Tyrkysové moře a černá kaldera obsypaná bílými domky jak vánoční stromek těmi nejkrásnějšími ozdobami, víno ze sopečné půdy sladké jak med a VINOBRANÍ k tomu všemu! Modrobíla dokonalost. Santorini, moje tradice a luxusní srdcovka za KAČKU.
TERMÍN:
15. - 18.8.2020
PROČ SANTORINI POTŘETÍ?
Protože když jsem zde stála loni “podruhé”, měla jsem pocit, jako bych byla doma a v hlavě jediná myšlenka: za rok se sem chci vrátit zase a vůbec - tady chci zestárnout! Vzpomínám si i o pár měsíců později na čekání na repatriační let v Kostarice a další intenzivní myšlenku: letos to Santorini asi nevyjde..
Jenže naděje umírá poslední a nic není nakonec tak černé, jak to mnohdy z kraje vypadá. I ta pitomá covidová doba se nakonec prolomila a ještě mi přihrála do cesty tu nejlevnější možnou letenku. Protože letět na Santorini za 800 Kč, to už fakt levněji nejde.
Dalším důvodem (krom slibu sama sobě a levné letenky) byl můj bulharský kamarád, který hraje nad vyhlídkou v Oia na harmoniku. Jeho tvář, kterou jsem tam už dvakrát po sobě potkala, je pro mě synonymem ostrova Santorini a já chci vědět, zda tam pořád sedí, usmívá se, hraje a posazuje si český holky na svůj bulharský klín…
SANTORINI
Troška “opáčka” - Santorini není jeden ostrov, ale souostroví. Skládá se celkem ze tří ostrovů. Toto souostroví byl kdysi jeden velký ostrov, rozčlenil se až výbuchem sopky. Po sopečné erupci zůstaly z původního ostrova jen obvodové části. Střed ostrova je v podstatě sopečná díra a celý ostrov je tvořen ze sopečných kamenů, jejichž barva je od černé, červené přes žlutou až po bílou. Obyvatelé ostrova si z těchto kamenů budovali obydlí ve skalách, díky čemuž je Santorini jediná obydlená kaldera na světě. No a hlavně – hodně lidí věří, že Santorini je legendární bájná Atlantida..
LETENKY NA SANTORINI
Letenky mám nyní (poprvé) od Wizzair, a to za cenu 29,9 € (810 Kč) zpáteční letenka. Odlet v sobotu z Vídně, návrat v úterý, tedy 4 dny a 3 noci. Za stejnou cenu šlo koupit i na týden, ale to je na třetí trip na tak malinkatý ostrov zbytečně dlouho.
UBYTOVÁNÍ NA SANTORINI
Z ubytování jsem měla docela strach, protože mé dvě předešlé zkušenosti byly jednoznačné – pokud se letí mimo sezónu, tedy třeba v dubnu, a ještě se ubytování zamluví alespoň 2-3 měsíce dopředu, jsou ceny naprosto skvělé (7 nocí pro jednu osobu bez problémů okolo 2 500 Kč). Pokud se letí v sezóně a nedejbože se ubytování zamlouvá na poslední chvíli, lze takovou částku počítat jako nejnižší možnou klidně i na pokoj a jednu noc. No a já si letenku kupovala před měsícem, na samotném začátku letní sezóny..
Ubytování jsem díky stávající situaci řešila opravdu na poslední chvíli, protože jsem nevěděla, jaký semafor se na které straně zase rozsvítí a zda se má cesta vůbec zrealizuje. Ani nemluvě o tom, že zrovna Wizzair většinu mých letů mění nebo ruší jak na běžícím pásu..
Jelikož jsme měli přílet v pozdních večerních hodinách, kdy už s největší pravděpodobností nestihneme poslední autobus, volila jsem první nejen ubytování nejlevnější možné, také ubytování v Perisse, kde to znám, ale hlavně takové, které nabízí letištní transfer. I když jsme jej nakonec nevyužili. Cena ubytování 16 € (460 Kč) na osobu není málo, ale na tuto lokalitu, na celkem slušný komfort a ještě bazén k tomu – paráda. Bydlela jsem zde: Katerina & John's Hotel Trošku zatuchlý smrádek, který se dá na jednu dvě noci zvládnout, ale jinak zde nechybělo vůbec nic - lednice, sklenice na víno, klimatizace, wifi, fén.
Zbylé dvě noci jsem zvolila ubytování ve stejném městě, ale dále od centra a blíže k pláži. Za dvě noci jsem platila 35 € (913 Kč) na osobu. Bydlela jsem zde: Marousi Rooms. Tohle je naprosto dostačující pro všechny, kdo se jdou do ubytka opravdu jen vysprchovat a vyspat. Nic zde nechybí - lednice, fén, dobrá wifi, klimatizace, balkon, sušák na prádlo...a na recepci je to ochota sama. Cokoli potřebujete - třeba talíř a nůž na meloun nebo vytisknutí letenek - ve vteřině máte. Oproti předešlému - čisto, voňavo, žádná zatuchlina ani plíseň. K tomu denní úklid s výměnou ručníků.
Celkem tedy 3 noci za 1 373 Kč/os.
JÍDLO NA SANTORINI
Moje klasicky slabší kapitola, přiznávám. Můžete zde jíst ve stylu dovolené - tedy v nesčetných tavernách a restauracích, kdy se ceny předkrmů pohybují okolo 8 - 10 €, hlavní jídla od 10 € (těstoviny, základ..) do 30 € (steak, ryba) nebo si můžete dát lobstera za 80 €.
Pokud chcete cestovat za Kačku, doporučuji restaurace oželet a stravovat se “v sámošce”. Na ostrově jsou menší i větší obchody - dokonce i Lidl, takže opravdu lze jíst za pár korun. Samozřejmě je pak výhodou volit studia a apartmány, kde je kuchyňka nebo minimálně lednice.
Víno na Santorini mají opravdu výborné, a to místní, ze sopečné půdy. V sámošce narazíte na dřevěné soudky označené Local Wine (mají jak červené tak i bílé), a to za cenu 2,95 € za 1,5 l. Obě varianty jsou skvělé!
Budete-li se tady 4 dny stravovat prostřednictvím vlastního vaření (tedy využívánim místních sámošek), jednou si zde skočíte na jídlo a samozřejmě budete řádně pít víno, nepřekročí vaše náklady na jídlo 300 Kč za den v průměru. Tzn. za 4 dny (v mém případě vlastně jen 3) se vlezete i do tisícovky.
DOPRAVA Z LETIŠTĚ
Pokud přiletíte nízkonákladovkou Wizzair nebo Ryanair, s největší pravděpodobností přistanete mezi 21 hodinou a půlnocí. To je bohužel doba, kdy už autobusy z letiště nejezdí. Poslední autobusy z letiště odjíždí ve 21:10 a ve 22:10 (stíháte s Wizzair a příletem ve 20:50 hodin) a další spoj jede až po 6. hodině ráno. Jen upozorňuji, že bus z letiště jede pouze do hlavního města Fira a odtud musíte dalším spojem do vaší cílové destinace. Pokud si teda nezamluvíte první noc právě ve Fiře. Jestliže bus nestihnete, máte ještě tři možnosti, jak se z letiště dostat:
1/ Tou první je taxi. Tuto možnost vůbec nedoporučuji. Třeba do Perissy, letoviska vzdáleného asi 15 min. jízdy, účtují jednotnou taxu 35 € jízda! Rozhodně s váma taxikáři nebudou o ceně dále diskutovat. To raději nepovezou nikoho.
2/ Druhou možností je domluvit si minimálně na první noc ubytování, které poskytuje letištní transfer. Tento letištní transfer rozhodně nestojí pětatřicet euro, ale maximálně 20. Pokud vás jede 2 a víc - přijatelná částka. Existují ale i ubytování, kde je letištní transfer v ceně, tedy zadarmo. Takže ubytování vybírejte pečlivě 😉
3/ Poslední a dle mě naprosto jedinečná cesta je půjčení skútru hned po příletu, a to s předáním přímo na letišti a vrácením na stejném místě v den odletu. Mě tato varianta na celý náš pobyt a skútr 155 cc vyšla na 54 € pro dvě osoby. V této částce je tedy transfer z/na letiště a kompletní naprosto nezávislá a prima doprava a po ostrově. Budete-li zamlouvat, doporučuji tuto půjčovnu: https://www.marksbikes.net/ v Perisse. Já zde zamlouvala skútr až v den odletu z domu, takže pár hodin před příletem na Santorini a vše bez problémů. Je potřeba zajistit rezervaci kartou, ale nemusí být kreditní! V případě auta (také nabízí) zřejmě ano. Platba při přebrání poté cash.
DOPRAVA PO OSTROVĚ
Po Santorini se můžete dopravovat několika způsoby. Tím nejrozšířenějším a uváděným jako nejlevnější způsob, je autobus. Jezdí do všech větších měst, cena jedné jízdy je od 1 do 2,8 € za jízdu.. Zní to skvěle, ale! Cestování autobusem je obrovský vopruz. Kamkoliv jedete, musíte přes hlavní město Fira, takže se pořád vracíte sem a tam. Výsledek je ten, že vám cestování do pár desítek vzdáleného místa místa sežere skoro půl dne. Pokud navíc pojedete na Santorini v hlavní sezóně, kdy je turistů několikanásobně víc než na jaře, budete to mít ještě horší. Místní autobusy totiž vůbec neposilují, vůbec nereflektují na to, že požadavek je větší a že by měli vypravit více spojů. Pokud v létě necestujete z cílových zastávek, kde se do autobusu většinou vždycky narvete, stane se vám, že čekáte na zastávce třeba hodinu a autobusy tuto zastávku míjí bez zastavení. Nezastaví, protože jsou prostě plný. A vy sedíte a čekáte. Mnohdy na Godota. Ani v mimosezoně to ale není žádný komfort. Jde hlavně o tu ztrátu času, kterou díky cestování autobusem máte. Také se busem dostanete pouze na asi 6 hlavních míst tohoto ostrova. Tedy ne všude. Nejste pány svých cest a svého času.
Dalším způsobem cestování je pronájem dopravního prostředku. Můžete si pronajmout skútr, čtyřkolku nebo auto. Při půjčení auta potřebujete kreditku, kde vám zablokují depozit. U skútru ani čtyřkolky nic podobného není třeba. Jen řidičák. Stran cen - v sezóně jsme za jeden den pronájmu čtyřkolky platili 45 €. Loni na jaře za 6 dní skútru celkem 75 €. To je opravdu rozdíl. Za 75 €, tedy 37 € na osobu, jsme měli skútr k dispozici v podstatě po celou dobu pobytu. Osobně nejvíc doporučuji skútr, protože i s letní cenou je to pro dvě osoby nakonec levnější než jízdenky autobusu. Jedete-li kamkoli, platíte cestu do Firy a z Firy na další místo, totéž zpátky. Jste na 8 - 10 € za osobu a jeden cíl. Když to vynásobím dvěma lidmi, je to 20 € a pořád jedno místo! Pokud dáte v sezoně za skútr 54 € za tři dny, zvládnete za v pohodě projet všechny turisticky zajímavá místa a zajet si na nákup klidně do jediného Lidlu na ostrově Jste pány svých cest, pány svého času, jezdíte si jak chcete a dostanete se na nejodlehlejší a turisticky nepolíbená místa tohoto ostrova. Pokud vás pojede víc, nebo se bojíte dopravních prostředků jako je skútr či čtyřkolka, auto si zde na 5 až 6 dní v mimosezóně půjčíte za 110 €. Pokud pojedete 4 a vydělíte to, jste také na super ceně.
Benzín je zde rozhodně dražší než u nás v České republice. Litr benzínu stojí od 1,85 do 2 €. Každopádně skútr má spotřebu miminimální. My jsme za tři dny intenzivního ježdění projeli 12 €.
ITINERÁŘ:
DEN 1, sobota 15/8/2020: VÍDEŇ - SANTORINI - PERISSA
VÍDEŇ:
Odlet máme z Vídně až v 17.25 hodin a na letiště jedeme autem. Byla by škoda tento den nevyužít na maximum. Původně jsem teda plánovala rozšíření své plavkové kolekce v obchodním centru Primark, ale zjistila jsem, že je zde v sobotu a v neděli zavřeno. Musím říct, že mi to udělalo docela vlastně radost, protože nákupy nesnáším! Vyhozené peníze za nepotřebné a nedůležité věci. Narozdíl od letenek. Je potřeba vymyslet jiný plán. Chvilku přemýšlím, na co mám náladu… Napadá mě ZOO, ale recenze té vídeňské nejsou zrovna dvakrát nejlepší. Muzeum vína zde nenacházím, ale můj pohled zavádí od drobný nadpisek – muzeum pohřebnictví - místo, kde si můžete zkusit lehnout do rakve. No nekup to! Zní to minimálně jako výzva! Kor v téhle době že… Radši si to dopředu vyzkoušet. Úžasné je, že je toto muzeum součástí hřbitova, takže dva v jednom. Plán by byl! Jelikož mám zjištěno, že muzeum otevírá v 10 hodin, vyrážíme okolo 7. hodiny z Bořitova. Do navigace ale neházím rovnou zmíněný hřbitov, našla jsem ještě pár dalších “zajímavostí”. Za dvě a půl hodinky (mimo dálnice - kdo by platil známku na tu chvíli že) přijíždíme na první místo našeho "funebráckého itíku".
Vídeň má v tomto směru - myšleno ve směru pohřebnictví - vůbec naprostý světový unikát. Pyšní se totiž neuvěřitelnou tradicí pohřbívání. Je to město plné skvostných mauzoleí, smutečních plastik a veřejně přístupných hrobek zaplněných kostmi a mumiemi. Asi i proto dostala Vídeň od nějakého výtvarníka titul: afrodisiakum nekrofilů.
Parkujeme v centru na místě, kde není potřeba platit parkovné, asi 1 km chůze od prvního cíle. Vyrážíme na cestu.
MICHAELKIRCHE (KOSTEL SV. MICHALA)
Kostel sv. Michala je místo, kde bylo pohřbeno kolem čtyř tisíc lidí. V místní kryptě je několik stovek rakví, mnohé z nich jsou otevřené, a to i se zesnulými ve skvěle zachovalých šatech. Proudící teplý vzduch a stálá teplota se postaraly o přirozenou mumifikaci.
Kostel sv. Michala byl postaven v roce 1220 a povýšen na farní kostel v roce 1288. Nachází se na jednom z nejkrásnějších náměstí ve Vídni - Michaelerplatz a je jedním z nejstarších a nejzajímavějších kostelů ve Vídni vůbec. Až do roku 1784 byl provozován jako soudní farní kostel. Dnes je to farní a klášterní kostel Salvatoriánů.
KOSTEL SVATÉHO ŠTĚPÁNA
Kolem něho jdeme úplnou a je to naprostá senzace! Velkolepá stavba.
KLEINES CAFÉ
Tak toto je vůbec nejmenší vídeňská kavárna, která je jen kousek od Kostela sv. Michala, a to na Františkánském náměstí (Franciskanerplatz). Její interiér tvoří vlastně jen dvě kožené lavice a pár stoliček, stolky s mramorovou deskou, zrcadla a obyčejné žárovky. Přesně takhle kavárnu navrhl v roce 1970 tehdy začínající, dnes již slavný vídeňský architekt Hermann Czech (hezký jméno, že?) pro jednoho populárního vídeňského herce. Místní kavárník Hanno Pöschl tu má neskutečné desítky LP desek, které, pokud je na místě a v patřičné náladě, s oblibou pouští. Nejednou také rozhoduje o osudu zákazníkovy objednávky ve stylu: "Kafe?" – "Nic takového. Vy dostanete grappu!"
A ještě jedna zajímavost - u stolku před kavárnou sedává s oblibou i jedna nositelka Nobelovy ceny, a to ceny za literaturu. Jmenuje se Elfriede Jelinek. To teda nemohu potvrdit :)
HUNDERTWASSER HOUSE
Autorem tohoto dílka byl Friedrichsreich Hundertwasser, jehož dědeček byl mimochodem pan Stovoda z Moravy. Jednalo se o dost svérázného architekta, malíře a grafika, který prohlašoval, že v přírodě rovná čára neexistuje. No a tak vznikl pohádkový domeček Hundertwassehaus, kde neexistuje rovná linie. Aby jeho dům splynul s přírodou, nechal architekt do všech možných jeho skulinek vysázet zeleň. Celkově se dům opravdu vymyká z okolní zástavby!
Jinak se jedná o činžovní dům, který si u Hundertwassera objednalo město a dokončen byl v roce 1986. Turistům bohužel není jeho interiér přístupný - nájemníci domu si uvnitř žijí v nesouměrných bytech s nerovnými liniemi, každé okno mají jiné, a dokonce si prý museli při nastěhování zvyknout i na to, že rovné nejsou ani podlahy.
Architekt Hundertwasser byl trochu podivín a jeho stavby potěší zejména hravé duše se smyslem pro pestré barvy, rozmanitost a hlavně pro nekonvenčnost. Tedy mne stoprocentně vykouzlil úsměv na tváři a na chvilinku zamyšlení se nad tím, jaké by bylo v jednom tom nerovném a nesouměrném bytě bydlet… Hundertwasser je někdy nazývaný jako „rakouský Gaudí“ a já myslím, že trefnější přirovnání snad ani není.
MUZEUM POHŘEBNICTVÍ VÍDEŇ - Goldeggasse 19
Otevírací doba muzea je od 9 do 16:30, v sobotu od 10 do 17:30 hodin. Bohužel ne v době Covidu :(
Každopádně jsme zde, a i když se dnes očividně nepodíváme dovnitř, kopu informací se mi podařilo vytáhnout od jedné paní na centrálním hřbitově a byla by škoda se nepodělit.
Cena vstupného do muzea je 7 € za dospělého člověka, děti do 12 let mají vstup zdarma. Pokud budete chtít komentovanou prohlídku, připlatíte 5 € na osobu. Jak bylo zmíněno, muzeum je na vídeňském ústředním hřbitově, a to v suterénu dispoziční haly číslo 2, která byla v minulosti márnicí pro nakažlivé lidi. Muzeum je asi 100 metrů od hlavního vchodu hřbitova, po pravé straně. Tato hala byla postavena v roce 1907, a to teprve 27 letým architektem Maxem Hegele. Ve třicátých letech byla budova z technických důvodů přestavěna. Od roku 1938 už sloužila pro všechny pohřební služby. Během druhé světové války byla budova poškozená bombami a až v šedesátých letech 20. století byla opravena. No a v roce 2014 zde bylo zřízeno pohřební muzeum.
Vídeňské muzeum pohřebnictví je naprostou světovou raritou, je totiž jediným muzeem svého druhu, které provozuje pohřební služba. Muzeum má také vlastní knihovnu s více než 4000 publikacemi o pohřbívání a také archiv s cca 30 000 dokumenty. Je zde k vidění oblečení pohřebních zřízenců, různé kuriózní druhy funerální výzdoby, pohřební vozidla i všelijaké druhy rakví. Dokonce i sedací rakev! Ta prý ale není moc praktická, protože se musí zakopávat mimořádně hluboko pod zem. Pak je tu rakev, která je vybavena lankem, jehož druhý konec vedl do domu hrobníka. Důvodem této vychytávky byla možnost - zakopal-li se živý nebožtík a probudil-li se v hrobě - zatáhnout za lanko a zazvonit na hrobníka… Jo a jednou ročně při muzejní noci – někdy v měsíci říjnu – je prý možné rakev vyzkoušet i na vlastní kůži. Jednoduše do ní zalehnete, přiklepnou za vámi víko a otevřou ho až na vaše zaklepání.
U vstupu do muzea je logo se smrtkou v podobě rozesmátého muže, který má nos ve tvaru obráceného srdíčka. Smrt byla totiž ve Vídni vždy považována za součást života. Žádné drama.
Celé téma pohřebnictví ve Vídni je tak rozsáhlé a tak zajímavé, že by o tom mohl být jeden speciální cestopis. Třeba o tradici spoření si na věčnost, kdy bylo naprosto standartní na tuhle životní událost našetřit co nejvíc peněz. Vídeňské pohřby se totiž nekonaly v úzkém rodinném kruhu, ale byly určeny otevřené široké veřejnosti. Opravdu se na nich nešetřilo. Byla to největší společenská událost "života". Pohřeb se stal určitou poslední manifestací zemřelého, na které se podílelo někdy až 50 osob. Jednalo se od pojezd před rakví, kočí, hudebníky… až po nosiče rakve. Pro bohaté lidi to nebyl velký problém, ale zámožní měšťané museli na lepší pohřeb šetřit celý život.
Pohřeb byl vždy i módní přehlídkou. Okázalost se v tomto případě nevyžadovala jen od zesnulých, ale i od všech účastníků. Prestižní módní časopisy dokonce každoročně publikovaly nové pohřební modely pro následující sezónu!! To je fakt schíza! Co je ale ještě větší šílenost je to, že pořizovat si opakovaně nové smuteční šaty nemohl jen tak každý a přijít ve starém modelu by bylo společensky nepřijatelné, proto vznikla i řada půjčoven šatů na tuto konkrétní událost - funus.
Každému pohřbu předcházelo vystavení mrtvých v márnici. Cílem nebylo jen umožnit pozůstalým truchlit, ale hlavně se jednalo o ochranu před zdánlivou smrtí. Každý nebožtík musel být vystaven minimálně 48 hodin, aby v případě jeho obživnutí mohl být zachráněn. V zimě se v márnicích dokonce topilo, aby se předešlo případnému úmrtí nebožtíků z podchlazení. Pokud chtěl mít nebožtík dopředu jistotu, že se neprobudí pod zemí, mohl si nechat probodnout srdce speciální dvojitou dýkou. Tento zákrok prováděli dva lékaři po potvrzení smrti. Co je úplně absurdní je fakt, že je ve Vídni tento zákrok legální dodnes. Nevyužívá se jenom z jediného důvodu – stojí více než 300 €.
Další samostatnou kapitolu jsou i rakve. Jak říkám - tohle není na jeden cestopis, ale rovnou na celou knížku.
CENTRAL CEMETERY (ÚSTŘEDNÍ VÍDEŇSKÝ HŘBITOV)
Hřbitov naštěstí nemá tak nepružnou otevírací dobu jako muzeum pohřebnictví, takže alespoň toto místo můžeme zmapovat. Ústřední hřbitov je plný obyčejných hrobů, ale i okázalých hrobek. Lze zde najít hroby uskupené do samostatných tématických částí - muslimskou, židovskou, evangelickou aj. Mimo to jsou zde hroby světových umělců - Beethovena, Brahmse, Schuberta i celé rodiny Straussů. Leží zde ale také zpěvák Falco (konkrétně v sekci č. 40), jehož místo posledního odpočinku zdobí skleněné průhledné CD o průměru 2 m, uprostřed kterého je zobrazen zpěvák, a to v podobě něco mezi batmanem a andělem.
Co mě nejvíc dostalo, to byla parcela určená pro hroby narozených mrtvých dětí. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Travnatá plocha plná barev - větrníků, hraček aj. Na cedulkách mnohdy jen křestní jméno a když datum, tak jen jedno jediné. Datum narození a současně úmrtí. Musím říct, že NIC strašnějšího a současně citlivějšího jsem dlouho neviděla! Soška novorozeného dítěte v kamenné dlani mě definitivně dorazila. Zvláštní místo, zvláštní myšlenky...
Čas ale letí, takže hrneme k autu a odtud na letiště! Po cestě nás staví policejní hlídka. Na jejich dotaz k řidiči, zda pil alkohol, odpovídám, že on ne...a pozvedávám svoji skleničku. Přesto dostane dýchnout. Během chvilinky nám popřejí krásný den (dokonce i po technické kontrole našeho vozu :) ) a my hrneme směr Schwechat.
SCHWECHAT
Tak tady na tom městečku není nic zvláštního, ale určitě stojí za zmínku. Jedná se o "nejlevnější vídeňské parkoviště" u letiště Vídeň. Resp. je to jedno ze dvou míst, kde s oblibou parkuji zadarmo. Druhé městečko je Fishamed, odkud také vede přímé vlakové spojení před letištní halu za cenu okolo 1,8 euro. Nicméně toto spojení (Schwechat) je lepší - jezdí sem totiž z letiště vlak ještě o hodinu později než do Fishamedu, tedy po 23 hodině, což přesně my potřebujeme (návrat z Vídně máme kolem 22.40). Tohle místo je dost profláklé - většina zaparkovaných aut má CZ SPZ. Jo a bacha, ty blíž k letišti podléhají parkovnému. Zaparkujte cca 7- 10 minut chůze od vlakáče - u menších rodinných domků.
Přesun na letiště je během 10 minut, a to zmíněným vlakem z místní vlakové stanice. Jsou to dvě zastávky a vystoupíte v suterénu přímo pod letištní halou. Cena jízdenky je 1,8 € a koupíte si ji v naprosto blbuvzdorném automatu přímo na zastávce vlaku (tedy v jakoukoliv denní i noční dobu). Platba možná jak cash, tak i kartou.
Jsme na letišti, takže nejvyšší čas nasvačit se v salonku Erste Premier. Rozdíl oproti Praze před 14 dny naprosto dimenzární! Bohužel ne stran jídla, pouze stran nabídky vína a alkoholu. Sedmička Prosecca je jak nic, z jídla, dá-li se tak zeleninový králíkov vůbec označit, jen zobu. Rozhodně nic, za co bych šla placenou formou. I tak ale velká pochvala do Vídně, protože kdo tam chodí jíst že. No a za nápoje a bezvadný servis si pochvalu opravdu zaslouží! Po řádném občerstvení rychlý přesun k bráně a hurá “domů”...
LET
Před vstupem na palubu musíme ukázat nejen naše letenky a pasy, ale také potvrzený QR kód. Novinka. Naštěstí se mi ho včera podařilo obdržet.
Letadlo je nařezané k prasknutí, což mě mile překvapilo a za dvě a kousek hodiny od startu přistáváme na Santorini. Časový posun plus 1 hodina. Let v rouškách, to a ano, ale jinak nic, na co by měl člověk v době Covidu myslet.
LETIŠTĚ SANTORINI
Přistáváme na čas, bohužel to chvíli zabere, než letištní halu opustíme… Můj QR kód začíná jedničkou, což je vlastně karta Černého Petra. Čeká COVID test za KAČKU (“bezplatné” Covid testování). Musím říct, že vstup do země nebyl díky tomu moc příjemný, na druhou stranu nic, co by se nedalo přežít. Odchytávání každého cestujícího, kontrola QR kódů, třídění parťáků na ty, kteří mohou jít, a na ty, kteří se musí podrobit výtěru z krku…něco, na co si pomalu musíme všichni zvykat. To vše bez výjimky, testovali i malé děti. Jdu stoupnout do fronty na stěr a přitom přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby byl jediný člověk z našeho letu pozitivní. Jestli bychom šli do karantény všichni? Také přemýšlím nad tím (když mi úředník řekne, že výsledek bude během 1 až 3 dnů), jaký to má smysl v mém případě, když zde zmíněné 3 dny jsem a pak odlétám domů… Poslední myšlenka je vzpomínka na Covid test po repatriaci ze střední Ameriky, kdy jsem musela být striktně nalačno. Teď nás tady testují ve 22 hodin, kdy jsme všichni po celodenní konzumaci jídla a pití. Ale i když to celé působí groteskně a bude to asi jako u nás – tedy spousta opatření “aby se neřeklo” - nemám s tím nejmenší problém. Prostě to tak musí být, patří to k téhle “nové době” a nezbývá nic jiného, než pravidla respektovat. Ostatně o možnosti, že budu testovaná, jsem věděla dopředu a s tím jsem sem letěla. Je zde ale pár, který se odmítá testu podrobit. Docela svým postojem dělá problém. Ne nám, sobě asi také ne, ale zaměstnancům letiště – zdravotníkům - ano. Ti vůbec netuší, co s nimi mají dělat. Zpátky na letadlo je posadit nemůžou – už nic neletí - a oni tvrdošíjně odmítají podrobit se testu. Jak to s nimi dopadlo, to nevím. Ale víc mi v tu chvíli bylo líto zaměstnanců letiště.
Mě testovali jako poslední z našeho letu, takže mi na mé mandle krom sestřičky nikdo další nekoukal. Což se o těch přede mnou říci nedalo…
No a pak už rychle pro zamluvený skútr. Čeká nás před letištní halou na místě, kde stojí taxikáři. Cena je stejná po příletu jako druhý den ráno, takže nic navíc a hlavně - ušetřeno za dopravu z letiště. V Perisse jsme za 15 minut a po ubytování v centru stihneme ještě večerní černou pláž a moře..
Musím říct, že dnešní den byl opravdu únavný a 4 hod. spánku před ním byly opravdu málo. Jenom co jsem dosedla na lehátko u moře a zaposlouchala se do prvního pravidelného šplouchání vln, v tu chvíli jsem na té krásné černé pláži usnula.
PERISSA
Perissa je letovisko, které je pro první noc a den ideální. Pokud nepoletíte na týden, ale jen na tři noci, stěhování jinam ani nedoporučuji - je to ztráta cenného času. V Perisse najdete taverny, obchody, promenádu, poměrně levné ubytování a hlavně neobvyklou černou písečnou pláž.
DEN 2, neděle 16/8/2020: MAJÁK, PIGADIA BEACH, KAMBIA BEACH, MEGALOCHORI, SRDCE SANTORINI, RED BEACH
Dnes budíček zvoní v 6 hodin, ale já jsem tak unavená, takže ho zamáčknu a spím dál. Budíček dva je až kolem 8:30 hodiny! Jelikož měníme ubytování, byť od pár desítek metrů dále, pobalíme sakypaky a zavezeme si věci do nového ubytování. No a pak už hurá na skútr a vstříc dnešním cílům!
MAJÁK LIGHTHAUS AKROTIRI
Tenhle maják leží v cípu ostrova a má neskutečnou atmosféru... Ani ne tak samotnou budovou, která není nijak impozantní, dokonce ani barvou, protože učebnicový červený maják tady určitě nehledejte. Maják je zvláštní díky svému umístění, a to nad útesy padajícími do moře. Na jednu stranu nebezpečí v podobě hluboké propasti do burácející vody, která se o skály tříští, na druhé straně maják, synonymum bezpečí.
I nyní si na těch útesech vychutnávám skleničku výborného vína a kochám se na střídačku pohledem do srázu pod sebou i na maják před mýma očima. Je to tady fakt nádherné místo, které nevynechám nikdy, kdykoliv se na tento ostrov vrátím.
PIGADIA BEACH
Tak o tuto pláž jsme zakopli úplným omylem, nicméně po pár stech metrech vím, že už jsem zde také byla. Na pláži není nic extra zajímavého, ale současně je to hezké místo, pokud se někdo rozhodne, že chce strávit den na pláži. Nám ale stačí rychlé vykoupání a osvěžení a pokračujeme v cestě dál.
KAMPIA BEACH
Tak že znám i tuhle pláž, to je víc než jisté. Nepoznám to ale podle pláže, nýbrž podle kostelíku, který je po cestě k ní. Tenhle kostel je totiž naprosto nezapomenutelným místem. Prvně ale jedeme na pláž, i zde se osvěžíme a vykoupeme. Také zde krásně zapózuje náš skútr.
Cestou ke kostelíku vidíme, jak jsou na kdejaké zídce položené přepravky s hroznovým vínem.. A pak mi to dojde. Na Santorini je právě vinobraní! Tak to je fakt mazec! Loni jsme sem přijeli a zjistili, že zde právě probíhají Velikonoce, které jsme měli u nás v České republice už za sebou. O to větší šok to tenkrát bylo, když jsme zjistili, jak zde Velikonoce slaví… No a teď si dojedu v srpnu a zjistím, že je tady ta nejbáječnější událost v životě každého pořádného vinaře😂 Tohle fakt nemůže být náhoda! Nejen dnes, ale i ostatní dny našeho pobytu zde na Santorini vidíme všechna políčka s vinnou révou v obležení brigádníků, kteří mají jediný cíl: všechny hrozny ostříhat a sklidit.
Pohled na zralé hrozny je nádherný vždy a všude, ještě víc ale tady! Je to díky tomu, že zde nejsou vinice jako u nás - hnané do výšky. Naopak, zde se keře s hroznovým vínem prakticky plazí po zemi. A né po obyčejné zemi, ale po sopečné půdě. Právě ta dává hroznům ze Santorini a místnímu vínu jedinečnou chuť.
No a pak už jedeme k našemu kostelíku. Přesně ten jsme tady obdivovali loni. I dnes to tady všechno kvete, a to i v létem vyprahlém ostrově! Tady v okolí kostelíka je zase chvilku jaro. Kopa barevných květů a zeleně..
HEART of SANTORINI (Srdce Santorini)
Tím srdcem je ve skutečnosti přirozeně “vytvarovaná díra” v kameni, resp. v kaldeře, a to u města Megalochori. Toto město je obklopeno vinicemi a je známé především díky vinařské turistice a degustacím, které se tu pravidelně odehrávají. Mezi největší zdejší výrobce vín patří rodiny Boutari, Antoniou a Gavalas.
Najít srdce ostrova není úplně jednoduché, rozhodně ale stojí za námahu a pár chybných odboček! My už samozřejmě přesně víme, kde se srdce nachází. Kromě srdíčka v kaldeře, které je potřeba vyfotit opravdu z dobrého úhlu, aby srdce srdcem bylo (a nebo přidat velkou porci představivosti a ještě větší dávku romantiky), kromě úžasného výhledu z tohoto srdcovitého okna, je zde ještě něco, co člověku vezme dech. Je to kaple Agios Nikoloas, která je postavena na hraně kaldery, pár schodků pod zmíněným srdcem v kameni.
I když je na Santorini skoro každej druhej domek kostelík a jeden hezčí než druhej, tahle bělounká, prostá, malinká a obyčejná kaplička je nejkrásnější ze všech. Naprostý (po)citiový strop! Stojíte tu - na útesu, srdce ve skále nad vámi, neskutečná vyhlídka na padesát odstínu tyrkysova uprostřed sopky pod vámi, a vy jste úplně paralyzováni. Koukáte jen na tu něžnou bílou krásu, tak kontrastní s azurově modrým nebem, na jednoduchou čistou stavbu ozdobenou třemi zvony. Bříškem ukazováčku přejedete staré známé rudé srdíčko na konci zvonu a oddechnete si krásou i úlevou. Všechno je jak bylo. Všechno je jak být má!
Nikdo zde není, takže i dnes nakouknu do kapličky, která je sice “zamčená”, ale jen mašličkou zelené šňůrky. Tu po nahlédnutí do útrob téhle boží krásy zase zamašličkuji na pět západů.
Sednu si na jediné stinné místo, tedy na schodek před kaplí, sklenička vína je právě tady malý svátek a velká nutnost a nechám se hladit větrem po ramenou. S přihlouplým úsměvem na tváři koukám před sebe a právě zde si vší silou uvědomím, že stojím uprostřed sopky a že to není vůbec zlé! Naopak. Právě tady vidím, že každá sopečná erupce, výbuch nebo jiná katastrofa, má svůj důvod. Má své PO. Má svůj smysl. Smysl, který nám v době výbuchu přijde nemyslitelný, ale který vždy po nějaké době vyleze na povrch a odpoví na věčnou otázku “proč?”. Každá erupce je totiž nevyhnutelnost. Je to síla přírody, je to osud, je to neustálý koloběh změn. A změna je život! Po některé erupci občas zůstanou objeti, šrámy a určitý pocit ztráty, každopádně dřív či později všechno zahojí čas. Všechny šrámy na duši vyblednou, ztráty a konce jsou s odstupem času novým začátkem a aniž si člověk uvědomí, kdy se “to” vlastně stalo, hledí na místo výbuchu, na místo té zdánlivě katastrofy, a jediné co vidí, je čistá krása. Taky obrovský posun k lepšímu. Nečekaná a nevyhnutelná transformace navíc přináší ty nejkrásnější vyhlídky. Přesně tyhle! Ze schodku pod srdcem..
MEGALOCHORI
Megalochori, vesnička, u níž je i “santorinské srdce”, je dokonalou reklamou na Řecko. Oproti větším městům je zde naprostý klid a pohoda. Žádní turisté, z každého okna voní jiná dobrota, líné tlusté kočky se povalují na verandách a siestující místní sedí na lavičkách s kávičkou v ruce. Modrobílá kombinace jak domečků, kostelů, blankytného nebe, ale i všelijakých detailů, je až legrační, každopádně tak úžasná, že i když si už po sté zakazujete to jedno slovo říct nahlas, stejně ho s každým dalším krokem a pohledem na “nové - staré” barevné vrata v bílé zdi umístěné vydechnete naprosto spontánně: “KRÁSA!”
RED BEACH
Přestože je Santorini sopečný ostrov a je znám hlavně díky černým plážím, tahle červená je asi nejnavštěvovanější. Leží na jižním pobřeží ostrova, asi 12 km od hlavního města Fira. Za své jméno a barvu vděčí tato pláž okolním, do červena zbarveným skalám. Pláž tvoří úzký pruh pobřeží pokrytý tmavým černým vulkanickým pískem a oblázky. Red Beach je opravdu unikátní a bere dech nádhernou paletou barev. Od červených skal přes šedé a černé oblázky až po tarkysově modrou mořskou hladinu. Červenou pláž je nejlepší zažít od oběda dál, protože až po poledni mění svoji barvu - žhne a rudne jak rak. Přístup k pláži je ze dvou stran. Buď skútrem přes Kaminia Beach - pak je to pěšky kousek a terén nula, nebo klasicky cestou šipek Red Beach. Zde je slez k vodě komplikovanější, ale nijak dramaticky (pro Japonce malinko jooo).
Jinak Red Beach je jen pár kroků od starobylého města Akrotiri, kterému se přezdívá "Řecké Pompeje". V roce 1600 př. n. l. tu po mohutné erupci sopky zasypal prach a popel osadu a uchránil tak její pozůstatky až do současnosti. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších památek.
Jinak já mám k Red Beach svůj příběh, ale to je spíš “santorinský závěr”...
DEN 3, pondělí 17/8/2020: PYRGOS, SANTO WINES, PORT, FIRA, KAMARI, OIA ZÁPAD SLUNCE..
PYRGOS
Tak tohle je učebnicová modrá řecká vesnička! Jedna z těch nejhezčích zde! Zaparkujete kdekoli u hlavní cesty a prohlídka města vám nezabere více než hodinku a půl. Určitě ji ale nevynechte, protože právě tady na vás padne řecká atmosféra nejvíc.
SANTO WINES
Santorinské vinice jsou vyhlášené a je jich tu mrak! Vlastně je zde každej kousek hlíny pokryt zelenými vinnými keříky. Taky je zde muzeum vína, možnost řady degustací, ale hlavně - vyhlášené vinařství Santo Wines. Leží ve středu ostrova s neuvěřitelným výhledem na kalderu a okolí a je jedním z největších producentů kvalitního řeckého vína široko daleko. Kromě samotné výroby vína představuje tohle elegantní místo, nacházející se nedaleko nejvýše postavené vesničky Pyrgos, jednu z nejnavštěvovanějších destinací pro turisty. Roční návštěvnost čítá více než 300 tisíc hostů.
Každopádně jak jsem již psala - je zde VINOBRANÍ, a to zažít na Santorini - prostě mazec!! Ledaskde nám dali ochutnat - samozřejmě plody, nikoli víno :) Máme tady vinné žně!
PŘÍSTAV
Cesta do přístavu, kam připlouvají lodě a trajekty, je opravdu masakr. 5 km serpentin, ze kterých se vám nabízí jeden krásnější výhled za druhým! Někde lze na skútru i zaparkovat a pokochat se opravdu všemi smysly! Já si už navždy tohle místo spojím s tím, že mi právě zde, na jedné z těchto nádherných vyhlídek, vypadl mobil z ruky a letěl rovnou ze srázu dolů. Naštěstí se asi po 2 metrech sjezdu dolů zastavil a stál. Byla to neuvěřitelná záchranná mise a já s ohledem na hladkost povrchu přístroje vůbec nečekala, že se záchrana podaří. O to větší radost jsem z vytažení telefonu měla. Sice kravina, ale přijít o všechny fotky a vzpomínky - to bych tomuto místu asi nikdy neodpustila...
FIRA
Fira je hlavním městem ostrova a tedy i místem nejrušnějším. Do Firy se dostanete ať chcete nebo ne, protože je zde hlavní autobusový uzel. Všechny busy jedou do Firy a zde přestoupíte, ať jedete kamkoliv. I cesta z letiště je přes Firu. Na prohlídku města vám stačí dvě hodinky.
Hodně lidí srovnává Firu s Oiou, ale podle mě je to nesrovnatelné. Oia je prostě top, ale i Firu je potřeba vidět. Pokud budete mít času na Santorini málo, pak vám na Oiu a Firu stačí bohatě jeden den.
Jinak je zde i starý přístav, kam se dá dostat lanovkou. Nezkoušela jsem.
KAMARI
Kamari je hlavně nádherná černá pláž! Jsou tu ale větší vlny jak v Perisse, takže pro rodiny s malými dětmi dle mě ne úplně ideál (Perissa je lepší). Každopádně rodinek je tu kopa, vlny nevlny :D
Kamari je taky druhé letovisko ostrova, které je od Perissy odděleno kopcem Acient Thera. Na tento nejvyšší bod ostrova se dá vyjít/ vyjet na skútru a jsou z něj nádherné výhledy na celý ostrov. Taky je zde super pozorovat přistávání a vzlet letadel - letiště je na dohled. Každopádně zde děsně fučí, a to jak na jaře, tak i uprostřed léta.
OIA SUNSET
Západ slunce v městě Oia - co dodat... dechberoucí. I po druhé stále jedinečný, obyčejný a přitom vyjímečný. To je západ slunce nad kalderou v Oia - hra barev, stínů, emocí… Pro mě i jeden z důvodů, PROČ SANTORINI POTŘETÍ. Protože ON, bulharský harmonikář, který je pro mě už navždy tím skutečným srdcem ostrova Santorini..
Příjezd do Oia na západ sluníčka byl "za pět dvanáct", ale západ není priorita! Priorita je ON! Letím na to místo jak o život, ale on tam není 😞 Na jeho místě "cizáci". Jako hrají dobře, ale sakra co to je?! První pocit? Zklamání a smutek. Druhej? Do hajzlu (pardon), asi je fakt konec světa! Třetí? Panebože, co se mu stalo? Kde je? Je v pořádku?? Do Burgasu se dá letět za pětistovku, najdu ho!
No a pak západ slunka. Trošku smutný, jiný... Něco tady chybí.. Jasně že ON. BULHAR!
Cestou ke skútru milion lidí. Mumraj, foťáky, blesky. Samá ruština, vlevo vpravo 😡
No a pak najednou TEN hlas! Ten zvuk harmoniky! Ten smích v každé notě! To nakažlivé štěstí a radost "z právě TEĎ"! Ty vrásky skutečného života věčným smíchem a sluncem vyryté na tváři..
..co dodat, já ho prostě žeru! Doufám, že i příští rok ho zde potkám. Na jeho místě u schodiště, dva kroky od voňavé taverny s výborným santorinským vínem. Jeho i má tvář bude mít zase o rok více vrásek - vrásek od slunce a smíchu. A za rok chci pusu zas! Tady, na Santorini!
DEN 4, úterý 18/8/2020: OIA, PERISSA, VÍDEŇ
Takže dnes máme před sebou poslední den a plán je jediný - ranní Oia a pláž do odletu. Mimochodem návštěvu Oia v brzkých ranních hodinách doporučuji - nikde ani noha a ranní slunce nad kalderou 1A. Taky check-out hostů a doba než dojdou noví přináší tomuto jinak přelidněnému místu neuvěřitelný klid a mír.
Oia, městečko, které je synonymem luxusu, blahobytu a dovolené snů.. Oia, to je klasická řecká pohlednice. Bílo modrá krása na černé společné kariéře, obklopená tyrkysový mořem
Jasně, mají tu parkoviště pro helikoptéry, jezdí sem relaxovat Leoš Mareš i Hollywood a instagram je plnej dokonalejch Oia fotek... Taky ubytování na noc od 500 €, samozřejmě bez snídaně. Se snídaní, s vyhlídkou na kalderu a vířivkou od 800 € za noc (ve skromnějším levelu).
Jenže tohle byste nechtěli ani ZA KAČKU! Vrchní díl plavek si zde fakt nesundáte, to by bylo jak v Praze v metru bez roušky!! Přes to vaše ubytko proudí jeden člověk za druhým, klidně i nějaká česká Kačka, a koukají vám nejen do talíře, ale možná i do nějakého tělního otvoru. K moři je to 5 km chůze nebo po brutálních schodech posetých hovny oslíků, kteří tu na bedrech tahají vyžrané Němce. Jinými slovy - romantika jako prase.
Ale co by člověk neudělal pro ty fotky na instáč, že?
Takže pokud chcete nasrat sociální svět ZA KAČKU, kupte si letenku u Wizzair za 800 Kč z Vídně (dokonce zpáteční), ubytujte se v Perisse za 400 (korun, nikoli euro) na noc, kde to máte na pláž 200 metrů a můžete se tam smažit klidně nazí, protože tady je to každýmu fuk a zas tak moc lidí tu vlastně ani není. No a pak ta romantika, to je jasný! Půjčte si skútr za 9 € na den a do té pohlednicové Oia si zajeďte 30 minutovou boží projížďkou s výhledy na kalderu ze všech stran. Jako dá se i busem za 4 €, ale tím ji fakt neohromíte 🙈😂. Hlavně to cestou vemte přes Lidl (mimochodem jediný na ostrově), kde pro tu svou fotomodelku kupte košík jahod za 1€, vodu za 0,45 €, sobě radlera nebo chlazené pivo za 1€ (tady se na alkohol za volantem fakt nehraje), ať z toho máte něco i Vy - řidič a fotograf v jedné osobě. No a nezapomeňte přibrzdit v místní sámošce, kde 1,5 l Local Wine koupíte za 2,95 €. Ingredience na romantiku máte a teď už hurá na ten Hard Work!
Jakmile ji vyfotíte ze všech světových stran, samozřejmě na všech střechách místních kostelíků (a že jich tu je🙈😂), taky v nějakém tom prázdném apartmánu (od 10 je check out, takže není problém skočit i do některé té tisícieurové vířivky), protože když nasrat sousedy, tak pořádně a na desetiletou dopředu - budete u té své BŮH 😂
Ale není všechno zlato co se třpytí..
Ten skutečnej luxus není nejlepší fotopoint ostrova, dokonalý úhel záběru ani sebelepší světlo. Dokonce ani jahody za 1€, co netečou. Dokonalý luxus zde je potkat třetí rok po sobě bulharského harmonikáře, nespálit si na tom černým písku prdel, zatleskat západu sluníčka nejen v Oia, ale kdekoli na světě, protože je to 365x v roce dar, ať jste kdekoli a hlavně - koukat se poslední den do burácejícího moře a vědět, že za rok TADY toho harmonikáře políbíte zase. A do té doby ještě tolik jahod, skleniček vína, moří, oceánů a božích západů..!
Jo a v Oia je i nádherný hřbitov. Jsem tu už potřetí a stejně jako předtím - jsem zde sama. Turisté sem nechodí.
No a hned přes cestu je značka parkoviště pro vrtulníky :)
ROZPOČET:
letenka Vídeň - Santorini - Vídeň: 810 Kč
ubytování 3 noci/osoba: 1 373 Kč
jídlo, víno: 900 Kč
motorka na 3 dny/osoba (54 €/2 os) + 12 € benzín/2 os: 900 Kč
CELKEM: 3 983 Kč/ osoba/ 4 dny/ 3 noci
ZÁVĚREM?
Santorini je můj druhý domov. Místo, kam se chci stále vracet. Nejen proto, že je to luxus (ve všech možných i nemožných směrech) opravdu za kačku, ale především kvůli němu - mému santorinskému srdci v hrudi bulharského harmonikáře. Chci se sem vracet i kvůli vínu a vinicím, kvůli vyhlídkám, co berou dech. Kvůli lidem, co vám uprostřed noci po zaklepání “že vám došel benzín” odlejou s úsměvem ze svého auta. Taky kvůli černému písku, kostelíkům a zvonu se srdcem. A ještě kvůli svému novému NOVÉMU ROKU - bílým dveřím na červené pláži, bodu B..
Red Beach, horký černorudý písek u bílých dveří ve skále…
Loni mě zde z poklidného spánku probrala mladá slečna a požádala mě, zda bych ji pustila k bílým dveřím ve skále, v tu chvíli k místu, kde jsem měla svoji plážovou základnu. Ukázala mi tenkrát v telefonu fotku deset let starou s tím, že by ráda dnes fotku na stejném místě... Jako hejblo to mnou, a to nejen ve smyslu, že jsem jí ve vteřině vyklidila fotopoint, ale taky tím, co mnou projelo. Síla a moc času. Jak dokáže jeden jedinej rok přinést tolik změn. V mobilu té slečny sedumdesátikilová silueta s utrápeným výrazem, přede mnou o dvacet kilo živé váhy méně, ale tuna spokojenosti vepsané ve tváři do plusu… Koukám na ni a uvědomuju si, že i když s mojí váhou takový radikální skok nenastal, změn bylo možná ještě víc. Jeden obyčejnej rok od poslední návštěvy zda a tolik jiného! V běžném denním shonu je nevnímáme, ale když si stanovíme bod B, kdy se za tím rokem zpátky otočíme (hodně lidí to dělá na Silvestra, ale pod horkým řeckým sluncem to má víc styl ;) ) a tak trošku zabilancujeme, je ten vývoj a posun sakra znát. No a dnes tu u těch bílejch dveří v rudé skále stojím potřetí. Ve svém bodu B, v místě mého soukromého “novoročního" ohlédnutí se. Jsem malinko smutná z toho, že ke dveřím se díky sesuvům půdy již nedá dostat a za chvíli ty dveře zmizí pod sesuvy půdy zcela.. Nicméně i tak mi zde opět hlavou prolétne rok zpátky - takový průřez, časosběr… Mohla bych napsat román o tom, co mi život poslední rok vzal nebo dal. Mohla bych vést psychologické rozvahy, používat otřepané fráze. Jenže když nad tím tady a teď přemýšlím, každá letošní (a nejen letošní) ztráta byla ve výsledku výhra. Každý pád a prohra je ve výsledku obrovský osobní růst, tedy zisk. Takže stran ztrát vlastně není co psát. Naopak to, co mi letošní rok dal, to je něco, za co dennodenně děkuji a doufám, že za rok tady těch “ztrát” bude zase ještě o něco víc!
Ten rok zpět mi dal zdraví. Mé, i když celkem chatrné, i zdraví těch, které mám kolem sebe nejblíž. Bez toho by nebylo vůbec nic… S každým rokem, s každou ztrátou člověka v mém okolí a s každým zaskřípáním v jednom nebo druhém koleni, si to čím dál více uvědomuji.
Ten rok mi dal cestování, díky kterému mohu “poznávat svět i nebezpečné věci, pohlédnout za závěsy, jít blíž, najít se a cítit”... Dostanu se mnohdy jak otočením prstenu Arabely na neskutečná místa, do často úplně jiného světa, poznám úplně nové lidi, jinou mentalitu a kulturu. Nedokážu slovy popsat, jak moc mě poslední roky obohacují. Je to dar, malinký zázrak, obrovské neuvěřitelno a přitom - není na tom vůbec nic složitého. Stačí se jen nebát a skočit! Skočíte jednou a už bez toho nemůžete žít.
Především mi ten rok ale dal životní přátele, parťáky. Nejen na cestách, ale v životě jako takovém. Takové, které máte na cestách vedle sebe, nebo klidně sedící doma ve svém obýváku, tisíce kilometrů daleko. Každopádně všude víte, že jsou s vámi, za vámi a pro vás. Nepodmíněně. Jen tak. Koukám na ty dveře v rudé skále a uvědomuji si, že jsem za poslední rok - ten covidový - v tomto směru strašně přerovnala svoji “přátelskou skříň”. Vytřídila nepotřebné, malé nebo naopak velké kusy, tedy vše to, co mi tam bralo místo, bylo stejně prolezlé moly a ničím nevyživovalo. Pár nových kousků přibylo a k tomu jsem přidala více prostoru, vzduchu a hlavně péče všem starším "srdečním" kusům - každý z nich jsem úhledně poskládala a dala ho ve skříni na dostatečně krásné místo. Musím říct, že teď, po tom generálním úklidu, do té své skříně chodím strašně ráda! Těší mě pohled na ty přehledné a na první pohled jasně čitelné, úhledně poskládané, kousky. Každý mi prošel rukou a ke každému mám milion cenných vzpomínek. V té mé skříni mi sice zůstalo podstatně méně kusů, zato každý unikát! Pravý poklad. Něco, co si sebou vezmu i do truhly.
Rok 2020 byl vážně mazec! A řeknu to klidně už teď, pod horkým řeckým santorinským sluncem v měsíci srpnu. Ostatně já mám teď novoroční bilancování!
Mám na kontě 4 kontinenty, 13 zemí, desítky měst (na covid slušný!), ale hlavně řadu božích parťáků, spoustu sedmiček travel vína, spoustu juchů, spoustu wau, spustu poprvé a spoustu jedinečných vjemů a dojmů, kdy se člověku tepovka rozběhne jak splašený kůň. Taky minimum hodin spánku. A teď tu stojím, koukám na ta bílá vrata a s obrovskou pokorou a vděkem si uvědomuju, že žiju svůj sen.
A přesně tak to hodlám dělat rok další! Bez přemýšlení a naplno žít každý den tak, abych usínala s úsměvem na tváři z odžitého dne a obrovským těšením se na ten další. Protože o nic jiného vlastně ani nejde.
