Ostrov tisíce kontrastů. Vyprahlá pustina na jihu, skoro deštný prales na severu, neuvěřitelný Atlantik všude kolem. Nádherné pláže, úžasné parky. Navždy už ale moje nejvyšší hora, na kterou jsem se sama vydrápala. Sopka Teide, která bere dech jak při pohledu zespoda, tak i při pohledu na její magický stín při sestupu.. A samozřejmě místní sangrie a výborné víno Cava. To vše je Tenerife.
TERMÍN:
1. - 7.10.2020
PROČ TENERIFE?
Když jsem chodila na základní školu, probíhala v novinách soutěž - školní třídy sbíraly kupóny z Večerníku Praha. Tyto kupóny pak odesílaly do soutěže a výherce, tedy celá třída, měla jet na Kanárské ostrovy. Tehdy jsem si strašně přála vyhrát - Kanárské ostrovy byla největší možná exotika! Celá třída jsme obíhali půlku Prahy, zvonili jsme u dveří a škemrali zmíněné kupóny. Všechny nás to úplně pohltilo, Kanárské ostrovy bylo hlavní téma o přestávkách a do školy se těšili i ti, co se jí dřív vyhýbali. Odeslali jsme těch kupónů opravdu mrak! Nicméně jsme nevyhráli a na Kanáry naletěli. Tehdy jsem byla opravdu zklamaná a od té doby jsem se jim vyhýbala. Nějak jsem na ně zanevřela. Navíc letenky na Kanárské ostrovy nejsou vůbec levné, rozhodně né pod tisícovku, což taky nebylo nikdy motivací.
Jenže v červenci jsem byla v Bari, můj první singl trip, a byla jsem z toho tak nadšená, že jsem se rozhodla podobnou cestu (cestu sama se sebou) zopakovat letos ještě jednou. Ve stejný okamžik, kdy jsem se takto rozhodla, proběhla akce s letenkami na Tenerife za sedm stovek.. Takže proč Kanárské ostrovy? Protože ZA KAČKU proč ne?!
No a pak jsem zjistila, že je tam Pico del Teide, nejvyšší hora Španělska…. Ale to je jiný příběh..
LETENKY NA TENERIFE
Letenky na Tenerife jsem nakonec nakombinovala u Wizzair a Ryanair, a to s odletem z Vídně a návratem přes Bergamo opět do Vídně. Všechny letenky Vídeň - Tenerife - Bergamo - Vídeň stály celkem 700 Kč. No a tentokrát na 6 nocí.
COVID SITUACE - OPATŘENÍ
Před cestou do Španělska je nutná registrace se získáním QR kódu. Ten ukazujete jak na letišti před nástupem do letadla směr Španělsko, tak i po příletu v zemi. Získat QR kód znamená vyplnit 5 krokový formulář, kde na sebe prásknete úplně všechno. Nemá smysl to dělat dříve než 48 hodin před hodinou vašeho odletu - formulář vás jinak pustí pouze ke kroku 1 a 2 - zbytek se uvolní až ve zmíněný čas. Jakmile formulář vyplníte (počítejte poprvé tak 30 minut), přijde vám na mail QR kód. Ten stačí mít v mobilu, není třeba tisknout.
V době mého příletu probíhají ve Španělsku všechna covidová opatření na plné obrátky. Roušky se musí nosit naprosto všude a zcela dobrovolně, jedinou výjimkou jsou restaurace a pláže. Nicméně stejně jako v restauracích jsou lidé u stolu s kávou v roušce, dokonce ani na pláži není výjimka člověk v prapodivném dresu - v plavkách a v roušce…
Dezinfekce a dezinfekční stojany jsou naprosto všude. Na plážích jsou zapáskované lehátka a slunečníky, taky veškeré atrakce. Na pláž se sice smí, ale žádné hromadné aktivity nejsou v činnosti. Funguje asi třetina všech restaurací a podniků, řada aktivit, které jsou na Tenerife turisty vyhledávané, jsou zavřené. Například obrovský Loro park, zoologická zahrada s největším množstvím papoušků na světě, s delfíny a podobně… Zavřený je i Siam park, což je obrovský zábavní vodní park postavený v thajském stylu. Také je zavřená soutěska Masca, kam jsem se chystala i já… Jinými slovy – covid na vrcholu.
Můžete zaparkovat "na prase", ale policejní posádky vůbec nezajímáte. Když přibrzdí, tak jen kvůli napomenutí pána venčícího psa. Bez roušky.. Holt doba se změnila. Skleničky a lahve vína na dřevěných sudech vystřídaly dezinfekční prostředky a v letištních halách už sedadla nepolepují zákazem sezení - rovnou každé druhé sedadlo odmontovali..
DOPRAVA Z/ NA LETIŠTĚ
Přímo u terminálu zastavují čtyři autobusové linky společnosti TITSA.
Než ale nasednete do autobusu, musíte si koupit jízdenku. To nelze u řidiče. Jízdenku si koupíte v zeleném automatu, který je přímo u autobusových zastávek. Nejde přehlédnout, navíc každý poradí. S čím ale musíte počítat, to je neuvěřitelně dlouhá doba, než se ke své jízdence dostanete. Jinými slovy – stane-li se vám (stejně jako mě), že váš autobus přijíždí, úplně v klidu ho nechte ujet – nemáte šanci to stihnout. Řidič nepočká a bez lístku vás dovnitř nepustí.
V automatu si nejprve musíte koupit magnetickou kartu, kterou následně nabijete. Provádíte vlastně dvě operace. Stejně tak dvě platby. Proto to tak dlouho všechno trvá! Takže si nejdřív zadejte nákup karty, zaplatíte 2 €. Než karta vypadne, trvá to tak minutu až dvě, tak se nestresujte, že je něco v nepořádku. Poté vložte kartu do automatu – je označeno kam – a nabijte. Můžete si zvolit jízdenku denní, týdenní, ..nebo nabít nějakou hotovost. Já jsem si nabila 5 € s tím, že to snad na jednu cestu bude stačit a pak uvidím. Při nástupu do autobusu přiložíte magnetickou kartu k čtečce, při výstupu z autobusu musíte taktéž. Ukáže se vám zbývající kredit a vy vidíte, kolik vás daná jízda stála. V autobuse jsou monitory, které ukazují následující stanici. Jízda je pohodová.
Autobus číslo 111 jede do Santa Cruz a hlavních plážových destinací na jihu a východě ostrova. Jezdí každých 30 minut od 5:30 do 22:30. V noci jezdí po stejné trase linka 711.
Já jela do Costa Adeje (Playa de la Américas), cesta zabere asi 20 minut a strhli se mi 2,9 €.
Autobus číslo 343 kromě výše zmíněných plážových destinací jede i do města Puerto de la Cruz na severu ostrova a také přímo na letiště Tenerife-Norte. Linka jezdí jednou za hodinu od 6:20 do 21:45.
DOPRAVA NA TENERIFE:
Na Tenerife jsem využila jak městskou hromadnou dopravu, tak i půjčení auta.
Městskou hromadnou v podstatě jen na začátku, tedy k přesunu do ubytování.
Auto jsem si půjčila na 5 dní. Půjčovala jsem u společnosti CICAR, kde 5 dní vyšlo sakumprásk s plným pojištěním na: 92€
Cena benzínu se zde pohybuje: 0,865 €/l
Spotřeba za 5 dní: 40 €
Celkem náklady na auto a 5 dní: 3 600 Kč.
Bez auta by bylo těžké Tenerife poznat a prozkoumat více. Přesuny autobusem trvají i pětinásobek reálného času… Cena půjčení auta je zde na Evropu opravdu nízká, takže by byla hloupost auto nevzít a ostrov neprojet po vlastní ose. Zejména, pokud v autě bude víc osob než jedna…
UBYTOVÁNÍ NA TENERIFE
Nakonec jsem se rozhodla pro ubytování na jednom místě a výlety. Zohlednila jsem hlavně počasí a to, že je to možná letos poslední letní trip, tedy výlet k moři. Ubytovala jsem se proto na jihu ostrova, kde je podstatně tepleji a slunečněji a kde jsou dlouhé černé písečné pláže. Konkrétně ve městě Adeje. Zvolila jsem apartmán se zázemím “jako doma” - kuchyň, lednice, pračka, fén… Taky wifi a bazén. Rezervovala jsem jednu noc s tím, že se rozkoukám a uvidím. Jelikož je turistů minimum, může se vám podařit totéž co mě - domluvit se s majitelem na dalších nocích za naprosto výjimečnou cenu (samozřejmě již bez bookingu). Moje cena za celý apartmán a 6 nocí tak byla 107 €.
Bydlela jsem zde
JÍDLO NA TENERIFE
Stejně jako v každém jiném přímořském státě, v tomto případě, v zemi omývané oceánem, to nejlepší zde jsou mořské plody. Ať už si zde ale dáte cokoliv, neuděláte chybu, Španělé vařit umí. Za mně jednoznačně vede paela s mořskými plody a samozřejmě místní sangrie.
Jelikož jsem bydlela v apartmánu, hodně jsem vařila sama. Tím nejlepším jsou rozhodně kupované krevety na másle, česneku a medu. Hromada zeleniny k tomu. Jídlo je zde za zhruba stejnou cenu, jako u nás. Je ale nezbytně nutné nakupovat v Lidlu. Pokud budete v letovisku nakupovat v menších supermarketech, ceny jsou opravdu tristní – 6 vajec za 75 Kč není problém.
Cena vína v malých supermarketech od 5 € víc, v Lidlu bez problému za 1,5 €. Nejlepší je samozřejmě Prosecco (v Lidlu do 5 €). Vyhlášené je místní šumivé víno Cava, což bych přirovnala nejlépe právě k Proseccu. V supermarketu okolo 2 €, na benzínové pumpě okolo 9 €. Dokonalé vychlazení v ceně 😉
TENERIFE
Tenerife je vůbec největší ze všech Kanárských ostrovů. Díky vulkanické minulosti jsou zde opravdu obrovské výškové rozdíly a na severu a jihu země neuvěřitelný kontrast a rozmanitost. Ostrov má tvar rovnoramenného trojúhelníku a uprostřed něj se ve výšce 3718 metrů tyčí vrchol vulkánu Pico del Teide.
Severní strana ostrova je vlhčí a podstatně zelenější, jižní část je vyprahlá, suchá - trochu mi připomínala izraelskou pustinu. S tím souvisí i počasí – zatímco na jihu je i o pár stupňů tepleji a téměř vždy slunečné počasí, s posunem o pár desítek kilometrů směr sever se počasí začne výrazně měnit. Od deštíku a lehce zatažené oblohy až po vyloženě silný vichr a nebe zlověstně černé..
ITINERÁŘ:
DEN 1 - BRNO - VÍDEŇ - TENERIFE
Takže start mé cesty opět začíná v Brně a opět na autobusovém nádraží před hotelem Grand. Na vídeňské letiště jedu jako vždy Flixbusem, díky kterému se k vysněnému cíli přiblížím za 2,5 hodiny pohodové jízdy.
Trochu přeskočím na konec celého cestopisu, protože příběhy s řidiči této zelené flotily jsou poslední dobou na denním pořádku a vždy ve mě zanechají milou stopu. Při cestě zpátky z vídeňského letiště do Brna vidím 3 autobusy za sebou. Jelikož jdu zezadu, nevím, který je ten správný. Hned u prvního zastavím a ptám se řidiče, zda jede Brno. Řidič je ...neskutečnej! Připomíná mi mého harmonikáře ze Santorini. Jak vzhledem, tak i chováním. Takový ten galantní Casanova (čti roztomilej proutník). Nejen, že se spolu ihned seznámíme (mimochodem jmenuje se Milan), uděláme si spolu společné selfíčko na památku, ještě mě velice usilovně přemlouvá, ať se vykašlu na Brno a jedu s ním do Bratislavy.
Aby toho nebylo málo, poté, co už sednu do svého spoje, objeví se pod okny a vysvětluje svému kolegovi, že se musí se mnou rozloučit. Jsem úplně naměkko a směju se na celé kolo současně, protože Milan stojí pod okýnkem, volá “Kateřino, Kateřino!” a dělá v nadživotní velikosti svýma rukama srdíčko. To se může stát opravdu jenom u Flixbusu!
Letištní salonek byl standardní. Výborné Prosecco, ještě lepší Martini. Každopádně co standartní nebylo, to byl můj zážitek právě zde. Nejkrásnější moment tohoto dne. S odstupem času bych řekla jeden z nejhezčích momentů celého Tenerife. O tom ale více níže.
Co mě opravdu pobavilo a vyděsilo současně, to byl časopis Wizzair. Hlavně to, jak se stal Covid běžnou běžnou součástí dnů. Jak tenhle virus opravdu infiltroval do každodenního života. Když už je i letuška vyfocená v masce a v rukavicích a mezi reklamními předměty jsou vedle modelu letadla a medvídka rouška za 1 €… je to fakt mazec! Nevím proč, ale vybavím si Bílou nemoc pana Čapka… Neuvěřitelné, kam jsme se dostali!!
Let z Vídně na Tenerife trval neuvěřitelných 5 hodin a 20 minut. Na Evropu masakr. Nicméně v té nejlepší společnosti (díky Dane a Terko) utekla i tato doba obrovskou rychlostí. Po příletu jsem ukázala QR kód, který jsem si vygenerovala den před odletem a po změření teploty byla během minuty v příletové hale. Jinými slovy – v covidovém světě už naprostý standard.
Před letištěm nastoupím do autobusu číslo 111, který mě odveze na autobusové nádraží Adeje. Podrobnosti v sekci doprava. Z autobusáku to mám do ubytování asi 15 minut chůze. Užívám si neuvěřitelně horkou letní noc, i když už je vlastně podzim, mám obrovskou radost z toho, jak toto město žije. Každý bar otevřený, všude spousta lidí. I když na ulicích každý s rouškou, právě na zahrádkách a v barech vidím opět úsměvy na tváři lidí. Hezký pocit. Ubytování nacházím celkem snadno, na bytnou chvilku čekám. Poté, co mi předá klíče od apartmánu, vykrámuju všechny věci a přemýšlím, kdy to bylo naposledy, co jsem někde spala na jednom místě 6 nocí. Je to až neuvěřitelný! Ten pocit, kdy si můžete z batohu vyskládat věci do skříně, protože je druhý den nebudete balit… Pro mě něco jako zázrak.
Cestou koupené víno, během sprchy vychlazené v mrazáku, srkám na balkoně a poslouchám songy ala Michal David z vedlejšího hotelu. Je to krásný večer a já se těším, co mi tenhle výlet přinese za zážitky.
DEN 2 a 3 - ADEJE
První dva dny jsem se s ohledem na počasí (jen tyto dva dny mělo být 30 stupňů, dále ochlazení na 21..) rozhodla celé dny věnovat odpočinku a relaxaci. Jakože fakt! Žádnej itinerář, žádný plán. Vlastně jeden jo - koupit víno, vodu a přesunout se na místní černou pláž.. A hlavně - zažít Atlantik!
Musím říct, že tyto relaxační dny s výtečnou Sangrií v plážovém baru, s výhledem na hory nad letoviskem a hlavně pohledem na neskutečný oceán přede mnou, taky u bazénu u ubytování!, utekly jako voda a ani na vteřinu nelituji, že jsem je takto “proflákala”. Možná to bylo moje poslední letošní sluníčko, koupání…
Když mi druhý den odpoledne přišla zpráva od Dana s výčtem všeho, co už viděli a zažili a otázkou, co jsem stihla zažít já a já odepsala pravdu, Dan byl v naprostém (a trochu zklamaném) šoku. Na vteřinu jsem si řekla, zda jsem opravdu neměla vyjet “plnit cíle”... Ale fakt jen na vteřinu. Někdy je i odpočinek potřeba a já ho potřebovala jako sůl.
ADEJE
Jedná se o letovisko, které je v podstatě hotel vedle hotelu. Navazuje na turistickou atrakci – pláž Playa de la Americas. Ubytovat zde se lze jak v hotelech všech kategorií, tak i v apartmánech a soukromí. Já si toto místo zvolila jako výchozí bod z jediného důvodu – je zde blízko k moři, je zde nejtepleji z celého ostrova a je zde dostupnost obchodu, restaurací a všeho potřebného. Navíc z letiště je to zhruba 20 minut jízdy autobusem.
Z této lokality jsem toho moc neviděla, teda s výjimkou mého apartmánu. Byla jsem na zmíněné pláži Playa de la Americas, v současné době naprosto vylidněné. Pohled nádherný, pláž obrovská, hebounký černý písek, moře opravdu pozvolné, příjemné vlny. Jediné, co mi trochu kazilo dojem, bylo zátiší. Tedy hotel vedle hotelu. I když krásnou romantickou atmosféru dodávaly hory na pozadí.
Je doba pandemie, takže veškeré lehátka a slunečníky jsou zapáskované a není možné je využívat. Veškeré atrakce pro děti, ale i pro dospělé, které na plážích jsou, jsou opuštěná. Zapáskovaná.
Restaurace jedou zhruba z jedné třetiny. Nicméně u mé pláže, kterou jsem si na první den vybrala, byl jeden stánek s občerstvením, a to bylo pro nás zhruba 20 lidí na pláži, dostačující. Výborná Sangrie, 29°C ve stínu, naprosto čistý Atlantický oceán s teplotou kávy.. Co víc si přát?!
No a po celodenní dřině u vody odměna prostřednictvím toho nejlepšího jídla celého mého pobytu - paely s mořskými plody ♥
Druhý den jsem nemohla vůbec usnout… Dlouho na tuto noc bez spánku nezapomenu. Horko, sklenička sangrie “z krabičky”, obraz horkovzdušných balónů nad mou hlavou a neuvěřitelné těšení se na zítra! Zítra se vše změní - zítra získám křídla!
DEN 4 - CANDELARIA - SANTA CRUZ - PLAJA TERESITAS - SAN CRISTOBAL DE LA LAGUNA - PUERTO DE LA CRUZ - PICO DEL TEIDE
...těmi křídly myslím samozřejmě auto. Půjčuji na letišti, abych se poslední den dopravila s autem a batohem až k terminálu. Půjčovna, kterou všem doporučuji je CICAR. Podrobnosti k půjčení auta v sekci doprava. Nasedám do svého tenerifského Knighta značky Seat a vyrážím na výlet!
CANDELARIA
Tohle městečko jsem si do denního plánu zařadila úplnou náhodou. Město je proslulé nejvýznamnější církevní stavbou na Kanárských ostrovech, kterou střeží 9 bronzových bojovníků. Jedná se o baziliku s černou madonou – Basilica de Nuestra Seňora de Candelaria. Černá Madona je patronka Kanárských ostrovů a podle legendy ji nalezli dva rybáři gaunčského kmene. Sochu, kterou vlny vyplavily na břeh, členové kmene umístili do jedné z pobřežních jeskyní a začali sošku uctívat, i když nevěděli, koho představuje. Později na tomto místě postavili Španělé kostel a zasvětili ho Panně Marii. Tento kostel byl ale zničen přílivovou vlnou, a voda smetla i sochu. Nová bazilika pochází z roku 1958 a je v ní i nová socha. Dvakrát ročně se sem vydávají davy poutníků.
Celé pobřeží střeží 9 soch guánačských vládců. Původní obyvatelé stojí na břehu atlantického oceánu. No a to je přesně to místo, které se mi zde líbilo nejvíc. Nikde jinde jsem neviděla větší sílu atlantického oceánu. Ten pohled nezapomenu. Ani ten zvuk. Sprška studené vody je zde na denním pořádku i pro chodce v okruhu pár desítek metrů od pobřeží. Tak silné vlny zde jsou.
Jo a místní cappuccino - i s lidma v rouškách na obličeji nad hrnkem kávy - v té nejlepší společnosti!
SANTA CRUZ - PLAJA TERESITAS
Santa Cruz je hlavní město Tenerife. Označuje se jako "město kříže". Kdysi dávno zde jakýsi kapitán zapíchl dřevěný kříž, aby po středověkém zvyku vyznačil teritorium, které budou Španělé považovat za své. Ostrov tak byl dobyt. Zajímavostí tohoto hlavního města je, že zatímco do roku 1927 bylo toto město jediným hlavním městem Kanárských ostrovů, od zmíněného roku už to tak není. Hlavní město Kanárských ostrovů se totiž střídá. Chvíli je to Santa Cruz na Tenerife, poté zase Las Palmas na ostrově Gran Canaria. V Santa Cruz zasedá parlament Kanárských ostrovů, ale sídlo vlády se střídá po skončení každého volebního období. Mimoto musí místopředseda vlády pobývat vždy na druhém hlavním ostrově - odlišném od sídla předsedy vlády. No a že je Santa Cruz hlavním přístavem ostrova, to je asi jasné.
Já si na toto město moc času neudělala. Třeba příště… To, co mě zajímalo nejvíc, byla místní vyhlášená pláž Playa Teresitas.
Nejprve jsem vyjela na vyhlídku nad městem - na vyhlídku právě na tu úžasnou pláž. Je to cesta plná serpentin, samozřejmě směr hore. Jízda za to ale stojí, ta vyhlídka bere vážně dech. Je to jedním slovem katalogová dokonalost! Tahle pláž je totiž jediná bílá pláž celého ostrova. A bílá je jen proto, že vznikla uměle. Byl sem totiž dovezený písek ze Sahary. Naprosto unikátní, naprosto dokonalé. Když se díváte z vyhlídky, vidíte, že i slunečníky a lehátka mají jednotnou modrou barvu a jsou poskládaný s naprosto puntičkářskou přesností. Všechno je opticky dokonalé a krásné. No a dát si zde skleničku vína je naprostá nutnost! Podotýkám, že je ve Španělsku povoleno za volantem 0,6!!!
Každopádně zde obrovsky fouká, takže pokud se (jako já) rozhodnete sednout si na místní pangejt a kochat se vyhlídkou a máte-li také potřebuji sundávat si žabky ze svých noh, aby jste měli pocit absolutní pohody a klidu, dejte si pozor. Může se vám lehko stát, že vám žabku vítr odfoukne a vy o své boty přijdete… Každopádně na světě jsou horší ztráty, tak nezbývá, než hodit druhou botu k té první a věřit, že někdo s větší kuráží sleze dolů a dostane tak do rukou luxusní pár žabek z New Yorkeru za 79 českých korun. Budiž jim kanárská země lehká.
No a další zastávkou po vyhlídce je vlastní pláž. Parkování je možné přímo u pláže, a to zdarma. Parkovacích míst bylo habakuk, přesto bylo parkoviště opravdu plné. Alespoň na dobu covidu. Co mě opravdu fascinovalo, to byla skutečnost, že víc jak polovina lidí na pláži měla na obličeji roušku. Vidět paní, jak se v plavkách brouzdá oceánem a na obličeji má ten odporný hadr, to mi opravdu rozum nebral. Nádherný oceánský vzduch plný soli a minerálů, slunečný den a přitom vítr, který by odvál sebevětší bacil a lidé zde chodí se špinavými hadry na obličeji. Vůbec nechápu, kam ten náš svět spěje.
Každopádně rozložím ručník, zaujmu pozici vleže a kochám se vším, co je kolem mě. Tohle místo nemá chybu. Musím říct, že hodina v tomhle saharském písku na Tenerife byla pro mě jednou z nejkrásnějších chvil z celého dne. Absolutní relax, odpočinek, vypnutí všech smyslu. Užívám si jedné báječné chvíle na jedné báječné pláži. Právě tady si dám druhou skleničku vína a nechám se zvukem vln skoro uspat. I tady vidím, jak je počasí proměnlivé. Když jsem rozložila ručník, bylo zataženo. Během chvilky, co jsem si na ni lehla, začalo sluníčko pálit tak, že to až bolelo. Při odchodu bylo opět pod mrakem… Během necelé hodinky…Prostě Tenerife.
SAN CRISTOBAL DE LA LAGUNA
Tohle město bylo pro mě obrovské překvapení. Dříve město hlavní, nyní s hlavním městem propojeno tramvají č.1. La Laguna vznikla ve dvou etapách.
Tou první byly domy původních obyvatel, které vyrůstaly zcela chaoticky hned u jezera. Označují se jako “Horní město”. Jezero už v dnešní době neexistuje, zmizelo v roce 1837. Co zde ale zůstalo, to je první farní kostel ve městě s nádhernou zvonicí. Právě ze zvonice je úžasný výhled do okolí. “Dolní město”, tedy druhá etapa vývoje tohoto města, se budovalo podle moderního vzoru rovnoběžných a vzájemně kolmých ulic dle vzoru Leonarda Da Vinciho. Stojí tu celá řada historicky velmi cenných domů, centrum Laguny bylo v roce 1999 zapsáno na seznam Unesco. Nejde jen o úžasné stavby, ale také je město unikátní tím, jak se v něm mísily vlivy nejrůznějších kultur. Mě osobně to zde připomíná Střední Ameriku. Barevné fasády, domek vedle domku, nádherná atmosféra každé ulice.
Jo a byl zde super obchůdek - plnej kačenek :)
Za mě to bylo nejkrásnější městečko, kde jsem na Tenerife byla. Sednout si uprostřed jedné z uliček na krásně vychlazenou sangrii, ochutnat výborný sýr a místní iberijskou šunku, to je prostě zážitek nad zážitky.
Zároveň jsem zde během necelé hodinky zaregistrovala změnu počasí z absolutně tropických teplot až po déšť. Den předtím jsem se v Lidlu podivovala nad tím, komu právě zde, na Kanárských ostrovech, nabízí tento řetězec zateplené péřové vesty s kapucí. No a tady, v La Laguně, mi to došlo. Zde jsem totiž viděla děti v tomto zimním outfitu. Musím přiznat, že zatímco s prvním douškem Sangrie jsem se na zahrádce vyloženě opalovala, s posledním douškem už mi byla opravdu zima. Cestou k autu jsem drobně zmokla a zase uschla. Je úžasné, jak je počasí na Tenerife proměnlivé!
PUERTO DE LA CRUZ
Tak tohle město je opravdu krásné. Je rozděleno na historickou a moderní část. Nejkrásnější je zde ale pláž Jardin Plaja. Nádherná dlouhá černá pláž, kde jsou vlny silnější než v Adeje, ale takové, které vám dovolí do vody vlézt.. A vstup k ní je přes nádhernou zahradu..
Chvilku si zde lehnout do písku a nasávat obyčejné "jsem" všemi smysly - to je dar..
No a pak už mám cíl jediný…ale před tím ještě kouknu na severní letiště, které se tak tragicky zapsalo do dějin letectví...
PRVNÍ NÁDECH POD PICO DEL TEIDE
O této sopce jsem se dočetla až po zakoupení letenek na Tenerife. Přiznám se, že jsem vůbec netušila, že na tomto ostrově je vůbec nejvyšší hora Španělska. Jakmile jsem zjistila více informací, rozhodla jsem se celý tento trip postavit právě na jejím zdolání. A že je to výzva mého života? O tom více níže...
Důvod byl jednoduchý. Letos jsem měla v plánu absolvovat svůj vysněný trek – Artic Circle Trail (ACT). Je to místo, resp. pochod, o kterém jsem poprvé slyšela před více než dvěma lety a okamžitě si ho zařadila mezi své největší cestovatelské cíle. Nejen proto, že se tento trek odehrává v Grónsku, což je odjakživa má vysněná destinace, ale také proto, že se jde zhruba 10 dní a já se rozhodla tuto cestu absolvovat zcela sama. Poprvé v životě… Taky bez jakékoliv znalosti turistiky, základů kempování, přežití v pustině, jakékoli turistické výbavy... Prostě si to na netu “trochu pročíst”, připravit se na možná úskalí a skočit do toho po hlavě. Tak jako vždy a ve všem. Jelikož ideální doba pro člověka jako jsem já, tedy naprostého turistického amatéra, je mimo zimní sezonu, vycházel pochod nejlépe na měsíc červenec nebo srpen. Skoro rok jsem sbírala všechny potřebné informace. Skoro rok jsem se víc a víc těšila. Před únorovým odletem do Kostariky jsem byla definitivně rozhodnuta koupit si potřebné letenky a tím cestu závazně potvrdit. Něco mě ale zastavilo (asi deja-vu) a já si řekla, že je na to času dost, až se z Kostariky vrátím. No a mezitím přišel Covid…
Covid mi do ACT hodil vidle a mě to bylo fakt líto. Hlavně proto, že další možná příležitost bude nejdřív za rok. Nejsem nejmladší, sil ubývá s každým rokem víc a víc a hlavně – moje kolena jsou na tom rok za rokem hůř a hůř. Nicméně nedá se nic dělat, musím si počkat. Jenže to ve mě pořád hlodalo. Nejen ten trek a krásná grónská příroda, ale také chuť zvládnout něco zcela sama. Nejen něco, ale něco zdánlivě nad moje síly a schopnosti. Pochod a samotu.
No a pak přišlo v létě Bari a moje první singl cesta. Tedy část mé výzvy splněna - jet někam absolutně sama. I když jsem byla v metropoli obklopena lidmi (obrovský rozdíl oproti Grónsku), tedy ne úplně sama, moje myšlenky byly pořád se mnou. Byla to ale jedna z nejhezčích cest letošního roku. Naprostá psychická očista, pocit štěstí na každém kroku a permanentní úsměv na tváři. Jeden den lepší jak druhý. Pocity, které nelze slovy popsat a už tenkrát rozhodnutí, že ještě jednu podobnou cestu letos zopakuji. Prostě musím. No a právě tam, v Bari, jsem si na své první singl cestě koupila letenky na druhou takovou. Na Tenerife.
Když jsem pak zjistila, že se na tomto ostrově nachází sopka v nadmořské výšce 3718 m, všechno to do sebe zapadlo. Tohle je přesně to místo, které musím zvládnout. Kolena nekolena, covid necovid, za jakéhokoliv počasí, ve svých starých teniskách, se skleničkou vína na vrcholu! Prostě musím. A jestli tohle dokážu, bude to pro mě důkaz, že všechny cíle, které si stanovím, zvládnu. Včetně Grónska příští rok. Taky to bude maximální možné splnění původně vytyčeného cíle (pochod a sama) - byť v trošku jiné podobě.
Klapka. Tři dny zpátky, paluba letadla Vídeň – Tenerife. Sedím zde se svými novými přáteli, lidmi, s kterými mě už podruhé spojil svět Cestujlevně..Je to až neuvěřitelné, ale ve vídeňském letištním salonku mi přichází zpráva od Dana, zda mě právě v tomto salonku před chvílí nezahlédl. Čtu zprávu a jímá mě hrůza! Jsem nenamalovaná, mastné vlasy...jinými slovy jako singl cestovatel prostě “správně” zanedbaná. Přepadlo mě obrovské zděšení a mám chuť zalhat, že jsem to určitě nebyla já. Nakonec ale souběžně s mojí odpovědí, že ano, přichází oni dva. Dan a Terka..
Je to stejná dvojice, která mě naprosto paralyzovala loni po příletu ze Sofie na bratislavském letišti. Tehdy, když jsem v obdobném rozpoložení jako nyní (tedy opak modelky) vystupovala z letadla, přišli za mnou dva mladí lidé, zda se se mnou mohou vyfotit. Důvod? Čtou moje cestopisy…
Tenkrát mě to naprosto rozsekalo a dnes, podruhé za sebou, ještě víc. Od letištního salonku až po přílet na Tenerife vyměňujeme všechny cestovatelské informace, taky covidy, streptokoky a jiné potvory (čti společné pití Martini z jedné láhve) a já se cítím v jejich společnosti naprosto dokonale. Platí totiž přesně to, co vždycky říkám – lidé, kteří cestují, s těmi nemůže nikdy dojít téma ani dobrá nálada! No a právě s nimi probíráme itineráře. Oni jsou bravurně nachystáni, zatímco já budu tentokrát vařit z vody. Opravdu nemám žádný konkrétní plán. Moje Tenerife není poprvé o itineráři, který bych chystala týdny. Žádné body, žádné konkrétní cíle. Cíl je totiž jenom jediný. Zdolat coby naprostý amatér Pico del Teide. Sama. A aby bylo jasné – za svůj život jsem zatím pokořila tři vrcholy: Sněžku, Orlí hnízdo a Adamovu horu na Srí Lance (což objektivně není horský playlist, který by predikoval výstup na nejvyšší horu Španělska). Vždy se jednalo o pohodové výstupy do výšky okolo 1600 m. A vždy jsem toho měla plný brejle! Taky kolena…
No a tak poslouchám všechny informace, které k tomuto treku mají ti dva. Už od pohledu je jasné, že turistika je jejich život. Méněcenností trošku zaplouvám do sedadla, chvilkama mě přepadají obavy, zda jsem si neukousla opravdu velké sousto. Kór po větě, že se tam chystají den před výstupem zajet “rozdýchat”. Vůbec nechápu o čem mluví. Vysvětlí mi, že je tam o 30 % kyslíku méně a že pro řadu lidí pobyt v takové výšce může být šok a ohrožení na životě. Cože?? V tuhle chvíli už naprosto vážně přemýšlím, zda ty staré tenisky netáhnu opravdu zbytečně. Samozřejmě večer v ubytování googlím nadmořské výšky a vliv na lidský organismus, a to, co se dočítám, mě doráží teprve. Opravdu to existuje – výšková nemoc. A opravdu je to věc, která je pro řadu lidí limitující. Navíc vůbec nezáleží na fyzické kondici, věku.. Může to postihnout kohokoliv. Super..
Horská (výšková) nemoc
... nebudu moc machrovat, jak jsem řekla, o existenci jsem neměla vůbec zdání. Přitom je to jedno z největších nebezpečí hrozící ve velkých nadmořských výškách, kam Pico del Teide rozhodně patří. Jedná se o souhrn zdravotních příznaků, které vznikají díky horšímu zásobování organismu kyslíkem (na Pico del Teide kyslíku mínus 30 %) vlivem poklesu tlaku vzduchu se vzrůstající nadmořskou výškou. Řada lidí ji nebere nějak vážně. Řada lidí, jako já, o ní ani neví! Přitom jsem četla, že touto poruchou trpí téměř polovina všech lidí. Co mě opravdu přišlo zajímavé, je to věc, kterou by si měl zjistit každý, kdo se do vyšších nadmořských výšek chystá nejen coby “horal”, ale i jako turista třeba v rámci výletu autobusem. Riziko začíná už ve výšce 2500 m. Mezi hlavní příznaky slabší formy patří bolest hlavy, únava, nechutenství, nevolnost až pocit na zvracení. Horšími příznaky už jsou kašel s pěnivým hlenem či krví, velká únava a nemožnost vůbec vstát. Tím nejhorším stádiem, který může končit i smrtí, je otok mozku. To se projeví halucinacemi, agresivitou či naopak apatií a naprostou neschopností pohybu. Dostavuje se i ztráta koordinace a rovnováhy, kdy člověk najednou vypadá jako opilý… Jedinou pomocí v tuto chvíli je okamžitý přesun do nižších nadmořských výšek. To je ostatně jediná pomoc na všechna stádia výškové nemoci. Každý, kdo se chystá poprvé do vysoké nadmořské výšky, měl by předem zjistit, jak se mu tam bude dýchat. A to je právě to, o čem Dan a Terka v letadle mluvili. To, že se před výstupem půjdou na parkoviště ve výšce 2500 m rozdýchat…
Rozdýchat se na parkoviště pod Teide nakonec také jedu. Dnes, večer před plánovaným výstupem. Zjišťuji, že se mi tu dýchá celkem normálně, a i když vím, že až (resp. jestli) se posunu o 1 000 metrů výše, může být ve vjemu pohody radikální rozdíl. Přesto věřím, že jsem zrovna ta šťastná polovina populace, které se pokles kyslíku nijak nedotkne. Nic jiného si připouštět nehodlám.
Odjíždím zpátky k ubytování a po cestě jenom žasnu nad neuvěřitelnou scenérií hor všude kolem mě. Hor, do kterých se opírá zapadající sluníčko. Musím říct, že jsem nikdy nic podobně krásného neviděla. Připadám si zde jak někde v poušti v Izraeli, možná v národním parku nějakého kaňonu v Americe. Místy i na Marsu. Nekonečné asfaltové silnice mezi dominantními vrcholy.
Sluníčko zapadá a v momentě, kdy rudá stopa protíná již noční oblohu, tedy v tom nejkrásnějším momentu západu slunce, projíždím kolem vyhlídky. Nejde nezastavit. Vystupuji z auta, a i když je kolem mě řada turistů z turistického minivanu, dojem to vůbec nekazí. Hledím na tu nádheru a nemám slov. Západ slunce nad mraky, to je něco neuvěřitelného.
Přede mnou je pohled pro Bohy, nade mnou je místo, které se Bohů takřka dotýká a já jsem ve vnitřní tenzi ze zítřejšího dne. Není to strach, že to nezvládnu. Už jsem velká holka a vím, že všechny věci v životě zvládnout opravdu nejdou a sekne-li se mi jedno z mých kolen, prostě to nepůjde. Bojím se ale toho, že to vzdám. Že zklamu ty, kteří můj výstup "očekávají", že zklamu sama sebe.. Koukám na temný vrchol obrovské hory, vlastně největší, jakou jsem v životě na vlastní oči viděla, vzpomínám na letní výstup na Sněžku a poslední úsek, kdy jsem mlela z posledního a říkám si, jestli jsem se vážně nezbláznila. Jenže jsem si dala výzvu! A chci to zvládnout. Chci nezklamat sama sebe a dokázat si, že všechno je možné a že všechny mantinely jsou opravdu jenom v mé hlavě.
DEN 5 - LOS GIGANTES, PICO DEL TEIDE - DEN “T”
LOS GIGANTES
Dneska je na řadě den D. Vlastně den T – Tejde. Než tam ale zamířím, mám v plánu ještě jedno místo cestou. Hlavním důvodem je to, že svůj trek chci začít přesně ve 12 hodin, abych na vrcholu hory byla v 5 odpoledne, kdy už tam nejsou správci parku. Tudíž dopoledne času dost.
Los Gigantes je skalnatý útes. Podle něj je pojmenované i letovisko v jeho blízkosti. Gigantes znamená v překladu obří. Jedná se tedy o obří skály tyčící se ve výšce 800 m. Za sebe musím říct, že na mě neudělaly ani tak dojdeme obří skály padající do moře, ale kaldera a vytvarovaná jezírka v oceánu.
Právě zde Atlantik hučí neuvěřitelnou silou a v pravidelných nárazech vlny doplňují hladinu jezírek. Je to na pohled nádherná scenérie! Jo a z útesů se mi stejně líbil nejvíc ten, který rostl z moře u vyhlídky na skály, tedy u břehu v oceánu a který nedosahuje ani sta metrů.
No a pak už jen nákup v Lidlu, který je hned vedle vyhlídky. Na ten výstup je potřeba pořádná zásoba. Jídla, pití a samozřejmě Prosecco.
PICO DEL TEIDE
Díky Lidlu mám zpoždění oproti původnímu plánu. Na parkoviště pod Teide přijíždím téměř ve 13 hodin. Ještě se musím převléct a nachystat si všechny věci. Místo ve 12 vyrážím ve 13:10 hodin..!!
Pico del Teide není jen hora nebo sopka, je to národní park, který se svou plochou 190 km² zabírá téměř 10 % celkové rozlohy ostrova. O tom, že je toto území naprosto jedinečné, se tady opravdu přesvědčíte na každém kroku. Není tedy divu, že je na seznamu Unesco. Při formování ostrova docházelo v podzemí k procesům, které měnily složení magmatu. Na povrch se dostávaly horniny různého složení, tedy i různých vlastností a vzhledu. Následně se vyvinula krajina místy až pouštního charakteru, která je neuvěřitelná hlavně svou barevností a členitostí. Při výstupu na sopku je možné vidět černé sopečné kameny, bílé vrcholky hor, ale hlavně neuvěřitelně oranžové horniny.
Do národního parku se lze dostat jak ze severu ostrova, tak i z jihu, a to po velice kvalitní a nekonečné asfaltové silnici. Samozřejmě je to cesta neustále vzhůru, plná serpentin. Nicméně i pro mě, ne zcela fundovaného řidiče, to nebylo nějak náročné. Národní park je téměř celý ve výšce 2000 m n. m. Je neuvěřitelné, když k němu přijíždíte, jak se mění počasí a světlo. Začínáte s dobrou viditelností a jasností, pak proplouváte mraky, kdy se kolem vás rozprostře bílá mlha, místy i déšť. Když ale vyjedete nad mraky, všude opět sluníčko a nádherně.
V národním parku je obrovský výskyt místní borovice kanárské, jejíž porost tvoří kolem hory prstenec. Označuje se jako “lesní koruna” – Corona Forestal. Tyto borovice dorůstají až do 30 metrových výšek. Zvláštností je jejich neuvěřitelná odolnost vůči požárům. Když totiž těmto borovicím shoří koruna, jehličí znovu vyroste přímo z ohořelého kmene, což umožní stromu i nadále dýchat. Požáry jsou na Kanárských ostrovech velice časté.
V národním parku v těsné blízkosti výstupu na horu Tejde je zhruba 20 kilometrů vulkanických hornin a všelijakých povrchových útvaru. Vypadá to zde jako někde na Marsu. Ne náhodou se právě tady, na vyprahlých lávových polích, čas od času provádějí testy některých technologií a metod, s nimiž se počítá pro budoucí výzkumy této planety.
Samotná hora nebo také sopka Pico del Teide sloužila v minulosti námořníkům jako svým způsobem jedinečný maják, který byl viditelný i z více jak 100 kilometrové vzdálenosti. Současně byla velice dlouho považována za nejvyšší horu světa. Jakmile se objevily osmitisícovky, toto prvenství ztratila. Nicméně bylo zjištěno, že pod mořskou hladinou je její velikost ještě jednou taková, než nad zemí. Jinými slovy – Teide má od dna mořské hladiny po svůj vrchol téměř 7,5 km, a s touto výškou je 3. nejvyšší sopkou na zeměkouli.
Na Tejde se dá dostat lanovkou. Ta jezdí denně od 9 do 17 hodin, cena 27 €. Jízda trvá jen neuvěřitelných 10 minut a střídají se zde dvě kabiny pro 44 osob. Kabina doveze cestující až do stanice La Rambletta ve výšce 3555 metrů. Dostat se až na vrchol je ještě pěkný kousek cesty. Zpočátku jsou chodníčky, k samotnému vrcholu už ale lezete po rukou, po nohou. Každopádně dostat se od lanovky k vrcholu není jen tak. Správa národního parku návštěvnost tohoto vrcholu reguluje – jednak kvůli zátěži životního prostředí, ale také kvůli bezpečnosti turistů.
Před výstupem je potřeba zažádat si přes internet – zdarma – s minimálně však měsíčním předstihem o povolení. Bez něj se ani po výjezdu lanovkou na vrchol v době činnosti lanovky, tedy přítomnosti správců parku, nedostanete. Drtivá většina turistů jezdí na Tejde (eventuelně ho vyšlápnou) tak, aby na něm zažili východ slunce. Podle mých přátel Dana a Terky, kteří si Tejde takto “odžili” den přede mnou, bylo na vrcholu při východu slunce téměř 150 lidí. To si osobně nedovedu vůbec představit a ani trochu se nedivím jejich lehkému zklamání, o kterém mi psali.
Já jsem se rozhodla vyjít na Tejde v odpoledních hodinách, kdy už tam turisté (a ani strážci parku) nejsou. To je totiž jediná možnost (pravda, ne zcela oficiální), avšak hojně využívaná, jak se na vrchol Tejde bez povolení dostat. Je také správou parku mlčky tolerována a v praxi to znamená, že se musíte na úroveň lanovky, z které se vydrápete na vrcholek, dostat v době, kdy nejsou správci parku přítomni. Tedy buď do 9 hodin ráno nebo po 17. hodině odpoledne.
Po výstupu na Tejde musím říct jediné. Nemáte-li fyzičku nebo dost motivace, nejste-li zvyklí chodit takovéto túry a Sněžka je pro vás strop, pěšky sem nechoďte. Nepřeceňujte své síly. 27 € za lanovku a 10 minut jistě krásné jízdy s kocháním se krajinkou rozhodně nepovažuji za žádné slabošství. Tejde jsem dala a jsem na to pyšná, kdybych ale jela do těchto končin ještě jednou, jedu zřejmě lanovkou. Byl to fakt masakr!
Co se týká vyřízení povolení k vstupu na vrchol – pojedete-li lanovkou, je nezbytné a rozhodně to doporučuji. Pohled z opravdického vrcholu je o X levelů výše, než z úrovně lanovky.
Výstup na vrchol:
Jak jsem již zmínila, vrchol Teide je ve výšce 3718 m.
Výchozím bodem je parkoviště Montana Blanca ve výšce 2300 m. Je zde zhruba 10 parkovacích míst, což pro ty, kteří vyráží na východ slunce, musí být žalostně málo. Ovšem ne pro ty, kteří chtějí vylézt na vrchol po 17. hodině.. To zde parkujete v podstatě sami.
Před cestou jsem četla několik popisů výstupu na vrchol a musím říct, že se hodně různily. Od klasických turistických průvodců, které píší zřejmě samí turističtí guru, a kde je podle mě patrná snaha odradit od treku každého “civilistu”, až po cestopisy, kde někteří lidé označují výstup jako pohodový. Osobně si myslím, že je to trek opravdu náročný a nikdo, kdo nemá s turistikou žádné zkušenosti nebo má vážnější zdravotní problémy (já vím, že to teď zní z mých úst jako vtip..), by se o jeho zdolání neměl pokoušet. Rozhodně ne sám. Jedná se o trasu 8 kilometrů podle internetových zdrojů, 10 kilometrů podle Google map dlouhou. Čemu věřit netuším, mně to přišlo jako kilometrů padesát. Tedy nekonečný! Zprůměrovala jsem zdroje a dostala se na čas potřebný k výstupu pro běžného smrtelníka v délce 5 - 5,5 hodiny. Převýšení je z parkoviště až k vrcholu 1380 metrů. Za mě – pochod rovnou do nebes. No a pak samozřejmě nutno přičíst čas potřebný k sestupu z vrcholu hory opět k parkovišti. Zde je to zhruba o hodinu méně, tedy v průměru 4 - 4,5 hod.
Trasu bych osobně rozdělila na 4 úseky:
Prvním úsekem je mírné stoupání po relativně solidní cestě. Trochu to tam klouže, zejména při chůzi dolů, ale jinak opravdu relativní pohoda. Kdo začíná už během tohoto mírného stoupání pociťovat únavu a bolest nohou, ten by měl u “vajec” (= obrovská černá lávová vejce/Huevos del Teide) udělat poslední selfíčka a sypat zase zpátky k autu. Už tak je to docela výživná procházka v délce 4,7 kilometrů v neustálém stoupání, takže se není vůbec za co stydět.
Druhá část cesty je od začátku strmého stoupání, tedy konec cestičky s mírným stoupáním, a nástup schodů a kamenů strmě vzhůru, která končí u chaty Refugio de Altavista. Ta se nachází ve výšce 3271 m n. m.
Délka této trasy je 1,5 kilometrů a člověk si zde nejvíc uvědomí, jak dlouhý 1,5 km může být! Jak relativní je vzdálenost! Relativní tehdy, když jdete rovně nebo v mírném stoupání a tehdy, když se plahočíte neustále strmě vzhůru. Za sebe bych tento úsek přiblížila k poslednímu úseku výstupu na Sněžku, ovšem bez cestiček a toho, že přesně víte, kam položit nohu. A je desetinásobně delší, samozřejmě. Tady lezete po kamenech, mnohdy nevíte, kde pokračuje cestička a všude kolem sebe vidíte jenom neuvěřitelný sráz dolů. Jinak bych zde uvítala turistické značení na kamenech, alespoň nějakou barevnou “šmouhu” (čti šipku), aby si člověk byl jistý, že neleze někam, kam nemá (protože vracet se z kopce a lézt znovu jinudy tady fakt nechcete).
Jinak v této druhé etapě výstupu jsou neuvěřitelně nádherné scenérie všude kolem vás. Nadpozemská sopečná krajina zde hraje všemi barvami! Vínová, bílá, černá, hnědá, oranžová… Když se do toho všeho začne opírat odpolední sluníčko, je to fakt masakr. No a pak si k tomu přidejte pohled na mléčné bílé mraky pod sebou… To je pohled, který vás prostě nakopne. Musím se přiznat, že na začátku této etapy mě opravdu bolely nohy. Nejen nohy, ale hlavně moje kolena. V levém prasklý meniskus bez operačního řešení, v pravém diagnostikovaný přetržený přední zkřížený vaz bez operačního řešení. Obě kolena relativně v klidu, ale doma stačí vzít balík balených vod a kulhám. No a právě zde jsem o svá kolena měla ten největší strach. Jednak proto, že nevíte, kam přesně stoupnete a také proto, že už zde prakticky neexistují cesty, ale lezete v podstatě do schodů z kamení. Bez odpočinku, bez jakékoliv občasné cestičky třeba jen v mírném stoupání. Jen hore a vpřed. Do toho všeho, kromě zmíněného nádherného výhledu, vidíte před sebou vrchol Teide. Jenže ten vrchol v téhle úrovni vypadá tak daleko, že vám přijde až neuvěřitelné k němu v současném životě vůbec dojít. Vlastně bych řekla, že se s každým krokem vzhůru ještě víc vzdaluje. Zde to asi nejlépe vystihují slova Dana, který mi napsal druhý den po mém výstupu: “... obdivuju, že jsi dala ten výstup tak na pohodu, já vidět ten kopec za bílého dne, tak se asi otočím. Byl jsem rád, že je tma.“ Lépe bych to fakt neřekla. Vidět ten kopec neustále před sebou, to bylo opravdu silně demotivující.
Nicméně právě zde, s lehkou únavou nohou a bolestí kolen, jsem si vzpomněla na něco z minulosti. Na slova táty, která jsem slýchávala každý týden při procházce z Letňan do Čakovic. I tehdy mě často bolely dětské nožičky a pořád jsem si stěžovala. Hlavně proto, že jsem věděla, jaký kus cesty mě ještě čeká, než na moje oblíbené koupaliště pěšky dojdeme. Nechápala jsem, proč tam nejedeme autobusem jako všichni normální lidé. Tehdy mi přicházela jedna jediná odpověď:
“Nesoustřeď se na pohled před sebou, na to, co ani nevidíš. Dívej se jenom na svoje nohy. Na každý jeden krok. Přestaneš vnímat tu vzdálenost k cíli a ani nebudeš vědět jak, budeš tam.”
Musím říct, že jsem si na to vzpomněla v životě mnohokrát. Nejen při chůzi a při náročných výstupech (jako i to Orlí hnízdo nebo Sněžka pro mě byly náročné), ale také v běžném životě. Kdykoliv jsem se chtěla pohnout vpřed a výsledek byl v nedohlednu, kdykoli mě zaplavil zmar a pocit, že to nezvládnu. Kolikrát jsem opravdu měla chuť něco vzdát, protože jsem přestala věřit, že do té vzdálenosti, kterou jsem si stanovila jako cíl, vůbec někdy dojdu. V momentě, kdy jsem se ale odpoutala od cíle “v nedohlednu” a soustředila se na každý dílčí krok, šla jsem a náročnost terénu vůbec nevnímala. Jen díky tomu jsem dnes tady. Nejen na tomhle brutálním kopci, ale v životě na tom nejlepším místě, na kterém lze být. Neustále na cestách, které mě dobíjí, těší, léčí a posunují vpřed.
No a přesně tohle se mi stalo i zde. Když jsem si uvědomila, jak mi pomáhá pohled na špičky mých bot, na každý kámen přede mnou (a naopak demotivuje pohled vzhůru na vrchol někde v oblacích), dívala jsem se už jen na ty svoje tenisky. Soustředila se na každej nádech a výdech, na každej povedenej krok. Nic jiného neexistovalo. Během chvilky jsem si uvědomila, že přestávám cítit bolest. Nevím, zda to dokážu dobře popsat, zda to někdo někdy zažil, ale uvědomění si, že dokážu překonat bolest a únavu, potlačit to, vůbec ji nevnímat a ještě se naopak z každého dalšího kroku od srdce radovat, to do mě vlilo neuvěřitelnou porci energie a já ještě zrychlila. Kdo se mnou někdy šel do kopce tak ví, že vždycky napálím strašnou rychlost. Důvod je jednoduchý – chci to mít co nejrychleji za sebou. Orlí hnízdo jsem vyběhla kdysi dávno rychlostí blesku, se Sněžkou to nebylo jinak. Když jsem šla před 4 roky Adamovu horu, nechávali jsme za sebou téměř každého. No a ani teď to nebylo jiné. Sledovala jsem Google mapy, které mi při startu hlásily dosažení vrcholu v 18:36 hodin. Tento čas se mi nakonec podařilo stáhnout téměř o hodinu, což považuji za svůj strop a výkon všech výkonů. Dokonce to předčilo můj jediný životní sportovní úspěch, a to první místo v tureckém sedu na táboře 30 let zpátky!!
Třetí etapou je pro mě chůze od chaty k výstupní stanici lanovky. Tato trasa měří další kilometr a půl. Další nekonečný kilometr a půl! Myslím si, že kdo dojde chatě Refugio de Altavista, ten už to prostě nemůže vzdát. Druhý úsek je tak náročný, že už by to bylo opravdu hloupý. Navíc netušíte, že vás čeká v podstatě repete. Tuhle část cesty vyběhnu nabuzená výhledy do krajiny kolem sebe, na nádherné bílé mraky a vymetenou oblohu, ale také s pohledem na vrchol, který už vidím o kousek blíž!
Pro mě čtvrtou etapou je vlastní výstup od lanovky k samotnému vrcholu. Věřím, že pro někoho, kdo vyjede lanovkou, to nemusí vypadat jako trasa až tak náročná. Hlavně proto, že je to trasa poměrně krátká. Lanovka končí ve výšce 3555 m a vrchol je ve výšce 3718 m, jedná se tedy o pouhých 163 m. Nicméně pro toho, kdo má za sebou 5 kilometrů mírného stoupání a pak dvakrát 1,5 km masakrojidního výstupu směrem vzhůru, tohle je fakt dorážka. Musím říct, že jak mi stačilo na dosavadní úseky dvakrát zastavit, tady jsem zastavila na 163 m alespoň 8 krát. Sice na pár vteřin, ale musela jsem. Nohy už se mi opravdu klepaly a šla jsem na dřeň.
Cestou od parkoviště směrem vzhůru (v prvních dvou etapách) jsem potkala asi 6 lidí, kteří se vraceli z posledního výjezdu lanovky pěšky dolů. Když jsem se škrábala k vrcholku Teide, už jsem tam byla jediná a nikdo na dohled. Na vrcholu jsem si udělala zhruba půl hodinovou zastávku. Přiznám se – to jsem dost podcenila. Času už bylo opravdu málo…
Na vrcholu..
Zažila jsem spoustu vrcholů, ale tenhle je jiný. Zažít něco takového, to je opravdu (NAD)životní zážitek. Vím, že na tuhle chvíli nikdy nezapomenu a nevěřím, že tenhle pocit ještě někdy něco předčí. To, když šplháte poslední metry, v nohou máte skoro 5 hodin chůze do smrtícího kopce, cítíte vrzoty v kolenou při každém kroku a v každém nanosekundovém zastavení vibrace všech svalů obou noh, které nejste schopni zastavit jinak, než dalším krokem vpřed. I uvolnění bolí! Bolí vás vlastně už téměř vše, protože i ruce si cestou při občasném uklouznutí občas odřete o kameny. Bolí vás nádech, protože tady je toho kyslíku fakt nějak míň! No a přes to všechno vás žene vpřed pocit absolutního štěstí, hrdosti a najednou nevídané energie. Už totiž víte, že to dáte! Už se toho vrcholu téměř dotýkáte. Hybný motor celého mého já, které si ty poslední kroky hrne s neskutečnou lehkostí. Lehkostí naprosto neodpovídající skutečnému vyčerpání a na dno sáhnutí. Je to úžasný, emotivní koktejl. Chtěla bych říct, že jsem měla v cílové "rovince" nějaké hlubší myšlenky, ale lhala bych. Tady jste "vypnutí". Celé tělo se zřejmě chystá na svůj restart..
No a pak už je na řadě poslední krok na nejvyšší kámen na vrcholu. Poslední krok, kdy sleduji špičku svých tenisek a ne "to přede mnou". A pak to přijde. Stojím na vrcholu! Posbírám balanc, abych se nezřítila dolů a jakmile mám pod nohama stabilní podloží, rozhlédnu se. Otáčím se o 360° a do očí se mi hrnou slzy. Nejde to zastavit. Kolem mě měsíční krajina, já nad úrovni bílých mraků, nad horami... nad vším! Nic kolem mě není výš! Nikdy jsem nic podobného neviděla, nezažila. Cítím slano na horním rtu, slzy štěstí a uvolnění (asi ten kyslíkový deficit) hrnou bez mé vůle ven a přesně v tuhle chvíli vím, že všechno, co se v mém životě do dneška událo bylo proto, abych teď a tady stát. A podruhé v životě si říkám, jak moc bych si přála sdílet to se svým životním T. S tím, kdo pro mě byl 15 let Téčkem na malém letišti značícím možnost přistání a návrat domů.
Stojím na kraji vrcholu sopky. Stojím zde na kraji sil a přitom plná energie a každým svým rozklepaným svalem, včetně toho příčně pruhovaného srdečního v hrudním koši, si uvědomuju, jak šťastná jsem. Jak je úžasný, že můžu žít život takový, jaký si přeju. Plnit si své vlastní cíle, své vlastní očekávání a překonávat svoje hranice. Posunovat se vpřed, nikdy vzad. Někdy totiž ten posun vpřed může být i pádem na dno nebo výšlap strmě vzhůru. Za svůj život a zejména za poslední půlrok jsem zdolala podobných kroků “vpřed” (tedy propadů i vrcholů) nespočet, ale tenhle byl pro mně ten nejvíc důležitý - Tady. Teď. Tenerife. Teide.
Tady nad mraky, s rukou dotýkající se nebe, v absolutní samotě a vnitřním klidu, jsem pochopila zásadní věc, o které vím, že mi život změní. Všechno tam dole pode mnou se prostě hýbe a já s tím nic nenadělám. Hejbou se nárazovým větrem horniny, kameny na tomhle kopci, písek a torza vegetace. Hejbou se mléčné mraky pode mnou - ty doslova letí střemhlav! Hejbe se slunce nad hlavou. Hejbou se osudy a životy lidí tam dole. Lidí "pod tímto kopcem", a to jak neznámých, kteří mi třeba do života vstoupí, tak i těch, kteří mým životem právě proplouvají.. Hejbou se jejich názory, myšlenky, pocity. Hejbe se (hodně rychle) i špunt z prosecca v mojí tenerifské kuchyni po složení 150 eurové kauce! Hejbe se moje tepová frekvence. Tady a teď. A veškerý ten pohyb, který nikdo z nás není schopen nijak uchopit, to je opravdickej život. Nečekanej, krásnej, plnej překvapení! Třeba jako stát ve svých posledních hodinách svých 39 let v oblacích.
No a mě právě tady a teď poprvé v životě došlo, že už není a nikdy nebude mým cílem snažit se tyhle přirozené pohyby věcí a lidí ovlivňovat. Už se jimi nechám jen inspirovat, těšit, posunovat. Svou energii se budu snažit soustředit na jedinou smysluplnou věc, kterou ovlivnit mohu. Na každý jeden můj krok. Protože už vím, že ať půjdu po rovině, z kopce nebo zase na nějakou zabijáckou horu, můj směr, rychlost, cíl a radost z každého kroku mohu ovlivnit. Stejně jako všechny ty, které mám za těch pět hodin v nohách právě teď.
Tohle moje šílenství mělo sakra smysl! Opravdové uspokojení a pochopení, že to co je dole pode mnou je tady v mracích bezpředmětné. Že konstanty v životě nejsou věci a lidé, ale jen my samy. Že co má v mém životě zůstat, to tam zůstane, co má odnést vítr, to odnese. Že každej pohyb v našem životě má svůj význam. Že každej pád nás zocelí a každej dosaženej vrchol nás naučí víc si věcí (a lidí) vážit. Hlavně ale sebe, protože to je jediná důležitá věc.
Já už teď naprosto jistě vím, že ve svém životě dokážu úplně všechno, co si umanu. A i když se to možná vždycky nepovede, něco mě zabrzdí, třeba i srazí k zemi, stejně si najdu alternativní cestu.
Tenhle pocit, tedy vydrápat se bez jakékoliv fyzické kondice, bez znalosti kyslíkové nedostatečnosti ve výškách a svých možností v tomto směru, za to s lehkou nadváhou, s dvěma odrovnanýma kolenama, v naprosto nevhodné turistické obuvi s měkkou podrážkou, navíc s lahví (skleněnou!) Prosecca a vodou řízlou sangrií v batohu...na vrcholu si namalovat pusu na červeno (protože proč ne!) a nalít si skleničku téhle šumivé dokonalosti, samozřejmě udělat selfíčka nad mraky pro “přátele” , kteří mi “moc fandí” a potom si v klidu sednout na nejvyšší kámen, vypnout všechno a všechny, hledět do všech stran a srkat tuhle dobrotu vysoko nad mraky… to je absolutní vrchol. To je prostě top strop všech mých dosavadních cest!
No jenže pak vám dojde, že jste to šli nahoru 4 hodiny a 40 minut.. Je 18:26 a slunce zapadá ve 20:15. Nemusíte být zrovna matematik a už teď je vám jasný, že kus cesty půjdete po tmě. No a to není vůbec dobrá vyhlídka pro posránka, jako jsem já. Dopíjím rychle skleničku Prosecca, zbytek přelívám do pet lahve, zbytečnou skleněnou zátěž odhazuji u lanovky do kontejneru (mimochodem – líbí se mi, že i zde, v takové výšce, najdete popelnice na třídění odpadu), no a pak už sypu dolů. Když říkám sypu, tak opravdu běžím. Je to dost masakr, protože půlhodinka posezení na vrcholku přinesla mým svalům (čti zbytku lety ochablých svalů) obrovskou úlevu a dostavil se pocit rozklepanosti kolen, lýtek i stehen. V tomto stavu jít dolů po nestabilním terénu je fakt zážitek. Každopádně cítím, jak se ochlazuje a slunce padá níž. To nakopne. Sprintuji jak Usain Bolt a u chaty Refugio de Altavista jsem za 1:10.
Další část cesty, tedy tu k cestě normální, opět skoro běžím. To nejkrásnější, co si z této cesty pamatuji, to je stín Pico del Teide, který se vrhá do údolí. Když jsem kdysi vylezla Adamovu horu, všude jsem četla o zázraku – o stínu, této hory, který vypadá jako pyramida. Ano, tenkrát jsme ho viděli a byl to zážitek. Ale tenhle stín? Pětkrát větší!! Přitom jsem o tom nikde nečetla. Koukám na to a přistihnu se, že mám pusu úžasem dokořán! Neuvěřitelný! Tak obrovský stín a já si uvědomím, že na jeho vrcholku jsem ještě před chvílí stála.
Zastavuje mě tma. Ve tmě už se opravdu běžet nedá. Naštěstí mám sebou baterku, takže si svítím pod nohy. Snažím se jít co nejrychleji, ale dost to klouže. Nestabilita terénu je pro moje kolena naprosto katastrofální. Snažím se držet rychle tempo, ale už to opravdu nejde. Snažím se držet dobrou náladu, s tím naštěstí problém nemám. Pořád jedu na vlně endorfinů. Uvědomuju si ale, že jedno blbé uklouznutí nebo podvrtnutí mě zde může nechat. Naprosto samotnou. Ve tmě a zimě. Snažím se jít co nejopatrněji. Tento úsek mi zabral přesně hodinu. Stejnou dobu trvalo 4,7 kilometrů k parkovišti. Tahle cesta, o které jsem si myslela, že bude úplně v pohodě i po tmě, byla možná úplně nejhorší. Strašně se vlekla. Navíc padla zima a mě byla opravdu kosa. Nechtěla jsem se zdržovat oblíkáním, ale nakonec jsem musela sundat batoh a obléct teplejší bundu. Trochu mě děsily černé sopečné kameny u cesty, vypadaly jako zvěř. Nic příjemného, když si jdete touto pustinou sami. No a to vůbec nejhorší byl terén. Nahoru pohodová prašná cestička s kamínky, dolů neskutečna klouzačka. Kor když nevidíte na krok a snažíte se jít svižně. Co ale bylo nádherné a vyvažovalo vše zmíněné, vlastně skoro rovnající se pohledu z vrcholu hory dolů, to byla hvězdná obloha. Hvězdná obloha nad pustinou bez jediného umělého osvětlení. Tohle byla ta nejkrásnější rezervace tmy, ve které jsem kdy stála. Všude kolem stíny vysokých hor a naprosté ticho. Neuvěřitelný pocit. No a právě v tuhle chvíli mi došlo, že to vlastně všechno dopadlo přesně tak, jak dopadnout mělo. Že i zde platí, že cesta je mnohdy víc než cíl. Zažít noční oblohu v pustině uprostřed vysokých hor, to je neskutečný zážitek. Jsem ráda, že jsem ho mohla zažít.
Do auta sedám a nohy se mi klepou jak ratlíkovi vedle rotvajlera. Moje auto je samozřejmě poslední na parkovišti. Vydávám se zhruba na hodinovou jízdu domů a cestou mi v hlavě letí veškeré dojmy z odžitého dne. Ještě pořád si nedokážu uvědomit, co mám za sebou. V posledním úseku jízdy mě zaplavuje lehká horečka. Nejde ani tak o horečku, jako neuvěřitelnou únavu a dolehnutí celého toho dne. V ubytování už jen horká sprcha, večeře a to nejkrásnější usnutí na světě..
Zvládla jsem to!
Jo a ještě praktické informace k výstupu pro takové cvoky, jako jsem já:
Oblečení:
V “letní den”, kdy teploty atakují pětadvacet stupňů a více, stačí tříčtvrteční legíny a tílko. Já to vyšla ve starých běžeckých teniskách Nike s poměrně měkkou podrážkou. Rozhodně žádná turistická obuv nebo pohorky. Za sebe musím říct – tohle je opravdu nejspodnější hranice. Tenisky si myslím postačí, ale doporučovala bych co nejpevnější podrážku. Když půjdete dolů, počítejte s tím, že budete mít otlačené palce tak jak tak. Co určitě nezapomeňte – jako já – to je pokrývka hlavy. Stačí obyčejný šátek. Vyšla jsem ve 13 hodin a šla jsem 5 hodin za neustálého sluníčka směrem vzhůru. Navíc ta nadmořská výška sluneční svit ještě zesiluje. Sama se až divím, že jsem neskončila s úpalem nebo úžehem, protože pár let zpátky na Kubě mě 5 hodin pražení podobného sluníčka na hlavu podobný zážitek přineslo. Do batohu doporučuji slabší turistickou mikinu – myslím tu tenkou, žádnou flaušovou dvoukilovou hrůzu. Raději dvě tenké mikiny, ať vrstvíte. No a pak větrovku. Bohatě stačí nějaká, kterou srolujete do dlaně.
Ostatní potřeby s sebou:
1/ Opalovací krém s faktorem 50 – tím se natřete už na parkovišti a doporučuji minimálně jednou dvakrát během cesty vzhůru. Vemte si co nejmenší balení, třeba 50 ml.
2/ Telefon, abyste všechnu tu nádheru mohli fotit. Foťák je zbytečně těžká machrovinka, podle mě zbytečná zátěž. Dnešní mobily fotí a točí videa dokonale. Plní funkci jak komunikačního prostředku, tak i obrazového záznamu. Zde bych zmínila zajímavou věc – v průběhu celé chůze je střídavě signál, a to až na vrchol! Můžete tedy odesílat jak fotky, tak i videa a informovat třeba sociální svět o tom jak skvělí jste nebo si zavolat vrtulník :D Nevím, zda je to plusová věc (pro ty, co nedokáží sociální svět vypnout), každopádně kdyby se po cestě něco posralo, je dobré to vědět. K telefonu bych přidala kabel a powerbanku. Je dost pravděpodobné, že si baterii vyflákáte milionem (stejných) fotek směrem vzhůru. I když moc dobře víte, že je jedna fotka jak druhá, pořád vás to nutí fotit a točit. Je to peklo! Tak ať vám ta energie na cestu dolů stačí.
3/ Z oblečení jak jsem zmínila – šusťákovku a eventuálně jedna tenká mikina. Možná bych doporučila i jedno tílko nebo tričko na převlečení, budete-li na vrcholu zpocení. A to budete! Je pak menší pravděpodobnost prochladnutí…
4/ Rozhodně doporučuji čelovku nebo nějakou svítilnu.
5/ Tekutiny – osobně si myslím, že 1,5 l tekutin stačí. Samozřejmě je dobré se vydatně napít na parkovišti před výstupem. Cestou dolů už jsem nepila vůbec. Jednak je chladněji, druhak běžíte, a to se pije fakt blbě.. No a když jsem u toho příjmu tekutin, neškodí přibalit si papírové kapesníky… Víme že…
6/ Z jídla doporučuji banán, nějakou tyčinku, kousek čokolády, výborné jsou oříšky v cukru. Pokud ale máte rádi uzený, vemte si uzený. Je to opravdu fuk. Každopádně něco na zakousnutí, když na člověka přijde krize, určitě sebou. Na mě teda krize nepřišla, jenom obrovská chuť na sladký…
7/ Jste-li žena a tušíte li, že půjde opravdu o vrcholovou záležitost, nesmí chybět hřebínek a rtěnka, to je jasný…
8/ Naprostou nezbytností je šroubovací sklenice na víno (kupuju v Rock Pointu – dva kusy za 500 Kč) - takřka nerozbitné, skladné, lehké, praktické. Na vrcholu Tejde = zázrak.
9/ Láhev Prosecca, protože bez toho si ten vrchol prostě nevychutnáte.
10/ Pokud nekoupíte Prosecco šroubovací, nezapomeňte na otvírák, ať není fou-pax!
Moje časy:
13.10 - start výstupu z parkoviště Montana Blanca
17.45 - vrchol Teide
17.45 - 18.25 - prostě NEBE NA DLANI = Prosecco time
18.25 - 21.40 - sestup až k parkovišti
Výstup: 4 h 35 min
Sestup: 3 h 15 min
DEN 6 - MASCA - GERACHICO - BUENAVISTA - PARQUE DEL DRAGO
Takže zásadní věc - vstávám a kolena drží! Trochu bolest úponů na přední straně, ale otok minimální. Co je neuvěřitelný, tak nohy, myšleno lýtka a stehna, nebolí vůbec. Na snídani sklenička Prosecca a bílej jogurt s datlemi, nechybí ranní rozcvička a hurá na výlet!
MASCA
Masca je prý nejkrásnější vesnice z celého Tenerife a leží v pohoří Teno. I když jsem neviděla řadu vesnic, ani většinu tenerifských měst, s tímto tvrzením mohu jednoznačně souhlasit. I když je vesnice dost nadnesený výraz pro seskupení pár domečků, výjev právě na ně mezi horami je něco neuvěřitelně krásného. Tady stojíte a opravdu si připadáte jak na jiném světě. Rozhodně né v Evropě…
Vlastně stojíte.. Tady si sedněte v místní restauraci s výhledem na soutěsku, nejlépe u stolu č.5, dejte si Sangrii nebo třeba Mojito a garantuju vám, že to bude nejlepší zážitek celého dne. Tady je člověku prostě a jednoduše hezky. Tady není nic víc třeba.
cesta sem je docela masakr - serpentiny a silnice tak úzké, že se jen modlíte, aby nejelo nic do protisměru a vy nemuseli potrénovat couvání...
GERACHICO
Tak o tomto městečku jsem neměla ani šajn. Doporučil mi ho právě Dan. Říkal, že je tam hezky, tak proč se zde nezastavit. Jedná se o městečko na severním pobřeží ostrova, které je jedním z nejstarších vůbec. Původně to byl přístav a veleznámá vinařská oblast, která ale po výbuchu sopky a sesuvu svahu, byla téměř zničena. I když bylo městečko opraveno, všechny vinice zmizely.
Je tu nádherný systém přírodních jezírek s možností koupání a zázemím (sprchy, schůdky do vody), který byl bohužel díky covidu zavřený. I tak je to místo, kde si s chutí sednete a vychutnáte pohled na Atlantik.
Na mě tady dolehla nějaká únava. Možná ten včerejší výstup, nevím. Každopádně dobrá káva a sklenice čerstvého pomerančového džusu mně postavila na nohy. Jede se dál!
BUENAVISTA
Tady jsem neměla v plánu navštívit město, ale maják Buenavista (nebo taky Punta Buenavista). Jedná se o aktivní, tedy stále používaný, maják na severním pobřeží Tenerife. Tenhle maják je dost zvláštní. Hlavně tím o jak moderní budovu se jedná. Musím říct, že první pohled působí docela zvláštně. Hlavně pro někoho, kdo má maják zafixovaný jako romantickou bíločervenou stavbu. Když jsem ale viděla, že má maják tvar vývrtky, hned se mi zdála sympatičtější!
Mimo budovy majáku jsou zde nádherné pohledy z útesu dolů. Dívat se, jak tady se vší svou silou Atlantik naráží do kamenných stěn, to je zážitek. Musím říct, že tady na mě z nějakého důvodu padla absolutní krize. Nějaký splín, smutek, nenálada. Ani nevím proč. Každopádně to budu mít s tímto místem už navždy spojené. Naštěstí mě to docela brzo přešlo…
A okolí plné banánových plantáží - to je naprostá nádhera...
PARQUE DEL DRAGO
Tohle místo, tuhle “živoucí národní památku” jsem původně neměla vůbec v plánu navštívit, i když jsem samozřejmě četla, že je zde nejstarší z místních stromu dračinců. Tenhle více než 800 let starej strom je symbolem Tenerife. Na výšku měří více než 18 metrů a kmen má v průměru více než 20 metrů. Když jsem jela zpátky na ubytování a viděla ceduli značící tento park, nešlo nezastavit. A byla to skvělá volba. I když byl park po 17. hodině už zavřený, takže jsem ten nejstarší strom ostrova neviděla jinak, než z obrovitánské vzdálenosti (kdy mi připadal stejný, jako všechny ostatní dračince), tahle vesnička měla svoje kouzlo.
Právě tady jsem zaplula do místní vinotéky a prodejny suvenýrů v jednom. Úžasné místo a ještě úžasnější obsluha. Paní dokonce mluvila česky. Ona to byla teda ruština, ale já jí docela rozuměla. U dřevěného sudu jsem si tu vychutnala skleničku místního vína, a to po předchozí degustaci zdejších ochucených vín. Nejlepší bylo určitě banánové. Prostě krásné místo, které už budu mít vždycky v paměti.
DEN 7 - ADEJE - BERGAMO- VÍDEŇ - BRNO
No a poslední den už byl odpočinkový. Chvíli u bazénu nasát poslední sluníčko, chvíli mi zabralo vaření posledních zbytků v lednici. Pak už jen přesun na letiště, vrácení auta a poslední pohled na tenhle nádherný ostrov. Taky na neuvěřitelnou sopku, na jejímž vrcholu jsem před chvílí stála. Na můj první ostrov z Kanárských ostrovů, na kterém jsem byla. Rozhodně ale ne na poslední.
ROZPOČET:
letenka Vídeň - Tenerife - Bergamo - Vídeň: 700 Kč
ubytování 6 nocí/ osoba: 2 931 Kč
doprava: 2 520 půjčení auta, 1 100 benzín: 3 620 Kč
jídlo, pití, ostatní: 1 500 Kč
Celkem 5 nocí a 6 dní na Tenerife s půjčením auta a ubytováním v počtu 1 osoba: 8 751 Kč.
ZÁVĚREM?
Tenhle trip byl pro mě díky výstupu na horu Teide tím nejdůležitějším ze všech dosud zrealizovaných. Kuba byla první cesta za svobodou. Moje první letenka a cesta na vlastní pěst. První cestovatelský mezník. Vzpomínám si jako by to bylo včera na pocit obrovské pýchy a hrdosti, že jsem to zvládla. Stejně tak to cítím nyní. Po Kubě byla řada zemí a míst, která se mi z různých důvodů zapsala do srdce. Krásné vyhlídky, neuvěřitelné množství zvířat, nádherné hřbitovy, mojí skvělí dokonalí parťáci…
No a pak je mezník dva. Je jím jedno písmeno. T: T jako Tenerife, T jako Teide.... Pro mně úplně jiná cesta než dosud. Žádný itinerář , žádný konkrétní plán. Jen jeden jediný cíl. Překonat sama sebe. Zvládnout to, od čeho mě všichni kolem odrazovali a o čem mi tvrdili, že je nereálné. Překonat další mantinel, který žádným mantinelem ve skutečnosti není. Stejně jako jsem začala cestovat bez angličtiny a ono to šlo...bez balíku peněz - zato se zážitky za milion...i na tenhle kopec se může vydrápat člověk bez přípravy, tréninku, fyzičky, s nadváhou, v běžeckých teniskách. A sám. Jsem toho důkazem!
Zdolala jsem převýšení 1300 m a podívala se se skleničkou Prosecca v ruce na svět z výšky 3718 m! Jo, tohle se prostě povedlo! Ať se stane cokoliv, ať se svět třeba zase obrátí naruby - tohle už mi nikdo a nic nevezme. Nevím, co víc dodat. Snad jen...přála bych to zažít každému.. Říkám tomu moje osobní výhra.
