letu je pro mě přelet nad Grónskem. Bude to znít naprosto absurdně, ale právě tohle místo je můj obrovský životní cíl. GRÓNSKO za KAČKU. Byl to totiž můj narozeninový sen. Přesně ten k mým 4 křížkům na hrbu. Plán byl jasný – Artic Circle Trail v měsíci srpnu. Zažít Grónsko, polární kruh, vidět ledovce, pokud možno nevidět ledního medvěda, ujít za 10 dní 160 km se vším potřebným na zádech, naučit se číst v mapách, postavit stan a sbalit spacák, nemýt si hlavu, brodit se brody, ale hlavně – vyrazit na svojí první cestu úplně sama. Ne na normální cestu, ale na trochu jinou. Na cestu do hlubin čtyřicetileté duše… Této cestě jsem věnovala hodně času, hodně příprav, hodně shánění - ať už informací nebo věcí k cestě potřebných, hodně energie a snů. A právě na toto místo jsem myslela před dvěma dny u břehu Karibského moře, když jsem u něj seděla naposledy. Že tento sen si nesplním. Určitě né letos, a bůhví jak dlouho ne… No a teď letíme domů a mě probudí klidný hlas pilota.. “Pěkně koukněte z okna, protože pod námi je právě Grónsko..” Myslím, že silnější zážitek jsem nikdy nezažila. Splnil se mi sen. Sice jen částečně, vlastně tak ze 2 %... ale splnil! A tak po zbytek letu pod tíhou všech emocí trochu fňukàm, rekapituluju, cítím úlevu, strach a obrovský vděk zemi, do které se vždy tak ráda vracím. Domů. Do České Republiky, která nás v tom nenechala. Mám jí co vracet!


...Grónsko


17/ Ve středu 24/3 přistáváme v 19:30 v Praze.


Pilot nás informuje, že nás na zemi zřejmě čekají nějaké prohlídky a zdržení, ale že to zvládneme stejně, jako náš společný let. Poslední dojemná slova, ale také příprava na možná zdržení. Počítáme se vším. S čím ale nepočítáme vůbec je to, že na zemi nás čeká naprosté NIC. Nula. Zero. Ani jediný člověk, kterého by zhruba 160 lidí posbíraných ze střední Ameriky, s bůhví jakou cestovatelskou anamnézou, kašlajících a chrchlajících, očividně i s teplotami, zajímalo. Žádný zdravotník, žádný lékař, ani žádný administrativní pracovník. Procházíme příletovou halou všichni stejným způsobem - jako bychom poprvé vstoupili na jinou planetu. Jakoby tápeme, hledáme očima, nechápeme… Hledáme někoho, kdo nám na dálku změří teplotu, podá jakoukoliv informaci k tomu, jak se můžeme pohybovat… Co zítra, co karanténa… Ale vůbec nic. U výstupu z letadla stál nějaký mladý hoch, který měl krabici s rouškami v ruce. Když jsme ho poprosili o jednu, protože hadr na nádobí nám padal a rozpadal se, odpověděl, že roušku máme a schoval krabici za záda. Pro mě, člověka, který už týden sleduje, jak šije celé Česko – nepochopitelné. Dva celníci stojí na svých místech a jakoby nás vůbec nevidí. Přicházíme na pasovou kontrolu, kde nás odbaví snad nejrychleji, jak jsem ve svém životě zažila. Informace – nula. Procházíme pasovou kontrolou, stojíme v letištní hale. Jsme venku, jsme v České republice!! Na jednu stranu obrovská úleva, kdy má člověk chuť lehnout na zem a políbit ji. Na druhou stranu obrovské zklamání ze systému.



Ještě před pasovou kontrolou slyšíme reakci lidí kolem nás. Neletíme z rizikové oblasti, co na tom, že kde kdo vypadá na teplotu a kašel je všude. Co na tom, že nikdo z nás neviděl na palubě jakkoliv izolované pasažéry v karanténě. Co na tom, že nevíme, co to slovo karanténa mělo znamenat – byli nakažení? Byli s někým nakaženým v kontaktu? Pohybovali se třeba ještě před dvěma dny v Itálii nebo v Madridu? Nevíme. Polovina pasažérů našeho letadla i přes informativní email na povinnost vzít si do letadla roušku kašlala zvysoka. Nekašlali jenom na ten e-mail, ale i na všechny strany kolem sebe. Letěli jsme 20 hod. v letadle s jednou uzavřenou klimatizační jednotkou. Po celou dobu byly slyšet pouze dvě věci – zvuk motoru a kašel. Přesto tady vystoupíme a lidé ve frontě kolem nás s radostí kvituji, že mohou zítra do práce. Že nejsou riziková skupina, riziková země. A pak se všichni rozeběhnou do veřejné hromadné dopravy a jedou do všech koutů naší krásné české země, tak rychle, jak to jen jde. Aby ne, když ráno vstávají do práce… Nepotkali jsme jedinou dezinfekci, zatímco v Kostarice jejich přítomnost a zápach byl všude. Nechyběla ve veřejných prostorech, v žádném zaplivaném bufetu na nádraží, v žádném autobuse… Tady nic.


Jsem strašně vděčná za svoje přátele, kteří bez jakéhokoliv kontaktu se mnou zorganizovali dovoz našeho auta tak, abychom do něj mohli nasednout a dojet v klidu domů, aniž bychom někoho ohrozili. Roušky na sedadle a láhev kubánského rumu byly absolutní strop! O 4 lahvích bílého vína v kufru ani nemluvím. Po příchodu domů plná lednice jídla. Řízky a salát, koláče, 90 vajec! Prostě přátelé! Jsem dojatá, celkové pocity ale smíšené. Čeká nás první noc doma a zítra vstup do reality. Do světa roušek, do světa paniky, zastavené ekonomiky, ale také do světa, kde hygienická stanice coby styčný důstojník vůbec neví. Neporadí. V jednu chvíli mi řeknou, že podle nich do karantény nespadám, za chvíli, když to od nich chci písemně, odpoví, že to neudělají. Ten zbytek přeskočím, to už jsou osobní věci, které si člověk v sobě ponese a vyvodí si z nich osobní zpětnou vazbu.


Jsem už týden v karanténě, dobrovolné. Ani ve snu by mě nenapadlo jít teď ven. Ale strašně se na to těším! Bude- li mi dobře, už za týden nebudu pracovat z domu, ale z mojí kanceláře! Předám osobní díky všem, na které už týden myslím. Jasně - i ten rum!

Ale nejvíc se těším na to, až zase uvidím lidi takové, jaké je znám, tedy na tváři pověšený úsměv, ne rouška. A také na další cestu, ať už bude kamkoli..


...přivítání po návratu - auto na nádraží, roušky, legendární drink.... ♥


ZÁVĚREM


Nebylo to lehký, ale zároveň mi tato cesta hodně dala. Hlavně nové přátele a eliminaci těch, kterým tento post nepatřil. Dala mi taky kus osobní síly a naučila mě usmívat se ve chvíli, kdy to jde sakra těžko. Naučila mě přemýšlet jiným úhlem pohledu a hledat pozitiva i na těch nejstrašnějších věcech, které za sebou mám...



Z cestovního deníku...


„Sedím v autobuse do kostarické Cahuity, líné ospalé díry, kde kočky a lenochodi na stromech dávají dobrou noc, kde voda je stejná samozřejmost v hospodě jako kokain, kde vzduch voní exotickým ovocem a marihuanou současně a kde Místní jsou nejčastěji lidé ze všech koutů světa, kteří jednou přijeli třeba na dovolenou, ale už nikdy neodjeli domů.... Cestou v tom rozhrkaném autobuse koukám na tisíc odstínů zelené za ušmudlanými okny. Pohled pro Bohy! Vzpomínám na lidi, kterým bych toto přála vidět, cítit, zažít. Nejvíc na jednoho…
Vzpomínám na den, který mám ve vzpomínkách nejraději - na každotýdenní rituál mých dětských víkendů, na cestu z Letňan do Čakovic plnou mého brebentění a na protistraně nepřítomný úsměv bez odpovědí. Po pár kilometrech odpočinek na poli. Samozřejmě po natrhání jablek a kopy pampelišek..
Ten obraz je i teď, po letech (vlastně desetiletích!!), strašně živý. Je to záblesk, který se mi vybavuje vždy, když moje tělo cítí potřebu “opěrného sloupu”. Už tolik let! V tom záblesku ležíme v trávě do písmena T, tedy přesně do toho, kterým je On pro mě celý život a kolem nějž se celé mé Já točí, stejně jako jeho kolem mě. TÁTA. To "T", jak jsem zcela náhodou zjistila úplně nedávno, má ještě jeden význam. Na malých letištích, které nemají elektronické navádění, se písmenem T vyznačuje směr přistání. Tedy cesta domů.. A doma přesně v tuhle chvíli jsem. Mám hlavu na jeho břichu a pletu věneček z pampelišek, který vypadá skoro stejně strašidelně jako moje vánočky nyní, o hromadu let později.. Vždy mi ho s úsměvem pochválí a dokonce chvíli nasadí na svou hlavu, aby vážnost pochvaly potvrdil a já nad tou žlutou nedokonalostí zbytečně dál nepřemýšlela. Motám do sebe pampelišky, už nemluvím, odpočíváme. Občas mě zalechtá tráva v jeho ruce na tváři, zkouší, zda nespím. Zasměju se a on řekne: "Tak kde bys dnes chtěla být?" Hurá! Přesně na tuto chvíli čekám celou cestu! Moje oblíbená hra. Zavřít oči, a i když je tady pod tíhou vůně pampelišek a jeho ruky v mých vlasech krásně, nás teď omývají vody Karibiku! Na hlavě sombrera, kolem spousta nádherných zvířat, cpeme se kdejakou místní dobrotu (v té době ještě neznám karibskej rum) a je nám skvěle!
Tyhle chvíle, úniky, kdy začne mluvit a nežije si jen ve svém tichém světě se shovívavým smutným úsměvem na tváři, miluju. Někdy skoro přestanu dýchat jen proto, aby nepřestal. Mluvit, smát se opravdu od srdce, být na vteřinu šťastný. Vždycky, když to zase pohasne, slíbím si, že jednou… Jednou se na všechna ta místa SPOLU podíváme!!
Dnes se dívám na tu neuvěřitelnou zelenou podívanou cestou k vopravdickejm vlnám Karibiku a snažím se představit si jeho tvář DNES. Měla by 70 let! Sedmdesát let vrásek ze starostí a křivd, ale i z občasného smíchu nad mým žlutým pampeliškovým veledílem. Možná i nad tou vánočkou.. Kdyby byl teď doma, měl by roušku, do obchodu chodil “od do”, a já bych o něj, teď a tady, měla obrovskej strach..
A tak si poprvé říkám, že je dobře, že "JE" teď a tady se mnou, vedle mě. Jeho tvář má pořád krásných 45 let a další vrásky starostí, ale ani radostí, na ní už 25 let nepřibývají…“
176 zobrazení