top of page
Vyhledat

SLOVINSKO za KAČKU

Aktualizováno: 3. 9. 2020

Nádherná historická městečka, mrak historických památek, pohádková jezera, téměř třítisícové hory, taky vodopády, soutěsky i jiné přírodní scenerie...a k tomu všemu moře! Moře stejně slané, jako v Chorvatsku, stejné pláže, stejný vstup do vody. Akorát teplota teď v červnu minimálně o pět stupňů vyšší. To vše je Slovinsko.







TERMÍN:


19. - 21.6.2020


PROČ SLOVINSKO?


Tento trip už jsem kdysi dávno absolvovala. Nebyl úplně na chlup stejný, ale i tak v hlavě uvízla jednoznačná vzpomínka - bylo to boží a stojí to za repete. No a když nám pořád pokračuje ten omezený a semaforem limitovaný režim a když přemýšlím nad víkendovou otočkou - moc jiných možností ani nezbývá. Teď nemluvím o Slovinsku, ale o Rakousku, kam v pátek po práci vyrážíme..


No a hlavně - z minulého víkendu mi zbyla platná rakouská dálniční známka, což je "za kačku" nahrávka na smeč!


Ve Slovinsku jsem byla 5 let zpátky a byla to vlastně jedna z mých prvních "zážitkových" cest vůbec. Tehdy jsme čtyři ženský v jednom autě projely nemalý kousek této země, tak trochu na blind a hlavně s vlastním itinerářem a nemělo to chybu! Spousta věcí a míst se mi právě nyní, v autě směrem k moři, vybavila. Slovinsko má co nabídnout, to jsem věděla jistě. Napomohla k tomu nejen rada dalšího cestovatele, který mi prostřednictvím Cestujlevně přihodil pár tipů, ale také inspirace a připomenutí pokladu v Julských horách. Díky @divan!




CESTA DO SLOVINSKA


Doprava je opět auto a tentokrát jsme provětrali můj rumunskej tank.

Musím ho zpětně opravdu pochválit, protože celou štreku, bezmála 1 600 kilometrů, zvládl bez jediného zaškobrtnutí.



Trasa:

Blansko – Brno – Vídeň – Štýrský Hradec – Slovinsko: Predjama – Piran - Strunj - Měsíční záliv - Škofja Loka - Bled - Bohinj - Savica a Vogel - Bořitov


Známky: České zpoplatněné silnici se vyhneme starou cestou přes Pohořelice, rakouskou dálniční známku mám z minulého tripu, takže kupuji pouze slovinskou známku za 15,4 euro.


PHM: Plyn tankujeme v České republice, Rakouskem (kde je plyn opravdu drahý) vždy projedeme bez nutnosti natankovat, dále tankujeme až ve Slovinsku. Stejně tak cestou zpátky.

  • Cena plynu v České republice: 10,90 Kč/ litr.

  • Cena plynu ve Slovinsku: 0,583 € / litr.


Průměrná spotřeba mého vozu je 9,6 l LPG na 100 kilometrů. Nyní je vysvětleno, proč mému autu říkám rumunský tank. Tank neznamená mohutnost nebo velikost, ale fakt, že to auto prostě “žere jako tank”.. Díky tankování v ČR a ve Slovinsku máme průměrnou cenu plynu 13,45 Kč / litr.

Kompletní náklady na pohonné hmoty jsou tedy 2 066 Kč/auto/1 600 najetých kilometrů.




Za blbost se platí: Cestou zpátky se ukážu jako špatný navigátor a nechám nás hodit na trasu, která vede přes zpoplatněný tunel. Platíme 7,5 eura, ale nevadí. Zážitková cesta tím tunelem za to určitě stojí.


Parkovné jsme platili za celý trip pouze jednou, a to u jezera Bohinj. Za hodinu 1,5 eura.


Kompletní cena za dopravu, tedy pohonné hmoty, dálniční známky, zpoplatněný úsek tunelem a parkování byl: 2 735,- Kč na auto (charakteru tank), tedy při obsazení auta dvěma pasažéry 1 367 Kč/ osoba.




MĚNA VE SLOVINSKU


...euro :)


CENY VE SLOVINSKU


Ubytování bylo od 1 200 Kč za nejlevnější pokoj pro dvě osoby, což bylo trojnásobkem toho, kde se minulý víkend pohybovalo Chorvatsko. Cena plynu je taky dražší než v ČR (16 Kč oproti cca 11 Kč u nás doma). Jídlo v supermarketu mi přišlo srovnatelné, ne-li levnější než doma. Ostatní nemohu posoudit.


Co mě překvapilo dost nemile, byla na řadě míst nemožnost platit platební kartou. Kór v době postcovidové. Třeba parkovací automaty byly v drtivé většině jen na hotovost a dokonce jen na mince, takže kdo je rozmlsanej a necestuje s eury, může občas dojet. Nebo se třeba nedostane k vodopádu, kam by jinak i rád.




UBYTOVÁNÍ VE SLOVINSKU


Ubytování jsme měli v plánu řešit až na místě, a to tradičním vyhledáním přes aplikaci booking každý večer tam, kam se nakonec posuneme. Vzhledem k tomu, že jsme v pátek vyrazili do Rakouska, večer dorazili do Slovinska a do města Piran navíc poměrně pozdě, a také s ohledem na to, že se při dojezdu strhl neuvěřitelný liják, který nám znemožnil pokračovat v jízdě a donutil nás odstavit auto u místního supermarketu, přenocovali jsme v autě. Druhou noc jsme byli poblíž obce Škofja Loka a zde nám pro změnu booking nenabídl nic. I druhou noc jsme tedy neplánovaně (a zakázaně) kempovali. Náklady teda nula, ale určitě to nedoporučuji, protože kempování podobného charakteru je ve Slovinsku zakázané a je podle internetových zdrojů pod slušnou pokutou. Nicméně po probuzení druhý den jsme jen na naší, v lese ukryté, cestě potkali rovnou 3 zaparkované obytňáky..






JÍDLO VE SLOVINSKU


Co se týče jídla, neochutnali jsme z místní kuchyně vůbec nic. Teda kromě místní zmrzliny, ale Carte D Ore taky asi moc místní nebude.. Jeli jsme totiž nejen za Kačku, ale také s minimem času, takže všechno bylo zabaleno sebou. Cíl byl jasný - ušetřit hlavně čas, a to zbytečnými nákupy nebo po restauracích. Chladící taška s čerstvě uloveným candátem, opět naložený hermelín, vychlazená Pálava, hromada zeleniny… No a samozřejmě jednorázový gril a vařič. To vše v našem kufru nechybělo.





ITINERÁŘ


Den 1, pátek - BLANSKO - SLOVINSKO: PREDJAMSKÝ HRAD, PIRAN


Vyrážíme v pátek odpoledne rovnou z práce a hrneme to na jeden zátah přes Rakousko do Slovinska. Jak jsem již zmínila, ještě z domu odjíždíme do Rakouska.. Itík mám vymazlenej do posledního detailu a už se vážně těším na skleničku Pálavy v Kaprunu. Mimo jiné.



Norský radar je ale nemilosrdný. Když se za jízdy dívám, co nám předpovídá za víkendové počasí, a uvědomím si, že neopren ani gumáky v autě nemám, vím že tohle moMENTÁLNĚ nezvládnu. Jde o vteřiny, protože se valíme vstříc té rakouské panenské přírodě rychlostí balíku České pošty a jak překročíme hranice, budou se možnosti přehození výhybky ztenčovat. Že nehodlám akceptovat déšť, pošmourno a vlezlé vlhko, to vím zatím jen já a bez prezentace lákavé změny zatím mlčím. A googlím. Řidič zrovna pronese větu o tom, jak je rád, že to není tento víkend žádnej punk, protože už není nejmladší a ocení občas i odpočinek, když mu se souhlasným přikývnutím hlásím, že lehounce upravíme plány. No nadšením zrovna neskáče, vo tom žádná 😂 Jenže kdo by chtěl jet k rakouským jezerům v dešti, že? Kdyby s plachetnicí, neřeknu ani popel, ale v tanku? Balaton nevypadá o moc lépe, takže myšlenka na první návštěvu Maďarska se také odsouvá. Víc možností už není. Že by moře? Říkám to nahlas: “že by moře?”. Nenadšení v tváři řidiče střídá zděšení. Odpovídám s úsměvem: “Neboj! Né až do Chorvatska! Stačí Slovinsko! To je mnoooohem blíž! A zažertuju: “Jestli se ti to zdá moc, klidně budu řídit já.” Kouknu na radar, kterému snad čtu myšlenky a kterej mi svou předpovědí změnu plánu definitivně potvrdí. Piran hlásí v sobotu polojasno, 26° C ve stínu, v neděli jakbysmet. Zmínka o tom, že klidně převezmu kormidlo, zapůsobila přesně tak, jak měla. Motivačně! Je rozhodnuto - bude mořeeee 😍



Projíždíme Rakouskem bez jediné kolony nebo problému, cesta na pohodu. Musím uznat, že je můj Knight opravdu pašák a zaslouží veřejnou pochvalu. Nezalekne se žádné výzvy a neurazí ho ani o desetiletku starší autovraky, co ho drze na dálnici (navíc nonstop) předjíždí. Bohužel, krom toho, že jako tank žere, stejně tak i jezdí. Ne drtivě, ale drtivě pomalu. Vytlačit víc jak 110 km/h se zdá být opravdu nemožné a celou palubou se při snaze tuto rychlost pokořit nese zvuk startující helikoptéry. Slyšet současně Jarka Nohavicu a jeho Kometu je vyloučené, to ji spíš uvidím, takže pustím uvřeštěnýho Marka a s větrem ve vlasech (klima taky dosloužila) a hitovkou Sex s ex hrnem za postcovidovou exotikou. Celou cestu se kochám krajinou, větrníky střídají kopečky a kopečky hory a jezera. Pořád vydechuju nadšené “jeeee, vidíš tu krásu??!”, zatímco řidič neúnavně sleduje zejména zpětné zrcátko. Vedle nás je to docela cvrkot a když nás předjíždí i dálkový autobus, musím na rozptýlení vytáhnout eso z rukávu! Zpěv! Ten zahluší i ten autobus! Přidám se teda k zatracenému Markovi coby duet a s hitovkou “Tak se nezlob” otvírám první sedmičku Pálavy.



Ten nejvíc moto-moment nastal na jednom odpočívadle, kde jsme se s Knightem zamíchali do srazu malých sporťáku. Vedle Porsche 911 a podobných zhruba šesti aut jsme vypadali jako Audi Q7! To se ledacos zapomene že. Dokonce se nám podařilo spolu s touto partičkou nadšenců vyrazit z odpočívadla zpět na dálnici. Kochali jsme se jejich karoserií asi 1,5 vteřiny, než nám definitivně zmizely ve vzdálenosti cca 10 km ze zorného pole.



Přejezd hranic mezi českou a rakouskou republikou proběhl bez přibrždění, stejně tak z Rakouska do Slovinska. Žádné formuláře, žádná ukázka potvrzeného ubytování, žádná kontrola pasu.


Dnes nemám velké plány. Jediné, co chci vidět, je hrad Predjama. Ve Slovinsku jsem byla před 5 roky a touto NE(na)PLÁNOVANOU cestou bych ráda osvěžila ta nejvíc krásná místa. A Predjam tam rozhodně patří.




HRAD PREDJAMA


Hrad Predjama leží na naší trase k moři (jsem skvělej navigátor a na cestě mi vždycky leží přesně to, co potřebuju), a to asi 9 km severozápadně od Postojne. Zde jsou mimochodem boží jeskyně (jenže pro holku z Moravskýho krasu, žádný wau no)..


Není potřeba spěchat na vstup, protože to nejvíc unikátní je postavení hradu viditelné “z venku”. Tenhle hrad je totiž vsazen do středu svislé, více než 120 metrů vysoké, skály. Dokonale impozantní vzezření dokresluje řeka Lokva, která nenápadně mizí do podzemí hluboko pod hradem. První zmínky o hradu pocházejí z 12 století, dnešní podoba pochází ze století šestnáctého. Zvláštností tohoto hradu je nejen jeho impozantní vzhled, ale i to, že není obklopen hradbami. Nepotřebuje je, sám je vlastně hradbou. Mimo to má i vlastní jeskyni, která má rozlohu asi 13 kilometrů. Vůbec propojení hradu a jeskynního systému je další unikátnost tohoto místa.



Přijíždíme k hradu last minut, máme posledních asi 20 minut na to, kochat se tímto pohledem za denního světla. Nám to ale stačí. Já už na hradě byla a můj parťák zrovna tento typ památek - interiery hradů a zámků - nevyhledává. Během přiděleného času zvládneme nejen nasát atmosféru, ale také pomazlit se se všemi místními kocoury! A že jich tu je! Navíc jsou v jednom směru taktéž unikátní - vyžranější a větší kocoury jsem myslím ještě nikdy nikde neviděla.




Už po tmě se přesunujeme do hlavního cíle dnešní cesty. Nemůže to být nic méně než moře. Za hodinku jsme tam. Kromě moře vody v podobě skutečného moře nás ale po cestě zastihne i moře vody jiného původu – neskutečný liják právě ve chvíli, kdy jsme v lokalitě Piran. Déšť je tak intenzivní, že nevidíme ani na krok. I ostatní řidiči zastavují u krajnice a nepokračují dále v jízdě. V kombinaci s tmou a modrými světly majáků hasičů, kteří zřejmě vyjíždějí k lokálním záplavám, neuděláme ani my nic jiného. Sjíždíme k ceduli supermarket, kde je parkoviště, navíc až na pár karavanů prakticky prázdné. Je skoro půlnoc a je jasné, že tento déšť jen tak neskončí. Rozhodneme se dnešní noc strávit v autě, protože hledat teď nějaké ubytování je to poslední, co bychom teď dělat chtěli. Sice vím, že spát ve Slovinsku v autě nebo kempovat “na divoko” v přírodě je zakázané (a pod pokutou!), ale nepředpokládám, že by v tomhle počasí policisté prováděli nějaké výraznější kontroly.


Grilování, které bylo na dnešní večer v plánu, také odpadá. Vylézt z auta, byť na krok, je naprosto vyloučené. I lůžkovou úpravu vozu provádíme v autě bez opuštění paluby. Je to docela legrace. Naštěstí jsem vzala i zeleninu, která původně nebyla kvitována s velkým nadšením (nejsme králíci, že?!), a hlavně – máme víno! Je jasné, že tohle přežijeme.


Usínáme s monotóním bušením deště o střechu vozu, konečně taky s Kometou pana Nohavici, s výhledem na blikající nápis Market a z křehkého slovinského spánku se probouzíme pokaždé, když slyšíme jakýkoliv zvuk poblíž našeho auta. Takže imrvére. Pořád asi v podvědomí tak nějak očekáváme zaklepání policisty na okýnko..




Den 2, sobota - PIRAN - STRUNJ - MESEČEV ZÁLIV - ŠKOFJA LOKA


Naštěstí se tak nestalo. Probouzíme se do nádherného slunečného dne bez asistence policie, kolem nás už čilý ranní ruch. Sjíždějí se místní na sobotní nákupy a my zjišťujeme, že těch pár aut, které zůstaly viset na našem parkovišti, byly do jediného osazeno živou lidskou posádkou. Jinými slovy – na tom parkovišti nás spalo minimálně 20 kusů. Nesmělé úsměvy střídají vřelé pozdravy, vytahujeme zubní kartáčky a vařiče na ranní kávu. Tu držím v ruce a koukám se přes houští z kopce dolů. Je tam!! Moře! Vopravdické slané slovinské moře!



Jelikož jsme už večer zjistili, že vjet do centra města je vždy podmíněno placeným parkovacím stáním, rozhodli jsme se nechat auto kde je (a kde bylo místa až až) a sejít do městečka pěšky. Navigace ukazovala zhruba 0,5 hod. chůze. My jsme ale našli zkratku přímo za supermarketem. Zkratku příkře z kopce dolů. Vzali nás tam místní, kteří se vraceli z nákupu. Ukázali nám kudy jít a my byli za chvilku dole.



Vylezli jsme u moře, a i když se zase na chvíli zakabonilo, vůbec nám to nevadí. Jen ten pocit - ten pohled na vlny a hlavně ta vůně ve vzduchu - toho se nikdy nenabažím! Slaná mořská voda hladí všechny smysly. Hladí oči nádherným tyrkysovým výhledem, hladí uši při poslechu vln tříštících se o břeh, hladí sliznici nosu i úst slanou vůní a chutí při nádechu. Ze všeho nejvíc ale hladí moje srdce. Dnes je 20. června a já si uvědomuju, že je to na den 3 měsíce přesně, co jsme stáli na břehu kostarické Cahuity a s mořem se - třeba na vždy - loučili... Hleděli jsme tenkrát na oceán se stejnou láskou jako nyní, těšili se domů, ale současně nás děsila možnost, že tohle slané modro před náma rok nebo dva… nebo už nikdy… neuvidíme. A teď tu stojíme, o 3 měsíce později, na den přesně k tomu, a já si toho pohledu vážím ještě víc než kdy dřív. I kdyby to bylo jen tohle TEĎ, třeba jen půlhodina, pár nádechů a výdechů - ta cesta sem stála za to!



Piran je místo, které osobně znám. Je zvláštní vracet se na místa, kde už jsem byla. Vždycky se tam cítím tak nějak... doma. Líbí se mi pocit: “hele tamhle za rohem je…” a pak porovnat výjev před sebou s tím, co mám uchované ve vzpomínkách. Jinými slovy – i když vyhledávám nové cíle a nová místa, někdy i vracet se má svoje kouzlo. V případě Piraně to platí dvojnásob.



Procházíme nábřeží, které je obskládáno velkými bílými kameny. Cesta nás vede rovnou k majáku v samotném cípu města. Je to nádherná stavba na nádherném místě.




Kousek dál je kostel s hodinovou věží. Bohužel je brzo ráno a otvírají až v 10, takže dnes se z vrcholku věže na městečko nepodíváme. To nevadí, mám vzpomínku 4 roky starou…




O Pirani se říká, že je nejkrásnějším městem na slovinském pobřeží. Něco na tom bude. Město rostlo hlavně díky soli. Slané pánve Piran, kde se sůl stále ještě vyrábí starými metodami, byly důvodem rozkvětu malebného středomořského města. Piran je přístavní město, takže zajít do přístavu a vidět nádherné lodičky jako jeho kulisu, rozhodně nesmí při návštěvě chybět. Věžičky, které značí cestu lodím připlouvajícím do přístavu, mají nádhernou zelenou a červenou barvu. Všechno dohromady vypadá opravdu romanticky a krásně.


Náměstí je obrovská dlážděná plocha, lemovaná kavárnami, za kterými ční nádherné starodávné budovy. Nad městem jsou hradby, odkud je také krásný výhled na celý přístav. Procházet se uličkami má svoje kouzlo stejně jako v jakémkoliv jiném přímořském městečku.



Pokud se zde nezdržíte v nějaké kavárně nebo obědem, na projití celého města stačí 2 hodinky. Pokud se tu chcete vykoupat, klidně si nechte půl den. Koupání jsme zde ale my v plánu neměli. Během cesty k moři jsem totiž vygooglila malý zázrak - Měsíční záliv. Podle internetu nejkrásnější koupání Slovinska. No a přesně tam se pojedeme vykoupat my.


Cestou k autu koukneme ještě na místní hřbitov, to u mě prostě nesmí chybět. Hřbitov krásný - klidný, čistý, upravený. Nebejt té stříkačky na kameni u moře, řeknu si perfect world. Ale tak budu si myslet, že to tam zapomněl nějaký diabetik...




STRUNJAN


Strunjan je malé pobřežní letovisko se stejnojmennou přírodní rezervací, které (alespoň za mě) předčí veleslavnou lokalitu Piran. Jsou zde unikátní vysoké útesy, středozemní vegetace i solné pánve. Národní přírodní rezervace Strunjan se tu rozprostírá na vysokém útesu podél moře, což je zárukou těch nejkrásnějších výhledů. Park byl vyhlášen přírodní rezervací v roce 1990 a celá chráněná oblast je protkána naučnou stezkou v délce 3,5 km s informačními tabulemi o místní fauně a flóře.


Je zde taky vůbec nejvyšší útes na Jadranu, který je vysoký 80 metrů a právě pod ním leží slovinská “Závratnica”, tedy kouzelná pláž s poetickým názvem Měsíční záliv. Ta je vidět kterou z vyhlídky zvané Mesečeva Višta. Dohlédnout odtud lze až do italského Terstu, nebo na vrcholky Julských Alp.



Nad zálivem je nádherný Strunjanský kříž, což je místo s božím výhledem. Památník v podobě kříže je jedním ze symbolů Strunjanského přírodního parku, a to od roku 1600! Jeho účelem nebylo pouze upozornit poutníky, že se nedaleko nachází křesťanská svatyně, ale také dát vědět námořníkům, že se blíží k pevnině. Dnes nabízí za příznivého počasí vyhlídku až na Triglav, nejvyšší horu Slovinska.




Měsíční záliv – Mesečev zaliv - Moon Bay = nejkrásnější přírodní koupání u slovinského moře. Pláž je známá vedle průzračné vody a romantické atmosféry také hojným výskytem škeblí.



Co určitě nevynechejte, to je Kostel Zjevení Matky Boží a klášter. Nejen proto, že je to krásný renesanční kostel a významné poutní místo, ale hlavně proto, že právě u kostela je jediné bezplatné a současně k Moon Bay nejbližší možné parkování. Určitě bychom toto místo nenašli a rozhodně by nás nenapadlo zde zaparkovat, kdybychom se přímo o tomto místě nedozvěděli od místních. Vůbec nebudu podotýkat, že toto místo bychom nenašli hlavně z toho důvodu, že dostat se sem z hlavní cesty znamená vjet do zákazu.. Když jsme dost bezradně hledali cestu k pláži, obrátili jsme se na místní paní, shodou okolností správkyni národního parku, ale ani ta nevěděla, kde je Mesečev záliv. V momentě, kdy jsem vyslovila Moon Bay, okamžitě "byla doma" a ochotně poradila. Právě od ní jsme se dozvěděli, že máme vyjet ke kostelu, a to i přes zákaz, a tam zaparkovat. Že je to jediné bezplatné a současně nejbližší možné parkovací místo k této vyhlášené pláži. Měli jsme ohromné štěstí, asi to bylo tím, že bylo opravdu málo hodin a počasí se teprve klubalo do své hezčí poloviny dne, u kostela bylo pouze jedno jediné auto. Že jsme zde opravdu správně nás ujistila posádka právě toho jediného vozu, očividně místní, kteří z kufru začali vytahovat piknikové košíky, lehátka a růžového plameňáka v nadživotní velikosti.



Bohužel, než jsme se rozhýbali my, někde nám frnkli a my tak ztratili průvodce až k pláži. Došli jsme ke kříži, který je pár metrů od kostela a odtud nás opět navedla nějaká místní paní ke správné cestě na pláž. Cesta je asi 10 minut chůze ze srázu dolů. Jsou tam sice schody, ale po dešti, který byl předchozí noc, to byl docela masakr sejít dolů. A představa toho, že mě to čeká odpoledne zpátky, mě taky nedělala nějak dobře. Nicméně zvládnout se to dá a rozhodně to stojí za to, co najdete dole.


Pláž je nádherná, kamenitá a ty vyhlídky jak cestou dolů, tak i na samotné pláži, to je prostě dar! Když slezete po schodech dolů, schody jsou tam opravdu jenom jedny, nalevo je obrovský kámen s nápisem FKK. Pro stejné neználky, jako jsem byla já, znamená to nudistickou pláž. Nalevo leží zbytek. No a když už jsme si omylem lehli na tu nudistickou, co naděláme že… Osobně ji doporučuji taky proto, že malých dětí, stanů a růžových plameňáků je tam s přibývajícím odpolednem rozhodně méně, než na sousední (prý normální..) části pláže.



A protože jsem slíbila odpočinek, taky proto, že se počasí neskutečně proměnilo a s podmračeného nebe se vyklubal neuvěřitelně slunečný a horký den, taky proto, že teplota moře byla minimálně o pět stupňů vyšší, než minulý víkend v Chorvatsku, strávili jsme zde velký budget našich přidělených mořských hodin.



Zhruba 5 hodin!!!, které jsme zde ve společnosti kamarádky Pálavy vydrželi, obarvili naše těla do Kostarických tónů a musím říct, že pozitivní energie a odpočinku jsme zde načerpali opravdu dost. Jak tu válečku na pláži moc nevyhledávám - stálo to za to.



Jelikož jsme se rozhodli, že zkusíme i druhou noc absolvovat někde u cesty v autě, bylo potřeba zrealizovat hygienu. Cestou jsme si všimli nějakého kempu, vypadal jako veřejná pláž. Zaparkovali jsme a šli zjistit, zda na pláži nebudou sprchy. Byly! Super, protože mořskou sůl na sobě přes noc – to opravdu nechceš. Bohužel to byla sprcha přímo na pláži, kde vytáhnout sprchový pěnivý gel nebo šampon bylo vyloučené. Dopřáli jsme si proto alespoň slušnou dávku ledové čisté vody a musím říct, že to byl opravdu pocit k nezaplacení.


Místo naší hygieny současně doporučuji rodinám s dětmi!! Krom placeného parkoviště je vstup grátis, pláž je velká - krásný vstup do vody, sprchy, restaurace, plavčík, zmrzlina, pískoviště a herní prvky parkového stylu..vše tu je.


Převléct do suchého a do čistého a na kutě! Vlastně ještě ne, ještě musíme přejet do dalšího cíle. Je jím zhruba hodinu a půl jízdy vzdálené městečko Škofja Loka.

Vysprchovaní, odpočatí a osvěžení nasedáme do auta, naposledy se rozloučíme pohledem na moře a vyrážíme!


Za hodinu a půl, ještě stále jakž takž denní světlo, projíždíme tímto malebným městečkem. V plánu je až zítra, dneska už musíme grilovat! Máme rybu, máme sýry, máme gril. Nemáme zeleninu, ale ta nechybí. Teď už jenom najít to správné místo. Kousek za zmíněnou obcí nacházíme odbočku, kudy zřejmě moc aut nejezdí. Zkusíme štěstí. Po chvilce jízdy nás definitivně opouští obavy, protože co půlkilometr jízdy, to nějaký schovaný, řekla bych až zašitý, karavan nebo auto s kempingovými židličkami kolem. Nacházíme odbočku do lesa, kde je dokonce malé tábořiště. Zde parkujeme a já už teď vím, že ráno nás čeká báječná vyhlídka do hor a neskutečné zeleně.


Pomalu se začíná stmívat, takže chystáme velkolepou hostinu. Náladu mám nepokazí ani opravdu smutný moment, a to chvíle, kdy zjišťujeme, že čerstvě ulovený candát, neskutečná delikatesa mezi rybami, je již nepoživatelný. Je to strašná škoda, ale co naděláme. Neposereme se, že… Doslova. Takže ho pohřbíme na viditelné místo do dostatečné vzdálenosti tak, aby nás jeho vůně ráno neprobudila, ale tak, aby si na něm pochutnalo třeba nějaké zvíře. Naštěstí jsme provedli rychlý nákup (došlo víno no) a krom hermelínu, které jsou bez újmy, máme na gril co dát i tak. Musím říct, že tohle grilování nemělo chybu! Nejen proto, že bylo opravdu krásně teplo, ale vůbec pro tu atmosféru úžasně odžitého celého dne. Navíc kolem nás bylo snad milion světlušek, což je neuvěřitelný zážitek na pozorování! Neviděla jsem to roky! No a jídlo bylo jedním slovem dokonalé, o vínu ani nemluvím!



Den 3, neděle - ŠKOFJA LOKA - BLED - BOHINJ - BOŘITOV


Přesně jak jsem si to představovala, takové to probuzení uprostřed slovenských hor kdesi v lese bylo… Jedním slovem nádhera!



Rychlá ranní hygiena, nechybí vařič a rituál kávy, dojíme zbytky z večera, pobalíme saky paky a v 8 hod. ráno parkujeme v blízkosti historického centra městečka Škofja Loka.


ŠKOFJA LOKA


Jak už jsem řekla, o existenci tohoto městečka jsem neměla ani páru. Dostala jsem na něj skvělé doporučení a musím říct, jak už se mi mnohokrát dříve stalo, přesně takováto místa, tedy ta někým náhodou nalezená a doporučená, bývají obvykle tisíckrát lepší než trip advisorem nabízená top desítka dané lokality.



Toto město pohádek a příběhu patří mezi jednu z nejpůvabnějších a nejstarších měst ve Slovinsku. Leží trochu stranou od hlavních turistických cest i atrakcí, ale zastávka zde rozhodně není chyba! Pokud bych měla toto městečko k něčemu přirovnat, nejvíce připomíná náš Český Krumlov. Město má opravdu bohatou historii, jeho historické jádro tvoří dvě náměstí s řadou gotických, renezančních a barokních domů. Uprostřed barevného náměstí stojí barokní mariánský sloup a kašna s městským erbem. Ten je vůbec vidět napříč celým městem.