Španělská ostrovní perla - nádherné útesy, tyrkysové moře, starobylé vesničky uprostřed pomerančových sadů, tapas a sangrie, jejichž chuť vám vykouzlí úsměv na tváři i když vás okradou… Pro mě už navždy i krádež všeho cenného - peněz i identity, která člověka na moment zcela ochromí, ale ve stejnou chvíli ve vás vytřese všechnu energii, o které jste ani netušili, že existuje. Prostě Mallorca.
TERMÍN:
10. - 14.10.2020
PROČ MALLORCA?
Protože do Itálie je tři dny zpátky povinný Covid test. Neapol, kterou jsem na tento víkend plánovala, dobrovolně vypouštím a koukám po náhradním řešení. Mezi vyhledávací parametry řadím jediné - odlet z Vídně a ideálně v sobotu 10/10. Cíl je v podstatě jedno jaký, rozhoduje alespoň o pár stupňů tepleji než je v ČR a samozřejmě cena letenky. Neapol jsme plánovali ve třech, tedy kromě mé osoby ještě přátelé Martin a Andrejka, takže na to hledání nejsem sama. A je to právě Martin, který uloví Palmu.
Mallorca? Proč ne!
LETENKY NA MALLORCU
Letenku jsem kupovala u WIZZAIR, a to z Vídně. Zpáteční letenka Vídeň - Palma de Mallorca - Vídeň stála 700 Kč, odlet v sobotu 10/10, návrat ve středu 14/10. Do pondělí budu mít společnost, od pondělního odpoledne do středečního odletu zůstanu na Mallorce sama..
COVID SITUACE - OPATŘENÍ
Před odletem na Mallorcu je povinná registrace před vstupem do země a získání QR kódu (zde: https://www.spth.gob.es/). Stejně jako minulý týden na Tenerife. Opět pětikrokový dotazník, který můžete dokončit až 48 hodin před hodinou vašeho letu do země (dřív vás to nepustí). Po odeslání posledních dat dorazí na váš e-mail QR kód (pozor - padá do hromadné pošty!!).
QR kód musíte ukázat už ve Vídni před nástupem na palubu letadla, dále pak po příletu do země. Nic víc - žádné měření teplot, zbytečné zdržování. Na Mallorce kód po přistání chtěli vidět asi na 5ti místech, u poslední zastávky jej i naskenovali. Poté obdržíte sms zprávu, jak postupovat v případě příznaků Covid.
Na Mallorce jsou povinné roušky všude, dezinfekce je také samozřejmost na každém kroku a odstupy taktéž. Každopádně to už je vše tak automatické, že to člověka nijak nezarazí.
Víc než Covidu bych se na Mallorce bála krádeže… :)
Při odletu opět bez měření teploty nebo jakékoliv administrativy, navíc - jako všude ve Španělsku - nemusíte vytahovat z batohu při scanneru palubního zavazadla ani kosmetiku.
Po příletu do Vídně jsou nastoupení vojáci, ale když se vám stane to, co mě - spěcháte na bus domů a místo vytištěného tranzitního dotazníku pro Rakousko zjistíte, že máte dotazník pro Itálii (tzn. nemáte nic nachystaného a vyplněného a nemáte čas nazbyt) - ukážete jízdenku v telefonu s tím, že vám to za 10 minut jede do ČR, pustí vás bez mrknutí oka. A je to o to milejší, když posléze zjistíte, že jste neukazovali jízdenku, ale fakturu za jízdenku, kde žádný datum a čas odjezdu z Vídně do ČR uveden není. Jinými slovy - Vídeň pohoda jazz.
...tuhle roušku mi věnovala místní policie a musím říct, že kvalita nesrovnatelná! To, co dáváte za uši, vůbec necítíte. Jo a mimochodem - celkem nedávno jsem zjistila (po zapomenutí roušky v kapse), že jsou jednorázové roušky pratelné. Nic se jim na 40 stupňů v pračce nestane, jsou jak nové a ještě krásně voní. Doporučuji!
DOPRAVA Z/ NA LETIŠTĚ
My jsme hned po příletu půjčili auto a z letiště jeli po vlastní ose. Nicméně cestu z/na letiště jsem nakonec veřejnou dopravou absolvovala, takže:
Na cestu do centra Palmy a k přístavu jezdí autobus číslo 1A a cesta do 10 km vzdáleného města trvá asi 25 minut (do přístavu 35 minut). Autobusy jezdí každou čtvrthodinu od 5:30 do 1:00. Jednosměrná jízdenka stojí 5 €, ale v automatu na zastávce koupíte i jízdenku “return”, tedy i na cestu na letiště při vašem odjezdu, a to za 8 € (ušetříte tak na láhev sangrie v sámošce). Platit v automatu lze jen cash. Jinak nemáte-li čas nebo chuť na automat, lístek si koupíte i u řidiče. Tam už ovšem jen jednu jízdu za 5 €.
DOPRAVA NA MALLORCE
Na Mallorce jsem opět využila jak městskou hromadnou dopravu (cesta z/na letiště), tak i půjčení auta.
Auto jsem si půjčila na 3 dny. Půjčovala jsem u společnosti EUROPCAR, kde to vyšlo (bez předchozí rezervace, tedy v nejvyšší sazbě) sakumprásk s plným pojištěním na: 100 € (plus depozit 100 €, který mi dva dny po návratu auta uvolnili).
Cena benzínu se zde pohybuje: 27, 85 Kč/l
Spotřeba: 37,2 € (najeto 500 km)
Celkem náklady na auto a 3 dny (při obsazenosti auta 3 osobami): 1 300 Kč osoba.
UBYTOVÁNÍ NA MALLORCE
Jelikož jsme tři, kdy je strach bydlet v nějaké levné variantě bydlení nižší, přemluvila jsem Martina s Andrejkou k ubytování v hostelu. Zvolili jsme snad to nejlevnější, co jsme v centru Palmy našli. Hostel měl slušné reference a lokalita se nám taky moc líbila. Nakonec jsem podlehla přání mých parťáků, že nevezmeme nejlevnější variantu, tedy desetilůžkový pokoj, ale čtyřlůžkový, kde je velká pravděpodobnost, že budeme samotní. Bylo to sice o pár euro víc, ale pořád dobrý. Pokoj jsme měli na ty 2 noci opravdu jen pro sebe a vyšel nás na 1 000 Kč na osobu. Já jsem se tam rozhodla zůstat i dvě noci po jejich odjezdu - hostel byl opravdu v pohodě - čistej, milá recepce a super wifi, vlastně všechno super. Zvolila jsem však přes booking nejlevnější variantu “desetilůžkáče”, kdy cena za noc byla jen 13 € (364 Kč). No a jak jsem předpokládala - nechali mě v mém pokoji i za tuhle cenu. Hostel opravdu doporučuji a i to parkování, které zmiňují jako nemožné, není problém - do cca 900 metrů jsme zaparkovali oba dva dny, kdy jsme měli auto k dispozici. Jinak v hostelu dělali každý večer degustaci regionálních potravin (chleba, sýr, salám, víno a bylinný likér), takže když se tam nakonec ocitnete třeba okradení a bez peněz, tak víte, že se večer zadarmo najíte :)
Ubytování doporučuji všema deseti, bydlela jsem zde.
JÍDLO NA MALLORCE
Tapas, tapas a zase tapas. Tapas je STYL, ne druh konkrétního jídla. Jedná se o malé zobky, kterých vám donesou na talíři různé množství a je to kombinace jak teplé, tak i studené kuchyně. Vše v různých mističkách na jednom talíři. Například krevety nebo jiné mořské plody, jamón - vyhlášená španělská sušená šunka, klobásky, kuřecí nebo jiné maso, různé druhy sýrů, bagetky, brambory nebo lokální zelenina.Já si dala tapas dvakrát a pokaždé to bylo famózní! Cena tapas je různá, někde ho dostanete dokonce zdarma v menším množství i k vínu (oříšky, olivy, bagetka, sýr..). Jinak v průměru 7 - 12 € porce, které se přejíte.
No a když jsme ve Španělsku, tak nesmí chybět Sangrie a víno Cava.
Sangrie vyjde na 7 - 10 € džbánek (litr), nebo okolo 3 € sklenice. V sámošce koupíte 1,5 l sangrie do 3 € a není špatná. Víno Cava v supermarketu za 2 €, ve večerce v centru i za 10..
MALLORCA
Mallorca je největší z Baleárských ostrovů. Těmi dalšími jsou Ibiza, Menorca a Formentera. Je to ostrov, kde údajně svítí sluníčko 300 dní v roce (což jestli je pravda, tak já zažila hned dva dny z těch ostatních :D ). Každopádně jsou zde jak majestátné hory, tak i zelené lesy borovic, sady mandloní,olivovníků a fíkovníků a neskutečné pláže a útesy padající do moře. Nádherná architektura vesnic a měst, barevné balkony a okenice, pomerančovníky, větrné mlýny, ale i letoviska a vše, co si dovolenkář přeje zažít - vodní parky, delfinárium, atrakce, noční kluby.
Mallorca je prostě skvělý cíl jak pro individuální cestovatele, tak i pro rodiny. Jen bacha - trochu se tu krade :)
ITINERÁŘ:
DEN 1 - BRNO - VÍDEŇ - PALMA DE MALLORCA - SANT ELM - PUNTA BLANCA - PALMA DE MALLORCA
Takže jako už tradičně, i nyní trip začíná v Brně u hotelu Grand. I dnes využívám k přesunu na vídeňské letiště zelenou flotilu Flixbus. Je vidět, že psažéři zde neberou opatření na lehkou váhu a já se hned po ráno rozesměju.. Tohle je prostě Flixbus no..
Právě zde se setkávám se svými parťáky - Martinem a Andrejkou, se kterými dáme startovací stylovou plechovku dvojky Frizzante z Lidlu (mimochodem - skvělý nápad, Andrej!).
Jízda busem na letiště jsou pohodové dvě a půl hodinky, kdy si sdělujeme narychlo vygooglené možné cíle a hlavně se definitivně rozhodneme, že si na Mallorce na dobu našeho společného pobytu půjčíme auto. Mám kreditku (zatím ještě :D), taky řidičák (zatím ještě :D ) a poprvé v životě se na společném tripu s někým dalším nabídnu, že to prostě odřídím. Je fajn, že jsem nad tím neměla čas přemýšlet dopředu, to bych si to asi rozmyslela :)
Letištní salonek ve Vídni je jasná zastávka. Jsem překvapená, že Martin s Andrejkou ještě tenhle svět neobjevili… Mám štěstí, opět zde sedí na recepci známé tváře, takže v krásném rodném jazyce domluvím bezproblémový a bezplatný vstup jak pro mě, tak i pro ty dva (mám dvě platební karty) a jsem moc ráda, že ten jejich “první salónek” už bude navždy spjatý se mnou. resp. s Martini :D (No a myslím, že příští jejich trip už budou mít vyřízenou kreditku taky :D ). Dáme jak Martini, tak i Prosecco, samozřejmě i něco dobrého na zub. Příjemnou novinkou je to, že ve Vídni už podávají i teplou kuchyni! Konečně. Bohužel ji začnou servírovat v čase, kdy už musíme k odbavení. Nicméně horkou polévku stihneme a za mě - obrovská pochvala kuchaři.
Let je pohodový, přestože i docela vytížený, opět na mě nějakým zázrakem vyšla hned tři volná sedadla vedle sebe.. Za dvě hodiny přistáváme v Palmě.
Na letišti v Palmě předložíme QR kód a během cca deseti minut od přistání letadla stojíme v příletové hale. Po cestě čtu informace na stránce Cestujlevně k letišti a k půjčení aut (díky bohu za tenhle web!!). Pročtu doporučení, kterým autopůjčovnám se vyhnout obloukem a které jsou ok. Obejdu hned tři z doporučených a díky překladači a nachystané základní otázce (chci auto od teď do pondělí 15 hodin, s plným pojištěním, jaká je cena?) zmapuji terén. Nabídky mám tři: 120, 110 a 100 €. Samozřejmě bereme Europcar za 100. Kreditka, řidičák, všechno sype jak po drátkách a za 4 minutky mám v ruce klíčky od auta. Parkovací dům všech půjčoven je přes silnici proti letišti. Značení je jednoduché a blbuvzdorné.
Za další 4 minutky stojíme u auta. Bílá Audi 1, sportovní verze. Trochu skok z mojí Dacie..
Sedám za volant, snažím se “otevřít klíč”… Protože v Dacii máte klíč jak do baráku, nic, co se někde musí zmáčknout, aby klíč vyskočil, že. Nové auto je potřeba trochu prozkoumat. Zkusím autem vyjet z parkovacího místa, zkusím zpátečku, najdu blinkr a pustím rádio. Víc asi zatím potřebovat nebudu. Pak mě napadne zkusit ještě brzdu, což bylo dost prozřetelné. Kdybych na tu citlivou audi-brzdu hamstla tak, jak musím v Dacii, abych ji zabrzdila, proletíme se všichni přes čelní sklo. Také zjišťuji, že i když mám v dacii 6 rychlostí a jedničku vůbec nepoužívám (i do kopce je nutný rozjezd na dvojku), tady v tom voze má jednička docela důležitou roli. Resp. můj automatizovaný rozjezd na dvojku se u Audi nesetkává s velkým pochopením. Poslední rozdílnost je to, že když v tomhle autě vyřadíte, musíte znovu přes start - tedy rychlost jedna, dva a dál. Zatímco když vyřadím v dacii, můžu tam hodit klidně čtyřku a jedu. Tady ne, tady to zdechne. Každopádně i přes tyhle niance - auto jede skvěle a já teď, když tohle píšu, zamačkávám slzu dojetí a stezku. Bylo to skvělý auto a poté, co jsme si na sebe za hodinku - dvě zvykly, už jsem si tu jízdu jen a jen užívala.
Jelikož je to poprvé v životě, kdy budu řídit v neznámém prostředí, navíc neznámé auto a vezu pasažéry, mám pocit, že jim dlužím objasnění mého řízení. Resp. něco jako “rozmyslete si, zda to fakt chcete”. Ostatně furt může řídit Martin... Takže svoje parťáky předně upozorním na vše, co při řízení nemám ráda, co mi vadí, co nesnáším, čemu se zásadně vyhýbám:
nesnáším řízení ve velkých městech - metropolích (čti Brno, v Praze jsem zatím nikdy neřídila)
nesnáším jízdu přes cesty, kde jezdí tramvaje (jojo, máme v Brně tramvaje, jen jim říkáme šaliny)
nesnáším průjezd městem, kde mimo značek a semaforů lezou do silnice i policajti a mávají rukama ve snaze “ulehčit dopravu”
nesnáším různé barevné čáry ve městech, které mají znamenat různé možnosti parkování, většinou zakazovat - jediné obrázky, které chápu na silnici naprosto přesně, jsou zebra a zákaz předjíždění
vadí mi děsivé značky jako pozor padající kamení, zejména tam, kde máte skály do nebe z obou stran, nemáte kam uhnout a to poslední, co teď potřebujete, je myslet na to, že na vás nějakej ten balvan sletí (to je jak ležet na pláži pod palmou a číst ceduli, že padající kokos zabije ročně nejvíc turistů)
nesnáším jízdu na dálnicích - koukání neustále do zpětného zrcátka a strach, že mě někdo z mrtvého úhlu rozstřelí (na dálnici jsem s ohledem na ostatní účastníky provozu raději nikdy neřídila)
nesnáším jízdu za šera, už vůbec ne za tmy (což mi připomnělo, že je nejvyšší čas zajít na oční - roky už na to mám!)
nesnáším jízdu úzkými historickými ulicemi, kde se auto skoro dotýká domů (ani jako spolujezdec!!)
nesnáším jízdu v serpentinách, zejména někde na útesech, kde i jako spolujezdec raději zavřu oči, dokud nejsme v cíli
nesnáším jízdu v dešti, kdy nestačí stěrač
nesnáším jízdu ve sněhou a na ledovce
...no a kromě posledního jsem si na Mallorce vyzkoušela úplně vše a rovnou v tom nejvyšším levelu!
Máme auto, vyjíždíme. Je kolem třetí odpoledne a ubytovat se můžeme až od 17 hodin dále. Nebudeme marnit čas touláním se v Palmě - když máme to auto - a jedeme mimo město.
SANT ELM
Tak tohle místečko jsme vybrali při testování vozu v garážích půjčovny. Rybářská vesnice - nejzápadnější místečko celého ostrova? To zní skvěle!
Z letiště je to asi 50 km, tedy zhruba hodinka pohodové jízdy v podstatě mimo centrum hlavního města. Na rozjezd “nového” auta - dokonalý cíl. Pláž je zde pouze jedna, ne příliš velká, písčitá. Při vstupu do moře jsou občas kameny. Hotelů je tady velmi málo (no vlastně jsou dva), převládá zde tedy ubytování v soukromí. Jedná se celkově o velice malé městečko, byť je to svým způsobem turistické letovisko. Obyvatel je zde okolo 300.
Proti pobřeží leží Dračí ostrov (ostrov Sa Dragonera), na který je nejen krásná vyhlídka, ale dá se na něj z přístavu dojet lodí. Ostrov se jmenuje podle ještěrek, které zde žijí (draci).To nejkrásnější je ale maják na konci ostrůvku, který je vidět i z pobřeží Sant Elm. Jinak zde prý sídlí kormoráni, racci a orlovci.
PUNTA BLANCA
Tahle vyhlídka je jen o dva kilometry dále než vesnice Sant Elm, tak by byla škoda nezajt se kouknout… Je to nádherné místo, kde se nejen kocháte krásou moře a útesů, ale hlavně si uvědomíte, jaké je štěstí tady a teď stát. Je to pár hodin, co jsem mrzla v Brně na autobusáku a teď...o pár hodin později - stojím zde, je mi vedro, sluníčko svítí a hřeje a já se dívám na tu tyrkysovou dokonalost pod sebou. Boží!
PALMA DE MALLORCA
Hodina jízdy zpátky do Palmy uteče jak voda a já už jsem s autem tak sžitá, že není problém prokličkovat městem (ano - jeden z bodů, co fakt nesnáším). Navíc testnu i dálnici a zjišťuji, jak skvělou akceleraci Audi má a že ta cesta po dálnici vlastně nemusí být takové utrpení, jak jsem si vždy (coby řidička Dacie s maximální rychlostí 100 km/h) myslela…
Cestou samozřejmě najdeme supermarket, kde nakoupíme potřebné zásoby jídla a pití. Osobně doporučuji 8l barel vody, který stojí méně, než ½ litrová PET (0,59 €) a který nám vydržel nejen po celé tři společné dny, ale mě i až do odjezdu domů.
Než začneme hledat parkování u ubytka, ještě sfoukneme cestu k místnímu hradu.
CASTELL DE BELLVER
Nebudu machrovat historickými údaji - hrad byl zavřenej (už bylo kolem 18 hodiny). Nám to ale vůbec nevadilo - je krásnej i z venku, ušetřili jsme peníze za vstup, provětrala jsem řidičský zadek chůzí do kopce a hlavně - je odsud krásný výhled na zátoku i na staré město v Palmě (mimochodem v překladu z katalánštiny znamená název Bellver skutečně "krásná vyhlídka").
Zaparkovat v historickém centru Palmy není prdel. Jako stress nula, dokonce si u toho zpívám, ale ty parkovací místa - to je děs. Zase je to ale super škola jízdy centrem, takže když po cca 40 minutách jízdy dokola centrem místo nacházíme (někdo konečně vyjíždí), už si připadám jak řidič par excellence. Do hostelu to máme ani ne kilometr, což se dá.
Urban Hostel Palma je čistej, hezky a vkusně zařízenej a to, že palandy trochu evokují vězeňskou celu - to zapijeme sedmičkou Cavy.
Krátká pauza, sváča a drink a vyrážíme do centra na procházku - ke katedrále.
Celá ta večerní procházka byla úžasná. Všechny ty stavby v nočním městě a vůbec opět uvědomění si, co lze za jeden den stihnout prožít. To vše umocnilo ještě více konečný vjem z malorské katedrály. Neskutečná stavba! Když pod ní stojíte, jen žasnete. Noční nebe s pár mraky dodávají ještě více na dramatičnosti celého výjevu a to, že kolem dokola nejsou skoro žádní lidé - to ještě víc. Srkáme cestou Cavu, sdílíme zážitky z cest minulých a užíváme horký letní večer podzimní Palmy.
DEN 2 - PALMA DE MALLORCA - VALLDEMOSSA - DEIA - SÓLLER - MIRADOR ES COLOMER - CAP DE FORMENTOR - ALCUDIA - PALMA
Takže dnes nás čeká větší roadtrip, celkem zhruba 200 km jízdy a hned několik zastávek. Budíček jsme natáhli na půl sedmou a o hodinu později už vyjíždíme směr Valldemossa.
VALLDEMOSSA
Už příjezd k tomuto městečku vypovídá o tom, co lze v cíli čekat. Hory, serpentiny a úplně jiný ráz krajiny, než jaký je v Palmě. Jedním slovem romantika. Parkování zde není moc snadné - myšleno parkování gratis, ale když přijedete brzy ráno, tak ano. Parkovné se platí až od 10 hodin. Jinak jsme zjistili, že je dnes nějaký velký svátek - narození Kryštofa Kolumba - takže je parkování všude zdarma. Krásně nám to vyšlo.
Valldemossa je naprosto dechberoucí městečko uprostřed hor. Vyhlídky do okolí i na městečko samotné, když k němu přijíždíte, to je prostě nádhera.
Hlavní dominantou města je kartuziánský klášter Cartoixa de Valldemossa. V něm je unikátní stará lékárna s původním vybavením, muzeum a mnišské cely, kde se prý kdysi léčil z tuberkulózy Fryderyk Chopin. Doprovod mu dělala jeho neméně slavná partnerka George Sandová. Ten výčet slavných jmen spjatých s tímto městem je ale mnohem větší. Například zde má dům herec Michael Douglas, který sem jezdil pravidelně každý rok na dovolenou s manželkou Catherine Zetou-Jonesovou.
Ke klášteru těsně přiléhá královský palác Palau del rei Sanc.
Nejde ale jen o významné památky, Valldemossa je nádherná každým “obyčejným “ domem, každou zahrádkou, každým stromem pomerančovníku. A že jich tu je!
Jo a kdo čte Aha, tak ví, že místní hřbitov nejde v mém případě minout..✌😁
No musím říct, že tenhle je fakt TOP. Panorama hor nad hřbitovem, podzimní barvy všude kolem a do toho slyšet a vidět na horizontu krávy se zvonky..
DEIA
Toto malé městečko na severu pohoří Tramuntana, v severní části ostrova, má asi 700 obyvatel a je známé jako centrum umělců na Mallorce, již od dob první světové války. Zajímavostí dneška je to, že zde má luxusní rezidenci magnát Richard Branson, majitel vydavatelství Virgin Records, za kterým sem často přijíždějí další známé osobnosti. Třeba Mick Jagger, kytarista Mark Knopfler nebo hudebník Mike Oldfield.
Nás tady zastihl brutální liják, takže jsme Deiou doslova proletěli :D I tak, v zamračeném dni, dešti a vůbec výjevu jak z hororu - byla nádherná.
SÓLLER
Město ležící v údolí plném pomerančovníkových a olivovníkových sadů, nad nimiž se tyčí jedny z nejvyšších vrcholů pohoří Serra de Tramuntana. Svůj věhlas získalo právě díky bohaté úrodě pomerančů, které se od tud vyvážely a stále vyváží do mnoha evropských zemí. Název Sóller údajně vznikl z arabského slova "suliar", což znamená "zlatá mísa". Právě ta symbolizuje úrodnou půdu, díky které zdejší obchodníci zbohatli a v Sólleru si pak nechávali postavit mnohdy až honosné domy.
Nejkrásnějším místem v tomto starobylém městě je rušné náměstí Plaça de la Constitució. Stojí zde místní radnice (ajuntament), kostel Església Sant Bartomeu a palác Banc de Sóller. Zde jsem si vyzkoušela jízdu jak přes koleje, tak i natolik úzkými uličkami, že bylo třeba sklopit zrcátka, abychom je nepozbyli. Motat se autem v historickém centru Sólleru, to pro mě bude víc nezapomenutelné, jak posezení na zahrádce v centru města - se skvělou sangrií a výborným tapas.
Jinak centrem zde vede kolej, po které jezdí tramvaj. Je to historická tramvaj, která zajišťuje spojení mezi Sóllerem a blízkým přístavem Port de Sóller (vyhlášená turistická atrakce).
Mnoho lidí využívá k dopravě do Sólleru stylový vlak, přezdívaný "červený šíp", kterým se sem dostanete přímo z hlavního města Palma de Mallorca.
MIRADOR DE SA FORADADA
Cestou jsme zastavili na vyhlídce, která v itineráři nebyla, ale nějak nás sama cvrnkla o nos. Jak tři oříšky pro Popelku... Nádherný místo!
Nyní bohužel opuštěné, zapáskované, oblepené cedulkama, že je Covid... Až je z toho člověku smutno. Naštěstí jsme měli víno svoje, růžovou Cavu, tak nás netrápila absence personálu a života vůbec v místní stylové restauraci..
MIRADOR ES COLOMER
Cestou k hlavnímu cíli dnešního dne, tedy k nejsevernějšímu bodu Mallorky, majáku na mysu Formentor, jsme nemohli nezastavit u vyhlídky Mirador Es Colomer. Označuje se někdy i jménem Mirador del Mal Pas. Své jméno Es Colomer získala po malém ostrůvku, který leží hned u pobřeží.
Z relativně prostorné plošiny jsou neuvěřitelně nádherné výhledy na celý mys Formentor. I když tohle místo patří mezi ta turisticky navštěvovaná a profláklá - určitě nesmí na žádném malorském seznamu chybět. Je to dokonalost sama, a to, že se o ni dělíte s dalšími? Naprosto přirozená věc při vší té kráse.
Vyhlídka leží ve výšce 232 metrů nad mořem a pokud trpíte závratěmi, raději se dolů nedívejte. Skalní stěna je tu v podstatě kolmá a na vyhlídce neustále fouká silný vítr. No a pokud chytnete den jako my - tedy kdy liják střídá slunečnou oblohu, můžete zde zažít dva naprosto rozdílné pohledy na jedno místo - drama a nádheru. I když - i to drama je nádherné.
CAP DE FORMENTOR
Tak tohle místo nemá chybu. Konec světa. A cesta tam? Serpentiny a serpentiny. Jestli jsem si myslela, že zdolat je směrem hore je výkon, tak to jsem nevěděla, co se strhne cestou opačnou. Tak hustej liják jsem ještě coby řidič nezažila. Stěrače nestíhaly a přes sklo nebylo vidět, kde začíná a končí cesta. Super pocit takhle na hraně útesu. Nicméně dobrá nálada naši posádku neopustila ani na vteřinu a já testem řidiče v extrémních podmínkách asi prošla.
Na vrcholku si dát skleničku Cavy a chvíli se kochat - to je ta největší odměna.
ALCUIDA
Poslední bod v našem itineráři byla Alcuida. Počasí se umoudřilo a když jsme do města dorazili, ukázalo se v těch nejkrásnějších slunečních barvách, opírajících se do nádherné architektury celého města. Každé město tady je prostě skvost. Unikát. Ale Alcuida asi nejvíc. Krom architektury a úžasných okenic a balkonů v zelené barvě je zde neuvěřitelné množství “zelené dekorace”. Kvítka, květináče, stromky, keře. Všude, na každém kroku. Naprostá senzace.
Město bylo v době naší návštěvy prakticky vylidněné, až to vypadalo dost apokalypticky.
Jedná se o starobylé a rušné město, které má středověké hradby, římské divadlo, ale také dva přístavy, přírodní rezervaci a současně je nejmodernějším letoviskem ostrova jako takového.
PALMA DE MALLORCA
No a pak už návrat domů, do Palmy. Cestou nákup, kde nás poprvé pobavil adventní kalendář v nabídce supermarketu. Průjezd Palmou i samotné parkování už byla hračka.
Opět domácí večeře, víno a s dobrou náladou vstříc nočnímu městu. Tohle totiž neomrzí.
DEN 3 - PALMA DE MALLORCA - CAP BLANC - CALÓ DEL MORO - PALMA
Máme před sebou poslední společný den. Vlastně půlden. Nejen já, Martin a Andrej, ale taky s naší Audi. Jsme domluveni užít si dnešek na max, takže budíček natahuji na 6 hodinu ranní a před sedmou již vyrážíme na cestu. Tentokrát opačným směrem - přes letiště směrem k východním plážím ostrova.
FARO DE CAP BLANC
Hlavní cíl naší cesty je tento MAJÁK..
Jedná se o úžasnou stavbu nad útesy. Když přijíždíme, máme neuvěřitelné štěstí - maják ještě svítí! S úplným rozedněním, tedy asi do 10 minut od našeho příjezdu, světla zhasíná. I tak - nádhera všech nádher. No a vyhlídka na dno skalnatého srázu? K nezaplacení. Martin by mohl vyprávět … :)
CALÓ DEL MORO
Tuhle pláž jsme vygooglili jako úžasný skvost, takže jsme ji zařadili na dnešní seznam. No úplně topovka to teda nebyla. Přístup k pláži je po kamenných schodech, kdy s každým krokem dolů čekáte, že odkryjete úžasný poklad. Výsledek je docela zklamání, protože nic mimořádného dole nenajdete. Navíc vstup k vodě je komplikovaný a voda docela špinavá. Jinými slovy - tohle místo asi klidně můžete minout.
No a protože čas tlačí a my chceme ještě vidět Palmu za bílého dne, hrneme zpátky. Na druhej pokus vyzvedávám v ubytování doklady od auta a rozhodnu se, že tu cestu na letiště absolvuji taky - kdyby chtěli moji kreditku (coby řidiče a osoby, která si auto půjčovala) a taky rozloučit se s Martinem a Andrejkou osobně.
Nejdříve ale ochutnáme místní pláž, která je nádherná - dlouhá, jemný světlý písek, pohodový vstup do vody a lidí minimum (když je ten Covid, že). Tady společně relaxujeme víc než hodinu, počasí se moudří víc a víc a já se opravdu upřímně těším na zítřejší celý volný den, který zde proležím a proplavu…
Nikdy by mě nenapadlo, že mi tohle idilické místo zůstane v paměti jako nejhorší místo celého ostrova…
Město nakonec z časového nedostatku nedáváme a jedeme rovnou na letiště. Vrácení auta je rychlovka stejně jako jeho půjčení, mé osoby a kreditky nebylo vůbec třeba. Tak se aspoň rozloučíme osobně a já se ujistím, kolik je reálná potřeba času pro přesun na letiště ve středu po poledni - prostřednictvím autobusu.
Cestou si vyměňujeme fotky - nejen naše společné, ale i to, co kdo jí. Já jsem si nakonec prošla centrum města sama a mohla tak obdivovat budovu katedrály za bílého dne. Potom se dostavil hlad a když jsem viděla nádhernou růžovou restauraci s ještě nádhernější zahrádkou - bylo rozhodnuto. Právě tady jsem si dala nejbáječnější jídlo celé cesty - pro změnu tapas a o foto jsem se podělila se svými odlétajícími parťáky. Hezky nám spolu bylo, stejně jako naposledy v Krakově. Už teď mi chybí a vím, že oni na tom nejsou jinak.
Ubytování v hostelu je dobrodrůžo, nikdy nevíte, koho vám osud vmete do cesty. Nicméně já byla nadšená už z toho, že mě za těch 13 euro nechali ve 4 lůžkovém pokoji místo 10 ti lůžkáče. A k obsazení pokoje jsem neměla nejmenší výhradu.
Večer jsem si dala jak místní degustaci grátis, tak i krátkou procházku do centra. No a večerka, protože zítra mě čeká bájovej relax den plnej sluníčka a moře….
DEN 4 - PALMA DE MALLORCA
Vím, že mám dnes celý den na odpočinek u moře, takže žádnej budík. Dokonce se povaluju v posteli ještě dávno poté, co se vzbudím. Počasí je ráno stejně všelijaké, není kam spěchat. Nakonec se ale přemluvím, z postele vylezu a pobalím všechny věci na pláž. Všechny věci neznamená jen plavky, ručník, vodu, ale všechny svoje cenné věci, které nosím vždy a všude s sebou - přece je nenechám v hostelu, kde může do pokoje ledaskdo. Ani zámek a klíček od skříňky mi nepřijdou jako jistota. Zabalená a nachystaná na tu pohodu na slunku vyrážím na pláž. Cestou ale projdu město, protože místní katedrála nejde minout ani posté.
Městská pláž v Palmě je od mého hotelu 1,8 km chůze, tedy asi 40 minutová procházka centrem, kolem katedrály a pak podél skalnatého pobřeží až k místu, kde konečně začíná písek. Počasí furt nic moc, ale cítím, že je to otázka chvilky a mraky se rozeženou. Pláž je široká a jak se vždy cpu blíž k vodě, teď z nevím jakého důvodu sedám na konec pláže. Nade mnou asi dva metry travnatý svah, nad ním cyklostezka, chodník a silnice.
Roztáhnu ručník, kraťáky hodím do batohu k ostatním věcem, ale svetr si raději ještě nechám. Kochám se pohledem na moře. Na pláži je nás pár, opravdu jednotky. Zvoní mi telefon, tak se posadím a volám. Během telefonátu si chci vyndat olivy z vaku, protože jsem od rána vůbec nic nejedla a padl na mě hlad. Jenže vak nikde. Byla to otázka pár minut.. Dvou nebo tří… Vak, který jsem měla vedle sebe...PRYČ. Nedokážu popsat ten pocit zoufalství, co mě v těch vteřinách zaplavil. Naprostá beznaděj. Srdce mi bušilo vztekem tak 200 úderů za minutu...ale nic to neřešilo. Vak nikde, nikdo kolem mě. Někdo musel jet na cyklostezce, neskutečně tiše, zručně slézt ty necelé dva metry, vak vzít a ihned odjet. Na dohled nikdo.
Myslím, že větší beznaděj jsem na cestách nezažila. Hlavou mi letělo jediné - nemám NIC. Nemám ani korunu, nemám platební karty, nemám řidičák, občanku, nemám PAS! A bez pasu neodletím. Taky nemám co na sebe...teda krom plavek, svetru a ručníku….No a pak jsem taky chudší o 200 euro v hotovosti, mobilní telefon číslo dva, vývrtku na víno, oblíbenou rtěnku a milované puntíkované šaty.
Zoufalá běžím k plavčíkovi. Okamžitě pochopí, co se stalo a volá nadřízené. Chci po něm jediné - aby zavolal policii. Já to bez ANJ a španělštiny nezvládnu. Přichází šok dva - plavčík odmítá. Prý mu to teď nadřízená zakázala, do ničeho se nesmí motat. Prosím, jsem zoufalá, slibuju, že do ničeho ho motat nebudu, ale že mi musí pomoct. Že nemám nic a nedomluvím se. Zakroutí hlavou a ignoruje mě. Takže asi tak. Zmar číslo dva. Mám chuť se zhroutit, ale na to tady není prostor.
Jdu zpátky k ručníku, pořád asi doufám, že se mi to celé jen zdálo...Jenže nezdálo. Vak tam opravdu není a mě dochází, že ta nejhorší noční můra cestovatele je tady. A že jsem na to sama.
Naštěstí mi zůstal telefon v ruce. Vyběhnu na cestu, kde vidím partu tří kluků. Na chvíli mě napadne, zda mě neokradli oni… Jenže nemám moc na výběr. Jdu za nimi a vysvětlím, že jsem okradená a potřebuji zavolat na policii. Dokonce jim dobrovolně podávám poslední věc, co mi zbyla - můj telefon. Kluci okamžitě pochopí situaci a ze svého telefonu volají na policii. Vysvětlí, co se mi stalo, že nemám nic, že zítra odlétám… A že jsem bez jazyku. Trvá to chvíli, ale za pár minut do telefonátu vstoupí česká tlumočnice. Popisuji jí, co se mi stalo a že potřebuji pomoc. Mezitím, co policie mluví s kluky, volám svojí bankéřce, aby mi zablokovala kreditní i debetní kartu. Naštěstí zatím nikdo nikde mojí kartou neplatil. Malá úleva, člověk v téhle chvíli musí myslet na každou trochu dobrou informaci.
Cestuji už dlouho a své cesty sdílím. Sdílím je na webu, taky na facebooku, ale i v komunitě bláznů, jako jsem já. Tedy na webu Cestujlevne. A právě tady mám pár přátel, kteří mě v sebevětší krizi nenechají na holičkách. Pomohli mi během březnové repatriace z Kostariky a pomáhají mi i teď. Drží mě psychicky hore a soustředí mou pozornost na jediné dvě podstatné věci - pas a peníze. Jakmile tohle bude, je dobře. Než dotelefonuji s bankou stran blokace karet, přichází mi telefonní kontakt na konzula na Mallorce. ČR zde má konzulát!!! Neuvěřitelné štěstí, protože jinak by byl konzulát až v Madridu, a to je sakra z ruky. Navíc nyní je Madrid díky Covidu uzavřený, takže by to snad ani řešení nemělo. Nejen, že dostávám kontakt na konzulát, kamarád už tam volal a konzulovi za mě moji situaci popsal, čímž mi teď ušetřil strašně moc času i energie. Taky mi zjistil, že je reálné vyřídit náhradní doklad (pas) do mého zítřejšího odletu. Zásadní je ale policejní zpráva, kterou se mnou musí policie sepsat a na jejímž základě je možnost náhradní doklad vyřídit. Tyhle informace se dovím jak z telefonátu s kamarádem, tak posléze i od konzula. Mezitím přijíždí na pláž policie. Nemám nic, tedy ani roušku, a policie se ode mě distancuje,. Jsem zoufalá - oni se se mnou bez roušky snad ani nebudou bavit!!! Co je tohle za dobu??! Říkám to na kraji zoufalství konzulovi, současně se loučím s těmi třemi kluky, co mi policii zavolali a připadám si jak uprostřed bizardního hororu s prvky komedie. Konzul ale zachovává klid a řekne mi, ať dám můj telefon na reprodiuktor a před policii. Během vteřiny ze sebe chrlí španělštinou, kterou by mohl závidět i rodilý mluvčí, všechny informace a já vidím, jak odemyká hradbu odstupu. Jeden policista sahá do kapsy a vytahuje náhradní roušku, kterou mi podává. Nasadím si ji a sklidím úsměv policisty číslo dva. Ten už hovoří s konzulem a já konečně cítím, že mi pomůžou…
Jakmile spolu ti dva domluví, konzul mi oznámí, že mě policie zaveze na hostel, abych se oblékla, odtud pak půjdu na policii sepsat ohlášení a s ohlášením pak za ním. Zní to jednoduše, ale….! Konzul je 50 km od Palmy a dojede až zítra. Jednak vyřizovat pas v den odletu je krajní záležitost, a hlavně - nemám peníze. Vůbec nic. Kamarád, který prověřil možnosti, jak ke mě nějaké peníze poslat, zjistil, že bez dokladu totožnosti (který žádný nemám) mi peníze nedají ani ve Western Union. A když to zjistil, napadla ho jediná možnost - poslat je na účet konzulovi (karta Revolut) a ten mi je dá v hotovosti. A protože kamarád věděl, že potřebuju jak pas, tak i nějaké eura, udělal to hned. Poslal konzulovi 2 tisíce s tím, že mi je dá a já si koupím jídlo, vodu, jízdenku na letiště… Jenže konzul mi teď v klidu oznamuje, že dojede až zítra dopoledne. Opět na mě padá zoufalství a sypu to na něj. Že zítra je pozdě. Prosím, škemrám a vysvětluju. Slituje se a nervózně mi odpoví, že možná dojede večer kolem sedmé (je 13 hodin, já od rána ani sousto, díky stresu lehce omdlévám, ale super - naděje tu je).
Policie mě veze policejním autem k hostelu - díky bohu za to, protože jít v plavkách 45 minut centrem města, to by mě dorazilo. Taky docela fouká… Jinak policejní auto v době Covidu je vesmírná loď Enterprise. Samej igelit, fólie, PVC. Připadám si jak ve skleníku. Celá ta situace je jeden obrovskej omyl. Za pár minut parkujeme u hostelu, kde zjistím, že nejenže recepce funguje až od 17 hodin (tedy za 4 hodiny), ale hostel je zamčený a bez karty (ve vaku) se do něj prostě nedostanu. Ti dva policajti už jsou ale na mé straně a díky překladači mi nabídnou dvě řešení - buď mi v restauraci vedle hostelu koupí kávu a pití, abych tam do 17 vydržela, pak se oblékla a došla na policii vše sepsat...nebo mě zavezou sepsat to na policii hned, tak jak jsem. Neváhám ani vteřinu, chci něco dělat, posunout se blíž k dokladu pro návrat domů. Sedám opět do auta a jedem. Je Covid, takže mě usadí před budovou na lavičku a jdou popsat situaci dovnitř.
Asi za 10 minut jeden z nich přichází a říká mi, že mám sedět na místě dál, že mě přijdou vyzvednout hned, jak seženou tlumočníka. Chce se rozloučit a říct něco milého. Vnímám to. Jenže na mě v tu chvíli nějak všechno dolehlo. Všechny emoce, které jsem do teď neměla čas uvolnit. A když vidím, jak se ten zprvu odtažitý policista nyní stará, rozbrečím se jako malá. Sedá si okamžitě vedle mě a snaží se mi zvednout náladu. Drží mě (jakože i v době Covidu se mě normálně lidsky dotýká!), říká páté přes deváté ve snaze mě rozesmát, taky to, že až zde půjdu na pláž příště, tak musím dávat víc pozor… To už se fakt směju. SMěju a brečím současně. Je ještě víc rozhozenej než já. Ještě chvíli vedle mě tiše sedí a hladí mi ruku (bez rukavic!) a já jsem ráda, že tam nejsem sama. Po chvíli se na něj usměju, rozloučíme se, naposledy děkuju. Vidím, jak odchází a ohlíží se, zda jsem opravdu v pořádku. Tak se držím, ale v hlavě myslím na svoje puntíkovaný šaty a vak Vans...tolik odžitého spojeného s těmito věcmi….a navždy pryč. Mojí chybou, mojí hloupostí. Zase měknu a zase cítím horko v očích. Naštěstí mi volá kamarád a vysvětlí mi, že teď už se vše zase otáčí k lepšímu. A že na to, co je pryč a ztracené, už myslet nemám ani vteřinu, protože tím stejně ničemu nepomůžu. A má pravdu. Opakuje mi dokola, co už se povedlo a co jsou dobré zprávy. Protože teď potřebuju jen dobré zprávy. Nejsem mrtvá, nemám nic zlomeného, nikdo mi neublížil fyzicky - to jsou všechno dobré zprávy! Opakuju si to. Mám alespoň oblečení a osobní věci na pokoji (teda snad). Mám zaplacenej hotel do odletu. Mám odbavenou letenku domů. Mám telefon, s kterým mohu vše řešit. Mám včas zablokované karty. Sedím před policií a za chvilku budu mít ohlášení, díky kterému se přiblížím k pasu…. Mám se vlastně skvěle!
Přijde pro mě policista a vede mě do kanceláře. Vypadá to zde jak v americkém filmu, všichni policajti zde - to je jak zákulisí soutěže Muž roku a ten polda, co mě vyfasoval, ten je jak absolutní vítěz celé kategorie. Je mi asi fakt líp, když tohle vnímám.
Sedám ke stolku a během chvilky zvoní telefon. Vyšetřovatel zvedne sluchátko a položí jej na stůl. Ze sluchátka se ozva “Ahoj, dobrý den, jste tu?” Když slyším češtinu, zase se skoro rozbrečím. Dnes už po tolikáté. Během chvilky popíšu tlumočnici všechny okolnosti krádeže a odpovím na vše, co policistu zajímá. Hovor končí, policista to jde naházet do stroje. Občas se na mě usměje, mrkne. Pak mu píšu osobní údaje na papír...datum narození, adresa bydliště, jméno… Opět to ťuká do PC, ale Bořitov mu tam nejde. Je bezradnej, že nemůže najít písmeno Ř. Tak mu škrtnu na papíře háček a on se smíchem klapne do PC erko. To by bylo. Všechno má své řešení. Sepíše to 2x, orazítkuje a jednu kopii mi dává. Chci se loučit a zvedám se, ale on, že mám sedět. Že mu jeho boss (jakože šéf) řekl, že mě nemají nechat chodit po městě v plavkách a že už volal kolegu, co mě vyzvedne a hodí na hostel. Tak teď jsem fakt na měkko. Jsou boží. Rozlučka je dojemná, další fešák mě hodí k hotelu a já už raději ani nedutám, že je hostel do 17 zavřenej, protože tady ti policajti by mě snad do pěti odpoledne vozili sebou. Jakmile auto odjede, měním kurz a sedám na lavičku v parku u hostelu. Obloha se proměnila a svítí tak intenzivně, že jsem za ty plavky na sobě vlastně ráda. Náladu mi zlepší telefonáty, odvedou pozornost a uklidní. Taky rozesmějou. S úderem páte přichází recepční.
Vysvětlím jí, co se stalo - stačí ukázat policejní zprávu a hned mi vystavuje novou kartu od pokoje. Taky vytahuje ze skříně kleště na zámek mé skříňky… Tady se musím fakt smát…
Na pokoji mi pomůže k mým věcem a já jdu do horké sprchy a následně do svého oblečení a zase si chvilku připadám jako člověk.
Volá konzul a chce k telefonu recepční. Nadiktoval jí svoji adresu (adresu konzulátu), požádal jí, aby mi dala něčeho najíst (což by udělala i tak - je přece degustace) a požádal jí, ať mi půjčí 10 EUR na jízdenku za ním konzulát. Kouknu do map a konzulát je 30 minut chůze od hostelu. Peníze si sice dám do kapsy, ale rozhodnu se šetřit a jít pěšky. Sraz mám s konzulem v 19 hodin, takže pomalu vyrážím na cestu.
Cestou zjišťuju, jak je Palma velká a krásná…. Taky mám hlad a chuť na sangrii….Nicméně konzulát je za chvilku přede mnou a tam i on. Moc se se mnou nevybavuje, aby jo - kvůli mě takové práce a ještě cesta do Palmy… Nicméně mě vyfotí, vypíše se mnou nějaké papíry a předá mi část zaslaných peněz na jeho účet. Část proto, že zhruba 40 EURO si strhne za administrativní poplatky spojené s vystavením náhradního dokladu (takže budete-li ve stejné situaci - 2 tisíc českých korun je minimum, co si nechte poslat). Zbývá mi tedy 23 EURO, ale to postačí. 5 stojí jízdenka na letiště, zbytek jídlo. Pošle mě ven s tím, ať se vrtím za 45 minut, že bude pas hotovej.
Kupuju si u Vietnamce krabičku sangrie, sedám na pangejt a koukám na život ve městě kolem sebe.
Pas je nachystanej v domluvenej čas, dokonce mi vytiskne i palubní vstupenku a já s policejní zprávou, zeleným dokladem k cestě zpátky domů a 20 eury v kapse jdu na hostel s pocitem, že jsem vyhrála jackpot. Podařilo se. Cestou nakoupím v sámošce - nejlevnější sedmičku vína, protože dneska bych jinak neusnula, tyčinku Bounty na snídani a pytlík oliv na večeři, díky nimž jsem zjistila svou ztrátu. Kochám se naposledy noční Palmou a s pocitem nějakého smíru a úlevy přicházím na hostel.
No a jestli si myslíte, že to nejhorší, co se vám na cestách může stát je to, že někde budete úplně samotní, bez znalosti jazyka a třeba na pláži vám ukradnou vak se všemi cennými věcmi - > platební karty (rovnou dvě), řidičák, OP (protože zcizení jednoho dokladu totožnosti je nuda), karty pojištění, 200 € cash (protože co kdyby se stal průser - třeba ztráta platebních karet), pas (bez nějž domů prostě od nikud neodletíte), starej iPhone (ale pořád super stroj a navíc ta růžová barva že), oblíbená červená rtěnka, legendární vak Vans (který je i na obálce vaší knihy), tyrkysové puntíkované šaty, které máte už deset let, jsou beztvaré a nelichotivé, ale máte v nich odžito a milujte je nejvíc ze všech...
...tak věřte, že to není nic vedle toho, koupit si za pár krkolomně zaslaných eur "na přežití" láhev nejlevnějšího vína a po celodenní lítačce mezi policií a konzulátem v hostelu zjistit, že to víno, co jste si cestou z konzulátu koupili, není šroubovací a že vaše travel vývrtka byla také ve vaku! To teprve naštve!!
Naštěstí vše má vždy řešení, takže si vzpomenu na radu kamarádky (díky Jolana Kupsová), že to jde i zubním kartáčkem..
Tenhle den si za rámeček nedám. Ale současně vím, že si na něj vždy vzpomenu, že mě posune, poučí a že se za pár let promění na vtipnou cestovatelskou vzpomínku.
DEN 5 - MALLORCA - VÍDEŇ - BRNO
Spím trochu déle, protože ani usnout se mi nepovedlo moc brzy. Venku se probouzí hezký den, ale dnes asi pláž vynechám…
Posnídám Bounty tyčinku - chuť ráje, takže stylovka a na hostelu vydržím do 11 hodin, kdy je i můj check in. Pak už poslední procházkou přes město rovnou na autobus. Kupuji za 5 EUR jízdenku na letiště a za 20 minut vystupuji před letištní halou.
Na letišti před boardingem trochu žasnou nad mým pasem vydaným Mallorkou - asi něco podobného viděli poprvé v životě. Dokonce je to rozhodilo natolik, že na chvilku všichni přestali měřit zavazadla a vyžadovat 25 euro za nadlimitní rozměry. Když už to vypadá dramaticky, vytahuju policejní záznam aby pochopili, že jsem si ten pas po večerech na hostelu nemalovala sama. Zabere to. Okamžitě vnímám jejich soucit, který je naštěstí tak velký, že pokryje i moji mega krosnu na zádech a nechávají mě jít naprosto v klidu na palubu. Nebo jim možná jen došlo, že jim těch 25 euro můžu leda odzpívat…
Sedám opět na svoji trojsedačku a pročítám zprávy v telefonu. Jsem dojatá, protože všichni mí přátelé se starají...píšou, volají. Martin s Andrejkou nejvíc, za což jim moc děkuju. Nejvíc ale za dárek, který mi přišel den po mém návratu domů…. Nové šroubovací sklenice na víno. Je skvělí si uvědomit, že ztratit věci jde opravdu lehko, ale když získáte cenné přátelství - zvládnete všechny ztráty s úsměvem na tváři a i bez koruny v kapse si dokážete připadat jako boháč.
ROZPOČET:
letenka Vídeň - Palma de Mallorca - Vídeň: 700 Kč
ubytování 4 noci/ osoba: 1 728 Kč
doprava: půjčení auta, benzín, MHD: 1 574 Kč
jídlo, pití, ostatní: 1 500 Kč
Celkem 4 noci a 5 dní na Mallorce s půjčením auta a ubytováním v počtu 1 osoba: 5 502 Kč. Plus krádež, kterou bych odhadla cca na 15 tisíc.
Mimochodem - pokud máte cestovní pojištění u účtu Erste Premier České spořitelny, tak žádnou finanční náplast v obdobném případě nečekejte. Nejdřív mi na smluvní pojišťovně (Kooperativa) oznámili, že u cestovního pojištění krádež standardně (tedy u mě) není (super takhle u superprémiového účtu, na který si jen tak někdo nesáhne :D ), a že mi neproplatí ani ukradené peníze, ani osobní věci - pouze doklady. No neva, doklady jsou taky ranec že - 40 euro náhradní pas na Mallorce, 600 novej pas, 500 občanka do týdne (ať zas můžu lítat), 200 řidičák..
Pak přijdete do banky a osobní bankéř vám řekne, že se to nevztahuje ani na doklady, protože ke krádeži nedošlo “přes překážku” (čti s podřezaným krkem nebo vypáčeným trezorem).
Největší vtip ale přijde druhý den po nahlédnutí do internetového bankovnictví, kde zjistíte, že vám ta super truper banka bez jakéhokoliv upozornění předem strhla ještě 200 Kč za novou kreditku a totéž za kartu debetní. Takže to fakt sedí: Česká spořitelna - banka roku. Ovšem jen tohoto - covidového..
Pro mě definitivní rozhodnutí - od ledna (kdy mimochodem upravují podmínky pro Erste Premier účet) přecházím jinam a ostatním radím projít si pojistné podmínky a připlatit si krádež, protože stát se to fakt může kdykoli a kdekoli.
ZÁVĚREM?
Na Mallorce jsem byla podruhé. Poprvé to bylo tři roky zpátky a moc dobrých dojmů jsem si nedovezla. Mallorca pro mě bylo jedno velký letovisko, hotel vedle hotelu, nic wau. Nyní to vidím úplně jinak. V hlavě mi už navždy zůstane vzpomínka na úžasnou audi-jízdu a moje překonání takřka všech řidičských mantinelů. Nejvíc nezapomenutelný bude určitě liják v serpentinách cestou z majáku, na ten si určitě několikrát v životě vzpomenu. Myslím, že od teď i ve staré Dacii vyjedu klidně na D1, protože na tom vlastně vůbec nic není. No a nebejt Mallorky, tenhle osobní posun by nebyl.
Také už navždy vyvolá slovo Mallorca připomínku starobylých nádherných měst - Valldemossa, Sóller, Alcudia...Městečka uprostřed pohoří, s barevnými balkony a okenicemi a hlavně - s pomerančovníky, kam oko dohlédne. Taky výběžek Formentor, kde se mi na chvíli krásou a dojetím dech zastavil. No a samozřejmě tapas, které když zavřu oči, vidím a cítím na jazyku ještě teď.
Pro mě to byla báječná cesta a největší zásluhu na tom mají mí parťáci - Martin a Andrej. Můžete totiž zažít dobré i zlé, krásné i strašidelné - pokud vedle vás jsou lidi, s kterýma úsměv z tváře nezmizí a kteří vás motivují k tomu být v klidu i v centru Palmy za volantem - pak si nejen užijete naplno vše kolem sebe, ale i to nehezké ve vás nakonec zanechá krásný pocit. Třeba liják v Deia. Místo abych vzpomínala na zamračené deštivé místo, kde jsme zmokli jak myši, vzpomínám na půjčený deštník cestou k autu a pocit, že mám vedle sebe parťáky 1A. Dali jsme spolu už druhý trip v řadě, před námi je Portugalsko a já vím, že tím rozhodně nekončíme. Poznali jsme se ve správnou dobu a zažijeme spolu ještě strašně moc. A kdykoli se někde na cestách, kde vedle mě nebudou, napiju ze skleničky, kterou mi poslali Českou poštou, vždycky si na ty dva vzpomenu.
No a už opravdu navždy budu mít s Mallorcou spojenou vzpomínku na největší (školáckou!) cestovatelskou chybu mého života. Na krádež, která otřásla celým mým já. Krádež, díky které jsem přišla o osobní věci, peníze a všechny jistoty dnešní moderní doby - tedy pas, doklady a platební karty, což jsou základní stavební jednotky každé cesty. Je to ale zároveň situace, která mě neuvěřitelně zocelila a posunula “vpřed”. Padl další mantinel, další věc, která se dříve či později na mých četných cestách musela stát. Jo, je to fakt blbý, když je člověk úplně sám a když se moc nedomluví. Na druhou stranu mi právě díky tomuto extrému došlo, že každá situace má svoje řešení. Stejně jako škrtnou u policejního protokolu háček nad R ve slově Bořitov. Stačí se jen nadechnou. Zhluboka. Pak ještě jednou. Pak se na ten dech soustředit. No a pak přemýšlet ne nad celou tou pohromou a dosahem, ale jen nad základními, pro život nezbytnými, věcmi. Oprostit se od zbytečných emocí, které v tu konkrétní chvíli k ničemu nejsou. Jednat efektivně, rychle, racionálně. Pas a peníze, zablokovat karty. Zbytek později. Nejde to tudy (neochotný plavčík) - rozhlídni se po jiné cestě (tři kluci na ulici). Ta cesta vždycky je! Jen nikdy není cestou vzdát to. Nejde to zabalit, sednout na zem, dát hlavu do ruk a brečet. Nic se nezmění a nic se nevyřeší. Prostě se kousnout a slzy nechat až na moment, kdy vysílená sedím před policejní stanicí, všechno základní je zabezpečené a vedle mě je v té absolutní samotě člověk, před kterým se malinko zhroutit můžu. Který mě podrží, neodejde, je..na příjmu. A je tam tak dlouho, dokud je třeba.
Díky krádeži jsem ztratila peníze a na vteřinu identitu - věřte, že je to hodně zvláštní pocit v jednadvacátém století. Získala jsem ale uvědomnění, že ať jsem třeba na druhém konci světa, nejsem sama. I když nás někdy od blízkých lidí dělí tisíce kilometrů, ty kilometry jsou jen číslo. A číslo je jen číslo. Důležité je, jak to člověk cítí. A já na tu dálku cítila jediné - ti nejbližší byli se mnou. Drželi mě, pomáhali a pomohli mi, nenechali mě myslet na cokoliv zlého, opustili vlastní komfortní zónu a svoje starosti, nedojedli rozjezený oběd a snažili se mě rozesmát. Za to jim děkuji a za to budu navždy dlužníkem.
Já na Mallorce přišla o balík peněz (protože 200 EURO je fakt ranec na cestě ZA KAČKU), ale současně jsem odjížděla jako neskutečný BOHÁČ. Protože uvědomit si, jak úžasní lidé jsou v mém životě, to je pocit k nezaplacení.
Na Mallorcu se chci co nejdřív vrátit. Jednak to tam bylo krásný, druhak mi tam ve stájích Europcar stojí moje druhá motoristická láska (jasně že můj rumunskej Knight hraje stále prim!), ale hlavně proto, abych si dokázala sednout na tu stejnou pláž a ...odpustit si. Protože ta chyba možná hodně stála, ale ještě víc mi dala.
