Vyhledat

TURECKO za KAČKU

Aktualizováno: 2. kvě 2021

Kousek Asie, kousek Evropy, prostě směs koření, která vás dostane a v téhle covidové době přinese do života opět závan exotiky.. Baklava, Salep, nádherné pláže s mořem, do kterého se dá i v zimě vlézt a přitom se z něj dívat na se zasněžené vrcholky hor. Istanbul, orient na dlani. Kemer, Side, Antalya - riviéra jaksepatří. No a hlavně liduprázdné Pamukkale, kde jste jediným člověkem na bílém travertinovém svahu. Prostě Turecko, moje nová láska.




PROČ‌ TURECKO?‌ ‌


V Turecku jsem byla jednou, a to asi pět let zpátky. Světe div se - na poznávacím zájezdě s CK! Koupila jsem tenkrát za neuvěřitelnou cenu Turecko na 7 nocí, kde byla v ceně jak zpáteční letenka z Prahy, služby průvodce po celý týden, tak i ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech se snídaní. V ceně byl i autobus, který nás vozil po celém tureckém vnitrozemí. A cena? 3900 Kč na osobu sakumprásk. Tato akce byla určena seniorům 50+.. Jak jsem později zjistila - pro tuto skupinu osob turecká vláda pobyty dotuje. Důvod je jasný, průvodci cestovních agentur s nimi objíždí všechny místní prodejce a výrobce a snaží se jim prodat co nejvíce místního zboží. I naše výprava tedy navštívila keramickou dílnu, výrobu koberců, výrobu parfémů, výrobu kožedělných výrobků.. Každopádně do nákupu nás mladší (a bylo nás celkem pět z celého zájezdu) nikdo nenutil - bylo jasné, že to bereme pouze jako exkurzi, nikoliv jako nákupní možnost. Díky tomu jsme si tuhle cestu o to víc užili. Zájezdy byly tehdy možné dva. Jeden mířil do Kappadokie a druhý do Pamukkale. Já zvolila cestu do Kappadokie, která je bezesporu hlavním klenotem Turecka. Už tenkrát jsem ale věděla, že v téhle zemi nejsem naposledy. Pamukkale totiž musím vidět také. No a teď uzrál ten správný čas!




LETENKY‌ ‌DO‌ TURECKA

Letenku ‌do‌ Istanbulu ‌jsem ‌našla pod stromečkem. Ježíšek nakupoval u Turkish Airlines, ‌a to let s‌ ‌odletem‌ ‌v‌e čtvrtek odpoledne z Vídně a návratem ve středu opět do Vídně.


Cena zpáteční letenky se s TA pohybuje okolo 3 500 Kč, ale dá se letět i z Paegasus Air‌line, kde ceny začínají (při včasném nákupu) na 2 000 Kč.


Z původně plánovaných 7 dnů bylo nakonec dní 12, o tom ale níže.


Moje lety:


  • Vídeň - Istanbul

  • Istanbul - Antalya

  • Antalya - Istanbul

  • Istanbul- Antalya

  • Antalya - Istanbul

  • Istanbul - Vídeň


….a to se vyplatí!


Vnitrostátní lety nízkonákladovkou Paegasus jsou vždy do posledního místa plné. Turci využívají leteckou dopravu víc než autobusy. Ceny jednotlivých přeletů stojí cca 500 Kč, takže to i chápu.





COVID‌ ‌SITUACE‌ ‌-‌ ‌OPATŘENÍ‌ ‌V TURECKU



  • Před odletem do Turecka je nutný PCR negativní test ne starší 72 hodin. Ten ukazujete při boardingu ve Vídni a bez něj vás na palubu nepustí. Dále jej již nikde v Turecku (ani po příletu, ani při vnitrostátních přeletech) nepotřebujete.


  • Místní obyvatelé musí mít tzv. HES kód, který je možné získat jen přes tureckou SIM. Já si neplánovala pořídit ani SIM, ani data, tudíž ani HES. HES kód je s pohledu turisty nutný jen při přesunech veřejnou dopravou (bez kódu nenastoupíte do žádného dopravního prostředku, ke kterému vede turniket - tramvaj, vlak, metro). Nicméně pokud plánujete využívat vnitrostátní lety, půjčení auta a taxi, dokonce i autobus z letiště v Istanbulu do centra, HES kód opravdu nepotřebujete. Ani při ubytování, jak je mnohde zmíněné.


  • V Turecku je povinnost nosit roušku všude, a to pod pokutou 3000 TRY (ostatně krom Zanzibaru kde na světě ne, že?). Nosí ji tak 80 % lidí, ale číslo se rapidně snižuje všude tam, kde jste s někým dále mimo veřejné prostory. Hotely, pláže, parky.. Zde se rouška okamžitě odkládá, a to jak ze strany cizinců, tak i místních. Jakmile uděláte pár kroků z rušné cesty někam do parku, tak zde sedí na travnaté ploše klidně i stovka lidí bez roušek jako za starých dobrých časů na vydařeném letním festivalu.


  • Edukativní polepy prostor (hotely,restaurace, letiště, MHD..) - v maximálním levelu. Piktogramy Covid nechybí v žádné výloze, na žádných vstupních dveřích, na podlahách, na stolcích... 11 přikázání zde nahradilo 14 přikázání covidových - tuto info ceduli najdete na každém kroku.


  • Dezinfekce povrchů je zde tak automatická, jako zkasírování zákazníka po nákupu.


  • Jednorázové obaly v hotelových restauracích atakuji absurdní úroveň. Každý příbor v papírovém pytlíku, vše jednorázové. Co mě ale velice mile překvapilo - minimum plastů a igelitů, vše v papírových obalech.


  • V obchodech je v sobotu a v neděli zákaz prodeje alkoholu!! Nevím, zda to souvisí s Covidem nebo je to tady normál, každopádně to považuji za důležitou informací. Pokud to nevyřešíte hotelem v režimu all inclusive, alkohol si včas nekupte i na víkend.



  • Místní mají celý víkend, tedy So a Ne, zákaz vycházení. Tento zákaz ale neplatí pro turisty. V reálu to probíhá třeba tak, že na silnicích policejní kontroly zastavuji každé auto. Mistni musí prokázat nejen svou totožnost, ale i důvod své cesty. Jakmile zastaví vás a vy ukážete pas, okamžitě vám popřejí hezký den a nechají vás jet dál.


  • Památky jsou v Turecku víceméně otevřené, ale obvykle je zkrácená otevírací doba. Např. Pamukkale mělo podle webu otevírací dobu 10 - 20 h, ve skutečnosti zavírali v 17.


  • Celková nálada napříč Tureckem naprosto pohodová. Například na loďce v Istanbulu naznačíte, že nechcete poklidit prázdný kelímek od čaje před vámi a obsluha se okamžitě usměje a nechá vás dále rozjímat nad prázdným kelímkem. Bez roušky.




DOPRAVA Z/ NA LETIŠTĚ



Letiště Vídeň: běžný covidový život (v provozu stále jen jeden terminál, takže zdánlivě živo). V salonku i nadále panuje Covid režim (= taška s frukem, banánem, půlkou sendviče a oplatkou plus káva při odchodu). K tomu není co dodat - tragédie.



Letiště Istanbul: je v provozu od dubna roku 2019 a byl sem přesunut kompletní provoz původního letištěm. Letiště aspiruje na největší letiště světa a nachází se asi 50 km od centra města.

Letiště Istanbul atmosféra? Jakoby Covid neexistoval. Milion lidí, šrumec, mumraj. Odbavení proběhlo fofrem, kosmetiku ani notebook jsem při skeneru z batohu nevytáhla - nikdo to ani nevyžadoval. Na letišti v Istanbulu je u mezinárodních odletů wifi point, kde po předložení pasu a letenky dostanete pin kód, díky kterému máte rovných 30 minut wifi gratis. Pokud budete čekat u gatu, najděte si kavárnu s logem wifi a pokud si tam zakoupíte alespoň kávu, získáte od obsluhy heslo k wifi také. Salonek nabízí slušný sortiment jídla, hodně místních dobrot, kávu, čaj, nealko, ovocné saláty, zeleninové saláty, těstovinové saláty, dezerty ... ale alkohol nula. Takže prašť jak uhoď.

V současnosti nejrychlejší dopravu do centra zajišťují autobusy společnosti HavaIst. Z letiště je v provozu 5 linek do celého Istanbulu, z nichž nejžádanější je logicky spoj na centrální náměstí Taksim. Přes den odjíždí každých 15 minu. Celá cesta do centra zabere zhruba 90 minut v závislosti na provozu. Jízdenka na náměstí Taksim (i do ostatních destinací v rámci centra) stojí 18 TRY a koupíte ji přímo v autobuse. Nepotřebujete HES kód.


Existuje zde "Istanbulkart", tedy kartička na MHD v Istanbulu. Tu koupíte za 10 TRY ve stánku nebo automatu v příletové hale nebo na autobusové zastávce, lze platit kartou i hotovostí. Na kartičku si dobijete libovolný obnos peněz a můžete ji dále využívat v metru, autobusech i tramvajích MHD a na přívozech. Tuto kartu jsem ale nevyužívala.



Letiště Antalya: je nejdůležitějším vzdušným přístavem na tureckém pobřeží Středozemního moře. Leží asi 8 km od Antalye, 40 km od Kemeru a 110 km od Alanye. V provozu jsou dva mezinárodní terminály a jeden vnitrostátní, které svou největší špičku prožívají během léta.

Z letiště do centra se dostanete autobusy i tramvají, dejte však pozor, že tramvaj staví pouze u terminálu 1 a k 1 km vzdálenému terminálu 2 nezajíždí. Bez HES kódu se nyní do tramvaje nedostanete.

Autobus 600 spojuje oba terminály s centrem města a autobusovým nádražím Otogar, kde již přestoupíte na libovolný spoj v regionu – více informací na webu antalyaulasim.com.tr. Autobus 800 spojuje oba terminály s čtvrtí Lara a prakticky celým městským pobřežím.

Taxi z letiště do centra nebo k pobřeží Lara vyjde na 80 TRY.





DOPRAVA V TURECKU


První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě. Půjčení auta na 5 dní je za 70 EUR, nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.



Po přeletu do Istanbulu dva dny na toto město s využitím hlavně vlastních noh a jedné plavby po Bosporu. Mimochodem jedno z nejčastějších aut v Istanbulu je naše česká škodovka.


Po přesunu na odpočinkovou část cesty zpátky na riviéru už jen resort, moře a pláž - tedy bez využití dopravy.





UBYTOVÁNÍ V TURECKU


Ubytování vybírám až s check inem letenky, tedy dva dny před odletem. I když - i to je dnes risk! K ubytování v Turecku jedna dost důležitá věc: zamluvte si jej na celou dobu pobytu na bookingu dopředu!!! Booking totiž v Turecku neexistuje. Myšleno celá tato platforma. Když zde najedete do této aplikace, nefunguje. Pro mě docela šok. Řešitelné to v případě, že máte ubytko jen na první noc, je. Vybíráte přes Agodu, tripadvisora aj. Ale pro autisty, co milují přehlednost bookingu - blbý. Ještě doplním - z domu si ubytování přes booking vyberete a objednáte - to funguje. Jen ne na místě.


Pojedete-li riviéru, doporučuji “nešetřit” a vybrat si hotel s režimem all inclusive. Je to totiž ve výsledku ta nejlevnější varianta ubytování. Garantuji vám, že pak už neutratíte za jídlo a pití ani korunu. No a s ohledem na cenu vína a alkoholu je to nakonec opravdu nejlevnější cesta.



Pokud budete v Istanbulu noc nebo dvě, pak taky nešetřete a vyberte ubytování v centru, co nejblíže mešit. Já si vybrala hotel na úžasném místě. Pořádek a vybavení 1A a vůbec - tak úžasný přístup k hostům jsem ještě v životě nezažila!! Uvítání s welcome drinkem, upgrade do nejlepšího pokoje za cenu bazálního, láhev vína na pokoj coby pozornost podniku nebo dárečky při check outu..prostě sen. K tomu také neustále usmívající se a ochotný personál, který vás kolem sebe nenechá projít aniž by se nezeptal, zda je vše v pořádku. Snídaně naprostý luxus a vyhlídka ze střechy na Hagia Sofia - dokonalost!





JÍDLO V TURECKU


Jedním slovem boží!

Tureckou gastronomii bych rozdělila do dvou kapitol:



1/ pobřeží a hotely all inclusive: - nejlepší varianta pro jedlíky a spořílky. Levněji a více se nikde na ulici nenajíte. Navíc konzumace alkoholu denně od 10 do 24 hodin, a to včetně víkendů, kdy je prodej jinak velmi drahého alkoholu v celé zemi zakázán - to mluví za vše.



2/ Istanbul centrum: - zde bych vypíchla dobroty, které nesmí nikdo vynechat:


  • Salep - něco mezi kakaem a kapučínem. Připravuje se ze směsi velmi jemně namletého salepového kořene a zázvoru, je dochucené skořicí a slazené vanilkovým cukrem. Je to hustý, sladký jak cecek a teplý. Bývá považován za afrodiziakum, je to vydatný zdroj glukomannanu (typ rozpustné vlákniny) a zejména v Turecku je považován za lék proti nachlazení.


  • Baklava - je to zákusek z vrstev tenkého listového těsta známého jako filo (nebo yufka), plněná sekanými ořechy a slazená sirupem nebo medem.



  • Kebab - klasika, kterou známe všichni. Tady ovšem úplně jiný level!


  • Pide - turecká verze pizzy. Pide má ale na rozdíl od pizzy podlouhlý tvar, připomínající loď, a základ většinou tvoří mleté maso. Nicméně existují i varianty se sýrem, špenátem apod.


  • Simit - chlebový kroužek posypaný sezamovými semínky. Simit se prodává i na ulici a Turci k němu většinou přikusují sýr a pijí čaj.




ITINERÁŘ:



Zkráceně:

  • Po příletu na tureckou riviéru (Antalya) půjčení auta na 5 dní a roadtrip v délce 900 km.

  • Istanbul pěšky.

  • Comeback na riviéru - relaxtime.



Den 1: BRNO - VÍDEŇ - ISTANBUL ANTALYA


Cesta začíná usednutím do vlaku Brno - Vídeň. Musím říct, že propašovat se z lovcostu do business třídy byl majstrštyk hned v úvodu! A ještě schválen palubním personálem. Právě díky tomu bude tato jízda vlakem pro mě už navždy nezapomenutelným zážitkem, který se mi pokaždé se slovem vlak vybaví. Byl to prostě velkolepý start velkolepého tripu!


Na nádraží ve Vídni přeskočím do vlaku směr letiště, kde za necelých 20 minut vkračuji do místního letištního Sparu. Svoje oblíbené odletové/příletové Prosecco nacházím za ještě oblíbenější (nezměněnou) cenu 2,9 EUR ve svém regálu. Vím totiž moc dobře, že v salonku panuje Covid, resp. restrikce s ním spojené, a tohle je poslední možnost, jak si užít letištní bublinky.

Salonek samozřejmě proběhl a “nezklamal”. Resp. zklamal přesně jak jsem předvídala. Papírová taška s banánem, půlkou toustu s tvarohem a listem zelí, fruko a sušenka - to je současný salonek letiště Vídeň.


Negativní PCR test, který při nákupu letenek potřeba do Turecka nebyl, ale v den odletu již ano, ukazuji za celou dobu jen jednou, a to opravdu povrchnímu pohledu paní u přepážky, která mi oproti pasu tiskne mou letenku. Toť vše. Nejhůře utracených 1 500 Kč této cesty.



Let do Istanbulu uběhl v klidu a docela rychle. Netušila jsem, kolik času nechat na přestup k vnitrostátnímu přeletu do Antalye. Až teď mohu říct, že hodinka bohatě stačí. Já si nechala 3 hodiny, aby byla rezerva, takže si čas krátím v istanbulském salonku. Jídla je tu mrak, vše poctivě jednorázově zabalené, ale alkoholu ani kapka. Začínám si myslet, že už je Covid i v Turecku…



Přelet Istanbul - Antalya mám s místní nízkonákladovkou Paegasus. Let je prakticky plný, cesta hodinová a přistání přesně na čas. Za mě velká poklona této společnosti.



Na letišti čekám na zamluvené auto asi 30 minut. Pozor pro všechny, kteří plánují totéž: jakmile jednou opustíte letištní halu, už se zpět do letištní haly (bez letenky, a to ani v lehkém tureckém deštíku) nedostanete. Pán z autopůjčovny vzdálené pár km od letiště přijíždí s asi půlhodinovým zpožděním, které si krátím neúspěšným krmením místních koček. Toustík a sýr z vídeňského salonku jim ale není dost dobrej.


Přesun k autopůjčovně AYK Car Rental je rychlý a ten červenej Fiat, kterej mě tam zavezl, už mi za cenu 70 EUR/5 dní zůstává.


No a pak už cca 30 minut jízdy noční Antalyou na hotel, kde ještě poslední hodinu mohu čerpat služby all inclusive…

...a že čerpám!!



Místní Mojito i víno se Spritem (čti turecká Pálava) sice není žádná sláva, ale po dnešku - díky za to! Hotel je docela plný (na Covid), ale hlavně místních.




Den 2: ANTALYA - PAMUKKALE


Dolehla na mě cestovní únava, tak se rozhodnu půlden věnovat pláži, kterou mám přes silnici “před barákem”. Sluníčko svítí, a i když místní chodí v péřovkách, pro mě je to pocitově na tílko a kraťasy. Vyhlídka z pláže na zasněžené vrcholky hor je něco, na co budu dlouho vzpomínat.



Protože je skoro poledne, stihnu ještě v hotelu oběd a pak už vyrážím směr Pamukkale. Čeká mě 250 km, tedy asi 3 a půl hodiny za volantem. Tato cesta je tou nejhezčí, kterou jsem jela. To, jak se najednou ze slunečné skoro letní riviéry vynořují blíž a blíž zasněžené vrcholky hor, to je fat zážitek. Nejvíc si to užívám, když tankuju, ale i během cesty fotím a fotím. Když jsem cestu začínala, venku bylo 16 stupňů. V horách na benzínce je 1 stupeň. V autě to člověk nevnímá, protože je nádherný slunečný den, ale na té benzínce jsem málem zmrzla. V kraťasech :)



Do Pamukkale přijíždím před 17 hodinou, tedy v tu nejhezčí denní dobu. Tehdy, kdy to nejhezčí sluníčko dopadá na všechnu krásu kolem. Zaparkuji auto, zaplatím parkovné a ihned na to se dozvídám od pána, co mě zrovna zkasíroval, že v 17 hodin Pamukkale zavírá. Vtipálek :)



No nevadí, je nádherně, tak se jdu projít všude tam, kam mi to cestičky dovolí. Zasněžené ledové kopce v kontrastu s letní oblohou, všechno zalité teplým odpoledním sluncem, to jsou naprosto fascinující scenérie. Procházím kolem jezírka s kačenami, po zelené trávě s potůčky a užívám si odpolední skoro léto v Pamukkale. Právě tady si sednout na mez do trávy, dát si skleničku (čti PET láhev s přelitým vínem z posledního all inclusive hotelu) a užívat si tuhle báječnou chvíli všemi smysly, to je po zasněžené krajině během cesty sem to nejkrásnější z celého dnešního dne.



Po asi hodině jedu na hotel. I když už se skoro stmívá, pořád je dost brzo. Naštěstí jsem si vzala PC, tak si pouštím stažené filmy. Jako první přichází na řadu Sbohem děcáku od Hanky Třeštíkové, což je drsný časosběr, který jsem viděla už před nějakým rokem a stejně jako tehdy - i nyní tady ve mně vyvolal dost zvláštní pocity. Hlavně myšlenky na to, jak je osud některých lidí ...předurčen. Smutně předurčen. O to víc si uvědomuju, jak úžasný život můžu žít. Cestovat, vidět tolik nádherných míst a věcí, snít s každou další cestou o dalších mnohem odvážnějších místech a přitom vědět, že ...VŠECHNO BUDE. Protože jediný člověk, který mi v tom může zabránit nebo který mi s realizací mých snů může pomoct, jsem jen já sama.



Jelikož na mě padá hlad, dopřeju si zde na hotelu tu nejlepší večeři z celé cesty. V hotelu jsou obsazeny jen dva pokoje, přičemž jeden je můj. Ani tak ale nechybí dokonalý servis a jídlo, které vám na objednávku donesou na podnose až do postele. Ceny lidové.




Den 3: PAMUKKALE - ÖLUDENIZ - KEMER


Probouzím se v Pamukkale a po výborné snídani a checkoutu mířím k parkovišti této “památky”. Je víkend, a to v době Covidu znamená v Turecku jediné - krom turistů nikdo nesmí opustit domov. Projíždím vylidněným “městečkem”, které je vlastně neuvěřitelnou vesnicí se vším, co ke slovu vesnice patří. Kůlny, statky, harampádí, slepice, králíci, psi a kočky…. Mezitím asi 4 hotely a pak silnice, u níž je parkoviště k jezírkům. Díky této atrakci povýšila naprostá díra na místo, kam se každej turista jede podívat. Nicméně myslím, že déle než noc zde nikdo netráví. Vlastně ani to ne, většinou se sem podnikají jednodenní výlety a je docela dobře možný, že kdyby včera po 17 hodině měli ještě otevřeno, ještě bych se pak i já posunula k pobřeží. Nicméně osud tomu chtěl jinak a Covid zkrátil provozní dobu z 20 hodin na 17. No a já až dnes zjišťuji, že přesně takhle to mělo být! Zatímco včera bylo nebe s tyrkysovou oblohou a sluníčkem, které mělo sílu léta, dnes je zataženo a pod mrakem. Nejen pod mrakem - pod skoro apokalyptickým černým mrakem, který budí strach a respekt. Právě pod takto černou oblohou parkuji a kráčím v doprovodu smečky toulavých, ale velmi přátelských, psů ke vstupu do areálu. Je 10 hodin, právě otvírají a já jsem zde úplně samotná. Jedna jediná v celém Pamukkale. Teda plus ta smečka psů a strážci parku. Neuvěřitelný zážitek!



PAMUKKALE


V dobách dávno minulých (necovidových) jedna z největších turistických atrakcí, nyní místo, kde si napříč sněhově bílým travertinovým svahem chodíte naprosto sami. Jste tu jen vy, pár strážců tohoto pokladu, kačenky na jezeře a smečka místních psů, kteří vás ochotně a zcela přátelsky až ke vstupu na travertinový povrch doprovodí.



Za 230 Kč (vstupné) se touhle bílou nádherou můžete kochat jak pohledem ze všech stran a úhlů, tak i vlastníma bosýma nohama (to je nutnost před vstupem na travertin). Pokud si ale dopředu pročtete pár informací (třeba tuto😉), zjistíte, že se chůzi po opravdu studené a mokré zemi můžete vyhnout: díky jednorázovým hotelovým papučím. Ty vám (stejně jako ponožky, které ale ihned promočíte) strážci bez problémů dovolí mít na nohou po celou dobu. Doporučuji vzít si dvoje, abyste si je po nějaké době, kdy i ty první papuče promoknou, mohli přezout.



Rozloha tohoto svahu (česky překládaného jako bavlněný hrad) je 2700 m na šířku a 160 m na výšku. Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny. Tato minerální voda stéká po skále a vznikají usazeniny označované jako travertin. No a přesně takto vzniklo v průběhu mnoha tisíc let tohle působivé panorama - terasy, kaskády a jezírka, která vám svou prostou čistou sněhově bílou krásou berou dech.