Vyhledat

MARAKEŠ za KAČKU

Chaos, nonstop klakson za vaším zadkem, naháněči, žebráci,.. ale taky vůně žhnoucího slunce, neskutečná kuchyně (s kouskem buchty pytlík včel), kejklíři, věštci, riády, mátový čaj.. To je Marakeš.



TERMÍN:    


4. - 7. 7.2019

PROČ MARAKEŠ?


Ochutnat Marakeš bylo mým přáním od zhlédnutí filmu Líbáš jako ďábel :) Nejen, že šlo o herecký koncert Holubové, Kaisera, Bartošky a Magálové, ale úplně jsem se zamilovala do scenérií a hlavně ruchu Maroka. Riady, které byly vidět i v tomto filmu, mě taky dostaly... Jakmile jsem objevila letenku pod dva tisíce, bylo rozhodnuto!




LETENKY DO MARAKEŠE


Letenky jsem kupovala opět u nízkonákladové letecké společnosti - Ryanair. Jedná se o prodloužený, navíc svátkem prodloužený!!, víkend s odletem ve čtvrtek v poledne z Prahy směr Marakeš a návratem v neděli v 15.45 hodin do Prahy.. Na ochutnávku Marakeše určitě stačí a člověk alespoň pozná, zda Maroko stojí za víc dní. Navíc, "na skok do Afriky" za 1 650,- Kč, to jde. Když jsme přistávaly, říkala jsem si, že jsou to letos asi nejdražší mé letenky, ale jakmile jsme spojili síly na platbu taxi s klukama z Prahy a oni se rozplývali radostí nad cenou 4 tis/letenka - hned mi bylo líp.


LETIŠTĚ V MARAKEŠI


Cesta do Marakeše z Prahy trvá přesně 3 hodiny. Časový rozdíl je – 1 hodina.


Letiště se nachází cca 6 km od centra města (Medíny). Nejsnadněji se do města – ke známému náměstí Džema el Fna - busem číslo 19, který jezdí každých 30 min a cena v jednom směru je 30 dirhamů. Koupíte-li si rovnou zpáteční jízdenku, platíte 50 dirhamů celkem. Průvodci často doporučují i kolektivní taxík (petit taxi) - je-li vás víc. Cenu vždy můžete usmlouvat, nám se to podařilo ve 4 osobách nás sto dirhamů, což bylo ve výsledku levnější, než jízdné v autobuse.. Poslední alternativou cesty z letiště do města je jít pěšky, a to rovnou za nosem - směr minaret Koutubia, který vládne celé Medíně a je vidět i z letiště. Tohle tedy tvrdily všechny mnou přečtené cestopisy… Osobně rozhodně nedoporučuji! 



DOPRAVA V MARAKEŠI


I když je Marakeš v aglomeraci přes 1 milión obyvatel, až na dopravu z letiště místní dopravu potřebovat nebudete. Všude se dá krásnou procházkou dojít pěšky.

Rozhodně nemusíte mít strach využívat MHD - ceny jsou za pakatel a je normálního evropského standardu. Dokonce i kartou se dá v buse platit. Klimu zde ale nečekejte! Každopádně to nevadí, jsou otevřená okýnka a v buse se dá přežít i za pravého poledne!




Jinak nejrozšířenější značka aut v Maroku - Dacia...

...všude Dacie! I taxiky :)

UBYTOVÁNÍ V MARAKEŠI


Ubytovacích možností je v Marrakeshi celá řada. Tím nejrozšířenějším a z mého pohledu nejautentičtějším bydlením jsou RIADY. Jsou to v podstatě pavlačové domy - penzionky. Mají svoje kouzlo, jsou i v historickém centru Marakeše a hlavně - jsou za pár kaček. My jsme si vybraly Riad Aubrac. Tento Riád se nachází přímo v Medíně v Marakeši a nabízí bazén, terasu s panoramatickým výhledem na pohoří Atlas a Medínu. Pokoje jsou vybaveny klimatizací a bezplatným Wi-Fi připojením na internet. Každý je zařízen v tradičním marockém stylu a má vlastní koupelnu s fénem a hyg. potřebami, ručníky. V ceně byla i luxusní marocká snídaně. A cena za 3 noci a osobu? Přesně 1 200,- Kč ;) Tento riad zajišťuje kyvadlovou dopravu na letiště. Personál vám pomůže s organizací výletů. Personál je jeden chlap, kterej tam i spí a je to jedním slovem Bůh!!

...Riad Aubrac

JÍDLO V MARAKEŠI


Vyhlášená je místní polévka s jehněčím masem, tajine, kuskus a ryby... Rozhodně doporučuji zajít do některé místní kavárny s terasou a výhledem na náměstí a dát si vyhlášený místní mátový čaj. To je Maroko jak se patří! Taky zkuste výborný a čerstvý chleba v podobě placky (často přímo vytažený z pece) nebo nějaký ze spousty dortíků a dezertů! Na rybím trhu čerstvě smažené sardinky a krevetky a ve městě ratatouille v keramickém hrnci! Jen si dejte pozor a kupujte si pouze balenou vodu.



MAROKO - ZÁKLADNÍ INFORMACE:


  • Jak již bylo řečeno - časový rozdíl je – 1 hodina, v době letního času – 2 hodiny.

  • Napětí je 220 V, není potřeba adaptér.

  • Měnou je marocký dirham (MAD). Ten se dělí na 100 centimů. Bankovky jsou v hodnotách 200, 100, 50, 20, 10, mince– 50, 20, 10, 5 centimů. Banky mají otevřeno ve všední dny od 8 do 11.30 a od 14 do 17 hodin. V létě jsou otevírací doby kratší a v období ramadánu obvykle jen do 14 hodin! Platební karty jsou akceptovány ve velkých hotelech a restauracích. Bankomaty jsou všude. Kurz vyhlašuje vláda a je stejný ve všech směnárnách a bankách. Pozor!! - měna se nesmí vyvážet, proto ji buď musíte utratit, a nebo ještě na místě vyměnit za eura. 

  • Maroko je islámská země, vníž je třeba ctít místní zvyky. V určitých objektech je nutné přizpůsobit oblečení i chování.

  • Pracovní týden je od pondělí do pátku, sobota a neděle jsou dny volna. Většina obchodů je však v sobotu otevřena. V pátek, který je dnem velké modlitby (ve 13:00 hodin), mohou být některé obchody odpoledne uzavřeny.

  • V Maroku je prohibice - alkohol seženete pouze v restauracích a barech nebo v hotelech, vyjímečně v obchodech..



ITINERÁŘ:


Den č. 1 - přílet, MARAKEŠ


...odlet z Prahy ve 12.45 hodin, přesně 4 hodinky letu a vystupujete na letišti jiného kontinentu.. Miluju létání! Nejen pro pocit mezi nebem a zemí, který se nedá slovy popsat, nejen pro mrazení v zádech z očekávání, co další cesta přinese. Miluju létání i pro ten malinkatý zázrak - rychlý přesun nejen na úplně jiné místo, ale mnohdy i posun v čase.. Je to jak otočení prstenem Arabely a vy místo na letišti Vaška Havla v civilizované a středním klimatickým pásmem chráněné Praze, stojíte vprostřed pouště, v rozpáleném žhnoucím Marakoku. Nemůžete se ani nadechnout, bojíte se, že vám horko sežehne s každým nádechem dýchací cesty, první slunečný paprsek na kůži přes faktor č. 50 řeže a bolí, ve vzduchu voní pánské exotické parfémy, směs koření a všudypřítomná máta a kolem vás mumraj marockého tržiště, které se bez osobní zkušenosti slovy popsat nedá. Během chvilinky zjistíte, že rozdílnost na jedné a druhé straně pouhých čtyř letových hodin není jen teplotní, ale v podstatě ve všem, co vás napadne… Tohle je Afrika! A stejně jako na mých asijských cestách, i zde mi všechno “necivilizované”, “nehumánní”, “špinavé”, “smradlavé”, “nechutné”...přijde prostě normální. Místní. Není to jak v Madridu, kde se brouzdáte v odpadcích a cítíte až vztek. Tady sem to všechno prostě tak nějak patří a opět zjišťuji, jakou - trochu nespravedlivou - shovívavost a toleranci k zemím mimo Evropu mám..



Vystupujeme na letišti, vyplňujeme imigrační formulář, rychle duchapřítomně vyndavám z pasu lístek imigračního z Izraele, který tam mám na památku nezapomenutelné odletové kontroly (hned mě napadne, jak se budou příště v Ovdě tvářit na marocké razítko) a po pár dotazech imigračních úředníků jsme vpuštěny do země. Vyměňujeme eura za dirhamy ( na osobu měníme jen 80 €, dostáváme 830 dirhamů a tato částka nám zde bohatě vystačí..) a šup do dutty free. Víme, že koupit v Maroku alkohol je problém. Víno nemají, bereme litr Finlandie a hurá za dobrodružstvím!



Sotva opustíme letištní halu a jako správné horalky se rozhodneme do 6 km vzdáleného města dojít pěšky, někdo na nás volá. Krajané, kluci z Prahy. Taky nenašli autobusovou zastávku a napadlo je spojit naše skupinky na náklady v jeden společný taxik. Holt češi! My se nikde ve světě neztratíme! Probíhá domluva, kolik taxikáři maximálně zaplatíme. Mám zjištěno, že jízdenka busem (pojedete-li, pak bus č. 19) stojí 25 dirhamů kupujete-li zpáteční (tedy za 50 dirhamů). Jsme čtyři, nedáme víc jak 100 šupáků, rozhodnu za všechny. Taxikář začíná na třech stovkách.. Počasí je tak úmorné, že nepřipouštíme ani minutové smlouvání a dáváme mu po našem znát, že z nás víc nevytáhne, ani kdy by se rozkrájel. Za minutu sedíme v taxiku. Za stovku všichni . Ve městě jsme asi za 15 minut jízdy rozpálenou pustinou a já v hlavě proklínám všechny vtipálky, co na internetu popisovali vzdálenost letiště - město jako příjemnou pohodovou procházku. Tohle by jsme šly tři hodiny minimálně! Ještě že jsme ty kluky pražský neposlaly k šípku.



Vystupujeme v Medině, u nejznámějšího náměstí. Kulturní šok je o náš bágl na zádech větší. Je to jak nést v ruce transparent s nápisem “teď jsme přiletěli, pojďte nás obrat!”  I tak nasazuji asijský poker face, Evču to učím za pochodu, a i s krosnou procházíme tržiště jak rodilé maročanky. Jsem paf ze všech lampiček, jak těch na svícení, tak těch s Aladiny. Taky z konviček a líně ležících koček. Všude harampádí, na které by se magor jako já vydržel koukat hodiny! Taky je ošahávat (je otázka vteřiny, kdy nějskej místní Aladin vyletí ) a dokolečka vydechovat slovo “nádhera!” Ale nic nekoupíme, hoši maročtí! To dáváme jasně znát. Přesto nás u každého stánku okupují jak mouchy v mojí kůlně mucholapku. Google mapy nás ženou do epicentra tohoto mumraje, v centru starodávné Mediny. Byly jsme fakt romantičky, když jsme brouzdaly na netu bookingem a vybraly si ubytko právě zde.. Nevadí, aspoň tu Marakeš nasajeme všemi smysly!



Náš Riad, tak se ubytování v soukromí u místních označuje, najít nebude taková sranda, přestože je podle map “za rohem”... Samozřejmě jsme premedikované! Víme, že nám bude každý ochotně nabízet radu, jak se do ubytování dostat a pak chtít za tuto službičku nekřesťanské peníze.. Je to tak a my všech asi 150 zájemců o služby průvodce na 800 metrech chůze rázně odmítáme. Nejhorší, tj. nejvíc vytrvalé a agresivní, jsou místní děti, tak na ně bacha obzvlášť! Přestože děti miluju, tady jim (věkovka 5 -15 let) po první půlhodině, a to do konce našeho tripu, neřeknu jinak než smradi cikánský. A to nejsem rasista! Takový spratky jak tady jsem ještě nepotkala, a když vidím, jak mimo jejich agresivní chování odhodí každej obal z ruky na zem, musím se držet zuby nehty, abych jim přes ty jejich nevymáchaný držky nenabřinkala. Děs běs!


Ubytko jsme našly a za krásnýma kovovovýma dveřma s klepátkem místo zvonku na nás čekal marocký bůh dobroty! Neskutečnej bytnej!! Pokojíček máme na střeše, v té největší výhni. Taky je malinkej a vůbec nevypadá jako z pohádky tisíce a jedné noci, jak jsme si vygooglily a myslely. WC s koupelnou je od pokoje oddělen závěsem a bazén, kvůli kterému jsme se pro tento riad rozhodly, je velikosti mojí vany a sedí u něj v době našeho příjezdu tři místní Šeherezády v burkách a asi deset dětí. Slibovaná vyhlídka ze střechy na Medinu je ve skutečnosti vyhlídka na další střechy, klimatizace, dráty a bordel. Ale vůbec nevadí! Bytnej nám to svým ochotným přístupem vynahrazuje celý pobyt - vaří nám boží snídaně, nechá nám chladit ve své arabské NONalcoholic lednici naše víno, tiskne boarding pasy na cestu domů, otvírá kovové vrata dřív, než na ně po úmorných toulkách zaklepeme a já už první den tomuto místu říkám DOMA a vím, že na tohle ubytko budu s láskou vzpomínat.


...náš dům, náš (h)r(i)ad


Přistály jsme v 16.30, ubytovaly se v 17.30 a teď, v šest odpoledne, odkládáme do našeho království bágly, chystáme si do vaků jupíky (vodka & džus), pomazlíme (od teď našich) asi deset koček domácích a svištíme směr město! Není čas na aklimatizaci, odpočinek, sprchu. Ani wifi jsme těšeníčkem nezaply!


V Marakeši není o památky nouze. I když jde v podstatě o město v poušti, je zde taky nepřeberné množství skvěle zavlažovaných a udržovaných zahrad a parků. Víme o třech TOP a alespoň jeden chceme navštívit. To ale až zítra! První na řadu, tedy dnes, přichází tržiště, které je rozlezlé prakticky v celé Medině. Atmosféru středověkého souku (tržiště) nasáváme okamžitě a já se ihned přepínám z režimu Evropan na režim “jiný svět”... Hlavní náměstí se zaklínači hadů a kejklíři, taky milionem stánků s jídlem, kořením, džusy z čerstvého ovoce, malířek henou, hudebníků a tanečníků - to je fakt Něco Něco! Navíc máme “štěstí” - zrovna zde probíhá nějaký velký festival… O zábavu máme postaráno..



DŽEMA EL FNA, hlavní marakešské náměstí, je nejen výborný výchozí bod k toulkám městem, ale je taky kousek od našeho ubytka.. No a vyrazit sem lze ve dne i v noci, protože se tu pořád něco děje. Přes den jsou zde prodavači pomerančových džusů, tetování henou, nepřeberné množství zboží a suvenýrů.. V noci středověká show!



Večer je toto místo opravdu magické. Veliká podívaná! Každopádně batoh na hrudník a v kapse ani posmrkanej kapesník, to je nutnost! Uprostřed náměstí je jeden stánek s občerstvením za druhým, po obvodech náměstí tradiční souky, kde se dá koupit opravdu cokoli. Navíc se zde právě se setměním schází výše zmínění hudebníci, kejklíři, vypravěči příběhů, věštci…, čímž město získává svůj středověký nádech.


Důležitá informace - cokoli budete chtít vyfotit, třeba muže s kobrou či jiným hadem, opičku, věštce, tanečníky, hudebníky, vlastně i nějaké stánky - hned budete vyzváni, abyste zaplatili! Stánky odbydete mávnutím ruky a výrazem NE, ale jakmile zamíříte foťák na nějakého “umělce” či kejklíře, zaplatit musíte. My jsme to dopředu věděly a o podobné foto-úlovky jsme ani zájem neměly, ale pár Evropanů na tržišti asi strýčka Googla vůbec neprolistovalo a bylo hodně nemile překvapeno..Takže si to dobře rozmyslete.


Není to ale jen náměstí, jsou to všechny spletité uličky, které k němu vedou, které stojí za "bloudění". V tomto případě doslova :) Pokaždé si budete myslet, že "tudy už jste šli a jste skoro tam, kde být chcete", abyste zjistili, že jste zase úplně jinde. Tohle je Marakeš. Všechno vypadá stejně, ale co ulička, to úplně jiný svět...



...Medina Nejúžasnější je ale relax v místní kavárně se sledováním všeho toho ruchu a dění kolem. Objednaly jsme si zde výborné avokádové smoothie, místní silnou kávu a hlavně naprosto luxusní “berberskou whisky”, což je skvěký (a extrémně sladký) mátový čaj. Sedíme na terásce vprostřed arabského ”mikrokosmu”, za pár hodin zde již otrlé skorodomorodkyně, srkáme mátový čaj (proložený hlty našeho finského jupíku), pohupujeme nohou do rytmu zvuků náměstí, odpočítáváme minuty do další chlapské mešitní svolávačky a já opět myslím na to, že jsem dnes v šest ráno nasedla do vlaku v Rájci…



...dokonalý relax time - barberská whisky, marocká káva a avokádové smoothie


Je to vážně malej zázrak a já se těším, kolik dalších podobných je ještě přede mnou! A i kdyby žádný - dnešek byl full HD! Jednoduše Boží den, a to nejen díky panu Božskému v našem riadu! Tak tu srkám ten mátovej čaj a uvědomuju si, jak jsem právě v tuhle chvíli šťastná. Za každé moje další ráno, za každej impulz k další cestě, za každý další dechberoucí bazar harampádí, za tuhle tvář Afriky, kterou jsem mohla poznat...



..Jo a za velbloudy není nutné jezdit do pouště..



Den č. 2 - MARRAKESH, OURIKO, LALA TAKERKOUST


Na dnešek je naplánován Marrakesh se všemi památkami, kterých tu je opravdu nespočet..Ale plány jsou jedna věc, skutečnost je jiná…


...v Maroku ještě nejsme 24 hod.… Po přistání a po prvních pár hodinách zde, konkrétně v Marakeši, máme místního ruchu a šumu trošku plný zuby (holky, která trpíte nedostatkem sebevědomí nebo nedostatkem zájmu ze strany mužského pohlaví, jeďte do Marakeše!).. Pro dokreslení atmošky - nejenom že v Marakeši nejsou téměř žádní turisté (červenec asi není úplně ideální doba na výlet do Maroka…),nejsou zde hlavně turistky – ženy! Pískání, okřikování a mlaskání máme plný zuby po pár hodinách ve městě. Přemýšlíme tedy, co podnikneme. Rozhodně chceme vypadnout z tohoto města aspoň na chvíli. Máme dvě možnosti. Buď využijeme místních cestovních kanceláří, je jich tu jak much, a podnikneme nějaký výlet s nimi, nebo se někam vydáme na vlastní pěst. Jelikož bydlíme v Marakeši a jsme tu jenom na skok (jak jinak – za Kačku!), není čas a prostor na velké hrdinství. 

No okoukly jsme nabídky místních cestovek a jejich jednodenní tripy (nabízeli tři místa: údolí Ourika, velké jezero Lala Takerkoust a nebo 200 km vzdálenou Essaouira - město u moře, přičemž ceny startovaly na 25€/osoba a výlet…). Tyhle místečka jsem naházela do kouzelných google map, které vám k vašim cílům najdou nejen cestu autem, tedy tu, kterou používají minivany cestovek, ale i cestu veřejnou dopravou.. Je to sice dál, zato horší cestou!  Ale jak už stokrát padlo - cesta je někdy víc než samotný cíl a v tomto případě to platilo obzvlášť! Taky je v Maroku cesta MHáDéčkem nesrovnatelně levnější a nabízí mrak prostoru pro fantazii, co přinese v cíli i prostoru pro improvizaci při všech výdrbech a jobovkách.



Vycházíme z našeho ubytka, Marakeš ještě spí. Obchůdky jsou zavřené a co líp, všichni místní chlapi zřejmě ještě spí. Jdeme tedy velice klidným krokem směrem k místnímu autobusáku. Autobus do údolí OURIKA jede takřka okamžitě. A cena? Za jednu jízdu 7,5 dirhamů, tedy za zpáteční jízdu 15 dirhamů, což odpovídá 1,5 € ( trošku rozdíl oproti 25€ od cestovky...). Nasedáme! Jediné “turistky”. Resp. jediní bílí cestující.. Resp. jediné ženy samy. Resp. jediné ženy bez burky od hlavy až k patě...



Jako dívají se na nás zvláštně, ale strach nemáme. Mnohem horší nám přišla samotná Marakeš. Cestu si užíváme, výhledy na pohoří Atlas jsou opravdu nádherné! Všude kolem nás je poušť, pustina a nad tím vším majestátné hory.. Koukám na osazenstvo našeho autobusu. Až tady člověku nejvíc dojde, jak rozdílný je to zde svět… Opět si říkám, jak je neuvěřitelné, že jsem včera v 6 ráno nasedla v Rájci na vlak a ještě ten den byla v odpoledních hodinách v Africe... A dnes sedím v tomto autobuse do neznáma…

Pořád nemáme strach..

Pak ale autobus přibrzdí a pod okénky prochází trojice místních mužů. Chvíli se na nás dívají, opět čekáme pískot, ale po jejich výrazu ve tváři a “pozdravu” zdviženým prostředníčkem jsme rády, že nás dělí kostra autobusu a rychlost, kterou náš bus nabírá! I my začínáme nabírat. Lehké obavy.. Vůbec né z posádky našeho autobusu, tady jsme během chvilky všichni kamarádi, ale z toho, že vystoupíme někde v pustině, hodinu a půl jízdy od Marakeše, uprostřed pouště, nikdo z našich blízkých vlastně ani netuší, jaký program jsme si na dnešek udělaly,… a vůbec nevíme, co tam, v cíli, bude za lidi. Ještě že jsme byly prozíravé a v duty free si na letišti koupily litr finské vodky… Nyní přichází opravdu vhod. Na kuráž…



Vystoupily jsme v údolí z busu trochu s obavou, ale ta se během chvilky rozplynula. Jasně že jsme byly dost netradiční návštěva a všichni na nás hleděli jak na zjevení, nikdo se k nám ale nijak nepřátelsky nechoval. Naopak! Usmívali se na nás. Taky tu byla naprostá absence marakešského nahánění, žebrání a otravování. Bylo to úplně jiné Maroko, než co jsme poznaly v Marakeši. Klidná a přátelská, taky dost chudá, vesnice. Byly jsme zde asi hodinku, prošly jsme okolí a pak nasedly na bus zpátky do Marakeše. K nasání místní atmosféry to akorát stačilo. A taky k upravení si názoru na marocký svět. Uklidnily jsme se zde, nabraly energii a i díky tomu se vracely do Marakeše s úsměvem na tváři. Aby ne, když jsme byly obklopeny úžasnými pohledy na pohoří Atlas...



...Ourika V Marakeši jsme vystoupily na autobusáku, slunce opět peklo (aby ne - chvilka po poledni), kvalitní žabky z New Yorkeru za 19,- Kč se mi rozpouštěly na nohou a nás napadlo, jak uniknout téhle výhni! Nasednout na další bus a vyrazit ještě k umělému jezeru LALA TAKERKOUST. Časově furt dobrý, vrátíme se později odpo a co v Marakeši stihneme, to stihneme. Sedáme na bus č. 45, tentokrát za 7 dirhamů v jednom směru a opět jako jediné “turistky” vyrážíme s místními směr Lala.



Je to hodinka jízdy opět dechberoucí krajinou a my vystupujeme v ještě větší “díře”, než byla Ourika. Jsme nadšené! Tady se čas opravdu zastavil a ve vesnici obehnané pohořím Atlas nám nic nechybí. Teda nic… Něco trochu jooo. To jezero! Nikdo nám neřekl, dokonce ani strýček Google a teta Wiki, že v červenci v Maroku voda prostě není.. Prošly jsme se kolem vyschlého dna, zkoukly stavbu přehrady a pak prokorzovaly vesnicí roztahanou v poušti jak Lažánky za Blanskem.


...Lala Takerkoust U zastávky busu jsme sedly do místní restaurace se zahrádkou a výhledem na jezero bez vody na oběd. Určitě nebudu daleko od pravdy, že hostina, kterou jsme zde za pár korun měly, byla tím nejvíc TOP z celého tripu! Je až neuvěřitelné, že jen hodinu jízdy od otravného a vlezlého Marakeše se všemi jeho naháněči je vesnice, kde jdete-li kolem restaurace, nikdo na vás nepokřikuje, netahá za ruce a nohy dovnitř, jen se na vás něžně usmívá a vy v tu chvíli víte, že ať je v těch keramických hrncích před číšníkem cokoli, tady se najíte opravdu s radostí a chutí. Vcházíme na zahrádku a sedáme ke stolu. Přichází číšník a místo menu karty mě zve nakouknout do hrnců a vybrat si očima a nosem.. Odklopí první keramickou pokličku a já cítím, jak mi tečou sliny z pusy! Nádhera! A ta vůně!! Nechceme už žádnou ovci ani nic podobného, tak beru vegetable variantu. Přesto tam pod hromadou zeleniny maso je a je luxusní. Celý obsah keramické nádoby je obdoba ratatouile a je to jedním slovem dokonalost! K tomu si dáváme čerstvý zeleninový salát, marockou placku a mátový čaj, kterej jsme si tu naprosto zamilovaly. Vedle u stolu zbylo po francouzské rodině mrak melounu a číšník nám ho s úsměvem u placení našeho účtu nabízí. Jelikož jej jí on i kuchař, neváháme a završíme gurmánský zážitek sladkou svěží tečkou. Po cizích lidech jsem v restauraci jídlo ještě nedojídala, ale meloun byl skoro netnutknutý a taková laskavost se tady prostě neodmítá.. Platíme necelých sto korun na osobu, za meloun ani halíř (v Marakeši byste za takový “dáreček” daly dva své párové orgány), a to jsme z naší porce nakrmily ještě všechny místní kočky. Boží to bylo! Spokojené, najezené a odpočaté nasedáme do autobusu a vracíme se, dnes již podruhé, do Marakeše..


I přes to, že jsme moc nechodily, spíš si vozily zadky, jsme docela zničené. Asi i to vedro.. V ubytku jsem se ráno nášeho marockého boha ochoty zeptala na standardní cenu taxi po městě - 30 dirhamů - a tuto informaci nyní zúročíme. Po vylezení z busu u autobusáku stopujeme taxi k místní vyhlášené zahradě Majorelle Garden. Taxikář na nás zkouší 150 dirhamů, ale během vteřiny mu dojde, že jsme “skoro místní” a za 30 dirhamů nás vysazuje u zahrad i s výkladem a tipem, kde koupit (konečně!) alkohol…



Jinak alkohol je zde fakt problém. Včera nás všichni směrovaly ke Carefouru, ale tam jedinej alkohol bylo pivo. Nealkoholické!! Padla na nás depka, protože s Finskou z duťáku jsme v rámci africké aklimatizace zatočily raz dva. Tento obchod, který nám ukázal taxikář, je sámoška hned vedle zahrad a my jsme po prvním kroku jak Alenky v říši divů! Je tu tma, asi aby to bylo nenápadný.. ale regály doslova přetíkají alkoholem všeho druhů, značek a původu. V celém krámě není jiný sortiment než alkohol! Snad padesát regálů! Dokonce i Jegra mají! Nakoupíme jak na Ježíška a hrneme do zahrad!

Za 70 dirhamů, což se nám zdá zprvu hodně, vstoupíme do ráje.. Doslova! Majorelle Garden je 12 akrová zahrada se spoustou květeny z celého světa.



To nejvíc zde jsou ale dechberoucí kaktusy! Chodíme křížem krážem pod stínem zeleně a je nám skvěle! Ani Japonci a jejich všudypřítomná optika a slaměné klobouky japonských skoro modelek nám to neposerou! Budete-li v Marakeši, sem rozhodně jděte! 


..Majorelle Garden Cestou k ubytku chytneme opět taxi a o ceně už nehodláme diskutovat. Jedeme kolem mešity KOUTUBIA, což je v Marakeši asi nejvýznamnější památka a my ji máme skoro u baráku. Jedná se o největší mešitu v Marakeši, jejíž minaret je dominantou celého města. I když není možné do mešity jít, je to krásná stavba i z venku. Taky jsme viděli z busu boží hřbitov, ty náhrobky mě úplně nadchly...ale tam nás policajti u vstupu nepustili. Škoda!

...Koutubia No a už jsme v našem paláci, dopijeme poslední hlt Finské a vyzbrojeny čerstvým Jupíkem jdeme do našeho bazénu velikosti 1 x 2 metry! Jakmile se zchladíme, asi hodinku odpočineme a nabereme sil, vyrážíme kolem desáté večer do nočního města…

Den č. 3 - MARAKEŠ, ESSAOUIRA


Stihnout během čtyřdenního marockého tripu Marakeš, údolí, jezero a ještě vidět 200 km vzdálené moře a malebnou přímořskou vesničku Essaouira, to je nereálné. Říkali všichni…

Jenže já neodletím z Maroka, abych neviděla vody zdejší a když bylo vyschlé jezero, moře snad nebude! Je sobota a jede se na další veelet! Jedem k mořiiiiii!



Takže hned úvodem - k moři MHD nejezdí. Jsme tedy nucené vysolit 25 € za transport. Jako šlo to i stopem, ale nám letí v neděli ráno letadlo jménem Dočeskanavrátil, takže časově moc flexibilní nejsme. Nabrány jsme dle domluvy u našeho riadu, což je obdivuhodné, protože motat se tam autem je o kapotu. Taky to jde jen ráno, odpoledne je vjezd do Mediny pro auta uzavřen. Pochopitelně - nejde tam normálně ani projít. Vyjíždíme z ranní rozespalé Marakeše v 8.15 hodin a spolu s námi ještě dvojice ze Sicílie (moc hodný pár) a čtyři japonci, které kupodivu nemám chuť vyhodit za jízdy z auta. Jsou v poho a všechny zastávky v poušti u rádoby pouštních atrakcí, kde každej van povinně zastavuje, odmítají svorně s námi. I Italové na jejich nechuť vylézt v první cirkusárně z auta obdivně zvedají palec. Řidič už tak nadšenej není, přichází totiž o kapesné z dovlečení turistů do chapadel místních obchodníčků.. Dáváme mu jasně najevo, že pauzy už jen čůrací!


Cesta k moři je dlouhá. Hlavně moje kolena dost naříkají.. K ruptuře menisku v levém koleni, s kterým jsem od loňského léta neměla letecké volno na operační řešení, přibyla ruptura předního zkříženého vazu v koleni pravém a i když už to před cestou nebolelo tak jako v Kyjevě, tady v tom vanu koukám do pouště a představuju si nástup účinku nějaké silnější farmako-drogy. Nebo alespoň led vytažený z mrazáku a tři oanáky Finské..


...jednu atrakci si teda ujít nenecháme - kozy na stromech, parádní!


Skoro v poledne jsme v cíli, přestože je to jen 200 km. Na silnici je mrak omezení rychlosti a ještě víc policejních hlídek, takže náš řidič jede ukázkově jak řidič v autoškole. Projíždíme pustinou, pouští a občas nějakou ospalou dírou. Cíl ale za ten otlačenej zadek a plačící kolena rozhodně stál! Vystupujeme z auta u hradeb přímořského městečka ESSAOUIRA, jsme nadšené z tyrkysového výhledu před námi...a je nám brutální zima! Oblečeme se do osušek a v začínajícím deštíku sypeme na místní rybí trh. Je to obrovský zážitek a nekazí ho ani vichřice a deštík s kapkami jak zralé třešně. Nejdřív si myslím, že po nás místní spratci házejí kameny, ale je to fakt déšť..



Přístav lemuje jeden prodavač ryb vedle druhého a nakukovat jim pod ruce čistící ryby je vážně mega zážitek. Dvacet tisíc mil pod vodou od pana Vernea proti tomuto nic! Mimo palety pestrobarevných ryb je úžasný pozorovat i ruch v přístavu a vůbec místní obyvatele.



Turistů je nás tu hrstka, takže vnímám, že ještě větší zážitek je pozorování nás jejich očima. Na konci ostrova máme trošku nepříjemný pocit, protože jsme úplně odříznuté od města, takže se rozhodneme nelézt na skály, jak jsme plánovaly původně a vracíme se do útrob hradeb tohoto města.


Stačí pár kroků a je mi jasné, proč je městečko zapsáno na seznamu UNESCO.. Kus modré nádhery na bílých zdech uprostřed marocké výhně. Milion uliček, jedna krásnější jak druhá! A ta modrá! To je prostě marocké Santorini!






Spousta krámků, tržnic, barevných lidí - jak pletí, tak i oblečením, milion koček - narozdíl od Marakeše pěkně vykrmených, místy až neuvěřitelně tlusťounkých, vůně všelijakých dobrot.. Dlouho neodoláme a už se cpeme. Nejdřív dortíček z listového těsta s banánovým pudinkem, za chvilku papírový kornoutek plný smažených sardinek, krevet a rybiček všelijaké národnosti a věku (to nejvíc TOP, co jsem zde jedla!!), místní placky přímo z pece a samozřejmě mátový čaj z pohádkové konvičky. Právě u něj se počasí změní a ze zlověstných mraků a zimy je najednou vymetená obloha a teplo jak... v Maroku!


Vyrážíme k moři! Moře sice není kdovíjaké a obrovskou pláž okupuje milion lidí, ale vůně moře, hebounký písek a sklenička růžovky to vyvažují dokonale. Z tohoto výletu určitě vychází jako vítěz městečko, ale i tak jsem ráda, že jsem marocké moře zažila!


No a aby to nebyla jen pohodička, na sraz s řidičem minivanu jsme spolu s Japonci a Itali dorazili přesně v domluvených 16 hodin, ale náš řidič si dal skoro dvě hodinky rezervu… “Trochu” jsem se zlobila, protože před námi 4 hodiny do Marakeše, večerní město a ráno odlet byly najednou dost v ohrožení, ale na druhou stranu jsem byla překvapená, že ještě dojel. Myslela jsem, že už je v Marakeši a směje se, jak nám vrátil absenci kapesného za odmítnutí turistických zastávek.. I tak jsem mu po příjezdu vzteky a trochu úlevou vynadala a pohrozila policií tak, že mi ho bylo až líto. I paní Italka měla o jeho citlivou dušičku strach, prý jsem nemusela být tak Ostrá.. Každopádně k něčemu to přece jen bylo! Čtyřhodinový návrat zmákl kluk marockej za necelé tři hodinky a myslím, že na další pasažéry bude čekat od 15 hodin…

Den to byl boží a i jobovka v závěru k němu patřila. Jednou na to čekání budu s úsměvem vzpomínat. No jednou...už teď to tak je.


Den č. 4 - odlet


Dnešekem naše cesta končí - už nás čeká jen budíček v našem riadu, poslední snídaně servírovaná naším bytným, který se od tud po celou dobu našeho pobytu nejnul - recepční, kuchař i pokojská v jedné osobě a po snídani cesta na letiště. Jdeme ještě spící Marakeší a zastavují nás taxíky. Za cenu 70 dirhamů nabízí odvoz na letiště. Moc dobře podle našich krosen ví, kam jedeme a ještě lépe ví, že už na nás nemohou zkoušet ceny jako po příletu do Marakeše. I když víme, že bychom to srazili na cenu jízdného autobusem, chceme jednu cestu autobusem na letiště absolvovat. Abychom věděliy pro příště a mohly předat informaci dál. Autobus tam jede ze zastávky hned u náměstí, a to zmíněné číslo 19. Jelikož nekupujeme zpáteční lístek, ale pouze jednosměrný, platíme 30 dirhamů na osobu. Za asi pětadvacet minut jsme přímo před letištní halou. No a zde už nás čeká odlet do Prahy...

Co se týká letiště a odletu, není to moc pohodička. Určitě si dejte alespoň 2 hod. předstih před vaším odletem, a to i v případě, že máte pouze příruční zavazadla a nic k odbavení – tak jako my. Jinak budete s časem opravdu bojovat a nikdo na vás čekat nebude.   Prošly jsme 4 kontrolami, samozřejmě musíte opět vyplnit imigrační lístek, který u druhé kontroly odevzdáte. Ještě než ale projdete první kontrolu, musíte mít vytištěnou letenku (letenka v mobilu je vám k ničemu, nechte si ji vytisknout u svého bytného) a s touto vytištěnou letenkou musíte najít přepážku svojí letecké společnosti. V našem případě ryanair. Zde Vám úředník prohlédne pes i letenku, nejde vás ve svém seznamu, pečlivě si vás rukou odškrtne a dá vám na vaši letenku razítko. Tohle jsem ještě nikdy nezažila, tady poprvé. Bez tohoto razítka vás nepustí ani k první kontrole. My jsme letenku vytištěnou měly, razítko jsme dostaly a míříme na kontrolu číslo jedna, kde nám scannerem projede i batoh. Kosmetiku a menší elektroniku vytahovat vůbec nemusíte.Na druhé kontrole odevzdáváme imigrační lístek a pak už jenom dvě další fofr kontroly. Rychlý nákup v duťáku (ceny neskutečně vysoké!) a frčíme s asi třičtvrtě hodinovým zpožděním domů. Máme ale šikovného pilota, vzal to asi zkratkou…, takže v Praze přistáváme přesně na čas. Tu třičtvrtě hodinu někde zdařile stáhl..



ROZPOČET


Myslím, že jsme toho od čtvrtka do neděle stihly dost a vracíme se domů se zážitky, které nám nikdo a nic nevezme. No ale něco tento trip stál, takže níže kompletní náklady.. 😉


  • Letenka Praha - Marrakesh - Praha: 1 600,- Kč

  • Ubytování se snídaní na 3 noci/osoba: 1 200,- Kč

  • Rozměněno 80 € (tedy 826 dirhamů), které akorát vystačily na vše ostatní: 114 dirhamů doprava (taxi z letiště 25 dirhamů, bus na letiště 30 dirhamu, 2x taxi po městě ve dvou 30 dirhamů osoba, jízdenka do Ourika 15 dirhamů, jízdenka do Lala 14 dirhamů), vstup do zahrad 70 dirhamů, výlet k moři 250 dirhamů, nějaké dárečky, víno a pitný režim (balené vody), mrak všelijakých dobrot (strava jen v restauracích a na trzích, tentokrát žádná sámoška)


Celkem tedy za 4 denní Maroko 4 820,- Kč "sakumprásk", tedy jak jinak - za Kačku! K tomu jeden den dovolené, protože pátek svátek, a to se prostě doma nesedí...



ZÁVĚREM..


....trošku nabitý trip to byl, ale čas je pro mě nejen v životě, ale především na cestách “nejtvrdší” měna, s kterou se musí na takto kraťounkých tripech hospodařit maximálně efektivně.  V případě první "degustace" Maroka se to, myslím, povedlo. Z této cesty mám fakt radost, protože jsme vytěžily maximum vjemů za minimum dní a rozšířily si pohled na Maroko dál než za hranice Marakeše.. Tohle neříkám často, ale chuť mátového čaje budu na jazyku cítit ještě hodně dlouho a doufám, že než úplně vyprchá, budu v Maroku zase!



90 zobrazení