Vyhledat

KOSTARIKA za KAČKU

Aktualizace: 8. čvn 2020

Země modrých motýlů, pestrobarevného ptactva, nejjedovatějších žabek Bue Jeans, neskutečné přírody a tisíce odstínů zelené! Země s tak neuvěřitelným a příkladným přístupem k ekologii, že to až bere dech.. Země kávy, rumu a všudypřítomného PURA VIDA.




TERMÍN:


- březen 2020




PROČ KOSTARIKA?


Obecných důvodů, proč jet právě do Kostariky, je hned několik. Je tu neskutečně rozmanitá příroda s mnoha jezery, deštnými lesy a vulkány. Je zde neuvěřitelná tropická fauna a flora, přenádherné pláže, nepřeberné množství všelijakých outdorových aktivit a adrenalinových sportů (teda pokud zrovna není celosvětová pandemie na svém vrcholu..), je zde možnost pozorovat želvy a velryby a hlavně - jedná se o relativně bezpečnou zemi Střední Ameriky (netýká se San Jose..).


Kostarika je opravdu malá svoji rozlohou, nicméně i přesto je domovem 5 % veškerých zástupců flóry a fauny na naší Zemi!! Zhruba čtvrtina rozlohy této země navíc spadá pod správu a ochranu národních parků a rezervací, což je také rarita a svým způsobem unikát. Relativně malé území je vyplněné aktivními sopkami, mlžnými pralesy i vodopády a omílá je z jedné strany Pacifik a z druhé strany Karibik..


No a nebo sem můžete vyrazit i proto, protože je to "nejlevnější cesta" do Nikaraguy a vy si díky příletu do Kostariky, kam vlastně až tak nechcete, můžete ověřit, že přezdívka "Americké Švýcarsko" je mýtus a že to i zde může být podstatně levnější dovolená, než v Chorvatsku.


Když Španělé kdysi připluli ke břehu této země, nazvali ji bohatým pobřežím, tedy Costa Rica. A bohatá tato země rozhodně je! Přírodními klenoty, absolutní čistotou a úsměvem na tváři každého, koho zde potkáte..



A ještě něco stojí za to zažít a je to pouze v Kostarice: pura vida..


PURA VIDA


Pura Vida doslovně znamená "čistý život", Kostaričané ji však používají ve stejných případech jako Australané své "no worries", tedy "bez obav", ale také jako pozdrav nebo vyjádření pocitu štěstí... Takže pořád.


Naopak důvod, proč Kostariku do itineráře nezahrnout, může být fakt, že se jedná o vůbec nejdražší zemi Střední Ameriky..





KOSTARIKA - ZÁKLADNÍ INFORMACE


  • Povinná očkování sem nejsou, i přesto ale doporučuji alespoň to základní – v prvé řadě tetanus, dále žloutenku a není k zahození ani tyfus. To se nikdy neztratí.

  • Mezi doporučené léky při cestě sem patří Ercefuryl na střevní potíže, osobně doporučuji i třídenní antibiotika (Azitromycin).

  • Turistická sezóna je hlavně v období prosince až dubna. Je zde v tuto dobu nejlepší počasí. Průměrná denní teplota je v průběhu celého roku v podstatě konstantní, a to 21 až 23°. Nicméně ideální měsíce jsou ty, kdy je nejméně srážek. Je to leden, únor a březen. Od května do listopadu zde prší opravdu vydatně.

  • Elektrické zásuvky jsou zde dvojího typu – typ A a typ B. Elektřina 120 V, 60 Hz.

  • V Kostarice je oproti České republice o 8 hod. méně, v době zimního času o 7 hodin méně.




KOSTARIKA A VÍZUM


Občané České republiky k návštěvě Kostariky žádné vízum nepotřebují a mohu zde pobývat po dobu maximálně 90 dnů. Cestovní pas musí být platný alespoň den po předpokládaném odjezdu ze země.


Při vstupu do země je nutné vyplnit imigrační formulář. Současně je nutné předložit zpáteční nebo navazující letenku z Kostariky! Na toto si musí dávat pozor především ti, kteří přiletí do Kostariky s plánem procestovat střední Ameriku na blind… Nejeden člověk si musel koupit jakoukoliv letenku z Kostariky pryč, aby se do země vůbec dostal. Současně také doporučuji ujistit se, že jste při vstupu a výstupu ze země dostali razítko do pasu. Ušetříte si tak hromadu problémů a také možnost vysoké pokuty. Co je nejdůležitější informace – při odletu ze země se platí odletová tak se ve výši 29 $.


Pokud se chystáte Kostariku opustit po zemi na některém z hraničních přechodů – ať už do Nikaraguy nebo do Panamy - na všech přechodech jsou různí podnikavci a podvodníci, kteří se vydávají za oficiální imigrační úředníky. Nikomu z nich nic neplaťte!! a hlavně nedávejte z ruky svůj pas. Jednejte pouze se skutečnými úředníky.



MĚNA V KOSTARICE


Národní měnou Kostariky je colón (CRC, ₡), který se dělí na centimy. Na mnoha místech je možné platit i americkými dolary, ačkoliv většinou v nevýhodném kurzu. Na dolary vám většinou vrátí v colónech. Někteří obchodníci odmítají přijmout dolarové bankovky vyšších hodnot, než 20 USD a také poškozené bankovky. Peníze si můžete vyměnit v bance, k čemuž budete potřebovat pas. Počítejte s tím, že v některých bankách strávíte při výměně dlouhé desítky minut čekáním ve frontě. Kromě hraničních přechodů, kde si můžete vyměnit trochu peněz na autobus, nedoporučuji peníze měnit na ulici. Bankomaty najdete ve městech a turistických destinacích po celé zemi. Zjistěte si u své banky výši poplatků za výběr! Kreditní karty jsou akceptovány ve většině hotelů, restaurací nebo supermarketů. Počítejte však s tím, že některé hotely, restaurace nebo turistické agentury si za platbu kartou přirážejí k účtu ještě 5 %.


1 CZK (česká koruna) = 25.362 CRC (kostarický colón)




DOPRAVA V KOSTARICE


1/ LETADLO:


Hlavním kostarickým letištěm, které přijímá mezinárodní lety, je letiště Aeropuerto Internacional Juan Santamaría (http://www.sjoairport.com). Je to současně největší kostarické letiště a jediná mezinárodní brána do země. Nachází se konkrétně ve městě Alajuela, asi 18 kilometrů od hlavního města San Jose. Otevřeno je 24/7, wifi free nonstop.


Veřejné autobusy jezdí jak do San Jose, tak do Alajuely. Po východu z terminálu se dejte vlevo, projděte okolo řady taxíků, autobusové stanoviště se nachází asi 200 metrů od budovy. Odjezdy do obou měst jsou velmi časté (každých 5–20 minut), ale ne příliš spolehlivé. Autobusy jezdí od 4:30 hodin do půlnoci, cesta do San Jose zabere asi 40 minut. Jízdenka stojí 540 colónů / 25 Kč. Pohodlnějším a jistějším způsobem dopravy je taxi. Obvyklá cena je asi 10.000 až 12.000 colónů / 440–480 Kč.



2/ MEZINÁRODNÍ AUTOBUSY:


Ve Střední Americe působí několik autobusových dopravců, poskytujících dopravu mezi Kostarikou a okolními zeměmi.


Společnosti: Tica Bus (http://www.ticabus.com), Expreso Panama (http://www.expresopanama.com), Trans Nica (http://www.transnica.com), Nica Bus (http://www.nicabus.com.ni), Nica Expreso (http://www.nicaexpreso.online.com.ni), Central Line (http://www.transportescentralline.com).


3/ AUTOBUSOVÁ VNITROSTÁTNÍ DOPRAVA:


Autobusy představují nejlevnější způsob dopravy po zemi a dostanete se s nimi téměř všude. Skoro každé město má nějaké autobusové spojení, i když cesta mezi dvěma odlehlejšími destinacemi většinou vyžaduje přestup v San José. Mezi většími městy jezdí modernější autobusy, na venkově se ale spíše setkáte se starými autobusy bez klimatizace. Na delší vzdálenosti je lepší vzít si autobusy „directo“, neboli expresní autobusy, které jsou sice o něco dražší, ale nedělají tolik zastávek a šetří tak váš čas. Jízdenky je možné koupit na autobusových nádražích nebo přímo v autobusu. Jízdní řády autobusů najdete na nádraží. Lepší společnosti zveřejňují časy odjezdů na svých stránkách. Autobusové spoje je také možné dohledat na stránce: https://centrocoasting.com/costarica/.


V San José se nachází velké množství různých autobusových terminálů, některé větší společnosti jako Pulmitan, Tica Bus nebo Tracopa navíc využívají vlastní nádraží, takže najít TEN váš je docela sranda. Každopádně vyhledat terminál, ze kterého odjíždí ten pravý autobus, je jednoduché na webu a u většiny, jež jsem použila já, k němu správně navigovaly i google mapy...


TERMINÁLY V SAN JOSE A JEJICH CÍLOVÉ STANICE:

  • Terminal 7 -10: jede se odtud do Jacó, Cóbana, Santa Teresy nebo Montezumy, Samary, Nosary, Nicoyi, Tamarinda, La Fortuny a Puntarenas

  • Gran Terminal del Caribe: jede se odtud na hraniční přechod s Nikaraguou - do Peñas Blancas, a dále do Limónu a dalších destinací na karibském pobřeží.

  • Pulmitan de Liberia - z tohoto nádraží odjíždějí autobusy do Liberie, Playa del Coco, Tilaránu a dalších destinací.

  • Terminal MEPE: odtud autobusy odjíždí do Puerta Vieja, Limonu, Cahuity a Sixaoly

  • Terminal Tralapa: autobusy do Tamarindo, Flamingo, Santa Cruz, Playa Panama

Dražší možnost nabízí soukromé společnosti, které provozují dopravu minibusy a shuttly mezi turisticky hojně navštěvovanými místy. Informace o cenách a destinacích najdete na stránkách dopravců, rezervaci je většinou nutné provést alespoň s 24 hodinovým předstihem.




KOSTARIKA A BEZPEČNOST


Tak tato kapitola je velice specifická, a to nejen tady, v Kostarice, ale vlastně po celém světě. Každý máme úhel pohledu trochu jiný a vnímáme bezpečnost také jinak. Co se týče oficiálních informací, je Kostarika jednou z nejbezpečnějších zemí Střední Ameriky. Na druhou stranu, každý asi moc dobře tuší, že bezpečnost Střední Ameriky je totální katastrofa, takže nejbezpečnější z plejády hrůzy, nemusí znamenat nic dobrého. Na druhou stranu, já jsem optimista a musím říct, že se v podstatě všude cítím bezpečně. Jde totiž o to, být na danou zemi připraven. Pokud letíte do Střední Ameriky, prostě se psychicky připravíte na snížený pocit bezpečí dopředu. Samozřejmě si věci hlídáte více, vyhýbáte se po setmění courání ve velkých městech v temných uličkách (což je v San Jose naprostá nutnost!!). Z mého úhlu pohledu je při dodržení všech běžných zásad bezpečného chování Kostarika bezpečná země.

Akorát v San Jose se zdržte jen nezbytně nutnou dobu..

Ale né každý je takový optimista jako já. Takže pro ty, co hledají argumenty proč ne... Kriminalita ve větších městech tu opravdu je a né že ne. Krádeže, šizení turistů, zejména autopůjčovny jsou na to přeborníci. Dále zde bývá poměrně obvyklý výskyt horečky dengue a v malé míře i malárie. Cestovatelský průjem prý chytne téměř každý druhý návštěvník. Kostarika se taky nachází v seismicky aktivní zóně, takže vždy hrozí i zemětřesení a sopečná erupce. Silné deště, které zde také nejsou zřídka, mohu způsobit záplavy a sesuvy půdy. Za zmínku stojí určitě i to, že na některých místech pacifického i karibského pobřeží, především však při ústí řek, se běžně vyskytují krokodýli. Co ani výrazně zmiňovat nutné není a každý jistojistě ví, je fakt, že v Kostarice žije spoustu druhů jedovatých hadů, pavouků, ale také žabiček.. Jak říkám – pojem bezpečnost v dané lokalitě je opravdu velice specifická záležitost..



KOSTARIKA A INTERNET


V Kostarice je WiFi free velice rozšířené. Nabízí jej řada hotelů, hostelů, kaváren a restaurací, ale i obyčejných ubytování v soukromí. Rychlost internetu není nějak svižná (asi jako u mě na vesnici), ale pokud nestahujete filmy - obvykle dostačující. Samozřejmě v odlehlých koutech země jde všechno trošku hůře a pomaleji. Co se týče SIM karty, do vašeho neblokovaného telefonu si můžete koupit místní SIM třeba s 2 GB dat za 5 $. Operátor je Claro. K registraci je nutné předložit cestovní pas. Dobíjecí karty na internet pak seženete v supermarketech po celé zemi. Balíček dat – 2 GB – na 30 dnů vyjde na 9000 córdob.



JÍDLO V KOSTARICE


Jídlo je v Kostarice celkem levné, obzvláště pokud se vyhnete drahým turistickým restauracím. Za malé jídlo u pouličních stánků zaplatíte zhruba 500 - 1500 C. Téměř v každém městě najdete tzv. "sodas" = malé, většinou rodinné restaurace, kde vaří typická kostarická jídla za cenu kolem 3-5 USD. Po celé zemi je také rozšířená síť pekáren musmanni, které nabízejí lehký oběd nebo občerstvení zhruba za 1.000 C. Ceny v turistických restauracích jsou několikanásobně vyšší, k cenám v nich se navíc připočítává 15% DPH a 10% servisní poplatek. Já zkušenost nemám, stravovali jsme se jen v jejich “sodovkách”, a to okolo 100 Kč za porci.



Ceny místních potravin jsou na srovnatelné úrovni s cenami v Česku. Výrazně dražší jsou například sýry a také produkty, které se musí do Kostariky dovážet. Velký šok jsou ale ceny pro toho, kdo se před tím pohyboval v zemi jako je Nikaragua..


...dokonalá kombinace proti komárům - víno dovnitř, Citronela zvenku..


Místní jídla:

  • casado - populární jídlo, které seženete po celé Kostarice, tvoří ho rýže a fazole, doplněné kuřecím masem nebo rybou. Pokrm se obvykle podává se salátem a smaženými plantainy.

  • gallo pinto - stejně jako v sousední Nikaragui, i v Kostarice je gallo pinto jedním z nejběžnějších jídel. Smažená rýže s fazolemi se jí samotná nebo častěji jako příloha k jiným pokrmům či jako snídaně společně s vajíčky, sýrem a ovocem.patacones - placky z rozmačkaných a osmažených plantainů

  • salsa Lizano - pikantní, lehce nasládlá a lehce pálivá omáčka, která nemůže chybět na žádném kostarickém stole


Místní nápoje:

  • batido - rozmixované ovoce se často doplní mlékem a pije jako shake

  • pivo - mezi nejpopulárnější kostarická piva patří Imperial, Pilsen a Bavaria Gold

  • guaro - národní likér Kostariky se vyrábí z cukrové třtiny, v obchodech jej seženete pod značkou Cacique

  • káva - Kostarika, stejně jako další středoamerické země, produkuje výtečnou kávu. Je to také skvělý suvenýr!

  • pipa fría - voda z kokosových ořechů je výtečným osvěžením, lehce dostupným na mnoha kostarických plážích. Pipa fría se servíruje přímo v kokosovém ořechu, do dospělé verze se někdy přidává alkohol.


...pro začátek Havana z duty free


UBYTOVÁNÍ V KOSTARICE


Všechno je o komfortní zóně. Po celé zemi najdete množství ubytování všeho typu a všech cenových kategorií. Pěkný hostel je skoro v každém městě. Další možnost levného ubytování představuje Airbnb, případně couchsurfing. V obou případech je vhodné přečíst si nejprve recenze na ubytování, které jste si vybrali. Chatky (cabañas) se nejčastěji nacházejí u pláží nebo na okraji národních parků, cenově výše budou eko resorty a eko lodže, které vyrostly kolem národních parků. No a samozřejmě stejně jako všude - i zde funguje http://http://www.booking.com, jehož cestou jsem zde šla i já. Cena za pokoj pro dvě osoby byla 20 - 25 USD, v ceně obvykle vlastní koupelna, toaletní potřeby, ručníky, sdílená kuchyně s lednicí pro celé ubytko, internet.


...ubytování San Jose, Monteverde, Cahuita



ITINERÁŘ:


nePODSTATNÉ INFO K ITINERÁŘI:


Dnešním dnem se nám cesta půlí. Máme za sebou neuvěřitelných 10 dnů v Nikaragui, kde jsme si už tak jeden den oproti původně plánovanému itineráři přidali ... Každopádně jsem se rozhodla COVID a myšlenky na něj, které se s každým dnem na cestách a od překročení hranic do Kostariky teprve, začaly stávat každo-minutovým chlebem a téměř jediným tématem, z cestopisů Nikaragua a Kostarika téměř eliminovat. Občas nějaká zmínka asi padne, ale rozhodně to nebude o pandemii, repatriaci ani o pocitech s tím souvisejících. Na to je Grónsko za KAČKU.



Den 11 - KOSTARIKA - MONTEVERDE


Budíček máme dneska opravdu brzy ráno. V 5 hod. už stojíme na autobusové zastávce v Juan Del Sur (Nikaragua). Stejně jako už tolikrát, přesně ve zmíněnou dobu, kterou jsme si zde včera vyptali, startuje náš autobus. Jedeme pouze 0,5 hod. jízdy, a to do zastávky La Virgin. Je to v podstatě křižovatka na silnici, kde ihned nastupujeme na další spoj k hranicím, tedy do městečka Penas Blancas. Je to asi další 0,5 hod. jízdy. Každá z těchto cest stojí okolo 1 $ na osobu. Naposledy si užíváme pohledy na tuto neuvěřitelnou zemi plnou odpadků, špíny, zmatku, přelidněných autobusů, autobusů - vraků, pouličního jídla a usměvavých tváří. Tuhle zemi jsem si za 10 dní neskutečně zamilovala, a myslím, že i přes všechno kolem, zůstane navždy v mé paměti jako číslo jedna. Předčila Srí Lanku.. I bez slonů.


...za zády Nikaragua, na obzoru Kostarika...


Je 6 ráno a my jsme na hranicích. Stojíme ve frontě před kovovou bránou, která mi připomíná výjevy z válečných filmů. Hlavně ty ostnaté dráty smotané do kruhu, vinoucí se podél celé zdi na hraničním přechodu. Jakoby to nebylo dost strašidelné, za tím vším je v pozadí kabonící se nebe. Přecházíme prvně hranice Nikaraguy, a to jako první lidé ten den. Předkládáme pasy, platíme výstupní poplatek ze země, což jsou 2 $. Já bohužel žádné malé bankovky nemám, jen stodolarovku. Obrovský problém. Slečna v okýnku mě s úsměvem na tváři oznámí, že zaplatit musíme v dolarech přesně a že na žádné bankovky nevrací. Vůbec o tom nehodlá diskutovat, ani se třeba zeptat kolegů u vedlejších přepážek, zda nemají na vrácení. Naštěstí, jak jsme v této zemi prakticky vůbec nepotkali cizince, jedna dvojce zde ve frontě stojí. Jdu za nimi a svojí neobratnou angličtinou popisuji situaci a ptám se, zda nemají na rozměnění. Pán okamžitě zaloví v peněžence a dává mi všechny cordoby, které jim zbyly. Říkám jim, že to hned na druhé straně brány vrátíme. Pán ale mávne s úsměvem rukou a že v žádném případě. Zaplavil mě neskutečný vděk a strašně hezký pocit. Tohle je další věc, kterou mám na cestování tak ráda. Tahle komunita, tihle lidé…Lidé na cestách. Všichni si pomáháme. Stalo se mi to na cestách už milionkrát, ale tady to na mě, asi pod tíhou všech posledních emocí, dolehne ze všeho nejvíc. Dokud bude takhle svět fungovat, není nic špatně. Běžím k přepážce a paní mě zpraží pohledem podruhé. Bere pouze dolary, křikne na mě. Nechá si můj pas a pošle mě za hranice, ať si tam cordoby směním. První šmelinář, na kterého narazím, se mě ptá, kolik potřebuji dolarů. Moc dobře ví, že je potřebuji k překročení hranic. Říkám, že čtyři. Dá mi přesně ty 4 $, i když bankovky mají hodnotu tak 10x tolik. I tak jsem moc ráda, usměju se nad jeho možná ne etickým přístupem, protože je fakt, že i kdyby si vzal jen za ty 4 dolary stejně mu ten zbytek nechám sama. Děkuji a mizím zaplatit poplatek. Jednu část hranic máme za sebou. Jdeme asi 5 min. chůze k další budově, tedy k hraničnímu přechodu do Kostariky. Z toho momentu mám největší strach. Už při vchodu do země nás zapisovali do seznamu, protože je u nás v ČR rozjetá nákaza.. Jdu prvně do "budky" naproti budově imigračního (jinak se ta kukaň opravdu označit nedá - vypadá to jak stánek nějaké cestovky a trafika v jednom), kde jsme platili výstupní taxu a ptám se, kolik je "vstupný" do země. Skoro mě šokuje odpověď, že do země se žádný vstupní poplatek neplatí. Dojdeme na naprosto prázdné imigrační oddělení, okamžitě jsme na řadě. Ukážeme odletovou letenku ze země (stačí vytištěný letový plán, nikoli odbavená letenka!), dostaneme razítka do pasu a jsme v Kostarice. Bylo to tak bezproblémový a jednoduchý, že se tomu až nechce věřit.


...hraniční přechod


Překročili jsme hranice a připadáme si jak v jiném světě. V koronasvětě. Zatímco Nikaragua byla tímto tématem zcela nepolíbená, tady to do nás proudí všemi směry a všemi vjemy. Tím nejsilnějším smyslem, který to vnímá, je čich. Dezinfekce je cítit ve vzduchu na každém kroku. Je všude! Zdarma a pro všechny. V nejzaplivanějším bufetu na nádraží, v každé sámošce, v každém autobuse připevněný dávkovač. A všichni se dezinfikují jak o život. Nastoupíme do autobusu, kde naprosto přirozeně každá žena kolem nás nanese dezinfekci na své ruce, celá se natře, pak na kapesníček, kterým otře naprosto vše kolem sebe, čeho by se mohla dotknout. Pak se s úsměvem na tváři a posadí a mrkne na nás. Jsem v naprostém šoku. řidič má gumové rukavice a dezinfikuje si volant…. Přijdeme do první restaurace a všude cedulky Covid - postupy jak mýt ruce, jak u stolu bezpečně sedět… Oddělaná polovina židlí tak, aby byli lidé u stolu co nejdál od sebe. V každé televizi valí korona BBC. Jediný rozdíl oproti ČR je ten, že se u těch zpráv místní lidé chovají, jako by to neslyšeli. Naprosto žádná panika. Nikdo o tom nemluví - není o čem. Prostě si u těch TV záběrů, kde v San Jose narychlo montují kyslíkové rozvody v nemocnici, vaří, zpívají si, tančí. Prostě se dezinfikují, sedí u stolu proti sobě místo vedle sebe a čekají, až to pomine. Tečka. Pořád se usmívají, čímž nám trochu tlumí ten střet s realitou. Jenže na nás to poprvé dolehlo celou vahou.


...všudypřítomné edukační materiály..


Ihned za hranicemi nastupujeme do místního autobusu, kterým se svezeme až do Libérie. Jen pro info - když jsme překročili první hraniční přechod, okamžitě se na nás sesypali lidé z cestovních kanceláří, kteří nám převoz spolu s razítkem v Kostarice do pasu nabízeli. Cena byla 12 $ za jízdu do Libérie + poplatky. Znělo to jako dobrá nabídka, ale jsem ráda, že jsme to zvládli sami. Cena byla samozřejmě poloviční. Za jízdu do Libérie platíme od hranic 81 Kč na osobu.. V Libérii nastupujeme do autobusu do Cañas. Cena za tuto jízdu je 68 Kč na osobu. V Cañas přestupujeme do autobusu do Tilaran, cena je 75 Kč na osobu. V této vesnici tvrdneme 4 hod., protože autobusy do Monteverde, kam míříme, jezdí pouze 4 za den. Ten předchozí nám ujel o 0,5 hod.…



Nám to ale vůbec nevadí. Mě stejně došel internet, myšleno data. Koupila jsem si v Nikaragui SIM kartu a data s tím, že operátor Movistar funguje i v Kostarice. To je sice pravda, ale už vám zde nedobijí další data, jak v kdejaké trafice v Nikaragui, takže když vám data dojdou a ztratili jste papírový obal od SIM, už si nedobijete. Takže kupuji novou SIM kartu (operátor Claro) a 4 giga dat (nutno při nákupu předložit i pas), která by měla vydržet až do odjezdu. Cena je 233 Kč. Také si zde dáváme první jídlo, a to v místní restauraci s označením SODA. Je to jednoznačně nejlevnější způsob občerstvení tady v zemi. Najdete zde v podstatě mexickou kuchyni, všudypřítomnou rýži, všechny druhy masa od kuřecího, vepřového až po hovězí, taky ryby a zeleninu. V různých variacích. Dá se zde dobře najíst ve velké porci okolo 100 Kč na osobu. Informace, že je Kostarika drahá jako Švýcarsko, mi přijdou hned první den trošku přemrštěné. Je to zde rozhodně dražší než ceny v Nikaragui, ale nic děsného.


Také navštívíme místní supermarket, abychom porovnali ceny i zde. Jsem ráda, že jsme si nakoupili zásobu rumu v Nikaragui! Zde je nejlevnější patok za 3 stovky a normální rum okolo pětistovky za láhev. Co se týče ostatních potravin, nealko je mnohem dražší, okolo 50 Kč za PET láhev. Pivo je levnější než v Nikaragui, okolo 30 Kč. Ovoce a zelenina stojí stejně hodně jako u nás doma, zelenina možná víc. Kilo kuřecích prsou stojí 180 Kč. Instantní polévky, které jsem si zde naprosto zamilovala, protože mi připomínají přesně ty, které jsem jedla v dětství, stály v Nikaragui okolo 12 Kč. Zde stojí 20. Je to víc, ale zase – dá se na tom fungovat. Samozřejmě hlavně baťůžkářům a cestovatelům, kteří zde hledají jiné zážitky než gastronomii nebo těm, co zde možná uvíznou v průběhu celosvětové pandemie bůhvíjakdlouho.. Drahá je zde konzerva tuňáka, ta vyjde na 90 Kč a ještě je to pěkně nechutnej marast. Těstoviny zde stojí okolo 20 Kč, jakékoliv balení. Půlkilová rýže vyjde také na 20 Kč. Pokud si seženete ubytování s vlastní kuchyní (booking jich nabízí hodně), občas se "rozšoupnete v místní "sodovce" místní kuchyní v ceně za stovku talíř, můžete se zde stravovat za stejné peníze jako doma.



V TILARAN odpočíváme, dobíjím telefon a čekáme na náš autobus. Nastupujeme do něj a čeká nás prý 3 hodinová jízda. Přitom podle map je to necelých 40 kilometrů. Zdá se nám to neuvěřitelný, když nám délku jízdy sdělují ostatní cestující, ale po 10 min. pochopíme.. Takže naprosto vážně – ještě nikdy jsem nejela v autobuse v podobném terénu! Madeira je proti tomu slabej odvar! Neuvěřitelné hory a kopce! Jedeme po silnicích, kde bez 4x4 není možné jet. Ani stát. Nejen díky terénu v dezolátním stavu (nejhorší polní cesta jakou si představíte), hlavně díky stoupání a klesání. Všude kolem nás nás svírají neuvěřitelný kopce. Tak strmé, že krávy, které se na nich pasou, vypadají jako ozdoby na vánočním stromku. Až se divím, že mohou stát na všech čtyřech a nespadnou. Jsem tím naprosto fascinována a než zapadne sluníčko, nemůžu se kolem sebe vynadívat. Tohle je oblast Monteverde, zelený ráj! Je neuvěřitelné, jak se zde změnil ráz krajiny. Samozřejmě je chladněji a když náhodou uvidíme někoho z místních obyvatel za okny autobusu, všichni jsou oblečení jako do hor. Cítím se trošku trapně v kraťasech a tílku, naštěstí mám svojí cestovatelskou deku z Kiku za 80 kaček, do které už jsem od Tilaranu zabalená.


V autobuse jsou všichni strašně milí. Paní vedle mě mne ihned správně “diagnostikuje” a ukazuje mi hrdě a s láskou malé káčátko, které má v krabici na klíně. No hned se rozplývám, klasika. Ptá se nás, jak dlouho budeme v Monteverde. Je z této krajiny naprosto unešená, dojemně hrdě říká, že krásnější místo na světě není. Teprve se tam blížíme, ale už teď nemohu nesouhlasit. Vůbec nevím, k čemu to přirovnat. Neuvěřitelných 1000 odstínů zelené. Všechno nádherně udržované. Když vidíme z okénka nějaký domeček nebo stavení, všechno je v top stavu. Trávníčky jsou zastřihnuté snad chirurgickými nůžkami chirurgickou rukou… Tohle je pro oko dokonalý ráj, pohlazení. Dívám se kolem sebe a poprvé od dnešního rána cítím uklidnění.


...Tilaran


Nezmění to ani e-mail od paní ambasadorky, s kterou si již pár dní dopisuji.. Zrovna píše, že od dnešního poledne vyhlásila Kostarika nouzový stav a uzavřela hranice. Měli jsme opět z prdele kliku. Kdybychom, odjeli z Nakaraguy až po obědě nebo si dokonce prodloužili v Nikaraguy pobyt o jediný den, buď by nás do země vůbec nepustili, nebo bychom zde museli do povinné 14 denní karantény a nestihli bychom odlet. Sedím v autobuse, čtu si tento mail, po tvářích mi koulí slzy strachu i úlevy. Uvědomuji si, že je zle. Současně cítím obrovskou zodpovědnost za svého spolucestujícího, taky za situaci doma, kterou poprvé v životě nemohu ovlivnit. Najednou vím, že dostat se domů už není samozřejmost. Naopak. Už je jisté, že to bude boj. Ale zvládneme to. Když vidím tu hromadu zeleně za okny autobusu a úsměvy místních uvnitř něj, cítím zvláštní klid.


Vystupujeme již za tmy v centru vesničky MONTEVERDE. Jsem v neskutečným šoku, protože u autobusu čeká náš bytnej. Nevím, jak zjistil náš příjezd, ale čeká na nás. Podruhé dnes cítím, jak mě štípou slzy v očích…


Zaveze nás do supermarketu, kde počká v autě, než si nakoupíme alespoň základní potraviny. Potom nás odveze do asi dva kilometry vzdáleného ubytování. Je to neskutečný ráj! Starají se zde o nás jako o vlastní děti. Je zde pouze pár pokojů, hosté jsme zde pouze 4. Je zde společná kuchyň, místo zamluveného pokoje se sdílenou koupelnou dostaneme bez jakéhokoliv příplatku pokoj s koupelnou vlastní a nabízejí možnost pomoc s výlety v okolí…



Samozřejmě se restrikce v souvislosti s koronavirem promítnou i zde, ale jsem ráda, že jsme odjeli z města a z přelidněných míst.


Dneska nemůžu vůbec usnout. Zmatek, jedna myšlenka střídá druhou. Pracuji na krizových scénářích, řeším vše dopředu. Vím, že musím přepnout, nebo se zblázním, ale nejde to. A pak si vzpomenu na Nikaraguu a přejezd hranic a poprvé se usměju..


Důvodem je vybavení si té rozdílnosti dvou zemí. Přijde mi to stejné, jako když jsem byla malé dítě a šli jsme se školou na Sněžku. Jednou nohou v Polsku a druhou v České republice. Dvě země, ale rozdíl nulový. Tady jsme taky stáli ještě jednou nohou v Nikaragui a druhou nohou v Kostarice, ale ten rozdíl byl opravdu dimenzární..


...kostarické třídění odpadu na každém kroku


Nikaragua, to je především neuvěřitelný nepořádek, špína, chaos a bordel. Všude na zemi odpadky, všude igelit. Taková ekologická pohroma. Zdevastované zchátralé autobusy, zdevastované zchátralé domy, rozpadající se ulice… Sednout si do autobusu je zážitek. Vlastně stoupnout. Někomu na nohou. Výběrčí jízdného visí za tyčku z autobusu… Stejně jako na Srílance. Prostě úplně jiný svět než ten, na který jsme zvyklí z domu.


No a pak Kostarika. Ihned po překročení hranic všechno upravené. Nádherné domečky bez jediné vady na kráse, nikde na cestách a silnicích žádný nepořádek, žádné plasty. Autobusy tak jiné! Tak civilizované, čisté, moderní, klimatizované. Jízdenka se kupuje na nádraží nebo u řidiče, lidé sedí na svých místech. Stejně jako MHDčko v Brně… To, co mne zde udeří do očí od první zastávky, je třídění odpadu. Sebevětší dědina - na každém rohu několik sběrných nádob různé barvy. Tady to třídění berou nejen naprosto vážně, a to všude, kam se hnete, tady to mají prostě pod kůží. Strašně moc se mi to líbí. To, jak přistupují k ekologii. Tady by jsme si měli brát všichni příklad.


...vzpomínka na Nikaraguu - plasty, igelit...


Na druhou stranu, i když zvážím všechna pro a proti, i přesto, že se mi Kostarika nesmírně líbí už na první pohled, Nikaragua je a už navždy bude v mých očích v subjektivním srovnání absolutní vítěz. Nejen to, od teď bude Nikaragua už vždycky srdcovka. V jejím případě se totiž nedá měřit ani srovnávat. Je jako olivy. Buď ji miluješ nebo ji nejíš. Nic mezi.


...positiv jako NÁLADA!! Covid byl negativ!! ;)


Den 12 - 13 - MONTEVERDE


Probouzíme se v Monteverde. Je to zde obdobné jako v rýžových terasách v Batadu na Filipínách nebo v rýžových terasách Jatiluwith na Bali. Úplně jiný svět. Zelený svět. Hory, neuvěřitelné množství zeleně. Hromady a kopce stromů a lesů. Nádhera na pohled a hlavně – na nádech. Já si to zde užívám od probuzení. Po snídani v našem ubytování míříme do národního parku Santa Ellena Forest Cloud, což je jedna ze dvou místních rezervací. Tou známější je Monteverde Cloud Forest, který leží asi 4 kilometry od té, kterou jsme zvolili my. Důvod nebyla cena. Už jsme tady a je jedno, jestli dáme 16 nebo 25 $. Mimochodem to je rozdíl ceny vstupného pro jednu osobu do té či oné rezervace. Tu levnější Santa Ellenu jsme zvolili hlavně díky doporučení v našem ubytování. Věděli jsme, že stihneme jenom jednu. Nejenom kvůli času, nechtělo se nám platit dvakrát vstupné za to stejné. Tak jsme dali na doporučení paní bytné, která řekla, že rezervace v Santa Ellena je mnohem autentičtější a z jejího pohledu mnohem krásnější.


...jednoduchá krása..


MONTEVERDE


Toto místo nabízí celou řadu různých aktivit pro turisty. Je to bengie jumping, zip line, různé canopy tours, chocolate tours aj. Bohužel, všechny tyto atrakce jsou neskutečně drahé. Jednotlivé vstupy začínají od pětadvaceti dolarů na osobu, mnohdy ale i 90 nebo více jak 100 $ za jednotlivou aktivitu. To už mi přijde opravdu moc. Kor tady, v Monteverde, kde je nádherně úplně všude, kam se podíváte. Vidět národní park, to je určitě povinnost každého, kdo sem zavítá. Turistické aktivity už jsou navíc. Určitě je nezavrhuji, ale do cestopisu "za Kačku" rozhodně nepatří. A pro mě nic, co bych musela.




...Monteverde


Národní park… Do každého z těchto parků se dostanete pomocí svozových shuttle. Cena nakonec není tak tragická - 2 $ za osobu v jednom směru, takže za zpáteční jízdu 4 $ na osobu. Je to zhruba 8 kilometrů terénem, takže v tomto směru šetřit je zbytečné. Vstupné, jak už jsem zmínila, je do našeho parku 16 $ za osobu. Jede nás opravdu dost, asi 10 lidí celkem.



Koronavirus už je nedílnou součástí nejen našeho života, ale i všude kolem nás … Každý se geluje dezinfekcí, ten zápach je všudypřítomný, dezinfekce je k dispozici naprosto všude - restaurace, obchody, národní park nevyjímaje. Pracovníci služeb (obchody, řidiči..) - všichni mají rukavice. Také informace o dodržování základních pravidel hygieny nechybí na žádné zdi, u stolů je polovina židlí..I zde, v národním parku.


...Santa Ellena Forest Cloud


Platíme vstupné a vcházíme branou do parku. Park je nádherný a upravený, cestička vypadá ze začátku v pohodě. Samozřejmě se zhruba po kilometru mění na polňačku, ale to vůbec nevadí. Průchozí to je. Je zde možnost jít čtyři trasy, různě dlouhé. Další možností je projít několik tras a různě je kombinovat. Tuhle možnost jsme zvolili i my. Za dnešní den nachodíme v parku asi 6 kilometrů.


...Monteverde


Procházka je to boží, nenáročná a ve stínu. Po stranách cesty jsou neuvěřitelné stromy, prostě deštný prales. Zvířata zde ale moc nevidíme. Pár ptáků a motýly. Ten nejkrásnější motýl - ten učebnicovej s modrými křídly - poletuje u východu z parku.

.


..Santa Ellena Forest Cloud


Uprostřed parku je dřevěná rozhledna, na kterou lze vylézt. Díky tomu dosáhnete na ten nejkrásnější výhled do této Zelené nádhery. Modré nebe nad námi, které plynule přechází v zelený koberec pod vámi. Budu se znovu opakovat – pohled pro Bohy. Na vrcholku rozhledny neuvěřitelně fučí. Je to nádherný pocit, pročistíme hlavy a utřídíme myšlenky. Úplně cítím, jak vítr všechen můj strach a úzkost odnáší, jak se zase plně soustředím na nádhernej svět kolem mě a na pohled, který budu mít už navždy v paměti. Tepová frekvence se také zpomaluje. Bude dobře!



Kdybych měla park hodnotit, tak to dle mého subjektivního názoru není žádné velké wou. Myslím, že projít si nějaký místní kus lesa mimo hranice parku by bylo v podstatě totéž. Akorát že v lesích zde asi nebudou cestičky a nebude to tam tak upravené. Když ale vezmu v potaz vše kolem, taky poměr cena a výkon – určitě alespoň jeden park doporučuji navštívit. Rozhodně ale nečekejte, že uvidíte nějakou speciální faunu.


...Monteverde


Je 1 hod. odpoledne a my máme za sebou prohlídku parku. Autobusem se tentokrát nenecháme vyhodit u ubytování, ale už ve městě, které jej od našeho hostelu asi 2 kilometry vzdálené. Máme ještě jeden cíl. Je jím motýlí farma. Ta je zhruba další dva kilometry do kopce ze středu města. Po cestě dáváme malé ochlazovací občerstvení v místní sámošce, bez toho by to opravdu nešlo. Cesta k farmě je nekonečná, už si myslíme, že snad žádná farma ani neexistuje. Nakonec se dostaneme na nějakou úplně zapadlou cestičku, polňačku s koncem kdovíkde… No a právě na tom konci stojí farma. Motýlí farma.


MONTEVERDE BUTERFLY GARDENS


...Monteverde Butterfly Gardens


Je to nádherné skromné místo. Budova je vyzdobena obrázky motýlů a brouků. Mají zde vtipně označené záchody a u vstupu sedí velice milá paní. Vybaví mě mapkou areálu a vysvětlí, kde které z 5 voliér najdu… No a pak už je to na mě. Vstupné je 15 $ na osobu (lze platit kartou) a můžete zde strávit času, kolik uznáte za vhodné. Někdo farmou jenom rychle profrčí, někdo využije všechny lavičky ve všech voliérách a kochá se tou nádherou kolem sebe…


Já jsem samozřejmě případ dva. Voliéry mají dvojité dveře, aby motýli neulétli. Rozhodně to nejsou žádné super moderní budovy, spíš takové polorozpadlé chýše. Vejdete dovnitř připadáte si jako v květinovém skleníku. Po jedné i druhé straně jsou nádherné květy a keře, uprostřed vede chodníček. Vy tou nádherou procházíte a všude kolem vás – létající zázrak. Motýl vedle motýla. Vůbec se vás nebojí a nevyhýbají se vám. Naopak vedou letecké závody a akrobacie těsně kolem vaší hlavy. Je to fakt krása. Chodíte mezi tou nádherou, nasáváte neuvěřitelnou vůni květů a kocháte se pohledem na pestrobarevná křídla těchto nádherných motýlů. Těch barev je milion!


...Monteverde Butterfly Gardens


Nejúžasnější místo k pozorování je krmící miska. Ta nechybí v žádné voliéře. Je to mistička na které je položený kousek banánu, kousek melounu, kousek manga… Prostě slaďounké a voňavé ovoce. Právě na této misce pak sedí nejvíce motýlů a dopřávají si svůj oběd a odpočinek. Je jich tu opravdu nejvíc, jedinou nevýhodou je to, že u oběda mají křídla pevně stažená k sobě, takže není vidět ta neuvěřitelná barevnost jako v letu.


...Monteverde Butterfly Garden



Všechny voliéry jsou obdobné, liší se trochu složením motýlů, tedy obyvatel. Poslední voliéra je největší a není to budova. Je to jenom konstrukce obehnaná sítí. Ta je pro mě ze všech nejkrásnější a věřím, že i pro její obyvatele. Je to úplně stejné, jako by byli ve volné přírodě. Navíc je obrovská, takže zde mají motýli svoje zákoutí a tajná místa. Je zde mnoho krásných kamenných laviček, kde si můžete sednout a nehybně vyčkávat, až vám kolem hlavy proletí nějaká bandička závodníků. Tady já vydržím sedět opravdu hodně dlouho, je zde naprostý klid a ticho, jsem zde úplně sama… Jen já a ti motýli.



Všechno toto je zapříčiněno koronavirem. Pandemií, která zasáhla celý svět. Ani Kostarika není výjimka. Kostarický vzdušný prostor byl před pár dny uzavřen, což neznamená jenom to, že se nemůžeme dostat domů, ale také to, že už sem neproudí davy lidí. Pro nás, kteří sedíme v této tiché nádheře, by to byl za normálního stavu ráj. Kdo nevyhledává především tichá a osamocená místa, že? Jenže mě je teď a tady dost smutno. Nejen proto, co se s celým světě děje, ale i pro nejistotu místních lidí. Všechno tady ztichlo, všechno umřelo. Místní lidé žijí v podstatě jenom z turistického ruchu, takže zastavení letadel a přílivu turistů pro ně bude mít hrozný dopad. Mám pocit, že zde opravdu neumí dělat nic jiného než nabízet hotelové a turistické služby… Budu věřit, že všechno to, co se děje nyní, brzy pomine a že se do Kostariky brzy vrátí život, lidé. Tolik potřební proto, aby Kostarika žila dál.


...Monteverde Butterfly Garden


Máme za sebou dvě nádherné místa, pár zdravých kilometrů v nohách a míříme zpátky do ubytování, kde nás čeká poslední noc. Vlastně to ani není noc, protože si budíček natahujeme na 4. hodinu ranní, přičemž spát jdeme až hrubo po půlnoci. Naše ubytování nám zařídí zdarma odvoz na autobusové nádraží, které je zhruba 0,5 hod. chůze v terénu. Bohužel neosvětleném v tuto brzkou ranní hodinu. Jsme tedy moc rádi a vděčni. Vůbec přístup v tomto ubytování byl na ohromnou jedničku s hvězdičkou. Určitě bych jej každému doporučila. Rozhodně to není žádný vyšší level, žádná krása, žádný echt komfort, ale někdy jsou důležité úplně jiné věci… Lidskost, milý přístup, ochota, nabídnutí něčeho navíc… Toho všeho je zde opravdu víc než dost. Navíc! Možná je to tím, že jsme v horách a je zde chladno, ale je to naše první ubytování od odjezdu z České republiky, kde tekla teplá voda!! A vůbec nevadí, že jenom slabounký pramínkem a nad hlavou to z baterie trošku jiskřilo..


....Monte Fresco Hostel Boutique



Den 14 - 16: PUNTANERAS - MANUEL ANTONIO


Nasedáme do prvního ranního autobusu a míříme z horského zeleného Monteverde směr přístavní město Puntarenas. Čekají nás asi 3 hod. jízdy, a to jak je již zvykem - nad ránem, kdy většinu času této cesty prospíme. Kolem 8. hodiny ranní opravdu přijíždíme do PUNTANERAS.

Město je prázdné, město duchů.. Vystupujeme z autobusu a uklidňuje nás fakt, že další autobus odsud do QUEPOS, kam dnes míříme, je nachystaný k jízdě. To byla totiž naše největší obava, protože restrikce den za dnem přibývají a s nimi mizí řada autobusových spojů. No a co zmizelo nebo zůstalo zjistíte až na daném odjezdovém stanovišti.. Náš další autobus vyjíždí až v 10 hod., takže máme 2 hod. na procházku. Ta je po každých dvou třech hodinách sezení v autobuse pro mého parťáka nezbytná. Koukneme se prvně k vodě, projdeme přístavem, no a pak k majáku, kterým je město proslulé. Ani se nedivím, čistokrevná majáková bílo-červená krása.... A protože teplota stoupá, jdeme zpátky k zastávce busu a sedneme do stínu na lavičku. Už se dělá opravdu horký den.


...Puntarenas


Přesně v 10 hod. náš autobus vyjíždí. Čekají nás další skoro 4 hod. jízdy do města Quepos. Cestou bylo neskutečné vedro, vzduch v autobusu skoro stál. Sluníčko pražilo všemi škvírami a já měla několikrát pocit, že omdlím. Hypnotizovala jsem mapy a kurzor, který se neskutečně pomalu přibližoval k cíli. Nakonec toto utrpení, stejně jako všechna jiná v životě, skončilo.


Vystupujeme na autobusovém nádraží v QUEPOS, což je vesnice hned vedle Manuel Antonio, a jdeme se ubytovat. Poprvé narážíme na něco, co se nám opravdu nelíbí. Prohlížíme si pokoj, a cítíme to stejně. Nemusíme říct jediné slovo. To se nám ještě nikdy nestalo. Důvodem není jenom podprůměrnej pokoj za nadprůměrnou cenu, ale hlavně velice nevstřícný personál. Žádný úsměv, arogantní přístup. Vůbec se zde necítíme dobře. I když jsem ubytování zaplatila na dvě noci kartou, slyším sama sebe, jak říkám – tady nebudeme, prosím vrátit peníze. Majitel se tvářil překvapeně, taky nasraně, ale co ještě více podtrhne moje rozhodnutí je to, že je mu to vlastně fuk. Jde a vrátí nám peníze zpátky na účet přes bankovní terminál. Vyrážíme do horké ulice, unavení, upocení a nemáme ubytování. Hledám na bookingu. Něco jsem našla, je to nejlevnější, rozhodně to nevypadá dobře, ale nyní už jdeme hlavně po ceně. Nevíme, jak dlouho se zdržíme…Nacházíme naše ubytování dle map, ale před dveřmi trochu pochybuji. Není zde jediná cedule, jediný nápis. Mapy křičí, že jsme v cíli, ale tady žádný hostel není… Budova vypadá jak vybydlená stodola… Najednou se rozhrne záclona a mává na nás usměvavý mladý kluk. Tak 15 let, jako můj Miki… Seběhne dolů a vítá nás. Opravdu je to naše ubytování!


...Hospedaje Doña Ana, Manuel Antonio


Stoupáme po dřevěných schodech do patra, kde jsou 4 pokoje. Je to opravdu jako dřevěná půda. I to vedro je zde stejně strašné jak uprostřed horkého dne na statku na půdě a všude je cítit vůně sluncem rozpáleného dřeva. Není tu prakticky nic navíc, přesto víme, že tady nám bude dobře. Stačí nám jediný pohled na kluka, který kmitá co může, rychle uklízí pokoj, omlouvá se a vyzývá nás, abychom si sedli na jeho sedačku, kde má telefon a sluchátka a zřejmě zde tráví veškerý svůj čas. Po celou dobu se na nás usmívá a my víme, že tady je přesně to, co od ubytování čekáme. Dobří lidé. Toto ubytování je o pět dolarů na osobu levnější než předešlé, z kterého jsme prchli. Nicméně máme vlastní koupelnu (tam nebyla), ručníky, které v minulém ubytování taky nebyly, je zde společná kuchyňka a nádherná teráska s výhledem na hlavní silnici. No romantika!


Ve večerních hodinách přijde paní majitelka, maminka toho hocha. Seznámí se s námi a připije si s námi na setkání… Tím se odstartuje náš nejlepší večírek z celé cesty. Vypijeme společně láhev rumu z Nikaraguy a pak už si v angličtině vykládáme, jako bychom se znali celý život. Právě ona nám sdělí, že zítra je poslední den, kdy je možné dostat se do národního parku Manuel Antonio, protože dál už budou všechny parky v Kostarice zavřené. Dále spolu probíráme situaci zde. Restrikce a omezení, skutečný dopad koronaviru na místní lidi. Ptám se jí, proč zde nikdo nenosí roušky. Toto pořád nejsem schopna pochopit. Ona nám vysvětluje, že roušek je opravdu málo a že je nosí pouze ti, kteří je opravdu potřebuju – zdravotníci a nemocní lidé. Zdraví lidé je podle ní a podle místní vlády nosit nemusí a nemají. Naopak, pod rouškou se prý nemoc může jak zrodit, tak i rozšířit mnohem víc. Navíc jsou zde v Kostarice prý chráněni počasím. To šílené vedro, které zde všude panuje, prý virus zabíjí.. No a pak teplé polívky. Mluvila o tom, jakoby objevila Kostarika lék na pandemii. Každý den jednu pořádně horkou vydatnou místní polívku a nemůžete nikdy virus chytnout… A samozřejmě klid na duši a pura vida. No a právě o tomto nás dnes zcela zapáleně a jistě celou dobu přesvědčuje. Přestože nejsme takoví optimisté, pečlivě ji posloucháme a vnímáme a i na nás se ten klid opravdu přenáší. Navíc je úžasné sledovat, jak je do toho všeho zapálená. Jak místní lidé opravdu věří, že žít v této výjimečné zemi je opravdu ochrana. Bariéra, kde se jim nemůže nic stát.. Už najednou chápeme ten jejich klid a úsměv. Neznají paniku. Nemají strach. Věří, že když udělají co musí, bude dobře.

Večírek se nám protáhl do brzkých ranních hodin, kdy si pro naší domácí přijeli její manžel a syn… Byla to opravdu vtipná situace, protože manžel byl už docela nerudný, ale před námi se držel… Za mě ale nejlepší večer!



Další den jsme si natáhli budíček na 6. hodinu tak, abychom byli v parku přesně v 7 hodin ráno, kdy otevírá své brány. To se nám opravdu podařilo. Mezi touto vesnicí (Quepos) a vesničkou Manuel Antonio jezdí kyvadlová autobusová do doprava. Jezdí každých 30 min. od rána 5 hod. až do 19 hod., poté jezdí do půlnoci každou hodinu. Cena jedné jízdy je zhruba 15 Kč. Nasednete kdykoliv po trase a současně také kdykoliv můžete vystoupit. I my jsme se autobusem svezli k bráně parku. Ještě není 7 hod. a už je zde poměrně dost lidí. No dost… Asi tak 30. Je to ale asi nejvíc, co jsme pohromadě v Kostarice viděli. Čekáme, až otevřou kancelář s prodejem vstupenek. Na čas si zde rozhodně nepotrpí, otvírají před půl 8.. Díky epidemii pouští do místnosti pouze 5 lidí. Naštěstí jsme na řadě mezi prvními. Musíme předložit pas!! a pozor – budete-li platit kreditní kartou, strhnou vám minimálně 10 % navíc. Ještě to musím spočítat, ale místo 16 $ mi strhli skoro 19. Proto doporučuji platit v Kostarice v hotovosti. Zatím jsem si té přirážky nikdy nevšimla, ale možná to bylo proto, že jsem platila kartou debetní. Dnes jsem použila kreditku a cena neodpovídala. Možná je to hloupost, ale řekla bych, že jsou zde kreditní karty znevýhodněné. Každopádně ať tak či onak – plaťte v hotovosti. V dolarech.


...na turisty jsou v národním parku nachystáni..


Máme zaplacené vstupné a míříme do parku. U brány musíte nechat zkontrolovat všechny svoje věci. Do parku si můžete donést pet láhev s pitím, ale žádné jídlo. Žádné obaly, žádné tyčinky, žádné sladkosti… Prostě nic. Můžete mít v krabičce s uzavíratelným víkem pouze ovoce. To je vše. Důvodem jsou prý opice, které umí batoh rozdělat a všechno si vytáhnout. Já osobně si myslím, že důvod je i jiný. Že právě tímto opatřením regulují počet turistů v parku, protože jen málo lidí by zde vydrželo od 7 hod. ráno do 4 odpoledne bez jakéhokoliv jídla. No my jsme naštěstí to málo, co to opravdu vydrží, takže ten dnešní den, poslední otevřený den, budeme v parku opravdu od A do Z. Jako do zavíračky.


...vstupní brána národního parku Manuel Antonio



NÁRODNÍ PARK MANUEL ANTONIO


Je to zatím to nejkrásnější místo, jaké jsme v Kostarice viděli. Tento park rozhodně stojí za svojí cenu! Nádherný upravený park, všude chodníčky, vše upravené. Několik tras a stezek, nádherná vegetace a konečně také spousta zvířátek! Krásná zeleň je zdobena dvěma nádhernými plážemi, které jsou v nejužším spoji tohoto výběžku do moře skoro propojené – dělí je jen opravdu krátká cestička. Je to Playa Manuel Antonio a Playa Espadila. Obě dvě jsou stejně krásné, důležité je vybrat si pouze tu, kde je méně lidí a více soukromí. V tuhle dobu to pro nás opravdu nebyl problém, takže jsme si obě dvě pláže vystřídali zhruba v polovině. Jinak pláž Espadila je právě ta, která vedle parku pokračuje jako veřejná. Takže komu se nechce platit vstupné a jde mu jen o plážování, pak prakticky stejná pláž je veřejně přístupná zdarma. Trošku jí hyzdí slunečníky, lehátka, bary a prodejci všeho možného. I když je to teď dost mrtvé, v sezóně a v době, kdy to zde normálně funguje, to musí být docela cirkus. Na druhou stranu, komu se zrovna nelíbí ležet v písku jen tak na ručníku nebo na dece, pro toho může být právě tato veřejná pláž lepší variantou právě díky lehátku. To v národním parku nikde nenajdete. Asi proto se mi zde nejvíc líbilo.


...tato fotka není moje, ale díky ní jsem věděla, že NP Manuel Antonio musím vidět....


Park je opravdu ráj. Takové ty palmičky jak z katalogů CK, pod nimi bílý písek a nádherné tyrkysové moře. Moře doprovází k břehu něžné vlnky a nad hlavou azurová obloha, přes kterou se občas mihne bílý obláček. K tomu všemu naprosté ticho, jenom zvuky pralesa za vámi. Křik ptáků, šustění opic ve stromech nad vámi, dupot leguánů v písku… No a samozřejmě moře, které má vlny mírné, ale i tak neuvěřitelně hlučí svojí sílou. K tomu všemu těžká vůně všech exotických květů, kterých je zde nespočet, a slaná vůně moře. Nezaměnitelná a jedinečná kombinace, která pohladí každý lidský smysl..


...Manuel Antonio, Playa Manuel Antonio


No a uprostřed toho všeho Vy. V podstatě skoro jen vy, nikdo kolem. No vlastně úplně samotní zde nejsme… Je zde také neuvěřitelné množství všelijakých leguánů. Jsou to ještěři velcí pár desítek centimetrů, větší kousky dosahují více jak 0,5 m. Je naprosto neuvěřitelné ležet v písku a nechat právě tyto, skoro prehistorické tvory, chodit kolem sebe prakticky pár centimetrů. Jsou hodně plaší, jak se pohnete, raději se posunou do pro sebe bezpečné vzdálenosti. Ale když spíte a nehejbejte se, chodí vám klidně po ručníku, otřou se o vaši ruku… Je to pro mě asi nejvíc zážitek z celé této země. To, kvůli čemu opravdu cestuji. Zvířata, které znám u nás doma pouze z obrázku, popř. se zoologické zahrady, tady vidím ve volné přírodě. Nejenom z nějaké vzdálenosti, kterou oko sotva zahlédne a foťák ani nezachytí, tady chodí kolem mě. Já jsem u nich doma na návštěvě. Nádhera!




Dalším společníkem jsou zde opice. Těch je zde opravdu mrak a díky nim jsou prý ona bezpečnostní opatření u vstupu (ve smyslu nenosit jídlo a nic cenného do parku). Jsou prý šikovné zlodějky, které si poradí s každým batůžkem. Mohou vám sebrat nejen svačinu, ale i mobil nebo kameru, se kterou vylezou do koruny stromů a až zjistí, že není k jídlu, hodí to z té výšky dolů na zem… Klasika, kterou se straší všichni turisté. Ani mi zde nepřišlo, že by se zas tak snažili dobývat do osobních věcí. Hodně rabovali u popelnic, kde si vždycky asi přijdou na své. No a samozřejmě číhají na svačinky a igelitové pytlíky.. I přesto jsem raději batoh připoutala ke stromu, pro všechny případy. Opice zas až tak blízko k vám sami nepřijdou, maximálně na metr daleko. Pokud máte v ruce nějaký předmět, co se blýská, nebo jídlo… tak dojdou až do vzdálenosti, kdy vám to z ruky vytrhnou. Tak na to pozor. Jinak je strašná zábava je sledovat. Je u sebe vždycky pěkná partička, ve které nechybí starší kousky ani mláďata. Je to nádherná podívaná a nemusíte je nikde hledat. Oni si najdou vás.




Dále je zde obrovské množství motýlů, všelijakých barev a tvarů, také velikostí. No a pak ptáci. Těch je zde opravdu nespočet. Malí, velcí i ti nejmenší - kolibříci. Všelijak barevní. Tady si každý ornitolog musí přijít na své!



Prošli jsme park a všechny jeho stezky, pokochali se pohledem na mangrovníky a vůbec nádhernou místní přírodu, která je zde na každém kroku a pak už svůj zbylý čas v parku rozdělili právě mezi dvě zmíněné pláže. Zde jsme pak už jenom odpočívali, relaxovali, koupali se a vzpomínali na všechny, kteří zde nemohou být s námi…


..NP Manuel Antonio


Jsme tisíce kilometrů od domova. Tenhle moment, tedy sedět na písku u břehů moří a oceánů kdekoliv ve světě, znám moc dobře. Teď je to ale jiný..



Ráno jsem, stejně jako každý den, četla zprávy, co se děje doma… Přečetla jsem si titulek, který hlásal možnost uzavření našich hranic na dobu dva roky. Přiznám se, že mi telefon málem vypadl šokem z ruky... Vím, že je v tuto chvíli nejdůležitější zdraví lidí, to, aby se nákaza konečně zastavila a aby už nezemřel ani jediný člověk navíc. Samozřejmě, tohle je i pro mě prioritou. Na druhou stranu – jsem jenom člověk. Mám své sny a přání, svoje touhy a hlavně vědomou a cca 5 let uvědomělou a naprosto jasnou představu, co pro mě pojem ŽÍT znamená. Posledních 5 let nežiju v podstatě ničím jiným než svojí práci, kterou miluji nade vše a cestováním. Tohle jsou dvě věci, které dělají můj život životem. Díky tomu se cítím šťastná a díky tomu žiju přesně tak, jak si žít přeju. Jenže teď je z ničeho nic všechno jinak. Nade mnou Damoklův meč, hrozba upření něčeho, co je pro mě stejně důležité jako uspokojit potřebu jídla, pití, vzduchu... Možná to někomu přijde triviální, možná je to pro hodně lidí tak nepochopitelný, že to působí až jako sobecký. Hlavně teď. Ale já neumím a nebudu lhát. Pro mě nemožnost cestovat není upření něčeho, bez čeho "chvíli" (jakože dva roky???!?) vydržím. Vydržím to měsíc nebo dva, bude-li potřeba, ale pokud bych měla být někde zamčená rok nebo dva - co by to bylo za život?? I přesto, že to svým způsobem chápu a rozhodně to budu respektovat a ctít, kus mého já tu chvíli ve mě umřelo. Najednou už se nemůžu tak usmívat, zvládat všechny denní jobovky, kterých je tu opravdu nespočet, s takovým klidem, jako dřív. Jsem najednou prázdná, bez motivace. Najednou se mi tu na malý moment poprvé nechce domů. Domov totiž není klec ani vězení. Domov je místo, kterým každá moje cesta začíná i končí. Místo, kam se těším a ráda vracím sama od sebe, protože mi nabízí jak pevnou náruč, tak i osobní svobodu. Každá moje cesta je vždy v závěru vždy směsicí obrovského těšení se domů (mám tam svoje přátele, rodinu, psa, bohužel už jenom jednoho kocoura, svůj život, svoje nejhezčí vzpomínky..), ale také těšením se na další cestu, na kterou mám již obvykle koupené letenky. I teď jsem měla několik letenek a plánů, ne jednu letenku, ale rovnou 7 dalších… Na všechna ta místa jsem se nesmírně těšila, asi nejvíc na Libanon, který měl být přes velikonoce a samozřejmě na Grónsko… Tolik jsem si o něm přečetla, byla na přednášce, plánovala, organizovala… Je to pryč. Taky Malta, taky Sardinie, Petrohrad a Gruzie. Ještě mi žije Podgorica a Oděsa, ale je možné, že i to je jenom otázka času... A právě proto to pro mě bude poprvé hodně smutný návrat domů. Zvláštní návrat. A já teď tady, na břehu Pacifiku, s vůní mořské soli ve vzduchu a pohledem 360 stupňů zvaným RÁJ nad tím přemýšlím, zatímco se mi ještěři otírají o chodidla a opice se snaží ukrást kousek manga v mojí ruce.

Smutno, ale přesto se domů těším víc než kdy dřív.




Po národním parku uděláme, jak už je už poslední dny obvyklé, nákup základních potravin, abychom si uvařili ZA KAČKU večeři a zbylo něco na další den dva. To pro případ, že by zavřely obchody. Taky proto, že nevíme, jak dlouho zde budeme viset, nemůžeme utrácet ani korunu navíc. Ono stejně ani není pořádně kde jíst, restaurací už jede pouze minimum. No a hlavně - není nad to, vařit si takhle v Kostarice instantní čínské polívky, že… Určitě to bude něco, na co budeme po zbytek života vzpomínat. A rozhodně ne ve zlém.




Dneska jdeme spát co nejdříve, ráno máme budíček ve 3 hod. Čeká nás přesun do San Jose, do hlavního města, a odtud dále do Karibiku. Měla jsem v plánu sopku Poas, taky sopku Irazu a městečko Cartago, kávové plantáže, potom ještě pár menších zastávek, ale plán už je jediný. Přesun do městečka Cahuita, místa, kde už dožijeme do našeho odletu.


..Manuel Antonio



Den 17 - 20: CAHUITA


Ranní přesun na nádraží v Quepos byl asi 15 minutová procházka nocí z našeho ubytka. Všichni v tu dobu zřejmě spali, takže žádné nebezpečí. Na nádraží to byl trochu adrenalin, protože náš autobus měl 0,5 hod. zpoždění. To jsme tu dosud nezažili, navíc jsme si včera pro sichr koupili jízdenky a ty nám prodali s informací, že restrikce spojů je, ale tento jede. Nebudu teda kecat - s tím zpožděním jsme na chvíli opravdu znejistěli a dobrejch dvacet minut už žili s tím, že byl tento spoj zrušený a my odtud neodjedeme. Naštěstí se po půl hodině a chuti zvednout kotvy z autobusáku zpět do ubytka, rozsvítila temná ulice. Byla to světla autobusu, která u mě způsobila ohromný pocit úlevy. Jakmile autobus zastavil, naložili jsme batohy a vydali se tak na cestu do San Jose. Vůbec se nám přes něj nechtělo jezdit, protože právě tam má nákaza svoje epicentrum (a jediné infikované v celé Kostarice), ale jiná cesta do Cahuita nevede. Přesun do hlavního města proběhl hladce, přestože jsem celou cestu nezavřela oko. Celou dobu jsem řešila e-maily na ambasády, na ministerstvo, na student agency, kteří nám prodali letenky, ale po zrušení letu nenabídli v podstatě žádné řešení. Celkově poměrně psychicky vyčerpávající dopisy, na druhou stranu uvědomění si, že je pořád na druhé straně někdo, kdo s námi komunikuje a nenechá nás v tom. No a to nejvíc uvědomění - díky těmhle patáliím jsem zjistila, že mám pár opravdu dobrých přátel, na které se můžu vždy a ve všem spolehnout.



Po 4 hod. jízdy a e-mailů zastavujeme v San Jose na autobusovém terminálu, který je zhruba 2,5 km chůze vzdálený od toho, odkud nám jede spoj do Karibiku (MEPE). Je bílý den, tak se rozhodneme risknout to a jít tam pěšky, a to i přes řadu doporučení se v San Jose pěšky vůbec nepochybovat… Věříme, že bílý den pomůže a nebude to tak strašidelné, jako v den příletu, kdy jsme se zde museli pohybovat v noci. Tohle si ovšem myslíme asi tak 3 minute chůze.. Místní lidé působí opravdu strašidelně. Je to místo, kdybyste se dobrovolně nechtěli pohybovat volně ani minutu. Samý bezdomovec a pohled na bílou tvář plný nenávisti. V parku a na veřejných plochách pouze skupiny můžu. Kdybych to šla sama, tak se asi po.eru strachy. I ve dvojici to ale není žádná hitparáda, kór když těch povalečů kolem jsou desítky a my jen dva, že. Navíc všechno jsou muži, žádné ženy. V jednu chvíli máme opravdu strach, právě u zmíněného parku. Vypadá to zde jak migranti v parku v Bělehradu (moje nejčernější noční můra). Navíc je vidět, že naši přítomnost zaznamenali. Aby ne, když si tak jdou kolem dva očividně bílí turisté s batohy (jistě plnými peněz....) na zádech… Začínají vstávat a dávat najevo, že nás vidí. Paniku a strach vystřídá racionální myšlení, které nechápu do teď, kde se ve mě vzalo. Začnu kašlat. Mému parťákovi chvíli trvá, než to pochopí. Dokonce v jeho očích chvíli vidím, že strach z místa a těch bezďáků střídá strach o mě. Naštěstí mu to včas dojde a přidá se ke mně. Kašleme tak neuvěřitelně, že bychom mohli dělat reklamu na tuberkulózu. Je neuvěřitelné vidět, jakou to má reakci, odezvu… Tohle natočit, bylo by to asi video roku… Všichni ti muži, kteří se posunuli ze svých míst a mířili k nám, ve strachu z nákazy opět usedají, couvají. Něco neuvěřitelného. Tohle budu jednou vyprávět vnoučatům. To, že byla doba, kdy zakašlat bylo největší zbraní, kterou člověk mohl mít.


Pokračujeme v chůzi, na nádraží už je to podle google map sotva 500 m. Koukám do mapy a skoro zakopnu o velký černý pytel. Když se mu vyhýbám, ve stejném zlomku vteřiny vidím, že z toho obrovského černého pytle trčí ven prstíky… Opravdu nevím, zda v tom pytli byla mrtvola nebo to byl jenom provizorní pelech nějakého bezdomovce. Teď je ale chvíle, kdy nad tím nehodlám vůbec přemýšlet a jdeme rychle dál. Vlastně už skoro utíkáme.. Přicházíme na autobusové nádraží MEPE, ze kterého jezdí spoje do Karibiku. Kupujeme jízdenku, bohužel to jede až za 2 hod. Spoj mezitím byl zrušen. I tak jsme velice rádi, že máme to štěstí a můžeme do autobusu nasednout. Ne všichni ho měli.. Tohle je vážně hnusná doba. Čas do příjezdu autobusu trávíme v protější místní restauraci - Sodovce. Dáme si asi to nejlepší jídlo za den, a navíc za pár korun. Nabijeme telefony a se souhlasem majitele restaurace zde čekáme do té doby, než na nádraží vidíme přibrzdit náš autobus. Opravdu se nám na ulici nechce trávit ani minuta a i když už máme dávno dojezeno a zabíráme jen stůl, majitel nás nechá bez problému sedět a ještě s námi sem tam prohodí nějaký vtípek. Tohle mě zaráží ze všeho nejvíc. Vlastněné nezaráží, ale dojímá. Místní lidé - ne bezdomovci v ulicích, to je jiná skvadra!! - jsou opravdu hodní. Přijíždí náš autobus, zvedáme kotvy, velice děkujeme, naposledy dezinfikujeme ruce a nasedáme do našeho spoje. Čekají nás 4,5 hod. jízdy a v cíli vesnice jménem Cahuita.




CAHUITA


Tak tato vesnice, to je opravdu reklama na slogan “tady chcípl pes”. Jelikož sem přijíždíme už v době, kdy je pandemie po celém světě, turisté zde téměř žádní nejsou. Pouze místní obyvatelé a hrstka těch, co zde uvízli. Tedy my a dalších cca 5 lidí. I těch místních je pár, odhaduji to na obec o maximálně tisícovce obyvatel. Všechny domky, ulice, obchody…vše je pro nás jako návrat do Nikaraguy. Jinými slovy, vládne tady opět bordel, neuspořádanost, zchátralé domy, chaos. Zmizely kontejnery na třídění odpadu! :) Občas vidíme rastafácky pomalovaný barel, který je určen na odpad všeho druhu, většinou ale žádné odpadkové koše nejsou a bordel se tak hromadí podél cest. Jak říkám – úplně jiná Kostarika.