Kousek Asie, kousek Evropy, prostě směs koření, která vás dostane a v téhle covidové době přinese do života opět závan exotiky.. Baklava, Salep, nádherné pláže s mořem, do kterého se dá i v zimě vlézt a přitom se z něj dívat na se zasněžené vrcholky hor. Istanbul, orient na dlani. Kemer, Side, Antalya - riviéra jaksepatří. No a hlavně liduprázdné Pamukkale, kde jste jediným člověkem na bílém travertinovém svahu. Prostě Turecko, moje nová láska.
PROČ TURECKO?
V Turecku jsem byla jednou, a to asi pět let zpátky. Světe div se - na poznávacím zájezdě s CK! Koupila jsem tenkrát za neuvěřitelnou cenu Turecko na 7 nocí, kde byla v ceně jak zpáteční letenka z Prahy, služby průvodce po celý týden, tak i ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech se snídaní. V ceně byl i autobus, který nás vozil po celém tureckém vnitrozemí. A cena? 3900 Kč na osobu sakumprásk. Tato akce byla určena seniorům 50+.. Jak jsem později zjistila - pro tuto skupinu osob turecká vláda pobyty dotuje. Důvod je jasný, průvodci cestovních agentur s nimi objíždí všechny místní prodejce a výrobce a snaží se jim prodat co nejvíce místního zboží. I naše výprava tedy navštívila keramickou dílnu, výrobu koberců, výrobu parfémů, výrobu kožedělných výrobků.. Každopádně do nákupu nás mladší (a bylo nás celkem pět z celého zájezdu) nikdo nenutil - bylo jasné, že to bereme pouze jako exkurzi, nikoliv jako nákupní možnost. Díky tomu jsme si tuhle cestu o to víc užili. Zájezdy byly tehdy možné dva. Jeden mířil do Kappadokie a druhý do Pamukkale. Já zvolila cestu do Kappadokie, která je bezesporu hlavním klenotem Turecka. Už tenkrát jsem ale věděla, že v téhle zemi nejsem naposledy. Pamukkale totiž musím vidět také. No a teď uzrál ten správný čas!
LETENKY DO TURECKA
Letenku do Istanbulu jsem našla pod stromečkem. Ježíšek nakupoval u Turkish Airlines, a to let s odletem ve čtvrtek odpoledne z Vídně a návratem ve středu opět do Vídně.
Cena zpáteční letenky se s TA pohybuje okolo 3 500 Kč, ale dá se letět i z Paegasus Airline, kde ceny začínají (při včasném nákupu) na 2 000 Kč.
Z původně plánovaných 7 dnů bylo nakonec dní 12, o tom ale níže.
Moje lety:
Vídeň - Istanbul
Istanbul - Antalya
Antalya - Istanbul
Istanbul- Antalya
Antalya - Istanbul
Istanbul - Vídeň
….a to se vyplatí!
Vnitrostátní lety nízkonákladovkou Paegasus jsou vždy do posledního místa plné. Turci využívají leteckou dopravu víc než autobusy. Ceny jednotlivých přeletů stojí cca 500 Kč, takže to i chápu.
COVID SITUACE - OPATŘENÍ V TURECKU
Před odletem do Turecka je nutný PCR negativní test ne starší 72 hodin. Ten ukazujete při boardingu ve Vídni a bez něj vás na palubu nepustí. Dále jej již nikde v Turecku (ani po příletu, ani při vnitrostátních přeletech) nepotřebujete.
Místní obyvatelé musí mít tzv. HES kód, který je možné získat jen přes tureckou SIM. Já si neplánovala pořídit ani SIM, ani data, tudíž ani HES. HES kód je s pohledu turisty nutný jen při přesunech veřejnou dopravou (bez kódu nenastoupíte do žádného dopravního prostředku, ke kterému vede turniket - tramvaj, vlak, metro). Nicméně pokud plánujete využívat vnitrostátní lety, půjčení auta a taxi, dokonce i autobus z letiště v Istanbulu do centra, HES kód opravdu nepotřebujete. Ani při ubytování, jak je mnohde zmíněné.
V Turecku je povinnost nosit roušku všude, a to pod pokutou 3000 TRY (ostatně krom Zanzibaru kde na světě ne, že?). Nosí ji tak 80 % lidí, ale číslo se rapidně snižuje všude tam, kde jste s někým dále mimo veřejné prostory. Hotely, pláže, parky.. Zde se rouška okamžitě odkládá, a to jak ze strany cizinců, tak i místních. Jakmile uděláte pár kroků z rušné cesty někam do parku, tak zde sedí na travnaté ploše klidně i stovka lidí bez roušek jako za starých dobrých časů na vydařeném letním festivalu.
Edukativní polepy prostor (hotely,restaurace, letiště, MHD..) - v maximálním levelu. Piktogramy Covid nechybí v žádné výloze, na žádných vstupních dveřích, na podlahách, na stolcích... 11 přikázání zde nahradilo 14 přikázání covidových - tuto info ceduli najdete na každém kroku.
Dezinfekce povrchů je zde tak automatická, jako zkasírování zákazníka po nákupu.
Jednorázové obaly v hotelových restauracích atakuji absurdní úroveň. Každý příbor v papírovém pytlíku, vše jednorázové. Co mě ale velice mile překvapilo - minimum plastů a igelitů, vše v papírových obalech.
V obchodech je v sobotu a v neděli zákaz prodeje alkoholu!! Nevím, zda to souvisí s Covidem nebo je to tady normál, každopádně to považuji za důležitou informací. Pokud to nevyřešíte hotelem v režimu all inclusive, alkohol si včas nekupte i na víkend.
Místní mají celý víkend, tedy So a Ne, zákaz vycházení. Tento zákaz ale neplatí pro turisty. V reálu to probíhá třeba tak, že na silnicích policejní kontroly zastavuji každé auto. Mistni musí prokázat nejen svou totožnost, ale i důvod své cesty. Jakmile zastaví vás a vy ukážete pas, okamžitě vám popřejí hezký den a nechají vás jet dál.
Památky jsou v Turecku víceméně otevřené, ale obvykle je zkrácená otevírací doba. Např. Pamukkale mělo podle webu otevírací dobu 10 - 20 h, ve skutečnosti zavírali v 17.
Celková nálada napříč Tureckem naprosto pohodová. Například na loďce v Istanbulu naznačíte, že nechcete poklidit prázdný kelímek od čaje před vámi a obsluha se okamžitě usměje a nechá vás dále rozjímat nad prázdným kelímkem. Bez roušky.
DOPRAVA Z/ NA LETIŠTĚ
Letiště Vídeň: běžný covidový život (v provozu stále jen jeden terminál, takže zdánlivě živo). V salonku i nadále panuje Covid režim (= taška s frukem, banánem, půlkou sendviče a oplatkou plus káva při odchodu). K tomu není co dodat - tragédie.
Letiště Istanbul: je v provozu od dubna roku 2019 a byl sem přesunut kompletní provoz původního letištěm. Letiště aspiruje na největší letiště světa a nachází se asi 50 km od centra města.
Letiště Istanbul atmosféra? Jakoby Covid neexistoval. Milion lidí, šrumec, mumraj. Odbavení proběhlo fofrem, kosmetiku ani notebook jsem při skeneru z batohu nevytáhla - nikdo to ani nevyžadoval. Na letišti v Istanbulu je u mezinárodních odletů wifi point, kde po předložení pasu a letenky dostanete pin kód, díky kterému máte rovných 30 minut wifi gratis. Pokud budete čekat u gatu, najděte si kavárnu s logem wifi a pokud si tam zakoupíte alespoň kávu, získáte od obsluhy heslo k wifi také. Salonek nabízí slušný sortiment jídla, hodně místních dobrot, kávu, čaj, nealko, ovocné saláty, zeleninové saláty, těstovinové saláty, dezerty ... ale alkohol nula. Takže prašť jak uhoď.
V současnosti nejrychlejší dopravu do centra zajišťují autobusy společnosti HavaIst. Z letiště je v provozu 5 linek do celého Istanbulu, z nichž nejžádanější je logicky spoj na centrální náměstí Taksim. Přes den odjíždí každých 15 minu. Celá cesta do centra zabere zhruba 90 minut v závislosti na provozu. Jízdenka na náměstí Taksim (i do ostatních destinací v rámci centra) stojí 18 TRY a koupíte ji přímo v autobuse. Nepotřebujete HES kód.
Existuje zde "Istanbulkart", tedy kartička na MHD v Istanbulu. Tu koupíte za 10 TRY ve stánku nebo automatu v příletové hale nebo na autobusové zastávce, lze platit kartou i hotovostí. Na kartičku si dobijete libovolný obnos peněz a můžete ji dále využívat v metru, autobusech i tramvajích MHD a na přívozech. Tuto kartu jsem ale nevyužívala.
Letiště Antalya: je nejdůležitějším vzdušným přístavem na tureckém pobřeží Středozemního moře. Leží asi 8 km od Antalye, 40 km od Kemeru a 110 km od Alanye. V provozu jsou dva mezinárodní terminály a jeden vnitrostátní, které svou největší špičku prožívají během léta.
Z letiště do centra se dostanete autobusy i tramvají, dejte však pozor, že tramvaj staví pouze u terminálu 1 a k 1 km vzdálenému terminálu 2 nezajíždí. Bez HES kódu se nyní do tramvaje nedostanete.
Autobus 600 spojuje oba terminály s centrem města a autobusovým nádražím Otogar, kde již přestoupíte na libovolný spoj v regionu – více informací na webu antalyaulasim.com.tr. Autobus 800 spojuje oba terminály s čtvrtí Lara a prakticky celým městským pobřežím.
Taxi z letiště do centra nebo k pobřeží Lara vyjde na 80 TRY.
DOPRAVA V TURECKU
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě. Půjčení auta na 5 dní je za 70 EUR, nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
Po přeletu do Istanbulu dva dny na toto město s využitím hlavně vlastních noh a jedné plavby po Bosporu. Mimochodem jedno z nejčastějších aut v Istanbulu je naše česká škodovka.
Po přesunu na odpočinkovou část cesty zpátky na riviéru už jen resort, moře a pláž - tedy bez využití dopravy.
UBYTOVÁNÍ V TURECKU
Ubytování vybírám až s check inem letenky, tedy dva dny před odletem. I když - i to je dnes risk! K ubytování v Turecku jedna dost důležitá věc: zamluvte si jej na celou dobu pobytu na bookingu dopředu!!! Booking totiž v Turecku neexistuje. Myšleno celá tato platforma. Když zde najedete do této aplikace, nefunguje. Pro mě docela šok. Řešitelné to v případě, že máte ubytko jen na první noc, je. Vybíráte přes Agodu, tripadvisora aj. Ale pro autisty, co milují přehlednost bookingu - blbý. Ještě doplním - z domu si ubytování přes booking vyberete a objednáte - to funguje. Jen ne na místě.
Pojedete-li riviéru, doporučuji “nešetřit” a vybrat si hotel s režimem all inclusive. Je to totiž ve výsledku ta nejlevnější varianta ubytování. Garantuji vám, že pak už neutratíte za jídlo a pití ani korunu. No a s ohledem na cenu vína a alkoholu je to nakonec opravdu nejlevnější cesta.
Pokud budete v Istanbulu noc nebo dvě, pak taky nešetřete a vyberte ubytování v centru, co nejblíže mešit. Já si vybrala hotel na úžasném místě. Pořádek a vybavení 1A a vůbec - tak úžasný přístup k hostům jsem ještě v životě nezažila!! Uvítání s welcome drinkem, upgrade do nejlepšího pokoje za cenu bazálního, láhev vína na pokoj coby pozornost podniku nebo dárečky při check outu..prostě sen. K tomu také neustále usmívající se a ochotný personál, který vás kolem sebe nenechá projít aniž by se nezeptal, zda je vše v pořádku. Snídaně naprostý luxus a vyhlídka ze střechy na Hagia Sofia - dokonalost!
JÍDLO V TURECKU
Jedním slovem boží!
Tureckou gastronomii bych rozdělila do dvou kapitol:
1/ pobřeží a hotely all inclusive: - nejlepší varianta pro jedlíky a spořílky. Levněji a více se nikde na ulici nenajíte. Navíc konzumace alkoholu denně od 10 do 24 hodin, a to včetně víkendů, kdy je prodej jinak velmi drahého alkoholu v celé zemi zakázán - to mluví za vše.
2/ Istanbul centrum: - zde bych vypíchla dobroty, které nesmí nikdo vynechat:
Salep - něco mezi kakaem a kapučínem. Připravuje se ze směsi velmi jemně namletého salepového kořene a zázvoru, je dochucené skořicí a slazené vanilkovým cukrem. Je to hustý, sladký jak cecek a teplý. Bývá považován za afrodiziakum, je to vydatný zdroj glukomannanu (typ rozpustné vlákniny) a zejména v Turecku je považován za lék proti nachlazení.
Baklava - je to zákusek z vrstev tenkého listového těsta známého jako filo (nebo yufka), plněná sekanými ořechy a slazená sirupem nebo medem.
Kebab - klasika, kterou známe všichni. Tady ovšem úplně jiný level!
Pide - turecká verze pizzy. Pide má ale na rozdíl od pizzy podlouhlý tvar, připomínající loď, a základ většinou tvoří mleté maso. Nicméně existují i varianty se sýrem, špenátem apod.
Simit - chlebový kroužek posypaný sezamovými semínky. Simit se prodává i na ulici a Turci k němu většinou přikusují sýr a pijí čaj.
ITINERÁŘ:
Zkráceně:
Po příletu na tureckou riviéru (Antalya) půjčení auta na 5 dní a roadtrip v délce 900 km.
Istanbul pěšky.
Comeback na riviéru - relaxtime.
Den 1: BRNO - VÍDEŇ - ISTANBUL ANTALYA
Den 2: ANTALYA - PAMUKKALE
Den 3: PAMUKKALE - ÖLUDENIZ - KEMER
PAMUKKALE
ÖLUDENIZ
Den 4: KEMER
KEMER
Den 5: KEMER - SIDE - ANTALYA - ISTANBUL
SIDE
Den 6: ISTANBUL
ISTANBUL
Den 7: ISTANBUL - ANTALYA LARA
Den 8 - 12: ANTALYA LARA: relax time
Den 12: ANTALYA - ISTANBUL - VÍDEŇ
ROZPOČET:
letenka Vídeň - Istanbul - Antalya - Vídeň: 0 Kč/ letenka Antalya - Vídeň: 2 000 Kč
2x přelet Istanbul - Antalya: 1 000 Kč
ubytování 11 noci/os: 4 500 Kč
doprava: auto (1 800 Kč), PHM (1100 Kč), MHD (200 Kč): 3 100 Kč
jídlo, pití, vstupy, ostatní: 3 100 Kč
Celkem 12 dní / 11 nocí v Turecku za 13 700 Kč.
(v případě cestování 2 osob by byl poloviční náklad na dopravu a téměř totéž platí pro ubytování, tedy 12 dní za 11 tisíc a osoba)
Pozn.: PCR testy do kalkulace nepočítám, nejsou součástí “běžného cestování” - stále stávající stav nevnímám jako NORMÁLNÍ.
ZÁVĚREM?
Turecko je země, na kterou je i 12 dnů málo. Rozhodně se tam vrátím a zkusím pomocí vnitrostátních přeletů podstatně detailnější itinerář. Každému Turecko jen doporučuji, a to i nyní v době Covidu. Protože i když to není Zanzibar nebo Maledivy a i když se tam roušky nosí, přesto si tam od něj opravdu odpočinete.
Tím nejkrásnějším zážitkem této cesty pro mě už navždy bude fakt, že BYLA. Ani po 145 letech (ne mých!!, ale těch mezi nebem a zemí..), jak mi nedávno spočítala flight memory, pro mě není žádný let obyčejný. Každý je Něco Něco, před každým mám lehké spaní bez spánku a velké těšení se na vše přede mnou. S každou další cestou totiž víc a víc vnímám, že cestování není samozřejmost a že každá cesta, kterou podniknu, může být na dlouho poslední. Vzpomínám na jeden den před 11 měsíci. Seděla jsem na pláži v Cahuitě, čekala na repatriační let domů a přitom četla titulky v novinách, že se možná i dva roky nepodíváme za hranice. Vybavuji si naprosto přesně pocity, které mnou tenkrát lomcovaly. Byla to potřeba vrátit se z neklidných vln Karibiku zase domů - tam, kde vždycky bylo moje T, tedy TO, proč se domů vždycky vracím (táta, Ten Miki, To moje), ale současně jsem měla chuť na palubu nenasednout. Utéct před nemožností cestovat, pro mě - nemožností opravdu žít. Odehrávala se ve mně Sophiina volba a já si při nástupu do letadla směr Halifax - Rejkjavik - Praha opravdu nebyla jistá, jestli jsem zvolila správně. Potom se vše přehnalo, jak už to v životě bývá, a můj "Covidový rok" nakonec nejen že nebyl tak tragický, jak vypadal na své startovní čáře, ještě jsem nalétala a procestovala nejvíc za svůj život. Jenže teď je vše jiné a nikdo nevíme, co bude zítra. Jsme unaveni restrikcemi, limity, ale také vystrašeni každou novou covidovou vlnou i mutací. A taky lidmi. Tím, jak jsme si zapoměli zametat před vlastním prahem, ale klidně 5x denně zametem před tím sousedovic. A pořádně, ať to lítá! Nebudu lhát - ani já nejsem nesmrtelná, i já se občas bojím. Někdy toho, že mi zruší i ty Atény, co mi poslední zbývají, někdy smrti. Ne mé, ale těch, které mám ráda. Jo, dokonce i toho Covidu se občas bojím. I když si pořád myslím totéž, co jsem psala kdysi dávno (byl by to fakt pech, kdyby zrovna mě někde odstřelil atentátník, smetla vlna tsunami nebo mě píchl komár infikovaný malárií...), ta možnost ne nákazy, ale fatálního průběhu, tu vždy je. Nejsem "popírač Covidu", statistiky tohoto viru ze slova "možnost" dělají dokonce "pravděpodobnost, jenže kdykoli na mě padne tíseň, strach a chuť zabarikádovat se doma a nastavit dobrovolně paži i svou imunitu něčemu, čemu ani za nehet nevěřím, vzpomenu si na NI. Na holku o pár let starší než já, které jsem byla před pár měsíci na pohřbu. Nebyl to Covid, ale "obyčejná" rakovina. Myslím na ni posledních 9 měsíců téměř denně a na každé své cestě obzvlášť. Myslím na její prošoupané kecky, které mi dala s tím, abych je vzala někam, kam ona už nikdy nedojde. Ty kecky jsem měla na Teide a vyšla s nimi nad mraky. Vozím je sebou od té doby často a pokaždé, když si je nasadím na nohy, uvědomím si, jaké štěstí mám. Ne to, že mi sedí její velikost, ale to, že "můžu cokoliv". Že mám svůj život, to co z něj zbývá, pevně ve svých rukách. A toho, omlouvám se všem, které to nasere, toho se fakt nehodlám vzdát. Třeba zažít Turecko podruhé. Covidu navzdory. A nejen Covidu, taky všem, kteří zapoměli (nebo hůř - nikdy nezažili), jaké je cestovat. Já to rozhodně nezapoměla, nezapomenu a nebudu dělat, že rok (končíme první, ale budou dva, tři..?) se bez těchto pocitů dá vydržet. Protože nedá a hlavně nikdo nevíme, kolik času "na zmar" každému z nás zbývá. A rok, sorry jako, to je fakt víc, než můžu a chci svým a Ilčiným teniskám vypnout.
Takže na co budu vzpomínat nejvíc?
Samozřejmě na Istanbul, který mě nadchl atmosférou města a neuvěřitelně necovidovým ŽIVOTEM v každé uličce. Taky tím nejlepším pistáciovým košíčkem baklavy a dobrotou jménem salep, kterou jsem vypila tak rychle, jako v dětství hrnek kakaa. Projížďka na lodi, kdy jsem chvíli jen seděla a na tváři měla spokojený úsměv od ucha k uchu, byla nejlépe stráveným časem v této metropoli při jejím prvním průzkumu. Ubytováním, kde jsem si uvědomila, jak je úžasný umět namotivovat svoje lidi, svůj tým a jak když to někdo umí - dějí se zázraky. Protože práce každého jednotlivého člověka v hotelu, kde jsem byla dvě noci, pro mě zázrak opravdu byl.
Pláž v Kemeru, kde nejen vlezete do moře, ale zažijete tam ten nejkrásnější relax u mořských vln, jaký si jen dovedu představit, tu bych zařadila do každého riviérové itineráře.
No a samozřejmě liduprázdné Pamukkale, absolutní strop tripu, kde jsem si sama mohla ťapkat po travertinových svazích a uvědomovat si staré známé “děkuji!” Vnímat kontrast dvou dnů, dvou různých obloh - slunečné i mrazivě černé a uvědomovat si, že oboje má svoje kouzlo a obě k sobě prostě patří. Stejně jako dobro a zlo, stejně jako černá a bílá, stejně jako nedobré víno a Sprite (turecká Pálava). Život totiž není jen o dokonalých dnech a chvílích, a o tom mě tahle cesta přesvědčila nejvíc. O tom, že můžete píchnout kolo v nejhorší možnou chvíli na nejhorším možném místě nebo nenastartovat, když potřebujete, ale pokud dokážete na tváři vydolovat i tak úsměv a situaci s klidem (protože nic jiného vám stejně nepomůže) zvládnout, máte nejen vyhráno, ale také recept na “všechno bohatství světa”: Neposrat se ani v těch nejhorších chvílích a jít stále vpřed. Klidně i 350 km v průměru 120 km rychlostí na rezervě s dojezdovou rychlostí 80 km!
...a ještě líp - klidně si někdy na té cestě životem přesednout z lovcostu do business třídy, protože i když je to adrenalin, stojí to sakra za to!
