Vyhledat

NIKARAGUA za KAČKU

Aktualizace: čvn 8

Nepořádek, špína,odpadky, všude igelit, zdevastované autobusy, zchátralé domy, rozpadající se ulice. Nádherné sopky, Karibik i Pacifik a úžasní lidé. Prostě Nikaragua.



TERMÍN:


březen 2020



PROČ NIKARAGUA?


I když je Nikaragua největší zemí Střední Ameriky, dlouhá léta politických a občanských nepokojů jí odsunula až na konec seznamu turisticky zajímavých cílů. V posledních letech se ale situace pomalinku mění a Nikaragua se stává stále více a více oblíbeným cílem. Nikaragua je považována za jednu z "bezpečnějších" v regionu, a proto je skvělým a hlavně levným místem pro ty, kteří rádi objevují nová místa a cestují na vlastní pěst. Můžete letět do sousední Kostariky, která nabízí v podstatě stejnou přírodu za několikanásobně vyšší peníze, nebo do Nikaraguy, kde za pár kaček uvidíte  neuvěřitelné věci...  No a  ideálně to zkombinovat a na vlastní kůži zažít kontrast těchto dvou zemí. V Nikaragui jsou koloniální města, aktivní sopky, největší sladkovodní jezero na světě, ve kterém se prohání žraloci, lze zde zkusit surfing na pacifických plážích,dát si místní vyhlášený rum na straně karibské, pozorovat exotické motýly, ptáky a jinou faunu v nedotčených parcích, trekovat v oblacích a nebo sjet od kráteru sopky po zadku dolů. To vše stále ještě bez davů turistů, co je pro mě asi největší devíza této země.


  • Nikaragua byla zařazena mezi top 10 lokalit ideálních pro surfování – jak kvůli vlnám, tak i kvůli nádherným plážím…

  • Nikaragua je jedinou zemí na světě, kde můžete sjet “po zadku” stěnu aktivní sopky – na snowboardu či jiném vybavení..

  • V Nikaragui je jediný známý druh sladkovodního žraloka bělavého, resp. žraloka býčího na světě..

  • Nikaragua je v podstatě jediný Karibik za kačku… Jedna z nejlevnějších destinací vůbec…

  • V Nikaragui si můžete domluvit ty nejlevnější a nejlepší kurzy španělštiny…



Do této země jsem chtěla jet na svou hlavní roční cestu už loni, ale tehdy jsem těsně před nákupem letenek koukla na stránky MZV ČR a tam stálo:


„MZV ČR aktuálně nedoporučuje cesty do Nikaraguy z důvodu zhoršené bezpečnostní situace, způsobené vládními reformami, které vyústily v násilné střety mezi demonstranty a vládními složkami prezidenta Ortegy. Situace v celé zemi je krajně napjatá a dá se očekávat, že tento stav bude trvat i v dalších týdnech.“


Po nějakém tom googlení, telefonátech na konzuláty a zjištění, že nejen že v zemi zemřelo následkem nepokojů téměř 200 lidí, taky se tam pomalu přestaly prodávat letenky - jsem to ...odložila. Adrenalin mám ráda, ale s rozumem. Na světě je tolik nádherných míst, tak proč letět někam, kde je nejen možnost (ta je i při cestě do Prahy), ale i opodstatněné riziko, že se nevrátím. Letos jsem sledovala bezpečnost, resp. nepokoje a politickou situaci s předstihem a potěšilo mě, že je v Nikaragui klid zbraní. I tak - prozíravě - jsem nakonec koupila letenku do Kostariky, protože letenka koupená 8 měsíců dopředu může znamenat dramatickou změnu v politické situaci. No a kdyby se tak stalo - změním plán a itinerář a místo rozdělení budgetu dní na středoamerické Švýcarsko (Kostarika) a nejchudší zemi kontinentu (Nikaragua), zůstanu jen v Kostarice. No a pak měsíc před odletem kouknu, zda nepokoje nesílí a na stránce MZV ČR stojí:


„Ministerstvo zahraničních věcí ČR upozorňuje, že od počátku července 2019 se v kontinentální části Hondurasu začala šířit epidemie horečky dengue. Ta se v posledních týdnech rozšířila nejenom v Hondurasu, ale i v Mexiku, Nicaragui a Salvadoru. Nejkritičtější situace je stále v Hondurasu, ovšem i v Nicaragui o život přišlo již několik desítek osob. Mezi nejvíce zasažené oblasti patří León, Carazo, Estelí a Chinandega. Celkem tyto země evidují přes 95 000 případů nákazy, jež se šíří zejména komářím štípnutím, neexistuje proti ní zcela spolehlivé očkování. “

No paráda! A to netuším, co ještě přijde...


NIKARAGUA - ZÁKLADNÍ INFORMACE


  • Povinná očkování sem nejsou, i přesto ale doporučuji alespoň to základní – v prvé řadě tetanus, dále žloutenku a není k zahození ani tyfus. To se nikdy neztratí. 

  • Mezi doporučené léky při cestě sem patří Ercefuryl na střevní potíže a osobně doporučuji i třídenní antibiotika. Nejlépe dvoje.

  • Turistická sezóna je hlavně v období prosince až dubna. Je zde - nečekaně - nejlepší počasí. Průměrná denní teplota je v průběhu celého roku v podstatě konstantní, a to 26 až 29° C. Nicméně ideální měsíce jsou ty, kdy je nejméně srážek. Vítězové jsou tedy leden, únor a březen. Od května do listopadu zde prší.

  • Elektrické zásuvky jsou zde dvojího typu – typ A a typ B  (zásuvky používané v USA a Kanadě - tedy adaptér nutnost). Každopádně v každém ubytování jsme našli i naši zásuvku,  takže se nebojte, že jste tu bez adaptéru ztraceni. Elektřina 120 V, 60 Hz.

  • V Nikaragui je oproti České republice o 8 hod. méně, v době zimního času o 7 hod. méně.

  • Vodu z kohoutku raději ne - kupte si balenou.


...vodu balenou nebo raději rovnou RUM 🍸



NIKARAGUA A VÍZUM


Občané České republiky k návštěvě Nikaraguy žádné vízum nepotřebují a mohu zde pobývat po dobu maximálně 90 dnů. Cestovní pas musí být platný alespoň 6 měsíců po předpokládaném odjezdu ze země.


Nikaragua je společně s Hondurasem, Guatemalou a Salvadorem členem uskupení zemí CA-4, které uplatňují společnou vízovou politiku a z tohoto hlediska se tváří jako jeden region, hraniční kontroly jsou však mezi všemi státy CA-4. Pro cestovatele to znamená, že po vstupu na území některé z těchto zemí mají 90 dnů na pobyt ve všech zemích CA-4. Můžete strávit dovolenou v jedné nebo ve všech zemích, to je čistě na vás - pobyt v každé zemi se ale započítává do 90 dnů a celkový součet dnů nesmí překročit zmiňovaných 90 dnů. Pokud budete vyhoštěni z jedné země CA-4, nemůžete navštívit ani žádnou další ze tří zbylých zemí. Pobyt v Nikaragui lze prodloužit buď vycestováním do jiné země (alespoň na 72 hodin), která ovšem není členem CA-4 a návratem zpět do Nikaraguy, čímž vzniká nárok na dalších 90 dnů nebo na imigračním úřadě v Manague. 

Při příletu do Nikaraguy se platí vstupní poplatek ve výši 10 USD (to mám vyčteno, ale nezažila jsem), při pozemním přechodu hranice 14 USD, z čehož činí 10 USD turistická taxa, 2 USD administrační poplatek a 1 USD případná městská taxa. Při odjezdu ze země se platí výstupní poplatek 2 USD a případně městská taxa 1 USD.  Odletová taxa činí 35 USD a bývá obvykle zahrnuta v ceně letenky. Ujistěte se, že jste při vstupu (a výstupu) do země (ze země) dostali razítko do pasu. Ušetříte si problémy při odjezdu.


To, že nepotřebujete vízum do Nikaraguy ani Kostariky, je jedna věc, ale rozhodně to neznamená, že si vízovým hlavolamem neprojdete. Je totiž podstatné, kudy (přes jaké území) do Nikaraguy/Kostariky zamíříte. A protože já měla stop v kanadském Torontu, tak i přes fakt, že jsem  letiště neměla nejen v plánu, ale ani časově, opustit, vízum eTA jsem si musela dopředu zařídit. 


Musím říct, že vyplnit formulář eTA (trošku česky, napůl anglicky a občas francouzsky, přičemž zmíněné jazyky otázku od otázky libovolně a samy přeskakují), byla fakt veselá záležitost  :D Zabralo mi to dobrou skoro hodinu a připadala jsem si u toho jak loni touto dobou na výslechu na vojenském letišti Ovda. Akorát víc oblečená. Kromě klasických otázek Kanadu zajímá vaše zaměstnání - název, přesná adresa, rok nástupu do zaměstnání, konkrétní obor, pracovní zařazení.. Už jsem čekala jen kolonku číslo pracovních bot a oblíbený oběd v závodní jídelně. Hned v úvodu mě vyrazila dech otázka POHLAVÍ? Vlastně ani ne ta otázka, ale nabízené možnosti: SAMICE - SAMEC.. Po chvilce zaváhání jsem se označila za samici, snad je to správně. Po rozjezdových a v drtivé většině opravdu záludných otázkách (a ještě zajímavějších možnostech odpovědí), mě od Toronta málem oddělilo "časové pásmo vašeho odletu". Nepál ani Angola se mi nepozdávala, ostatní nabídka byla ještě větší divočina, nezaškrtnout nic nešlo, takže jsem zvolila "akrový čas"... Nevím do teď, co ten akrový čas je, ale vízum mi po odeslání ŘÁDNĚ VYPLNĚNÉHO elektronického formuláře, zaplacení 7 USD a zkontrolování obrazu samice v odrazu láhve Pálavy (odměna byla zasloužená i v dopolední čas!), obratem na můj e-mail přišlo. Mohla jsem si to nechat udělat od profíků za pouhých 800 Kč (125 poplatek a 675 za TU práci), ale jsem ráda, že jsem to dala "ZA KAČKU". Mám stejný pocit jak po maturitě..

Jinak pro zcestovalé a profíky na víza - samozřejmě i já amatér jsem tak nějak tušila, že krom jména, čísla pasu a odpovědí NE na syfilis, tuberkulózu a vraždu v mojí anamnéze nebude nikdo nic víc řešit, ale respekt jsem měla a né že ne! Každopádně zvládla jsem to já, takže už fakt každej! A navíc - cítit se jako samice je fakt boží! 

Pokud poletíte přes Kanadu, tak vyplníte zde:  https://www.canada.ca/en/immigra...pply.html. Stojí zmíněných 7 USD a je platné 5 let.


..formulář v letadle vzorně vyplněn, přestože jej pak nikdo nechtěl



LETENKY DO NIKARAGUY/KOSTARIKY


Nákupem letenky cesta začíná. U mě nákup byl nákup letenek do Kostariky, přičemž hlavní cíl je Nikaragua. Důvod je jednoduchý - v Nikaragui je nepřehledná a nestabilní politická situace a já kupuji letenky 9 měsíců dopředu. Po zvážení všech pro a proti a také s přihlédnutím k cenám letenek (do Kostariky je cesta o několik tisíc levnější než do Nikaraguy), kupuji  letenku Mnichov - San Jose - Mnichov. V plánu je přesun z letiště v podstatě hned do Nikaraguy busem, okruh Nikaraguou a cestou zpátky nějaké to "středněamerické Švýcarsko" (národní parky Kostariky). Pokud se do odletu bezpečnost v Nikaragui rapidně zhorší, holt to bude celé o Kostarice - i tam se dá 3 týdny strávit ve full režimu. 

...letiště Toronto..


Letenky jsem našla přes vyhledávač http://www.skyscanner.cz, konkrétně jsem nakupovala u STUDENT AGENCY. Nemohu si jejich přístup vynachválit, protože mi obratem volali, aby mě informovali o nutnosti víza při mé letové zastávce v Kanadě, dokonce mi na mail ochotně poslali adresu, kde si vízum zařídit sama (poplatek 7 USD) nebo mi nabídli vyřídit to za mě. Další pochvala do Student agency je za to, že mi volali po nákupu ještě jednou, aby mě upozornili, že mám kombinovanou a dlouhou cestu zpátky, že mohu zvolit jinou letovou variantu za stejné peníze - místo 36 hodin jen 20 hodin letu. Bylo to od nich moc milé, protože to vůbec dělat nemuseli, a i když zrovna v mém případě byla ta útrpná cesta zpět speciálka na přání (protože MEXIKO byl vždycky můj sen a možnost zastavit se tam na den prostě nešla přejít), pro hodně jiných by to mohla být cenná a užitečná rada.

Bohužel už tak skvělý přístup nebyl při cestě zpět, ale o tom je jiná kapitola..


Letenka Mnichov - Kostarika (San Jose) - Mnichov včetně pojištění storna ze zdr. důvodů vyšla na 12 000 Kč/osoba.


Jako dá se letět v nějaké akci i kolem 8 tis., ale já chtěla mít v kapse letenku a chystat

itinerář, potřebovala jsem si ten skoro měsíc vyblokovat v práci a hlavně - těšit se. S cenou jsem byla spokojená, a to až do odletu, kdy se občas vyhoupla nejlevnější letenka na mé trase na 16 tisíc (no jooo, jsem masochista, a i když vím, že bych neměla, občas kouknu, zda jsem nakoupila dobře nebo ne).


MĚNA V NIKARAGUI


Národní měnou Nikaraguy je córdoba (NIO, C$), 1 NIO = 100 centavos. V Nikaragui je běžně možné platit americkými dolary. Zde ale počítejte s tím, že si kurz hodí podle nálady a vrátí vám v místní měně. Smlouvání je možné na trzích. Rozhodně si vždy dopředu potvrďte cenu s taxikáři. Právě ti mají největší potřebu okrádat cizince, jak jinak. To je vlastně všude stejný.. No a řidiči autobusů si taky rádi přilepší, takže zde také pozor. Nejde o žádné sumy, protože v místních autobusech platíte od haléřů po max sto korun (nejdelší náš přesun). Nicméně pachuť na jazyku při pokusu o dvojitou sazbu naštve. Hned od druhého dne jsem používala účinnou strategii. Před nástupem do busu se na cenu do vaší destinace zeptejte někoho z pasažérů (nejlépe žen) a pak koukejte, co na vás výběrčí zkusí. Pokud mi výběrčí řekl cenu správně (i to se občas stalo), dala jsem mu dvojnásobek jako odměnu.  Pokud mě chtěl natáhnout, spočítala jsem mu kolik chci vrátit do jediné cordoby a trvala na tom.


1  NIO (nikaragujská cordoba) = 0.687400 CZK (česká koruna) 

1 00 cordob =  68 Kč



CENY V NIKARAGUI

Nikaragua patří k cestovatelsky nejlevnějším zemím Střední Ameriky. Pokud se budete stravovat v lokálních restauracích, cestovat chicken busy, spát v hostelech a nebudete utrácet za výlety s cestovními agenturami, vystačíte si tady v průměru jen s 15-20 USD na den.

Dolary na córdoby si můžete vyměnit v bance nebo u pouličních směnárníků, v tom případě si ale předem ověřte aktuální kurz. Bankomaty najdete ve větších městech, ne vždy a všude se dá 100 % spolehnout, že bude bankomat fungovat nebo akceptovat vaší kartu. Kartou je prý možné platit v hotelech (nemám osobní zkušenost), turistických restauracích (také nemám zkušenost) nebo supermarketech (doporučuji - kurz 1A).


DOPRAVA A NIKARAGUA


1/ LETADLO:

Na rozdíl od jiných destinací Střední Ameriky je letecké spojení Nikaraguy s okolním světem velmi omezené. Z Evropy do země nelétá žádný přímý spoj, a tak je nutné přestoupit na některém letišti v USA (nezapomeňte si vyřídit ESTU!!) nebo v jiné středoamerické zemi. Hlavním letištěm, přijímajícím mezinárodní spoje, je letiště Augusta C. Sandina v Manague.  Doba letu ze Střední Evropy je cca 14 hodin.



2/ MEZINÁRODNÍ AUTOBUS:

Ve Střední Americe působí několik autobusových dopravců, poskytujících dopravu mezi Nikaraguou a okolními zeměmi:

Tica Bus (http://www.ticabus.com) - komfortní doprava klimatizovanými autobusy do Managuy z Guatemaly, Hondurasu, Panamy, Kostariky, Salvadoru a Mexika. Jednosměrná jízdenka ze San José do Managuy například stojí 35 USD v turistické třídě. 

Trans Nica (http://www.transnica.com) jezdí několikrát denně mezi kostarickým hlavním městem San José a Managuou (cca 8 hodin) a jednou denně z Hondurasu do Nikaraguy.

Nica Bus (http://www.nicabus.com.ni) nabízí linku ze San José do Managuy a opačným směrem. Autobusy vyjíždí ze San José ve 4 ráno, z Managuy v 5:30 ráno.

Nica Expreso (http://www.nicaexpreso.online.com.ni) nabízí linku ze San José až do Chinandegy se zastávkami v Rivas, Nandaime, Jinotepe, Diriambě, El Cruceru a Manague, linku ze San José do Chinandegy se zastávkami v Rivas, Nandaime, Granadě, Masaye a Manague a konečně linku linku ze San José do Chinandegy se zastávkami v Mateare, Nagarote, La Paz Centru, Telice a Chichigalpě.



VNITROSTÁTNÍ DOPRAVA:


1/ Autobusy představují nejlevnější způsob dopravy po zemi a dostanete se s nimi téměř všude. Lokální chicken busy jsou velmi levné (opravdu od haléřů po pár desítek korun). Podle internetu pomalé, s čímž ale nesouhlasím.  Je fakt, že v odjezdové destinaci nabírají cestující (a zastavují) na každém rohu, ale po silnicích mimo města hrnou jak draci. Až to není s ohledem na technický stav těchto strojů vůbec možné a popírá to jistě řadu fyzikálních zákonů. Je pravda, že jsou chicken busy přecpané lidmi (a dle názvu - i zvířátky), ale o to větší zážitek každá jizda je! Děti, rodiny, smích, hudba, vůně jídla, prodejci vitamínů, občerstvení všeho druhu, náboženští agitátoři..prostě hotová estrádní show. Já osobně tohle miluju a je to pro mě ten nejvíc zážitek z celé Nikaraguy. Vyzdvihla bych ještě jednu přednost chicken busu oproti mikrobusu - koluje zde vzduch! Otevřená okénka, jsou-li, nebo žádná okénka, dělají skvělý průvan po celou cestu, což dodává pocitu nesnesitelné lehkosti bytí..

Chicken busy jsou vesměs staré vyřazené americké školní autobusy s ne úplně pohodlnými sedačkami, zato s unikátním výhledem do konstrukce a pod kdysi čalounění. Jak jsem řekla, nabízí unikátní příležitost blízkého kontaktu s místními lidmi, kteří převážejí vše možné, včetně domácího zvířectva. Jízdné se platí většinou až v autobuse. Z terminálů jezdí často do jedné destinace více autobusů, pomalejší busy "ordinario" a o něco rychlejší a dražší "expreso". Extrémně levné je cestování městskými autobusy (i za 1 cordobu, tedy 70 haléřů), nehledejte ovšem nic, co by připomínalo jízdní řád. Na správnou cestu na autobus je nejlepší zeptat se místních lidí. Jsou děsně  ochotní a mnohdy všeho nechají a jen tak vás tam zavedou.

...chicken bus


Chicken busy - podrobněji:

Co do pohodlí, žádná sláva. Jedna řada dvojsedadel a druhá řada má sedadla pro 3. Zvládne zde ale sedět lidí pět… O polstrování se také úplně mluvit nedá, klimatizace žádná. Co ale výkonné je, to jsou reproduktory, ze kterých se neustále line opravdu hlasitá středoamerická hudba… Prostě zážitek!

Funguje to tak, že nastoupíte, sednete na místo nebo stojíte. Za jízdy kabinou prochází průvodčí a prodává jízdenky. Stejně jako v Asii, i zde průvodčí hlasitě vyvolává zastávky. Cílové stanice jsou napsané nápadným písmem na čelním skle autobusu. Tyto autobusy nemají jednotný lak, právě naopak – každý je nastříkaný podle fantazie majitele… Velká podívaná i z venku!


...tak přesně tohle je jízda chickenbusem :)


2/ Flotilu lokálních busů doplňují ještě mikrobusy. Mikrobusy jsou jen o málo dražší než běžné autobusy a cestu zvládnou rychleji Je v nich ale děsně. Sice zapnout klimu, ale ta není vůbec funkční. 


3/ Pro cestování mezi hlavními turistickými destinacemi lze využít dopravy v turistických shuttle, které provozují cestovní agentury nebo hotely. Zde ale nemám žádnou zkušenost. 

Kromě jednoho přesunu mikrobusem, který byl šílený, jsme všechny naše cesty realizovali s chicken busy a všem bych doporučila totéž. Jo a za celou dobu v nich kromě nás nebyl jediný turista. Což mě  vede k myšlence - kdo jsou ti, co na netu píšou elaboráty na téma, jak je jízda v chicken busech nepohodlná a úmorná?


Možnosti autobusového spojení mezi destinacemi v Nikaragui si můžete sami vyhledat na stránce: https://centrocoasting.com/nicaragua/

Informace o městské autobusové dopravě v Manague najdete na stránce http://www.rutas.mapanica.net.



PŘECHOD MEZI KOSTARIKOU A NIKARAGUOU


Přes hranici mezi Nikaraguou a Kostarikou lze přejít dvěma způsoby. Ten první a rozhodně jednodušší je zakoupení jízdenky na mezinárodní autobus. Jízdenka mezi Nikaraguou a Kostarikou vyjde pro jednu osobu v jednom směru na 35 USD a nezahrnuje taxy (ty zaplatíte na hranicích zvlášť), ale máte v ceně navigaci od řidiče od autobusu a váš přechod je tak řízený. Hraniční přechod Peñas Blancas funguje denně od 6 do 22 hodin, v neděli jen do 20 hod. Je to velice rušné místo a často jsou zde dlouhé čekací doby. Odbavení se zde může protáhnout až na několik hodin. Autobusy, které vyjíždí z kostarického hlavního města San Jose přijedou právě do hraničního města Peňas Blancas. Na hranici se objeví místní podnikavci a nabízí zmíněnou výměnu peněz nebo zařízení výstupních poplatků z Kostariky. Nevyužívejte jejich nabídek a pěkně seďte, dokud nepřijde skutečný celník. Výstupní poplatek z Kostariky můžete zaplatit již dříve v některé z bankovních poboček a potvrzení předložit na hranici. Lze také zaplatit kartou v automatu na hranici, zde si však 1 $ připlatíte. Po absolvování všech procedur mezi Kostarickou a Nikaragujskou stranou (mezi oběmi celnicemi se jde několik minut pěšky) a zaplacení přestupního poplatku do Nikaraguy nasedněte na "váš" autobus, který vás odveze do Managuy nebo Rivas. Tohle mám nastudováno, ale i podle toho, co jsem viděla to tak je.

Pokud chcete opravdu šetřit, což já rozhodně chtěla, a ještě zažít adrenalin, zkuste to na vlastní pěst s použitím veřejné dopravy bez mezinárodních spojů. V mém případě to bylo místo 35 USD (820 Kč) celkem 350 Kč a milion zážitků k tomu..


...hraniční přechod


Popis cesty zde:


1/ SAN JOSE AIRPORT - SAN JOSE CENTRUM: veřejné autobusy jezdí jak do San Jose, tak do Alajuely, kde se mezinárodní letiště nachází (20 km od San Jose). Po východu z terminálu se dejte vlevo, projděte okolo řady taxíků, autobusové stanoviště se nachází asi 200 metrů od budovy. Odjezdy do obou měst jsou velmi časté (každých 5 – 20 minut). Autobusy jezdí od 4:30 do půlnoci. Cesta do San Jose zabere asi 40 minut. Jízdenka stojí 1 milion colónů / 45 Kč. Pohodlnějším a jistějším způsobem dopravy (podle internetu) je taxi. Obvyklá cena činí asi 12.000 colónů /480 Kč. Takže je to na zvážení každého.. Já jsem jednoznačně pro variantu za Kačku, tedy autobus.

2/ GRAN TERMINAL DEL CARIBE SAN JOSE - PEŇAS BLANCAS: Autobusy jezdí ve 3:00, 5:00, 6:00, 8:30, 10:00, 12:00, 14:00, 16:45, 19:00. Cena je ¢ 5 mil/225 Kč. Z Peñas Blancas do San José: 3:00, 4:00, 6:00, 8:30, 10:00, 12:00, 330:00, 17:30. Cesta trvala cca 5 hodin.

3/ PEÑAS BLANCAS - pěšky (asi 1 km) přes hraniční přechod a zaplacení výstupní a vstupní taxy.

4/ PEŇAS BLANCAS (NIKARAGUA) - MANAGUA: do Managuy jezdí pravidelné kuřecí autobusy, které jezdí každých 20 minut. Cena 5 USD, tedy 115 Kč. Cesta trvá asi 3 hodiny a 20 minut. Z Peñas Blancas do Managuy denně jezdí také 4 autobusy Expreso. Na cestě míjejí Rotonda v Rivasu a opouštějí hranici ve 12:30, 13:40, 2:20, 16:20. Doba cesty je asi 2,5 hodiny. Všechny autobusy dorazí k terminálu Mercado Roberto Huembes.


NIKARAGUA A BEZPEČNOST


Takže podle MZV jsou v zemi časté politické nepokoje a demonstrace a k tomu se od počátku července 2019 začala v kontinentální části Hondurasu šířit epidemie horečky dengue, která se přesunula i do Nicaraguy..  Celkem tyto země evidují přes 95 000 případů nákazy, jež se šíří zejména komářím štípnutím, neexistuje proti ní zcela spolehlivé očkování..

K tomu přičtěte malárii, krádeže a kapsářství, korupci - hlavně u finančně podhodnocených policistů, pro které je turista jediná možnost přivýdělku, taky zemětřesení a erupce vulkánů, hurikány a tropické bouře. Potom taky na pacifické straně silné mořské proudy a smečky toulavých psů...


Osobně jsem nezažila za 10 dní nic politicky nestabilního, jediný nepokoj nebo demonstraci. Komáři tam štípou fest, ale dengue se mi naštěstí vyhnula. Vulkánu jsem koukala do chřtánu a taky to přežil bez výronu lávy a ti toulaví psi jsou vlastně dost líní, aby se jen hnuli vaším směrem.


Takže když to shrnu - kdo má strach a jakékoli opuštění komfortní zóny mu přijde riskantní, sem ať raději nejezdí. Kdo je schopen slevit ze své komfortní zóny a být více obezřetný, nedělá nic zbytečně riskantního, co by nedělal v žádné jiné zemi světa včetně ČR, kdo si svoje věci hlídá a necpe se na místa, kde nebezpečí vyloženě číhá, ten sem klidně může vyrazit.


NIKARAGUA A INTERNET


Free WiFi je zde velice rozšířené. Nabízí jej řada hotelů, hostelů, kaváren a restaurací, ale i obyčejných ubytování v soukromí. Internet je taky zdarma na náměstích a v parcích, kde se lidé shromažďují. Právě zde, u katedrál a památek, vidíte nejvíc místní mládeže s mobilem v ruce. Kvalita připojení se prý rok od roku zlepšuje, přesto je to na venkově s připojením špatné. Lze zakoupit SIM kartu u některého ze tří operátorů, kterými jsou Claro, Movistar a CooTel (ten ale neumožňuje cizincům využívat jejich síť). Osobně doporučuji MOVISTAR, protože je to jeden z operátorů, který působí jak v Nikaragui, tak i v Kostarice a při kombinaci těchto zemí pak odpadne nutnost pořizovat další datovou SIM. Info k operátorovi zde: https://mytanfeet.com/about-cr/p...sta-rica/. Já si tedy nakonec koupila Claro, viz itinerář, a SIM s 2 GB dat mě vyšla na 120 Kč.



CO SI ZABALIT DO NIKARAGUY


Jako tradičně doporučuji palubní zavazadlo, tedy batoh do 7 kg. Jednak máte obrovský pocit svobody, jednak netáhne na zádech kopu zbytečností. Minimalismus opravdu hýbe světem a má nejen své kouzlo, ale i praktické využití. Na cestu do takto tropické oblasti opravdu potřebujete pouze letní oblečení – plavky, kraťasy, tílko. Teplé oblečení, které využijete na treky v horách, máte přeci na sobě z cesty. O kosmetice ani nemluvím! Všechno, co si doma v České republice přelijete a přepipláte  do 100 ml lahviček, koupíte všude ve světě a obvykle ještě za levnější cenu. Možná i levnější, než je cena té 100 ml plastové lahvičky u nás v Ikea.. Nikaragua není výjimka. Vykašlete se na šampóny, sprcháče, mýdla. Všechno si koupíte tady. Jediné, co z kosmetiky určitě nezapomeňte, je opalovací krém. Ten je zde drahý. Určitě si taky vezměte nějaký repelent (osobně doporučuji citronelu) a kouzelný krystal od tiande (zdůrazňuji, s touto společností nemám nic společnýho, nejsem žádný dealer ani prodejce, jen jsem to jednou zkusila a od té doby je to pro mě malý zázrak, bez kterého neudělám ani krok), se kterým se štípance dobře hojí. Samozřejmostí je malá lékárnička, ale neberte si léky na všechny choroby světa včetně horečky omladnic! I zde je lékárenská péče dostupná a běžná. Určitě si vezměte výše zmíněný Ercefuryl na střevní potíže a třídenní antibiotika. Pokud plánujete přesun na Corn Island, nezapomeňte Kinedryl. Také doporučuji kapky do očí, které se dají aplikovat i do uší, vznikne-li zánět (nevím, jak přesně se jmenují, ale váš praktický lékař bude jistě vědět. Stačí říct jemný karibský písek a oceán versus uši… Holky, vy nezapomeňte na antikoncepci, protože tu vaši vám zde asi nikdo nepředepíše… Určitě doporučuji nějaké antihistaminikum, i když nejste alergici. Pokud alergici, stejně jako já, jste, nezapomeňte na epipenové pero, nejméně dva kusy. Není nic horšího, než si při alergické reakci jedno píchnout a vědět, že už jiné nemáte a ještě vás tu čekají třeba dva týdny. Samozřejmě si vezměte nezbytnou elektroniku (já obvykle doporučuji dva telefony – jeden na focení a druhý na internet a navigaci, taky pro případ, že se jeden porouchá nebo ztratí), elektrický adaptér, power banku, nepromokavý obal na batoh a na cennosti v batohu a úplně lehoulinkou pláštěnku pro vás.  No a to nejdůležitější – peníze a kreditka. Cokoliv si zapomenete nebo nevezmete, tady si koupíte!


JÍDLO V NIKARAGUI


Nikaragujci jsou hodně obézní. Hlavně ženy a děti. To je fakt. A to také nejvíc vypovídá o místní stravě... Nápoje od Coly nebo Pepsi jsou zde neskutečně levné a místní je pijí jako vodu. Resp. vodu zde nikdo nepije. Tyto nápoje jsou zde silně slazené cukrem. Protože v USA už byl obsah cukru v těchto nápojích snížen a tady zůstala “stará sladká receptura”, Američané si prý při návratu z Nikaraguy vozí domů balíky „klasicky“ (pře)slazené Coly jako poklad. Nejenom levné přeslazené nápoje, ale také nízká cena cukrovinek a smažených pochutin bez výživové hodnoty je důvodem místní obezity. Je to tzv. obezita z chudoby. Ostatně: litr mléka  je třikrát dražší než litr fanty/mirindy, půlkilovka čokoládou plněných oplatek o polovinu levnější než jedna celozrnná bageta...


Typická jídla:

  • gallo pinto - kropenatý kohout - rýže s fazolemi a cibulí jsou považovány za národní jídlo, které si Nikaragujci dávají k snídani, obědu i k večeři. Na karibské straně se gallo pinto často připravuje s kokosovým mlékem. Gallo pinto je také nedílnou součástí typické nikaragujské snídaně - desayuno Nica, kde, společně s rýží a fazolemi dostanete také smažené plantainy (banány), vejce, sýr a tortillu.

  • quesillo - kukuřičnou tortillu s měkkým sýrem, nakládanými cibulkami a zakysanou smetanou dostanete u stánků po celé zemi.

  • indio viejo  - pokrm, jehož kořeny sahají až do předkolumbovských dob. Jedná se o hustou polévku z kukuřičného těsta, hovězího masa, cibule, zeleniny a koření.

  • sopa de mondongo - polévka, jíž se přisuzují posilující účinky, se připravuje z žaludků skotu nebo prasat, které se pomalu vaří se zeleninou a kořením

  • vigorón - smažená vepřová kůže nebo pupek 

  • vaho (také baho) - tradiční nikaragujské jídlo, které tvoří směs masa, zelených plantainů a manioku, zabalené a vařené v banánových listech

  • güirila - sladká kukuřičná palačinka

  • buñuelos - smažené koblížky se sirupem jsou oblíbeným dezertem


Typické nápoje:

  • arroz con piña - nápoj připravovaný z mléčné rýže a ananasu se podává s i bez alkoholu

  • chicha de maiz - nápoj vyráběný z fermentované kukuřice

  • gaubul - nápoj typický pro karibskou část Nikaraguy se připravuje z vařených banánů, ke kterým se přidává kokosové mléko, klasické mléko a cukr

  • rum, nejznámějším rumem je Flor de Caña. Tento rum se dá pít samotný nebo v koktejlu, jakým je například macua, kde se rum míchá s cukrem a džusem z kvajávy a citrónu. Každopádně koupit se dá i mnoho jiných, podstatně levnějších, značek. Stejně jej budete pít ve většině případech míchaný, takže je vlastně fuk, jaký rum.

  • pivo - Victoria a Toña




Jídlo typu rychlého občerstvení seženete u pouličních stánků od 1 do 2 USD, levné je především stravování v comedorech - lokálních jídelnách, kam chodí na oběd místní lidé. Gallo pinto a další klasická jídla zde pořídíte za 3-5 USD. V restauracích zaměřených na turisty necháte za jídlo kolem 10 USD. Nejlevnější jsou potom nákupy v supermarketu. Nejrozšířenější nákupní řetězec se jmenuje PALÍ.

...nejrozšířenější obchodní řetězec



UBYTOVÁNÍ V NIKARAGUI


Tak jako vždy, i zde jsem všechna ubytování rezervovala přes http://www.booking.com. Vše v předstihu z domu a vše buď odpovídalo fotografiím a popisu nebo dokonce toto předčilo. Takže naprostá spokojenost. Nikaragua nabízí širokou škálu ubytování od hostelů, hotelů až po luxusní resorty, které uspokojí potřebu každého návštěvníka. 


Za ubytování v hostelovém pokoji zaplatíte něco mezi 5 až 12 USD. Ti, kdo preferují více klidu se mohou poohlédnout po hospedajes, malých rodinných penzionech, nabízejících jednoduché ubytování v soukromých pokojích, které často vyjdou ještě levněji než soukromé pokoje v hostelu. Za pokoj v hospedaje dáte něco mezi 10 a 20 USD za noc. Levný pokoj v hotelu vás vyjde na 20 - 40 USD, dražší bývají pokoje s klimatizací.





ITINERÁŘ:


Den 0 a 1: BRNO - PRAHA - MNICHOV - TORONTO - SAN JOSE - PENAS BLANCAS - MANAGUA - LEON 


➡ 2,5 hodiny v autobuse z Brna do Prahy 

➡  3 hodiny čekačka na Florenci na další spoj (ve společnosti pana Jägera, který ve dvou lidech zmizel někde na trase Praha - Mnichov..)

➡  5,5 hodiny v autobuse z Prahy do Mnichova

➡  5,5 hodiny spánek na letišti v Mnichově 



➡  9 hodin let Mnichov - Toronto (3x víno od Air Canada)



➡  3 hodiny spánek na letišti v Torontu, nákup základních surovin pro přežití (řízek a toust je naštěstí z domu, takže stačí tekutiny. Litr Havany za 29 kanadských dolarů = hanba!! V Duty Free v Kanadě rozhodně nic není za Kačku, třeba Jäger za 40!!, 0,5 l Coly za 3 kanadský dolary a jídlo - obyč houska - pod 5 ani náhodou).


...českej řízek v Torontu

➡  5,5 hodiny let Toronto - San Jose




➡  ve 23:30 hodin místního času přesun místní MHDéčkem na Grand Terminal Caribe. Ignorujíc taxikáře, že poslední bus do centra jel ve 23 hodin, jsme vydrželi do půlnoci, kdy jsme si stopli dálkový autobus vracející se do San Jose z Liberie. Řidič se zprvu zdráhal vzít nás, ale MILION za osobu ho přesvědčil.. *MILION colonů = 46 Kč. (taxi začínali na 500 Kč..). Dostal dva miliony a my byli za 30 minut v centru velkoměsta. Chtěli jsme jít na další, asi 4 km vzdálený, místní autobusák pěšky, ale po sdělení této informace řidiči a zbytku pasažérů zavládlo zděšení. Samozřejmě v plynné španělštině. Moc jsem tomu nerozuměla, se španělštinou teprve začínám a "muchas gracias", což je jediný můj vychytaný obrat, tam nepadlo. Oni pochopili, že já nechápu a přistoupili na pantomimu. Zbraň u hlavy a podřízlý krk zde umí na jedna! Přišlo mi to divný, protože jsem o této zemi nastudovala, že je tak bezpečná, že ani nemá armádu...Ale byli přesvědčiví. Zajišťovala jsem tedy cenu taxi za ty cca 4 km a zoufalej řidič autobusu, kterýmu zde končila směna, nakonec řekl, že nás tam hodí sám. Autobusem místo taxi jsem ještě nikdy nejela a musím říct, že to bylo boží. Taky musím říct, že přes všechnu tu pantonimu o okamžité vraždě kdekoli v nočním městě - hodnější a starostlivější lidi jsem nezažila. Řidič dostal další milion od cesty a málem se štěstím rozbrečel. Já teda taky, protože ty 4 km hrůzy, kterými jsme jeli a po cestě každé okno a dveře zadrátované a zamřížované jak Alcatraz, vážně nevěštily žádnou romantickou procházku…

➡ 2,5 hodiny čekání na spoj ve 3:00 AM. Autobusák do prvního ranního spoje (ten náš) byl takřka hermeticky uzavřen, takže spánek s plecháčkem (coby jedinou zbraní) v ruce před nádražím s myšlenkou na pantomimu u autobusu. 

➡ 6 hodin jízdy místním autobusem na hraniční přechod Penas Blancas. Cena: cca 300 km za 200 Kč. K tomu milion zážitků, nádherné svítání nad horami, opět hromadná lekce španělštiny, tři panáky předražené torontské Havany s předraženou kostarickou colou (milion a dvě stě tisíc k tomu) a počet turistů od přistání v San Jose po hraniční přechod: 2. (= MY).. Jinak se dá tato cesta absolvovat s turistickými společnostmi TicaBus a nebo NicaBus/NicaExpress, zde je však cena za osobu 35 $, a to rozhodně není za Kačku! A už vůbec si mezi spolucestujícími neužijete privilegium jediné bílé tváře, o které se zde prostě s láskou starají (kór když nemachrujete v ANJ, kterou zde moc rádi nemají). A nenaučíte se další slovíčko v nádherné španělštině (precaucion de la policia, například)..



➡ hraniční přechod = PEKLO. Pokud neumíte španělsky, konec světa. Pokud neumíte ani anglicky, milujou vás. Vystojíte několik front na imgračním jedné i druhé země, zaplatíte tolik tax, že to i v režimu za Kačku přestanete počítat, ale dáte to! Je krásných 38 stupňů ve stínu (akorát ten stín nikde), ale stojí to za to! 


...první pohled na Conception


Jsme přesně tam, kde jsme být měli. Vidím svoji první sopku Conception z okna autobusu a jsem na měkko z toho, že za pár dní to bude z mnohem větší blízkosti. A taky z toho mimina, co mi přistálo na klíně. Plán jde jak po drátkách a já už se těším na první sprchu po 48 hodinách a postel. I když nás od ní dělí ještě asi 350 km napříč Nikaraguou, místními kuřecími busy, několik přestupů, pár panáků Havany a ještě desetkrát propocené triko od čtvrtečního českého odpoledne. I kdyby ta postel měla být z rákosí, bude to pro mě i tak panství Rockefeller (stejně nepoležíme dlouho, ráno začíná itinerář a není malej)!


...snídaně v Leonu, ubytování Leon -Hostal El Jardin Po sprše a setřesení báglů ze zad nesmí chybět večerní seznamka s městem a nákup základních potravin. Poprvé vidím dvoulitrové balení rumu.. Město má svoje kouzlo, ostatně jako každé jiné. Budova katedrály bere dech, pouliční street umělci také. Krásně je tu.


...večerní Leon


Den 2 - LEON


Leon je druhé největší město Nikaraguy, kdysi to bylo dokonce město hlavní. Je považován za politické a intelektuální centrum země, je zde druhá nejstarší univerzita ve Střední Americe. Město má koloniální nádech, řadu jedinečných památek a také je zde vůbec nejstarší sakrální stavba Střední Ameriky  - Katedrála Nanebevzetí Panny Marie.

...Leon


Druhý den v Leonu.. Chtěla jsem zažít svítání u místní katedrály, ale ani budíček v 5,45 nestačil. Svítalo dřív. Druhý pokus bude zítra, budíček o hodinu dřív. I tak jsme před sedmou ranní vyrazili do ulic úžasného probouzejícího se města. 


Prohlídka netrvá dlouho, centrum není velké. Nejkrásnější je místní katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Impozantní bílá krása uprostřed rozpálené Nikaraguy. Nikdy jsem nestála v ohromější stavbě, nebo alespoň zde to tak na mě působí. Tři vchody, tři jakoby propojené kostely v jeden obrovský celek. Venku neskutečný křik ptáků, kteří nejen kolem katedrály, ale i uvnitř ní, závodí v letecké akrobacii. Pohled na katedrálu zvenku bere dech, kór ve chvíli, kdy jedním otvorem po zmizelém zvonu začne svítit ranní sluneční paprsek, který tento malý otvor rozzáří temně žlutou barvou. Stojím zde, u nohy malé zatoulané štěně a po 47 hodinách cestování jak tsunami silný pocit, že teď jsem v CÍLI.. Zachytím pohled jednoho místního čtyřnohého fešáka od vstupu do bočního vchodu, který také během chvilky zmizí v útrobách sněhově bílé stavby. Nikdo jej nevyhání, ani ukřičené ptáky.. a ani mě - v kraťasech a tílku v křesťanském svatostánku. Všichni se na mě usmívají a já úplně vidím, jak jsou šťastní a hrdí, když v mé tváři vidí úžas a obdiv k této stavbě. Krásné místo tahle katedrála. Řekla bych ...boží..






...katedrála Nanebevzetí Panny Marie


Bloudíme dál městem a narazíme na další katedrálu - Iglesia de El Calvario. Žlutá starobylá stavba, která mi doslova bere dech. Nemůžu než sednout na prdel a půl hodinu na ni jen hledět. Panebože, jak je možný, že jsem o Nikaragui pořádně ani neslyšela?!


...Iglesia de El Calvario

A pak ty všudypřítomné grafity, kde nestačíte cvakat foťákem a naprostý STROP - zabloudění na místní trh. Několik kilometrů velké těžiště plné barev, vůní, chutí, úsměvů a španělštiny.



Připadám si zde jak na Kubě. Koloniální městečko - barvy a nádherná architektura na pozadí takřka tristní zanedbanosti a zchátralost. Odpadků tolik, že i Maledivy vedle toho vypadají jako EKO ráj. Brzy pochopíme proč.. 

Neznají zde odpadkové koše, třídění odpadu je úplnej Matrix. Vše se hází na zem. Slupky od banánů, PET lahve, vše. Za chůze, z okna autobusů.. Malincí, velcí, stáří. Ne proto, že to mají v paži, ale protože to mají v krvi. Neznají to jinak. Neznají pojem ekologie, řeší tu mnohem zásadnější věci. Najíst se a nakrmit děti. Přestože jsem trošku naštvaná a musím přiznat, že větší smeťák jsem na cestách nezažila, na druhou stranu...opět je ve mě porce shovívavosti, kterou sama nechápu a vím, že je absurdní. .Každá řeka je stoka zaplněná tunou odpadků, totéž každá ulice. Odpadkové koše neexistují… Ve vzduchu jsou cítit pálící se plasty.


...ekologický "ráj" Ale nejde vidět jen to zlé. Jsou tu na druhou stranu věci,  kde bychom se mohli učit zase my  ve "vyspělých zemích. Je to soudržnost,  laskavost, ochota, úsměv jako první reakce na oslovení. Požádáte-li zde kohokoli o radu, ihned všeho nechá a zavede vás klidně kilometr tam, kam bloudíte. Nikdo nemá na tváři spěch a už vůbec ne zlobu, že jej obtěžuje (resp. oslovíte).. A lhostejnost? Tu zde neznají stejně jako odpadkové koše..

Jedem na pláž! Dnes nás čeká Pacifik! Můj  PRVNÍ.


Den 2️ - LAS PENITAS, PONELOYA


…. první pohled pacifik


Po ranní obhlídce nádherného Leonu nás čekala cesta na asi 20 km vzdálené, podle internetu vyhlášené, pláže Poneloya a Las Penitas. Obě zmíněné pláže leží v podstatě vedle sebe a až na malinký úsek jsou průchozí. Cesta z Leonu je docela dobrodružství, protože autobusových "terminálů" (míst, kde u sebe stojí dva až tři busy) je v Leonu několik a zmíněné autobusy nemají označení. V ubytování nás nasměrovali k nějaké kyvadlové dopravě (za balík), ale já věděla, že tam jede i chicken bus. Takže jsme šli dle google map na autobusák, který je jako jediný na mapách uveden. Právě díky tomu jsme se ocitli uprostřed tržiště, které nás tak pohltilo, že jsme v jeho útrobách nechali dvě hodiny času.


...tržnice u autobusáku v Leonu

Na autobusáku jsme zjistili, že odtud jezdí jen dálkové spoje, třeba náš zítřejší do Managua, ale bus terminal do Las Penitas je na opačném konci města. Řidič nějakého autobusu, který nám toto řekl, nás ale popadl za ruku a vláčel zkratkami mezi stánky kamsi. Mluvil španělsky, a to hodně rychle. Ale usmíval se, takže jsem mu tu ruku podala s naprostou důvěrou. Asi za 3 minuty stojíme u autobusu, který vypadá, jako odstavenej a vybrakovanej bus k likvidaci. Z něho vyleze kluk a volá "la terminal Las Penitas". Nastupujeme a za 1 cordobu  (70 haléřů) nás tento spoj vyhodí asi o 4 km dále u dalšího podobného torza kdysi amerického školního autobusu. Zde nás předává šoférovi a ten nás s úsměvem ujišťuje, že opravdu jede na Las Penitas. Nasedáme a čekáme až se bus náplní (až pak se zde vyjíždí). Netrvá to déle jak deset minut, což je sice chvilka, ale ne ve 38 stupních ve stínu. S každým nastoupivším cestujícím ubývá kyslík a stoupá teplota. V momentě, kdy jsme na bodu varu, naskočí naštěstí i zvuk motoru. Zvuk je jak porouchaná helikoptéra doprovázená černým hustým dýmem, ale všichni se tváří, že je to cajk. Tak jim opět věřím. Obrovská úleva a jedem!


...cesta na pláž

Koukám na cestu před námi přes čelní sklo řidiče a musím se smát. To sklo je jak displej Mikiho telefonu. Řidič se ale vyzná a i když má výhled jak v kaleidoskopu, hrne si to místy minimálně 120 km rychlostí. V buse hrají latinskoamerické tóny a radio hity deset let zpět. Tím nejhezčím a nejhlasitějším tónem zde je ale smích. Lidi si povídají na celej bus, smějí se od úsměvů až po huronské salvy smíchu, pokřikují, jedí, posílají si ochutnávky všeho a my jsme pro ně téma jedna. Aby ne, jediné bledé tváře! Dětičky koukají s otevřenou pusou, občas stydlivý pohled a šepot mamce do ucha a já mám konečně postaráno o sladkosti v batohu, které furt vláčím. Pytlíček mussli koleček s chia, sezamem a brusinkou koluje autobusem a všechna děcka se tím cpou. I když jim to přijde stejně hnusný jako mě (soudím dle prvního zděšeného výrazu ve tváři každého z nich), je to ode mě, takže to jí s pohledem vděčného psa, kterého podrbete za uchem. Je to pro ně doslova obřad a děkují mi úsměvy, které se nedají popsat. Během chvilky mi pár děcek (těch smělejších) proletí klínem a najednou jsme v CÍLI. Uteklo to a ani se mi nechce vystoupit. Když ale vidím nadšení dětí z vidiny moře, nakazí to i mě a vyrážíme k pláži.


...první pohled na Pacifik


Čekám v podstatě letovisko plné američanů, ale místo toho a stejně jako všude do teď - NIKDO. Jen my a místní. Náš autobus. Několik kilometrů úžasných pláží naprosto bez lidí. Takhle to teď vypadá podle zpráv na Seznamu v Římě, ale tady?? Podél pláže jsou "bary", resp. přístřešky karibského stylu s houpacími sítěmi a hlavičkami, křesílky. Co je úplně neuvěřitelné  - všude je obsluha, přestože na 8 kilometrech je celkem 40 místních a my. Jsou z nás samozřejmě paf. Já z cen, protože levnější pití nebylo ani v Leonu v supermarketu. Zaplatíme poplatek 150 cordob (100 Kč/2 osoby) za používání zázemí, přestože to zde nikdo nedělá. Je to zde ale na ceduli a já si myslím, že zatímco nás ta stovka nezabije, pro ně to bude denní tržba. Až mě mrzí, že mám rum vlastní, ale vynahradíme jim to alespoň nákupem coly a vody. Cola za 12 Kč v retro skle a se sklenicí plnou ledu - na dechberoucí pláži v houpací sítí a vyhlídkou na vlny pacifiku? Sen.



No a pacifik? Nezapomenutelný… Jednak proto, že jej vidím poprvé, ale také pro ty úžasné vlny a barvu. Je tu naprostý klid. U nás by se to označilo jako "chcípl tu pes", ale díky bohu za takováto místa. Nejste tu totiž rušeni žádnými jinými vjemy a můžete si užívat TEĎ všemi svými smysly. Pět hodin zde - pod nikaraguiským sluncem, které mi během chvilky rozpustilo žabky, v houpací síti pohupující se v rytmu, v jakém si udáte, pohledem na oceán se skleničkou místního rumu s ledovou colou, občas skok do vln a ochlazení rozpálených těl oceánem teploty zapomenuté ranní kávy na kuchyňské lince, to vše je zaslouženou odměnou za 47 hodin cestování…


...Playa Las Penitas

...a taky náplast na zítřek, kdy bude budíček v 5, abychom stihli vše, co mám(e) v plánu! První bus z Leonu do Managua jede už v 5,20, takže - Hoštice, nezastavujeme!!!


...Poneloya & Las Penitas


Den 3 - GRANADA


Ráno jsme si dali budíček okolo 5 hodiny ranní. Vůbec to nevadí (to bych chtěla zažít někdy doma..), pořád cítíme časový posun. Vypouštíme snídaní v ubytku a hrneme do našeho dalšího cíle. Je jím 140 km vzdálená Granada.


...Granada


Chceme se vyhnout cestování v nejvyšších teplotách, tedy mezi 11 - 15 hodinou, kdy je zde téměř 40 stupňů ve stínu. Proto jsme rádi, že opravdu okolo 7 hodiny sedíme ve správném autobuse. Dá se jet až do Granady mikrobusem, my ale opět volíme chicken bus. Na nádraží Mercado Roberto Huembes v Leonu nasedáme do jednoho z nich a za 35 korun hrneme do Managua. Zde najdeme staré známé nádraží UCA a odtud busem číslo dva za 23 korun až do centra Granady. Jízda pekelná. Po cestě náš už tak plnej autobus nabírá pasažéry jiného porouchaného stroje (všechny), takže i přes to, že jsem seděla, přesně až nyní chápu slovní obrat "jak sardinky".




I tak to bylo boží, vítr během jízdy čistil vzduch a dodával opět pocit radostí. Vystupujeme v centru Granady, asi 500 metrů od našeho ubytování, a můj první dojem: úžasný město! Píšu to s prodlevou, takže můžu hned doplnit, že tento pocit se nezměnil, jen gradoval.. Hlavou mi proletí vzpomínka na kubánský Trinidad, malé kouzelné barevné koloniální městečko, ale po pár krocích a jen třech dnech tady v Nikaragui musím říct  jedno - kam se hrabe Kuba! Tohle je asi absolutní TOPKA mých cest. Jsem nadšená a v ubytování ještě víc. Noc za 5,5 $ na osobu je v hostelu s prvotřídním přístupem majitele. Nejen, že mi vrátil na 100$ bankovku cordoby s lepším kurzem než ve směnárně, ale rozdal by se snad ve všem. Společná kuchyň, lednice, voda gratis - to je zde standard, no a million úsměvů a tuna ochoty k tomu. Sprcha je dokonalá odměna, o to víc tím, že je krásně ledová.

...ubytování Granada - Hostal la Fuente

Vyrážíme do skoro poledního a absolutně rozpáleného města. Nikdy jsem ještě na svých cestách takové teploty nezažila! I mě je zde občas na omdlení, takže těm, co vedra nemusí, sem cestovat moc nedoporučuji. Klimatizace tu je jen v některých obchodech, v ubytování ne. Ani v dobrých hotelech nevidíme klimatizační jednotky u oken, takže tuším, že ani pobyt s cestovkou nebude lepší. Každopádně město Granada za to úmorné teplo stojí!

Prvně jsme zamířili do vyhlášeného muzea čokolády, což je v podstatě hlavně o prodeji čokolády a výrobků z ní turistům. Ceny jsou turistické, expozice je fajn - ukázka celého procesu od sklizně kakaových bobů až po výrobu a transformaci čokolády. Vstup grátis, ale koupit si něco povinnost.. Jakoby závan klimatizace, ale nejsem si úplně jistá. Bylo tam fajn a na prodejnu navazují čokoládové lázně. Nemám však vyzkoušeno, ceny byly víc než tristní.


...Granada - muzeum čokolády


Granada je prý turisticky nejvýznamnější město celé Nikaraguy..  A asi jo, pár jich tu opravdu potkáváme. Pár ale rozhodně nejsou davy. Když sedím v restauraci a dorazí skupinka mladých holanďanů, pozorujeme se vzájemně. Tak nezvyklé je vidět zde cizince. Granada se dá projít se vším, co nabízí, za jeden půlden. Je zde opravdu zachovalé historické centrum, kde je řada koloniálních staveb, nádherná katedrála a klášter. Co je zde vůbec nejúžasnější, to je mohutná sopka Mombacho, která je kousek od města a jejíž strašidelný výjev je možné vidět na konci místních barevných uliček. Dělá dokonalé zátiší koloniálního městečka. Mimo zachovalé centrum je periferie v klasicky dezolátním stavu, ale naprosto dokonale fotogenickém a budícím úsměv na tváři. Granada je známá pro svoji barevnost. Uličky jsou zde barevnější jak ostrov Burano, a to už je co říct. Radost pohledět! Nad hlavou azurové nebe a občas nadýchaný bílý obláček, v ulicích hudba a tanec, vůně ovoce a zápach masa z trhů ve vzduchu, zahrádky a bary plné místních lidí pořádajících kdejakou dobrotu. To je neděle v Granadě.


Máme asi nějakou zvláštní "kliku", ale druhé město po sobě kde jsme a vidíme druhý pohřeb.. Musím říct, že když jsem viděla pohřební kočár vynášený z té snad nejkrásnější stavby zde - Iglesia Guadalope - vzalo mi to dech. Jinak ten kostel vypadá jak hrad v Transylvanii a koukat na něj bych mohla hodiny. 




...Iglesia Guadalope - pohřeb


Došli jsme do přístavu, tedy k jezeru co vypadá jak moře, a i když je voda docela špinavá, beru za vděk vším a vrhám se do ní. Jinak je zde nádherný pohled na koníky, co se zde na pláži pasou… Zvláštní výjev.. Kousek od "pláže" je místní fotbalové hřiště, kde se zrovna hraje nějaký zápas. Koukat na ten cvrkot na hřišti v tom úmorném vedru je stejně fascinující jako diváci, tedy vesměs rodiče kluků, jak to prožívají...




V nejrozpálenější chvíli dávám na úžasné doporučení daiquiri. Volím variantu jahoda, abych konečně ochutnala oblíbený drink pana Hemingwaye. Je to jedním slovem bomba a už vím, na čem zde pojedu! Bílý rum s cukrovou třtinou a jahodami, toto rozmixováno a vzniklou hmotou zalita kopa ledové tříšti… Tady v tom vedru  - zázrak! 


...Daiquiri - TOP z celé Nikaraguy


Procházíme místní trh a já žasnu nejen nad barvami a vůněmi, které se mi asi nikdy neomrzí, ale hlavně nad "dobou igelitovou", která zde vládne. Každé tři rajčata jsou v pytlíku. Nejen rajčata, taky pět brambor, pět cibulí...všechno! Vybavím si váhu v sekci ovoce a zelenina v Kaufu, nabídku "bez obal" a přijde mi to tu jako totální zmar. Dokud se nezmění něco tady, nikdy tu planetu nezachráníme. I když vím, že tady vůbec netuší, co je pojem ekologie, i tak mi to kazí náladu… Nejdřív se snažím ty obaly sbírat a házet do koše, vnímám, jak na mě místní s úžasem hledí. Třeba si někdo řekne, že od toho tady asi těch pár košů je, říkám si…Nesmysl. Asi mám úpal. Nechám toho a prostě si říkám - jinej svět.


...igelit kam oko pohlédne

Tím nejnavštěvovanějším místem v Granadě je určitě katedrála v centru v krásném parku. Je to katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Ten park není tak krásný jen stromky, které jsou tady v té výhni jako oáza v poušti, ale je taky plnej krásné místní atmosféry a lidí. Budova katedrály je dominantní žlutá stavba, uvnitř samozřejmě adekvátně zchátralá, ale i tak Něco Něco! Za poplatek 1 $ můžete vylézt až do zvonice, což musí udělat každý, kdo sem dojde! Je to vtipné stoupáníčko bez možnosti se v protisměru vyhnout. Jen ten, kdo nemá rád výšky, ať sem raději nechodí. Místních tu moc nepotkáte, protože je přístup dost úzký a většina místních žen by jím neprošla. No a na vrcholku? Boží vyhlídka!! 360° Granady na dlani = pohled pro Bohy. Opět se dojímám výhledem na Mombacho a těším se, až se budu dívat opačným směrem.. 

...katedrála Nanebevzetí Panny Marie

Každé místo má i odvrácenou tvář. Zde je to ekologie a chudoba. Na každém rohu někdo něco prodává a dost urputně své zboží vnucují, v horším (a také častém) případě žebrá. Mám na očích sluneční brýle, přesto mě zastaví na jednom kilometru deset prodejců s tímto zbožím a nové brýle mi doslova vnucují. Chvilku, taky pod náporem vedra a únavy, mám vztek, zda nevidí, že brýle mám… Ale pak si uvědomím, že tohle je jedna z nejchudších zemí tohoto světadílu a to, že zde mohu být, cestovat a zažívat ty nejhezčí chvíle života, je v podstatě i díky tomu. Kdykoli vyjedu někam do "vyspělého" (a drahého) světa, jsem pořád konfrontována vrozeným socialistickým handicapem… Kolik to bude stát? Mám na to? Můžu si to dovolit? Tady, stejně jako v milované Asii, tohle dělat nemusím. Možná to zní jako přízemnost, ale právě pocit svobody je to nejvíc na každé mé cestě, a i když to zní hrozně - čím chudší země, tím víc pocit lehkosti a svobody mám. No a když si tohle uvědomím, skoro bych si ty brýle od každého koupila… Ale mám svoje. Tak si aspoň padnu do náruče s místní babčou, která od turistů žáká jednu cordobu za fotku.. Nikdo nechce, asi se jí bojí nebo štítí, nebo nevím. Já ji pozoruji přes skleničku daiquiri už půl hodiny a nemůžu se nabažit všech jejich vrásek a úsměvů, které i přes odmítnutí všem turistům dává. Nechápu, kde tu energii na úsměv bere a že jí ani jednou nepřejde přes tvář hněv. Pořád natahuje vrásčitou drobnou ručku a druhou značí foto, přitom volá jedna cordoba a foto... a nic. Jedna cordoba je 70 haléřů… Tady to na mě dolehne. Tohle je skutečná Nikaragua. Hrozná chudoba a i přes to - úsměv na tváři.



Dopíjíme, platíme a jdeme o dům dál. Babča zrovna sedí u rozpadlého domů na prahu a klimbá na sluníčku. Zase úsměv na tváři. Bude mě hodně dlouho mrzet, že jsem právě tento moment nevyfotila. Jmenoval by se absolutní štěstí.. Položím jí ruku na rameno a díky božímu google překladači jí "budím ze štěstí" slovy "podemos tomar una foto juntos?" Kouká na mě jak puk, pak na dvacet cordob v mé ruce, které jí strkám do kapsičky její čisťounké zástěry. To objetí nikdy nezapomenu a to, jak se ke mě ta malá velká žena choulila, taky ne. Dáme foto a ona ho chce vidět! Práskne se do hlavy jako by "OMG!" a chce znovu. Lépe. Prý tam vypadá strašně! Musím  se tomu smát. Na druhej pokus udělá taky rypáček, ale už prý cajk. Podávám jí ruku a ona mě mou pevně tiskne. V očích má slzičky a do ucha mi zašeptá MUJER BONITA…


...mujer bonita


Jo, byla to krásná žena, krásný den a boží Granada.


Den 4️ - MASAYA VOLCANO


Dnes nás čeká den, na který nemůžu těšením se dospat.. Budíček ve 4 hodiny (kecám, tentokrát se s tím časovým posunem trochu peru, no..).  Každopádně určitě za to brzké probuzení může i vidina vulkánu Masaya, na který se dnes chystáme.


...Masaya Volcano


Cesta k vulkánu:

Cesta z Granady k vulkánu jde opět z ubytování turistickým vanem za 15 $ a nebo místním MHDéčkem. Autobus do Masaya je ten, který hrne směr Managua, a to s frekvencí asi každou půl hodinu. Jízdenka stojí 30 cordob na osobu (23 Kč) a jede cca 30 minut. Řekněte řidiči, že chcete vystoupit na Volcan Masaya, on vás včas vypustí ven. Bus zastaví na opačné straně silnice, tu přejděte a jste skoro u vchodu do parku. Zde zaplatíte za dopravu až k okraji kráteru 100 cordob (70 Kč) na osobu a vstupné 150 cordob. Chcete-li dát trek okolo vulkánu, stojí vstup místo 150 jen 160 cordob. Doporučuji! 

...cesta k okraji kráteru


...první pohled do útrob.. MASAYA VOLCANO

Každý den park otevírá (pro denní návštěvu) od 9:00 do 16:45 hodin, ale je možné podniknout sem i krátkou noční prohlídku.Ta je k dispozici každý den od 17:00 do 20:00 hodin.

Takže jsme za pár korun a ani ne hodinu od dveří ubytování u brány parku, za dalších asi 15 minut na vrcholu kráteru… Časově nenáročný výlet.


Sopka Masaya poblíž Granady je jednou z nejaktivnějších sopek na světě a jedna ze sedmi stále aktivních sopek v Nikaraguy. 

Národní park sopky Masaya je vůbec prvním a taky největším národním parkem v zemi! Tvoří jej vulkanická kaldera se dvěma sopkami a pěti krátery. Její největší kráter „Santiago“ má nadmořskou výšku 635 metrů a nepřetržitě vypouští velké množství oxidu siřičitého. Kráter také uvnitř udržuje žhavení díky přetrvávajícímu lávovému jezeru. No a to je důvod, proč se tato sopka označuje jménem „Ústa pekla“ . 

...Masaya Volcano


Sopka se nachází ve středu národního parku a na jeho úpatí je stejnojmenná sopečná laguna. Je to jedna ze sedmi aktivních sopek v zemi, kde je okraj kráteru dosažitelný autem. V parku se nachází zajímavý systém lávových trubek a jeskyní, kde tisíce netopýrů a hmyzu žijí v souladu s okolní přírodou. Průvodce nám s mým novým kamarádem - úžasným překladačem google - vysvětloval, jak trus netopýrů spolu s plynem sopky působí a vzal nás i do jeskyně. Ukazoval nám hrdě stalaktity velikosti asi 4 cm a vůbec se tetelil blahem na chladem v jeskyni, jako by ta netopýří jeskyně byl jedinečný světový  zázrak.. Bylo milé vidět jeho hrdost. Tak jsem mu ukázala fotky z prosincové procházky Moravským krasem, konkrétně z Punkevek.. Koukal jak puk a nechápavě listoval fotkami s povzdechy ách a wau až k obrázku vaječňáku zabořeného ve sněhu.


...jeskyní systém Masaya Volcano

Národní park Masaya je podle internetu jednou z nejoblíbenějších turistických atrakcí v Tichomoří… No nevím. Je zde strop jejich turistické sezóny a na vrcholek jsme jeli tři. My a paní, která zde prodává vodu… Jelikož jsme nedali jen kukačku do kráteru, ale celý trek, byli jsme zde skoro dvě hodiny a za tu dobu tu přistál jen jeden transit s místními školáky. Jinak ani noha.


...Masaya Volcano


Sopky propukly v historii několikrát. Španělé pokřtili aktivní sopku „La Boca del Infierno“ ( „Ústa pekla“). Aby vyhnali ďábla, vysadili zde také kříž, „La Cruz de Bobadilla“ na kráterovém rtu. Erupce měly dramatický dopad na okolí, oblast kolem sopek stále pokrývá sopečný popel. Po erupcích se zde objevily různé druhy vegetace, v parku prý sídlí také mnoho různých druhů zvířat - kojoti, mývali, jeleni, leguáni, opice… No my teda viděli jen termity, mega mravence, pár dravých ptáků velikosti orla, koníky a tu skupinku školáků.

Jinak trek je poměrně náročný, což jsem taky dopředu četla a moc tomu nevěřila. Je to opravdu terén (z kopce a do kopce) a to úmorné vedro k tomu - asi bych sem jako kardiak, starší člověk nebo kdokoli s pohybovým omezením nechodila… Dali jsme to asi za hodinu a půl chůze a měli jsme dost.


...Masaya Volcano


Na informační ceduli u vstupní brány čteme nejen instrukce týkající se chování v parku, ale i upozornění, že vstupujeme do vulkanicky aktivní oblasti na vlastní nebezpečí. Volcán Masaya je totiž, jak již bylo zmíněno, aktivní sopka a k explozi nebo výronu lávy může dojít kdykoliv..



Musím říct, že toto místo u mě předčilo katedrály, místní papayu a rum, dokonce i vlny pacifiku!! Naprostý STROP této cesty. První pohled do dna kráteru mě naprosto dostal. Neskutečně silný zážitek, který opravdu nejde popsat slovy. Na vrcholu nádherné vyhlídky,  kousek opodál nádherní koníci, sluníčko a azurové nebe nad hlavou, lidí nula a vy se uprostřed téhle idylky nakouknete přes okraj kráteru dolů...Tady vám dojde dech a tep se zastaví, aby se mohl během chvíle rozběhnout jak splašený kůň. Stojím zde, cítím osvěžující vítr ve vlasech, ve vzduchu směs plynů ze dna kráteru, sluníčko mě propaluje každý centimetr kůže (moje chodidla v teniskách brečí) a já dojatá tím výhledem cítím slzu v oku. Opět se mi vybaví tváře všech, kteří by tu chtěli stát a prožít to, a nemůžou. A právě proto si uvědomuju, po tisící a rozhodně ne naposledy, že tohle je vážně DAR.


Den 4️ - MOMBACHO VOLCANO


Mombacho Volcano, neaktivní sopka pokrytá deštným pralesem, bohatou flórou a faunou a výhledy na blízkou Granadu, jezero Granada, Lagunu Apoyo i na aktivní i neaktivní sopky v okolí…

Je skoro poledne a my máme za sebou národní park, na který jsem původně vyčlenila celý den.. Jedeme místním busem do "malebného květinového městečka" Catarina, odkud je prý nejhezčí vyhlídka na Apoyo lagunu…


...vyhlídka v Catarina

Městečko je špinákov a květinami bylo dle autorů cestopisů zřejmě myšleno to jedno zahradnictví u cesty… Turistů nula a podle naprosto udivených pohledů místních bych skoro řekla, že jsme tu první bílé tváře, co zde kdy vystoupili z autobusu. Nebe se zakaboniko, což tomuto místu taky plusové body nepřidalo.

...Catarina Každopádně městečkem projdeme až k vyhlídce, které je fakt krásná a vjem nekazí ani vlezlí prodavači všeho a vstupné jen pro nás. Cestou zpátky k silnici narazíme na hřbitov, takže s mým sklonem tato místa prošmejdit - zastávka v Catarina byla nakonec fajn. Hřbitov přesná ukázka této země - všehochuť, bordel, barvy, chudoba… Překvapil mě vysoký věk, kterého se zde lidé dožívají, na řadě náhrobků i víc jak sto let!


...hřbitov v Catarina Jelikož je ještě hromada času, měním plán a zítřejší cestu na sopku číslo dva, Mombacho, chci dát dnes. Máme v nohách sice Masayu, ale udělalo se krásně a nám se nechce do města. Navíc tím ušetříme zítřek a ten můžeme prozevlovat…


...vstup do Mombacho Volcano Přímý bus z Masayaa do Mombacha nejede, ale dostanete se tam. Je to s jedním přestupem,  stačí se pořád ptát. Z Catarina, kde jsme teď my, se tam dá dostat za 7 Kč bez přestupu. Vystupujeme na rozpálené silnici a jdeme podle google map. Odchytí nás taxik a za 100 cordob (70 Kč) nás hodí ke dveřím parku Mombacho. Na vrchol vulkánu se dá dostat buď svým autem s podmínkou, že má 4x4 nebo jejich transitem. Ten stojí neuvěřitelných 20 $ za osobu!! Na Nikaraguu mazec! Na druhou stranu, na tomhle se nedá ušetřit, takže nad tím zbytečně víc nepřemýšlím a platím. K této ceně za transport pak ještě zaplatíte 2 $ za vstup - kráterovou stezku. Je tam ještě jedna stezka, ale ta je nejen dražší, taky delší, ale je zde i nutnost vzít si průvodce. Jinak ty transity na vrcholek jsou za celej den jen 4! Poslední je ve 14:30 a ten jsme naštěstí chytli! A nečekaně - jsme zde opět jediní! Neskočíme na korbu náklaďáku, který nás 30 minut veze na vrchol kráteru. Cesta masakr. Stoupání 40 stupňů, mám pocit, že jedeme kolmo hore. Auto dost často zastaví a já mám pocit, že už se nerozjede. Ale jo. Užívám si masáže zad o sedadla na korbě a kochám se tim, jak se ráz krajiny mění. Najednou je chladněji, vlhko a kolem vše zelené. Nádherně zelené! Vstupujeme na vrcholku, žízeň jak hrom a vše zavřené. Naštěstí nám místní strážci dovolí napít se z jejich barelů. Ukážou nám kudy jít a my jdem. Je tu krásně. Vyhlídka na Granadu a jezera se sopkami je fajn, deštný prales taky hezkej relax, ale budu upřímná… vedle Masaya je tohle trošku nuda. Možná ty pochvalné recenze píší lidé z měst, kde přírodu nemají na dosah, ale pro někoho, kdo má za chalupou pole a pár metrů od toho Chlumy a les… normální lesní procházka. Jen ten les má jiné stromy než náš bořitovskej. Jako hezký, ale nic extra. Zvířátka nula, dokonce ani HAD žádnej (mohla jsem mít žabky!). Ta cena k tomu všemu. Je fajn si říct "stála jsem na dalším vulkánu", ale o tohle mi nejde. Já hledám místa, která berou dech. A tady se to bohužel nestalo ani náhodou. Teda vlastně na chvilku ano….u placení vstupného.

...Mombacho Volcano

Moje subjektivní recenze: MASAYA rozhodně ANO, Mombacho si klidně nechte ujít.

Díky tomu, že jsme byli poslední "skupina" v tento den, správci nás hodili dolů svým džípem a ten předraženej transit už kvůli nám nevyjel. Ještě bych zmínila to, že sem jistojistě místní nejezdí. V celém parku neleží na zemi ani jediná pet lahev, plast, papír, igelit. Prostě  evropský pořádek, což je zase krásné a tady vás to opravdu udeří do tváře…

...vyhlídka Mombacho Volcano

Den 5 - APOYO LAGOON, VOLCANO MASAYA v noci, GRANADA


I dnešek začal v rozpálené Granadě. Protože jsme včera zvládli dva vulkány za jeden den, dnešek byl pro nás dnem odpočinkovým. Což v prvé řadě znamená snídani v ubytování, ne v poklusu na cestě. Byl to úžasný rituál. Výborná vaječná omeleta, kterou nám nachystal náš bytnej, k tomu hrnek čerstvého džusu a skvělá káva. No a hlavně klid a žádný spěch.  Po snídani jsme udělali ještě jednu procházku městem, kde opět nesměl chybět místní trh. I podruhé byl naprosto fascinující. Opět jsme se nemohli vynadívat na všechny ty pytlíky plné zeleniny po pár kouscích. Taky na všechny barvičky a barvy, vůně a chutě. Líbilo se mi, jak bylo tržiště rozdělené do sektorů. V jedné části byli ryby, v další maso, v další oblečení a spotřební zboží a v té největší – zde byla hromada ovoce a zeleniny. Tuhle část mám vůbec ze všeho nejraději. No a mezi tím vším mumrajem místní lidé a místní psi. Ti mě nejvíc fascinovali právě u masa a ryb. Jak čekali na kdejaký odhozený kousek na zem, přitom byli natolik disciplinovaní, že si nedovolili nic ukrást přímo z pultu. Pohled na maso a sýry v tropickém počasí, při teplotách atakujících 40°C, jenom tak volně položené na špinavém dřevěném stole… odhánění much prodavačkou a občas i opravdu nechutný smrad… To je vážně masakr. Kor když si člověk uvědomí všechny normy u nás. Tady mají místní lidé imunitu asi trošku někde jinde. Musím říct, že když jsem viděla právě sýry, na které praží sluníčko celý den, už jsem si tu nebyla schopna sýr v žádném jídle dát.

...tržnice v Granadě

Z tržnice jsme šli opět ke katedrále a po cestě jsme mimo jiné viděli řadu pouličních opraven bot. Vzhledem k tomu, že se mi mé jediné tenisky včera rozpadly napadrť, napadlo mě vyzkoušet jejich ševcovské schopnosti. Za 100 cordob, tedy 70 korun, mi opravili obě, a to nejen lepidlem, jak jsem čekala, ale dokonale je celé obšili. Skvělá práce!  Toto hodnocení nemění ani fakt, že mi z “třicet osmiček” udělali kecky č. 37.. U katedrály během čekání na opravu bot dáváme konečně místní jídlo, a to ve všudypřítomné jídelně zvané Comodor. Za 70 Kč máme obrovský talíř pro dvě osoby. Je zde rýže, zeleninový salát, kuřecí maso… Je toho moc a je to skvělý. Vedle nás jsou ve fontánce živé želvy. Je jich plné jezírko. Radost pohledět! Sedíme ve stínu pod stromy a kocháme se posledními výhledy na katedrálu, nádhernou stavbu. Koukám na ni a myslím na to, že až ji příště uvidím, bude to někde na obrázku nebo v televizi. No až se to stane, vzpomenu si přesně na tento den. Přesně na tuto chvíli.


Nasedáme na autobus a míříme směrem ke včerejší sopce Masaya. Vystupujeme asi o 10 kilometrů dříve, u odbočky na Masaya lagoon. Cesta autobusem trvala necelou hodinu a stojí zhruba 20 Kč na osobu. Bohužel zjišťujeme, že k tomuto jezeru se nejsme schopni dostat. Je obklopeno lesy a docela nehostinným terénem.

...Masaya Lagoon

Sedáme tedy na autobus a jedeme k druhému, již vyhlášenému jezeru - Apoyo Lagoon.


...Apoyo Lagoon

Vystupujeme dle pokynů a vydáváme se na cestu podle směrovek. Vypadá to, že to nebude víc jak kilometr. Opak je ale pravdou. Vydali jsme se na zhruba 8 kilometrový pochod. V tom největším vedru, bez jediného kousku stínu, bez vody. Určitě taky znáte ten pocit, kdy už máte za sebou úmornou část cesty, tak dlouhou a tak náročnou, že i když klejete nad každým dalším krokem vpřed, zároveň víte, že zpátky už to nejde. Přesně tenhle pocit jsme měli. Dobrých 6 kilometrů. Přece jenom ale svitla naděje, že k vodě tento den opravdu dojdeme. Začali jsme vidět reálné směrovky k hotelům. Hodně nemilé bylo překvapení, že vstup k jezeru byl pouze přes hotelové recepce a v každé vybírali 7 $ denní taxu. Bez zaplacení vás nepustili. Odmítla jsem tyto peníze dát. Už z principu. Byla jsem přesvědčena, že vždy musí být nějaký přístup i pro místní. V každém hotelu nám samozřejmě tvrdili, že se tam jinak dostat nedá. No ušli jsme celý další kilometr a opravdu jsme místní pláž našli. Byla to skvělá odměna a musím říct, že osazenstvo složené z místních dětí a dospěláků, taky psa, co si nás hned adoptoval, bylo pro mě mnohem příjemnější společností, než hoteloví hosté.



Užívala jsem si pohledu na to, jak zde lidé tráví volný čas. Pozadí sopky a vyhlídka na jezero braly dech! Apoyo laguna je rozhodně místo, které stojí za vidění. A taky za vykoupání. Kor po těch kilometrech horké chůze! Zpátky jsme si vzali taxíka. Ještě na pláži jsme zjistili od místních cenu, za kterou se nechávají vozit oni. Bylo to 40 cordob. Taxikář na nás zkoušel 15 $. Odmítla jsem se s ním dohadovat s tím, že mu víc jak 100 cordob (70 Kč) nedám. Svezl nás.

Vyhodil nás v centru Masaye, kde jsme se ještě chvilku motali, než jsme nasedli na správný autobus zpátky k vulkánu. Ano, přesně k tomu vulkánu, kde jsme byli včera. Důvodem dnešního návratu je jediná věc – vidět tento aktivní vulkán v noci, kdy má být údajně vidět magma uvnitř kráteru. Je to čistě turistická záležitost - podívaná, která se jen tak nevidí, za kterou však již turisticky zaplatíte. Už není vstupné 3 $, ale 10. Bylo fajn, že jsme zde byli přes den, takže jsme se zde orientovali. Byla jsem dost v šoku z toho, jaký je noční prohlídka kontrast oproti tomu, když jsme zde byli za bílého dne. To jsme zde byli takřka samotní. Teď?



Jeden jeep a dodávka za druhým, ohromná řada aut. Jeden turista vedle druhého. Mám pocit, že se sem sjeli všechny bílé tváře, které v tento den zrovna v Nikaraguy pobývali. I přesto, že cítím komerci na každém kroku, tenhle zážitek rozhodně doporučuji všem. Asi silnější a hezčí, kor s ohledem na cenu, byl denní trek kolem sopky a pohled do dna vulkánu. Nicméně i tato noční tour má svoje kouzlo. Ještě nikdy jsem horkou lávu na dně vulkánu neviděla a musím říct, že to bylo vážně něco! Je to samozřejmě JEN pohled dolů, který vám bere dech asi 10 minut a poté nasednete zpátky do dodávky a jedete dolů pod vulkán k bráně parku. Toť vše. Jenže na druhou stranu - kde tohle uvidíte?! Vidět tu rudou hmotu uprostřed tmy je něco naprosto jedinečného a nezapomenutelného. Uvědomíte si, že opravdu stojíte u aktivního kráteru… Tohle se nedá moc popsat, to se musí opravdu zažít. Hledíte na tu žhnoucí hmotu a v hlavě vám zní jediné - páni!! Tohle je zázrak!! Taky tady pochopíte, proč se této adopce říká “ústa pekla”...

...Masaya Volcano - night tour

Sedáme zpátky do dodávky spolu s dalšími našimi spolucestujícími a míříme zpátky k silnici. Zde v podstatě během minuty chytáme autobus zpátky do Granady. Tahle jízda bude asi nejvíc nezapomenutelnou jízdu celé Nikaraguy. Takhle nařezaný autobus jsme tady ještě nezažili, a to mám pocit, že jinými ani nejezdíme. Samozřejmě jsme stáli. Jednou nohou na zemi a druhou na noze někoho jiného… stejně tak to bylo s rukama. Jedna ruka se držela rádoby pevného předmětu v autobusu, druhá někoho cizího. Jakékoli přibrždění hejblo celou posádkou autobusu. Byl to opravdu úžasný zážitek. Hrnuli jsme snad 100 kilometrovou rychlostí, všude absolutní tma. Když si k tomu člověk připočítá všechny cyklisty a dobytek na silnici, docela adrenalinový zážitek. A narozdíl od zip line a podobných jiných - za Kačku!

Tenhle den měl být odpočinkový, takové "lážo plážo" za to, že jsme včera zvládli dva vulkány za den. Úplně přesně to teda nevyšlo… Nachozeno máme téměř 30 000 kroků… (no jak já slíbím odpočinek, dopadne to přesně takhle..). A to je štěstí, že ten krokoměr nehodnotí terén..



Den 6 - 8: ISLA OMETEPE


Od příletu má můj parťák lehce oteklou levou nohu. Trošku mě to děsí, protože měl před rokem trombózu žil. Ta mu vznikla následkem dlouhého letu a rozjela se až do oboustranné plicní embolie. To, když mladej člověk skončí ze dne na den na jednotce intenzivní péče pod monitory, je něco, co se nedá zapomenout a kdykoli se objeví podobný příznak, docela vás to rozhodí. Dnes mi přijde, že u něj vidím i lehkou dušnost. On ji popírá, ale já klidná nejsem. Před rokem mu diagnostikovali laidenskou mutaci, což je sklon právě k trombóze a embolii. Léčí se v hematologické ambulanci, kde byl na tento let a cestu zabezpečen speciálními léky. Sedím u zpráv z domova a vnímám, jak se korona situace mění, graduje každou hodinu. Do toho vedle mě člověk, který není úplně ready a do odletu domů mu musí otok nohy ustoupit a zlepšit se dech. Je jasný, že to nejdůležitější v tuhle chvíli je klid. Jeho klid ovlivňuje jediná věc - můj klid. Takže i když uvnitř sebe začínám panikařit, musím se tvářit, že mám vše pod kontrolou. A přesvědčivě tvářit. Takže přepočítám tablety do odletu domů a uklidní mě, že jich mám malou rezervu navíc. Rozhodla jsem se v tuto chvíli itinerář cesty upravit, a to na odpočinkový level. Abych nebudila paniku, začnu kulhat. Jelikož mám kolena v háji a občas selžu, není to nic nápadného. A když kulhám já, je samozřejmé, že se musí cesta změnit. Nic k divení, nic k prohlubování stresu. Dále musím zajistit klid informační. Jelikož jsou zprávy z domu každý den víc a víc stresující a my je samozřejmě čteme kdykoli je možnost, je potřeba je trochu utlumit. Datovou SIM máme jen jednu, a to v mém telefonu. Na ni je můj parťák připojen přes hotspot. Jelikož tomu moc nerozumí, vypínám mu hotspot a každé další ubytování již hledám s kritériem “bez wifi”. Cestovat již budeme jenom v brzkých ranních hodinách, a to pomalu směr letiště. Stahovací punčochy není problém zajistit.

...odpočinek na Isla Ometepe

Z Granady do Ometepe jezdí autobus pětkrát denně. První jede v 5:45 hodin, další okolo 9 hodiny, pak kolem poledne a poslední okolo druhé hodiny odpoledne. Rozhodli jsme se, že přesun k ostrovu dáme co nejdříve ráno, dokud se dá ještě cestovat autobusem a není takové vedro. Jinými slovy – budíček ve 4:30 a v 5:45 opravdu stojíme na autobusové zastávce, odkud náš autobus na minutu přesně startuje. Jsme rádi, že jsme chytli poslední dvě místa. O pár metrů dál, kde autobus také zastavuje, lidé nastupují a stojí. Stojí až do Rivas, tedy 2 hod. jízdy. Včera nám místní naháněči řekli, že cena za cestu je 100 cordob, tedy 70 Kč na osobu + polovina této částky za zavazadlo. Dnes jsme nastoupili, já nachystanou přesnou částku, nicméně můj spolucestující, místňák, mě upozornil, ať polovinu peněz schovám. Jinými slovy – cena je opět jiná. Batohy máme hozené nad hlavou. Žádný poplatek se ale za zavazadla nevybírá. A cena je místo 100 cordob jen 50 na osobu. Takže za 30 kaček až do Rivas. Vystupujeme v Rivas a jdeme do přístavu. Bereme zhruba za 40 Kč taxi, vedro je úmorné a cena není tak hrozná. Navíc je to kus cesty. V přístavu kupujeme tiket na ferry, 50 córdob na osobu. Také je nutné zaplatit turistickou taxu, která je 1 $ na osobu. Platíte ji pokaždé, když jedete na ostrov Ometepe. Nasedáme na trajekt a za zhruba hodinku plavby připlouváme k ostrovu. Pohled už z lodi je neuvěřitelný. Vidíme sopku Concepcion zahalenou v mracích a ponořenou ve vodní ploše a vedle ní sopku Mederes. Nádhera na pohled, kor takhle z lodi. Mraky nad sopkou se honí a dělají různé scenérie. Kdo rád fotí, v podstatě celou cestu by mohl držet foťák v ruce. Ono to ale úplně nejde, vlny jsou brutální!



Vystupujeme v přístavišti a stejně jako v Asi, i tady mají místní naháněči plavební řád v malíčku. Okamžitě se na nás sesypou jak supi. Nabízejí všechno – od ubytování až po půjčení motorky. Skútr jsme tady měli v plánu, takže ihned jednu nabídku přijímáme. Cena je zde jednotná, a to 20 $ za den. Resp za 24 hodin. Pod tuto částku zde skútr neseženete. Holt není to Asie… Ale i tak se to na tři dny dá. Pro nás je to rozhodně zpestření cesty, méně chození a tudíž více odpočinku a zase trošku návrat k tomu, na co jsme zvyklí. Tedy hlavně na osobní svobodu a ten pocit, který člověk má v sedle motorky. Nevidět jen turistickou mapu a body, kam vás dopraví autobus, ale objet celý ostrov a nakouknout v podstatě do každé kuchyně až skoro na talíř. Půjčujeme motorku, což je samo o sobě obrovský zážitek. Není to taková pohoda jako v Asii. Platí se zde dokonce i depozit, a to 100 $. Doufám, že nám ty peníze po 3 dnech opravdu vrátí. Pro jistotu si motorku – tak trošku vrak – fotím a natáčím ze všech stran. Těch škrábanců je na ní opravdu nespočet! Pojištění je v ceně, ale po chvíli zjistíme, že je v podstatě nulové. Jediné, co řeší v půjčovně, je závada na motoru. Jakákoliv jiná patálie včetně píchlé pneumatiky je zcela na vás. To opravdu potěší. První motorku, kde jsem si dala záležet s natáčením videa a každého škrábance, nakonec měníme. Má píchlé kolo. Druhá motorka v řadě má taktéž píchlé kolo, 3. má zase problém s brzdou. Ten je naštěstí v silách místňáků opravit. Takže půjčujeme 3. motorku a zhruba po hodině opravdu vyrážíme pryč. Bydlíme necelé dva kilometry od tohoto městečka, kde je i přístav. Je to ideální strategická poloha, pokud sem kdokoliv pojede. Jednak proto, že jsou zde restaurace, benzinka, ale hlavně jediný supermarket na celém ostrově. Jmenuje se Pali, má otevřeno od 8 do 20 každý den, dá se zde platit platební kartou a je levný. Zboží je opatřeno cedulkami s cenou, což je také vždy velké plus. No a hlavně – obchod je klimatizovaný a mají zde levný rum!


Naše ubytování je odbočka z hlavní cesty do jakési zahrady. Zprvu to vůbec nevypadá nějak vábně. Ovšem jak už padlo několikrát – zdání obvykle klame a ne vždy se vyplatí soudit knihu podle obalu. Přijíždíme na statek, a to doslova. Jsou zde jak pokoje, tak i společné zázemí, všechno pod dřevěnou pergolou. Zahrada je nádherná, plná citrusových plodů, vše plně k dispozici. Přestože je tento statek opravdu rozlehlý, jsou zde jenom 3 pokoje a majitel se nesnaží o žádný velký byznys. Je vidět, že si to svoje správcovství budovy spíš užívá na důchod. O všechny svoje ubytované se stará jako o vlastní a ta péče je cítit na každém kroku. Hned na první moment se zde cítíme dobře. Rozhodně to není žádný luxus, zvolila jsem v podstatě to nejlevnější z nejlevnějších. Nicméně hodnocení bylo na bookingu vysoké a já už chápu proč. Tohle místo nejde nemilovat. Jinak pokoje jsou obrovský, koupelna jako obývák. Všechny hygienické potřeby zdarma, společná kuchyň s lednicí, denní úklid. Co víc si přát? Přece jenom tu ale něco navíc je. Je to horní patro, podesta – chill zóna. Jsou zde všudypřítomné houpací sítě a vyhlídka snů! Přes deštný prales až na sopku. Nádhera! Kor když se během hodiny změní desetkrát počasí! Chvíli zde svítí sluníčko a chvíli se spustí obrovský liják. To, co to dělá s krajinou, přírodou a vůbec vyhlídkou na tu sopku, to je něco naprosto neuvěřitelného. Ležíte na této verandě v houpací síti, srkáte domácí daiquiri a koukáte se na tu nádheru. Tohle je prostě dokonalý svět. Druhou přidanou hodnotu tohoto místa jsou dva místní psi. Ani ne tak ti psi, jako jejich 5 neuvěřitelně nádherných štěňat! Moje okamžitá droga! Tohle místo jsem si zamilovala se vším všudy! No a cena? 7,5 $ na osobu a noc. Ihned po příjezdu nás tady navíc vítá čeština. Vlastně né čeština, ale slovenština. Přesto to zde zní jako rodný jazyk. Vítá nás tady Petr z SK. 


Během chvilky nás zde uvede ještě do větší pohody, než ubytování samo. Je to strašný pohodář a umí tu auru krásně přenášet. Jednak nás tady se vším seznámí a řekne nám i věci, které bychom bez angličtiny těžko pokryli, také nás zde ale uklidní stran situace ve světě. Resp. kauzy coronavirus. Právě zde se totiž později dozvídáme informace, že jsou zavřené hranice České republiky a že náš návrat domů bude možná ohrožen. To, že cestou zpátky zřejmě zvládneme přeletět z Kostariky do Mexika, kde máme mezipřistání, je asi jisté. Ovšem odlety z Mexika domů už tolik ne. No a právě Petr nás zde uklidní v tom, že Mexiko, jedna z nejvíc nebezpečných zemí světa, v případě nutnosti zvládneme hravě. Taky v tom, že je tam levno a zdravotní péče v případě nutnosti na dobré úrovni. 


ISLA DE OMETEPE je po Granadě druhé nejznámější místo Nicaraguy. Jedná se o ostrov, který se nachází na jezeře Nicaragua. Co je zde zajímavé a zvláštní je fakt, že se jedná o malý ostrůvek, na kterém jsou hned dvě sopky. Sopka Concepcion a sopka Maderas. 


...nejkrásnější místo ostrova s vyhlídkou na obě sopky - Concepcion a Maderas


Sopka Concepcion je více navštěvovaná, protože je majestátnější než vedlejší Maderas. Na sopku je možné udělat túru, kde trasa zabere asi 12 hodin. Lze však jít pouze s průvodcem. Původně jsem jednodenní trek měla v plánu, ale s ohledem na zdravotní stav  - musí stačit pohled na sopku. I ten je krásný a trek dáme třeba za rok. Na ostrově se nachází i letiště, což je zde na pohled docela úsměvná záležitost v podobě kraťounké dráhy mezi jezerem a sopkou. 


Ostrov má svůj vlastní život a svoji jedinečnou atmosféru. Připomíná mi Asii. Kolem ostrova vede jedna silnice, která se ovšem po pár kilometrech mění v polňačku, a to na obě strany od Myogalpy. Celý ostrov se dá projet za jeden den (samozřejmě s otlačeným a otlučeným zadkem) a současně i navštívit pár zajímavých míst. Většina lidí si zde pronajme skútr jako my a drandí kam chce, což je zde ideální řešení. Busy sice jezdí, ale jen pár za den. Díky skútru se dostanete opravdu až do zmíněné kuchyně místních lidí. Nebo třeba do jejich prádelny, kterou je kámen v jezeře a u něj místní žena po kolena ve vodě a s kostkou mýdla v ruce.


MOYOGALPA je hlavní bránou do Ometepe. Nachází se na západní straně sopky Concepción a je to největší vesnice a obchodní centrum na Isla Ometepe. Je zde méně domorodé obyvatelstvo než na zbytku ostrova, což poznáte po pár kilometrech jízdy od tohoto městečka. Sopka Concepción se tyčí nad Moyogalpou a vytváří tak dramatické (a neustále se měnící) kulisy jedinečné krajiny. Pro cestovatele s omezeným časovým bajetem je Moyogalpa nejlepší základnou. 






Co zažít na Ometepe?


1/ Objet oba ostrůvky dokola. To je asi ten nejvíc zážitek, protože uvidíte úplně jinej svět. Zvířata na silnicích začnou počtem převyšovat skútry, lidé zkoumavě hledí a děti mávají s úsměvem od ucha k uchu. 



2/ Chaco Verde (motýlí farma). Je to zvláštní zážitek stát ve voliéře, kde kolem vás poletuje obrovské množství motýlů. Je zde možnost projít i další plochy, kde procházíte deštným lesem a kolem jezera. Zde je parádní výhled na obě sopky. Nachází se tu i pláž, kde se můžete vykoupat. 


3/ Pláže Santo Domingo. Jsou vyhlášené tím, že je zde nejkrásnější písek, množství restaurací a barů a vůbec je to prý nejlepší relax na celém ostrově. Musím říct, že zde není v podstatě ani noha. Barů minimum. Pláž je hezká a vyhlídka na sopku taky. Dá se k ní sejít zdarma, tedy ne přes místní bary, a chvilku se zde zdržet.


4/ Ojo de Aqua, místní bazén uprostřed zelené zahrady se sladkou vodou a SPA - další chill místečko. Jedná se o přírodní koupaliště s křišťálově čistou vodou, která pramení z podzemní vody v blízkosti sopky Concepcion. Voda je zde studenější oproti jezeru, protože je stále tekoucí. Voda se tu dlouho nezdrží, tak ani není moc času, aby se prohřála. Barva vody opravdu pohladí oči. Nacházejí se zde převlékárny, sociální zázemí a restaurace. Zůstáváme zde asi 2 h a snažíme se užít klidu a ochlazení. Vstupné je 5 $ na osobu, tedy 115 Kč. Na místní poměry asi hodně, každopádně z mého pohledu to za to rozhodně stojí! 


5/ Punta Jesus Maria - to vůbec nejkrásnější místo z celého ostrova. Jedná se o písečný výběžek do laguny, který v laguně připomínající moře opravdu končí. Připomíná mi to White beach z Filipín. Když sem přijdete a dojdete do dvou třetin písečného výběžku, otevřou se před vámi nádherné dva výhledy. Tím prvním je právě pohled na písečný pásek mizící ve vodě, a když se otočíte o 180°, vidíte stejný pásek písku z obou dvou stran lemovaný modrou lagunou, končící deštným lesem, za nimž se tyčí obě dvě sopky – Concepción a Maderas. Tohle je prostě pohled pro Bohy! Toto místo je vyhlášené neuvěřitelným západy slunce. My jsme zde o dvě hodinky dřív, abychom si zde i odpočali a vykoupali se. V tuto chvíli zde není ani noha. Je ještě dlouho před západem slunce, ale i tak je to pohled naprosto fascinující. Tohle místo pro mě bude asi nejkrásnějším místem celé Nikaraguy. Opět se tady v člověku hne starý známý pocit - pocity neuvěřitelného štěstí. 


Vím, že se doma a vůbec ve světě dějí hrozné věci, tak i zde, na místě, které není celosvětovou pandemií zasažené a kde se to v podstatě vůbec neřeší, nejde být imunní a nevnímat situaci. Denně čteme zprávy, komunikujeme s domovem a velice silně v nás narůstá pocit obrovské obavy. Nejenom o nás a o to, že je náš návratu domů v ohrožení, ale hlavně o všechny blízké, rodinu a přátele, které jsme nechali doma. Nikdy jsme nezažili takový pocit bezmocnosti. Pocit, že se z nějaké cesty nemůžeme vrátit. Až nyní. I my si zde připadáme jako v karanténě. I když je rajská, i když jsou kolem nás nádherné vyhlídky, palmy, mango na stromě a tyrkysová laguna připomínající moře. Tohle prostě nejde vypnout. Jsme celou situací konfrontováni live, vše se mění den za dnem a my máme strach každým dnem víc a víc. No a právě toto místo, Punta Jesus Maria, je místem, kde alespoň na malinkatý moment všechno vypínám. Tady je ...boží klid. Klid, který vám okamžitě stoupne do hlavy, vlije se i do krve a ta zaplaví celé vaše tělo. Koukám před sebe na bílý písek mizící v hlubině tyrkysových úvod a pak se otočím na sopky za sebou. Přesto všechno, co se děje, jsem v tuhle chvíli dokonale šťastná. Cítím pocit klidu a bezpečí, což zní pod dvěmi vulkány se zavřenou hranicí ČR až absurdně. Jenže já právě zde cítím i zvláštní pocit jistoty, že to bude dobré. Že to dobře dopadne. Že to všichni zvládneme. Možná bych se měla za tento soukromý pocit štěstí stydět, ale nejde to. Tenhle klid a pocit štěstí - v tuto dobu, teď a tady  - tomuto místu nikdy nezapomenu.


Den 9 - 10: JUAN DEL SUR


Ráno nás čeká poslední probuzení v našem ubytku na Ometepe, rozlučka se všemi adoptovanými štěňaty, taky s majitelem a přesun zpátky na pevninu. Právě ranní rozlučka mi trochu přeházela cestovní plány. Chtěli jsme dát v dalším městě - Juan Del Sur - pouze jednu noc a pak se pomalu přesunout do Kostariky. Náš bytnej, kterej se nás ptal u rozlučky, kam míříme dál, nás ale zarazil. řekl nám, že takto datum přesunu vychází na neděli, a to je zde doprava takřka nulová. Doporučil nám tedy protáhnout si pobyt v dalším cíli o den a přes hranice přejít až v pondělí. Budeme mu věřit. Už tak je podle dostupných zdrojů, s funkční dopravou, naše plánovaná cesta do Kostariky dost krkolomná sama osobě. Čeká nás 9 hod. cestování, a to za předpokladu, že všechno dobře půjde.

.

..Hearth of Isla Ometepe


Cesta trajektem z ostrova zpátky na pevninu byla jedním slovem masakr. Asi jedna z nejhorších, jakou jsem kdy absolvovala. Uprostřed jezera mě na chvíli zachvátila opravdická panika. Tentokrát jsme měli mnohem menší trajekt než při plavbě na ostrov. Nebyl vůbec stabilní, lidí na něm ale bylo dvojnásob, než se zdálo, že se může vlézt. No a vlny byly opravdu divoké. Byla to přesně taková ta hodina, kdy přemýšlíte nad celým svým životem, nad tím, co jste stihli a co ještě ne. Co UŽ ne. Opravdu hnus! Naštěstí jsme se přece jen dokodrcali až ke břehu, a to suchou nohou a obsahem žaludku na svém místě. První kroky i tak míří do restaurace u přístavu, panák rumu je naprostá nezbytnost.



Je opravdu brzo ráno, 8 hod., ještě navíc krásně, tak jdeme na procházku. Jelikož jsme měli na Ometepe po celou dobu motorku, moc jsme toho nenachodili. Chci klidový režim, ale dokud to počasí dovoluje, je fajn se trošku pohnout. Odmítáme tedy taxíky z přístavu do městečka RIVAS. Koukají na nás dost šokovaně, ale nám to nevadí. Dáme zhruba 5 kilometrový pochod a okolo 10. hodiny stojíme na autobusáku v Rivas. Cesta autobusem z Rivas je hodinový odpočinek za 28 Kč. Tato cesta vede přes vnitrozemí Kostariky, přes její nejužší část. Je až neuvěřitelné, že jsme za pouhou hodinu jízdy opět u Pacifiku.


...Rivas


Vystupujeme v centru a jdeme se ubytovat. Stačí dojít na verandu a vidím nejkrásnější houpací síť, jakou jsem kdy viděla. Bílou, háčkovanou, s nápisem Nikaragua. No a i když to ubytko není žádná sláva, při pohledu na tu síť vím, že se tady budu cítit dobře…



Po ubytování se a nezbytné sprše vyrážíme na pláž. Toto místo je údajně nejvyhlášenější letovisko celé Nikaraguy. Nevím, zda s tím má něco společného virus, ale turistů je zde opravdu malinko. V našem ubytování je teda plno, ale ve městě a na pláži jsou pouze místní lidé… O to je to hezčí, autentičtější.


...Juan Del Sur Je zde neskutečně široká písečná pláž, naprosto prázdná a bez lidí. Jen pár místních - rodiny s dětmi, zamilované páry. Je vidět, že si užívají den volna…



Podél pláže projdeme až pod kopec, na kterém je vyhlášená socha Ježíše. Vůbec netušíme, jakej je to krpál. Slunce pere jak ďas, to ale nebrání v tom, abychom k němu dnes nedošli. Vydáváme se na pochod a já musím po chvíli uznat, že jsem v životě prudčí kopec nešla. Chvílemi jsem skoro lezla po 4, tak obrovský byl sklon. Neštěstí i když je ten kopec prudký, není dlouhý. Dalo se to ujít. Resp. když jsem to zvládla já, tak to zvládne každý.



Odměnou je ta nejkrásnější vyhlídka, jakou si lze představit. Na celý záliv, písečnou pláž a 50 odstínů tyrkysova, které do ní v pravidelných bílých vlnách naráží… Pohled pro Bohy a k tomu za zády obrovská bílá socha Ježíše.



I dneska mám obrovský pocit vnitřní radostí. Tohle je totiž přesně to místo, kde když stojíte, víte, že i kdyby už nebylo žádné zítra, stálo to za to! Je to přesně to místo, o kterém kdykoli budete v budoucnu mluvit, vždy se přenesete přesně do tohoto momentu. Bude to za rok, možná za 5 let… Budu někde doma, na zahradě nebo sedět u krbu, možná někde jinde ve světě a vzpomenu si na vyhlídku pod Ježíšem… Zavřu oči a vybavím si každý detail, který teď do sebe nasávám jak jen to jde. Tohle na cestování miluju ze všeho nejvíc. Nejenom dechberoucí vyhlídky, ale taky všechny zvuky, vítr ve vlasech, vůni Pacifiku smíchanou s vůní nakouslého banánu v mé ruce… Všechno toto si v sobě ukládám a všechno toto si později vybavuji. Do nejmenšího detailu. Do chuti sladkého měkkého banánu rozplývajícího se v mojí úžasem pootevřené puse při pohledu na Pacifik pode mnou..


...Ježíš Juan Del Sur


Večerní Město.. Procházka večerním městem je něco, na co budu dlouho vzpomínat. Hlavně na to neuvěřitelné teplo, díky němuž můžete i kolem půlnoci chodit v žabkách a tílku a je vám fajn. Samozřejmě spíše v těch osvětlených ulicích a větších. Do zapadlejších bych nikomu moc cestu nedoporučila. I tak na mě ale město působilo klidně a mile. Procházkou barevným městem dojít s kelímkem domácí daiquiri na pláž a tam poslouchat šumění vln, které v té tmě přes dlouhou písečnou pláž sice nevidíte, ale slyšíte... nádhera.




POČET UJETÝCH KM VEŘEJNOU DOPRAVOU - NIKARAGUA - 11 DNÍ:


Nikaragua:  1 301 km

  =  2 081 Kč (vstupní a výstupní poplatky mezi zeměmi v obou směrech,  všechny autobusy, trajekt, půjčení motorky 3 dny + palivo)


ROZPOČET NIKARAGUA /KOSTARIKA/ 1 osoba/ 11 dní:


  • 12 000 Kč letenky Mnichov - San Jose - Mnichov/ 1 os

  • 125 Kč vízum ETA/ 1 os

  • 550 Kč cesta na letiště do Mnichova/ 1 os

  • 670 Kč odletová taxa z Kostariky/ 1 os

  • 7 123 Kč NIKARAGUA: 11 dní/10 nocí - 1 osoba:


- 2 081 Kč DOPRAVA: vstupní a výstupní poplatky mezi zeměmi v obou směrech,všechny autobusy, trajekt, půjčení motorky 3 dny + palivo 

- 2 179 Kč STRAVA: jídlo v comedorech, nákupy v sámoškách, voda, rum,...vše

- 1 283 Kč OSTATNÍ: vstupy na atrakce (Mombacho, Masaya 2, Ježíš, katedrála, laguna, houpací síť), oprava bot, SIM a data

- 1 580 Kč UBYTOVÁNÍ: střední kategorie (1 os.)



ZÁVĚREM


Nikaragua pro mě neměla tradiční závěr, protože odjezd z této země nebyl domů, ale "zlomením cesty v půli". Po 11 dnech v Nikaragui jsme se přesunuli do sousední Kostariky, kde jsme původně chtěli nasát kontrast těchto dvou zemí.... No, už teď můžu říct, že můj itinerář, tak pracně nachystaný a "vytůněný", naznal po přechodu hranic naprosto jiný směr. Více v cestopise KOSTARIKA za KAČKU a navazujícím GRÓNSKO za KAČKU.


Po každé cestě si ale svým subjektivním okem danou zemi zhodnotím a někam zařadím... Téměř vždy si na každé zemi najdu hromadu krásného, jedinečného, protože na každé cestě zažiji chvíle, které mi berou dech a slova. Jen vyjímečně ale řeknu, že se na dané místo zase vrátím. Důvodem je to, že svět je velký a můj život krátký na to, abych se někam vracela. Důvodem je to, že před sebou mám obrovskou výkladní skříň luxusně vypadajících "zákusků", které jsem ještě nikdy neochutnala a všechny mě lákají... Jenže já stojím před tou zákuskovou výlohou a mám dva mantinely. Prvním je štíhlá linie, o kterou se celoživotně snažím a druhou peníze, protože každej "zákusek" něco stojí. A tak si pečlivě vybírám, někdy koupím levnýho zajíce v pytli a někdy vysněný dezert - podle momentální nálady, chuti a dostupnosti prostředků. A taky "mlsám" jen tolik, co mi "pohled do zrcadla" dovolí. Proto si nekupuji dvakrát stejný zákusek...

Každopádně dezert jménem NIKARAGUA jsem ochutnala jednou a vím, že ne naposledy. Tahle země mě naprosto dostala.. Neskuteční lidé, ochota a vstřícnost, která mě někdy až zarazila... Nádherná krajina, koloniální městečka a sopky na konci uliček.... Jízda místními chicken busy, která strčila do kapsy i Srílanku... Pohled na dno aktivní sopky ve dne i v noci, kde horká rudá láva líně bublala takřka na dosah a já si uvědomila, jakou sílu tahle země má. Pět štěňat na ostrově Ometepe v houpací síti s výhledem na další sopku přes skleničku oroseného daiquiri a zahradu plnou citrusů... Písečný výběžek do jezera a za zády dvě obrovské sopky ostrova Ometepe nebo vyhlídka ze střechy katedrály v Granadě. Moje "mujer bonita" a kopa dalších vrásčitých a chudých tváří této země, přitom vrásky na jejich tváři hlavně od úsměvů... Perfect Wold. I teď, v době koronavirové se nad titulky o tom, že v Nikaragui pandemie není, neexistuje, hraje se tam fotbalová liga a lidi fungují jakoby nic, usmívám. Usmívám se proto, protože vím, že i tam ten úsměv místní lidé neztratili z tváře ani na minutu. Že můj skvělej bytnej z Ometepe i dnes sedí ve svém křesle, pod nohama se mu pletou jeho psi, které nevědomky hladí nohou, srká rum a kouká s přimhouřeným okem do dáli v naprostém klidu. Nikaragua je prostě jinej svět a já měla neskutečné štěstí, že jsem to mohla vidět, vnímat, prožít a odnést si od tama do světa hrůzy, paniky, strachu a zastrašování kus nikaraguiského slunce a klidu v duši i v srdci. 


...Nikaragua za zády, Kostarika před námi...

104 zobrazení