POLSKO za KAČKU, Sněžka, splněný sen - REZERVACE TMY a spánek s tisícem hvězd nad hlavou, Les Království, pohádkový zámek-nezámek i stezka v korunách stromů. ⭐️Krkonoše & Jizerky ⭐️
Termín:
- květen 2020
Proč Krkonoše?
1/ Protože je víkend a já si nějak rychle zvykla na české tripy ...✈
2/ Protože vidina přiblížit se k hranici Polska a nemít v ruce pas jen pro srandu králíkům je víc než lákavá..😉
3/ Protože Sněžka je místo, které když po svejch zdoláte, máte na vteřinu pocit beztíže.. a to chci teď při svejch +5 zažít! 🙈
4/ Protože jsou hned vedle Jizerky a v Jizerkách je to, co už dva roky plánuji zažít! Noční oblohu v REZERVACI TMY, která je od Sněžky opravdu na dosah ⭐️
Doprava?
I když mám na listopad koupenou letenku do polského Gdaňsku, toto krkonošské "Polsko" dám ještě autem ✌️ Takže opět roadtrip, a i nyní opráším svůj rumunský tank! Knight je před cestou víc nervozní než já, protože tuší, co se chystá.. Tuto cestu řídím JÁ! Je to pro mě obrovská výzva, protože takovéto trasy opravdu nikdy neřídím. Nicméně mám dobrej pocit a během chvilky po výjezdu z domu opadne nervozita Knighta a pocit tísně na mé straně a cestu si oba užíváme spolu s rockovým koncertem uvnitř vozu. Musím říct, že jak vyjedu z domu směr Brno, nikdy takový fajn pocit po pár minutách nemám. Jak vyjedu směrem opačným (Svitavy, konec světa a ještě dál), jede se mi dobře.
Mimo Knighta slouží i tento trip k přesunům chůze.
Celková bilance těchto 33 hodin: 460 km jízdy autem a cca 40 km chůze.
Ubytování?
Ještě pořád máme nouzový stav a s ním spojené restrikce stran ubytování, takže i nyní kemping v autě. Nicméně v případě této cesty je právě spánek v autě pod hvězdnou oblohou v rezervaci tmy mým hlavním cílem...
Jídlo?
I tentokrát proběhla před cestou příprava (a nákup) jídla (a samozřejmě Pálavy🙏) . Pro velký úspěch během minulé cesty opakuji řepný salát s čočkou a grilovaný hermelín. Opět nechybí jednorázový gril, plynová kartuš a vařič (káva je po probuzení nutnost), sirky, šroubovací skleničky na víno, chladící taška s jídlem, pitím a namraženou PET láhví, tácky, příbor, nůž, otvírák na víno!! a 5ti litrový barel s vodou.
ITINERÁŘ:
Bořitov - Pec pod Sněžkou - Sněžka - Janské Lázně - Špindlerův Mlýn - Jizerka - Les Království (Bílá Třemešná) - Hospitál Kuks - Bořitov
(= 470 km pohodové silnice vhodné i pro začátečníky 🙈😂 Pro jezdce ze stejné lokality jako já - bez nutnosti dálniční známky)
1/ PEC POD SNĚŽKOU - SNĚŽKA
Vyrazili jsme v 7:30 hodin z domu a v 10:50 parkujeme v Peci! Jelikož je cílem Sněžka, tedy nejvyšší hora ČR, cílovým místem pro zaparkování Knighta je právě Pec pod Sněžkou. Parkovné je 120 Kč (celodenní) a je u něj prima děda, kterej vám povykládá o všech trasách, nejste-li úplně rozhodnutý kudy. Vrchol Sněžky se dá dosáhnout několika způsoby. Tím nejjednodušším a nejrychlejším je samozřejmě lanovka, která právě v Peci pod Sněžkou startuje. Dále na běžkách, je-li sníh no a pak - pěšky.
A i pěšky vede na vrchol několik tras, přičemž z Pece hned dvě:
1/ Výstup z Pece přes Růžovou horu na Sněžku - relativně snazší výstup z Pece pod Sněžkou po zelené turistické trase na Růžovou horu cca 3 km a chatu na Růžohorkách, dále pak po žluté turistické značce až na vrchol Sněžky cca 3,5 km. Celková délka trasy: cca 6,5 km.
2/ Výstup Přes Obří důl na Sněžku - jako nejobtížnější a také nejhezčí výstup je považána modře značená turistická trasa z Pece pod Sněžkou přes Obří důl na Obří sedlo a následně finální výstup po červené 1,5 km na vrchol Sněžky. Výhledy jsou naprosto neskutečné a nezapomenutelné! Po cestě vidíte celý Obří důl, Studniční horu a přežijete-li, tak nakonec i Sněžku. V Obřím dole je důl Kovárna, který je v létě (a v době nekoronavirové) zpřístupněn a je vzpomínkou na zašlou slávu zdejšího hornictví. Celková délka trasy: cca 7 km.
...začátek trasy..
No já jsem zvolila samozřejmě modrou trasu přes Obří důl, protože ze svých předchozích cest si právě tuto stezku pamatuju jako to NEJVÍC z celých Krkonoš...
Vystupuji z auta a žasnu - na vrcholcích kopců SNÍH!! 😱😂 Dobře, holka z Prahy naplavená na Jižní Moravu se nezapře 🙈😂 Každopádně je druhá půlka května, slunce svítí, doma bych běhala po zahradě v plavkách...proč mají na sobě všichni péřovky, supertermoizalační neoprenové gatě, pohorky s kožíškem, rukavice a na hlavě kulichy????! Pamatuju si to tady jako malá, kdy jsme to na jaře vyběhli ve spartakiádních trenkách, jarmilkách z tělocviku, v šusťákovce ze sekáče a hubou zapatlanou od borůvek... No nic, jsem REBEL✌️ Na vrcholek teda žabky sundám, ale víc sportovní obuv než adidasky nehodlám připustit. Krátký kraťáky převlékám za delší pod kolena, což v úvodu cesty vedle ostatních opravdu budí dojem, že roušku nepotřebuju (pokud teda stále platí, že duševně nemocní ji nosit nemusí) a mimo šusťákovky která se zmačká do velikosti dětské pěsti ještě s brbláním a pod tíhou okolí beru vestu (kterou v podstatě celou cestu vláčím na zádech v batohu!!!). Roušku mám jako řádný občan v kapse, těch "nesvéprávnejch" jsou nás celé Krkonoše (roušku nemá nikde nikdo). K oblečení bych dodala jedno - jsem zimomřivec, co si je schopen zatopit v krbu i v létě, ale ve slunečný den se v květnu na vrch Sněžky opravdu vydrápete v kraťákách a slabé mikině! Bez čepice a rukavic. Vlastně bych řekla, že mi hned za první příkrou zatáčkou mou "lehkost bytí a chůze" všichni , které jsme předcházely, záviděli. Jediné co přiznám - hladká podrážka na zasněženém vrcholku je na vykřičník, ale když se máte koho chytnout ♥ - i to zvládnete!
...sníh!!
Začátek cesty je opravdu pozvolný a naprosto nenáročný, po cestě jsou boudy s občerstvením, jejichž jména si nepamatuju, ale nemůžete je minout - cesta vede podél jejich oken s cedulí Prosecco s malinami :) U první zastávky (boudy) dáme skleničku výborné Pálavy a pomazlím se se stádem koz. Ani kozel s rohama nevypadá nijak rozhozeně a má mě na salámu - zřejmě místní turistická atrakce... Hrníčky na kůlech jsou s pozadím českých VELEhor doják a mám co dělat, abych je nefotila stopadesátkrát dokola..🙈
Druhou zastávku už proseccu s malinami neodolám! I zde je fauna, co se nechá podrbat za uchem, stylová lehátka (vaky) a křesílka nabádající k relaxu v nádherném zeleném údolí. Nápis na hospodě, že se jedná o poslední občerstvovací místo před výstupem na Sněžku, taky dost namotivuje, takže sklenička Nr. 2 (ostatně - co když je to má poslední?!) a frčíme hore.
...poslední občerstvení, pak až na vrcholu..
Po proseccu lehce ztěžknou nohy, ale nemějte strach - to brzo rozchodíte! Začíná mírné stoupání, které - ani nevíte jak - přejde ve strmý nekončící kopec. A vy jdete, funíte, máte-li v jednom koleni ruplej meniskus a ve druhém přetržený přední skřížený vaz (a ortézu jste si nechali na parkovišti v autě🙈🙈) odříkáváte všechny známé i neznámé modlitbičky tam a zpět, sem tam se zhluboka nadechnete horského jara a téměř na každém kroku dojatě vydechnete "Nádhera!" 💛
...prostě Krkonoše..
Mám zvyk, kterej mým spolucestovatelům často leze krkem - když cítím terén, kopec nebo jakoukoli jinou podobnou zátěž, nasadím brutální tempo. Mám to tak od svých prvních táborů a školkových výletů. Jakmile jdu ve skupině na konci, přijde mi vše ještě horší a hůř se mi hledá motivace k lepším výkonům, natož nějaká radost z kroků vpřed. Jakmile ale nasadím tempo a kochám se vším kolem sebe, ale i každým dalším krokem vpřed v první linii, tak mi to za tu mnohdy krev a pot, vrzoty v kolenou a pocit kyslíkového dluhu, který nejsem do smrti schopna splatit, stojí. Nejen to - užívám si to úplně jinak. Víc. A dnešek není vyjímka! Takže za sebou postupně necháváme všechny dvojice i skupinky a za hodinku a dvacet minut k tomu jsme i s procecco-relax pauzou a fotopointy na Sněžce.
Vlastně mi poslední dobou dochází, že kopce, hory, sopky a podobné terény mi nejvíc vyhovuje jít samotné, kdy se na nikoho nemusím ohlížet (a čekat), kdy nemusím nikoho předhánět a kdy si můžu v hlavě rovnat myšlenky aniž by mě kdokoli "rušil". Ale zase na druhou stranu - když máte vše srovnáno a když toho vrcholu dosáhnete, přičemž to tam na nečekaném sněhu dost klouže, uvítáte opěrnou ruku a člověka, s kterým to áááách, nádhera a všechny ty výkřiky "vidíš to?!" - můžete sdílet...
...těsně pod vrcholem..
Je to tady! Poslední zatáčka a UŽ JI VIDÍM!!! U posezení pod vrcholkem vyfotím hraniční patník z české i polské strany (ostatně operátor mě v Polsku vítal už v Peci pod Sněžkou), dáme kalorickou a energetickou bombu v podobě skleničky Pálavy a banánu k tomu 🙈😂 (vinaři by nad touto kombinací asi zešedivěli) a jdeme na finální kilometr! Je to masakr, vo tom žádná, ale když už vidíte světlo na konci tunelu, prostě zatnete zuby a jdete. Rychlé tempo nasadit moc nejde, protože cestička je úzká a lidí jak much na hovně, k tomu všude sníh, což je pro moje tenisky a kolena, která jsou v permanentní zatnuté pohotovosti, peklo. Pobaví mě slečna s hochem po cestě, asi 50 m od vrcholu - ona nadává, kleje, brblá, funí a je FAKT NASRANÁ a on jí s úsměvem na asi dvacáté zaremcání nad náročností posledních metrů k vrcholu odpoví: "Hele, ještě to pořád můžeme otočit a jít zpátky" 🔝😂...
No my to neotočíme a najednou jsme tam!
..připadám si jak v jiném světě... Nejen jiné podnebné pásmo - sníh, bílá čistá krása... ale úplně jinej svět než "tam dole". Roušku na puse nemá nikdo, opět vidím Japonce (sakra, chyběly mi ty jejich telefony před nosem všude, kam se otočím!!!), slyším slovenštinu, polštinu, češtinu i angličtinu. Kolem mě mix nejen jazyků, ale i národností. Všichni tak rozdílní, ale všichni na tváři stejný výraz blaženosti, stejný spokojený úsměv, stejnou radost z dosaženého vrcholu a stejný pocit radosti z obyčejného "být tady"🙏
Největší modelky celého vrcholu jsou dva hafani. Tuším, že jde o sibiřské hasky, které zde pózují jako pro katalog Severská dokonalost. Sedám na sluníčko a srkám Pálavu, poslední hlty.... Kochám se vší tou nádherou kolem, zvuky, větrem ve vlasech a vzpomínám na poslední můj výstup na toto místo. Je to dávno dávno! Vím, že mi bylo hezky, ale detaily mi odvál čas. Vše je i přes snahu vykřesat ostrý detail, vzpomínku, zahalené v mlze zapomnění. Vidím jen teď a není mi jen hezky, je mi ...nebesky hezky. Je to den, který se nezapomíná ani za sto let. A nejen pro tu všechnu krásu kolem, nejen pro Polsko na dosah, ale taky proto, že jsem si dnes tam dole, u skleničky s malinami koupajícími se v proseccu, koupila svou první letenku v nejnovějším novověku!
A protože je dnes hodně plánů a počet hodin dne není nafukovací, taky proto, že kolena trpí víc chůzí dolů z kopce jak směrem hore a hlavně proto, že jsem touto lanovkou NIKDY v životě nejela, dolů frčíme střemhlav! Musím říct, že vyhlídky jsou naprosto jedinečné a zážitek z jízdy předčil mé očekávání. Dole jsme ze samotného vrcholku za 15 minut. Cena jízdenky Sněžka - Pec pod Sněžkou je v jednom směru 200 Kč a jsou to naprosto skvěle utracené peníze!!
2/ STEZKA KORUNAMI STROMŮ KRKONOŠE - JÁNSKÉ LÁZNĚ
Ušetřily jsme dost času "sestupem" Sněžky, resp. lanovkou, takže se přesunujeme z Pece pod Sněžkou do Jánských Lázní, konkrétně ke Stezce korunami stromů v Krkonoších.
Stejně jako jsem nikdy v životě nejela lanovkou ze Sněžky, nikdy jsem nebyla na žádné "atrakci v korunách stromů"...
Stezka korunami stromů v Krkonoších vznikla na okraji Janských Lázní v Krkonoších. Vyhlídková věž je vysoká 45 metrů, vodorovná část stezky se nachází ve výšce 24 metrů. Po trase mezi korunami stromů ujdete 1 511 metrů, dolů se lze dostat tobogánem (za příplatek +50 Kč..)
Vstupné pro dospělého: 250 Kč, což byly nejhůře investované peníze celého krkonošského tripu...
...po zaplacení vstupného jdete systémem dřevěných mostů k hlavnímu vstupu... V podzemní části v samotném začátku stezky je popis mikrosvěta půdy od kořenů po nejmenší živočichy. Dozvíte se tu vše o životě pod povrchem, o vlastnostech půdy a na vlastní oči tu také uvidí spletitý kořenový systém krkonošského lesa.
Dále nad zemí vystoupete do výšky 23 metrů a pak přijde na řadu vyhlídková věž, která je vysoká 45 metrů. Dolů se můžete svézt kovovým tubusem za 50 Kč, což považuji při ceně vstupného za zcela neadekvátní.
Osobně mám ze stezky pocity velmi smíšené. Tato "atrakce" mě naprosto nic neřekla, neuchvátila a vezmu-li v potaz cenu vstupného (250 Kč) - přijde mi to jako bod, který bych v podobném itineráři s naprostým klidem příště vypustila. Obvykle jsou nejlepším měřítkem podobných strakcí děti a jejich spontánní výrazy a projevy nadšení... Tady jsem viděla dětí mrak, ale žádne nadšením nehýřilo. Když měli rodiče za svezení tubusem (což bylo asi jediné, na co děti nejak reagovaly) zaplatit ke vstupnému další částku, obvykle to dětem rozmluvili a vzali jim tak jedinou zajímavou část této atrakce. Za mě byla tato cesta korunami stromů první a poslední, na jakou jsem se vydala.
Stezka okem jiných a taky z ptačí perspektivy zde:
3/ ŠPINDLERŮV MLÝN
No a protože stezka byla rychlovka a ještě chvíle denního světla zbývá, jedeme se kouknout do Špindlu!
Cestou zastavujeme u nádherné přehrady, kde se pod hrází prohání hejna kaprů gigantických rozměrů. Nádhera nádherná, vyhlídka, která předčí všechny stezky v korunách!
Špindlerův Mlýn je vylidněný jak Praha na začátku pandemie... Je to dost smutný výjev. Prázdné zahrádky, prázdný most přes řeku, prázdné uličky. Všechno procházíme a já vzpomínám na cestu sem tři roky zpátky, kdy mě právě tady, na dřevěném mostu, štípla včela... Den byl krásný jako dnes... Během chvilky mě začalo svědit celé tělo takovým způsobem, že jsem měla chuť z toho mostu do ledové řeky skočit, hlava a krk mi otekla tak, že jsem se nemohla nadechnout a pak najednou tma.... Vzbudila mě tvář lékaře nad hlavou, fešák to byl!!, a já se poprvé projela s houkačkou a světly na JIP do Vrchlabí 🙈😂 Po pár kapačkách, asi čtyřech hodinkách potřebných k oplasknutí obličejové části hlavy a po podpisu asi dvaceti papírů s nadpiskem REVERS jsme tenkrát frčeli na borůvkový knedlíky! No dost vzpomínek, dnes nás čeká ještě jedna "atrakce" a na rozdíl od té v koruně stromů - za Kačku.
4/ JIZERKA - REZERVACE TMY
⭐️ REZERVACE TMY ⭐️
...je to asi dva roky, co jsem o tomto místě, o této rezervaci, slyšela poprvé a už tehdy jsem si říkala, že tohle musím zažít! Rezervace tmy máme v ČR celkem tři a jsme díky tomu na celosvětové špičce, což je věc, kterou málokdo ví a přitom bychom na to měli a mohli být hrdí stejně jako na zlatý hochy z Nagana. Ve světě existuje více než deset chráněných oblastí tmavé oblohy, převážně v USA a v Kanadě, u nás jsou TŘI!!🤩
Oblast zde v Jizerkách byla vyhlášena na základě dohody 10 obcí a dalších 5 organizací. Ti se společně zavázaly, že se do ochrany nočního prostředí aktivně zapojí a s ohledem na ni budou spravovat například veřejné nebo reklamní osvětlení.
V Jizerce není veřejné osvětlení a přes okolní hřebeny hor zde není vidět světlo z měst a obcí. Právě díky tomu vznikla zde, v Jizerských horách, vůbec první mezinárodní "rezervace tmy" v naší zemi. Jedná se o chráněnou česko-polskou oblast tmavé oblohy. Oblast tmavé oblohy se rozkládá na asi 75 kilometrech čtverečných a kromě Jizerky se v ní nachází i polská obec Orle. Pozorovat noční oblohu sem jezdí uznávaní astronomové, ale i hvězdonadšenci jako třeba já ✌️😉
Díky tmě se dá v Jizerce pozorovat pouhýma očima 1000 hvězd, zatímco ve městech asi 200 a ve velkoměstech pouhých 20.
Světelné znečištění neškodí jenom astronomii, ale také lidskému zdraví. Například jedna ochranná látka proti rakovině - melatonin, se tvoří pouze za tmy..
A právě tohle místo jsme si vybraly jako dnešní nocležiště, protože co víc si přát, než usínat s tisícem hvězd na hlavou?! Ještě za světla jsem udělaly malý piknik, který někdo označil za oběd a někdo za večeři a pak jsme se skleničkou vína a hlavou plnou všech dnešních vjemů čekaly, až to přijde!
A přišlo! Nebe je zde, v okolí Jizerky, podobně tmavé jako na horách nebo v národních parcích a panují zde opravdu dobré podmínky pro pozorování noční oblohy a astronomických úkazů. Velmi dobře je viditelná Mléčná dráha, za příznivých okolností pak i některé vzácnější jevy. Každopádně pohled pro Bohy!! Každej, kdo fotil telefonem v noci, ví, že vyfotit na nebi něco kloudnýho ani se sebechytřejším a sebevíc nadupaným telefonem prostě nejde. Sebepovedenější fotka se totiž ani promilem nepřiblíží k tomu, co v rezervaci tmy vidí vaše oko.... Dalekohled je prima, ostatně jako všude a vždy, když koukáte na nebe. Ale tady vám i ta naše lidská optika stačí...
Mimo Jizerky existují v Česku chráněné oblasti noční oblohy také na Manětínsku a v Beskydech.
Spát pod hvězdami je zážitek nad zážitky a ZA KAČKU k tomu! Koukám tady na tu nádheru nad sebou a říkám si, kdy jsem tohle vlastně přestala dělat? Koukat na hvězdy, křičet v tunelu s hlavou vykloněnou z okna, dupnout se vší razantností svého těla do kaluže, projít se v dešti s hlavou nezachumlanou do šátku nebo bundy, ale vstříc všem těm kapkám... a jiné obyčejné věci, při kterých se adrenalin vlije do žil a člověk je prostě a jednoduše šťastnej bez čehokoli navíc. Pamatuju si to jako včera.. Každé naše stanování a kempování, ať už v Harachově nebo na Suchým. Jakmile padla nejtemnější tma, vystrčila jsem hlavu ze stanu, klasického socialistického "áčka" bez moskytier a impregnace (ve kterým když pršelo, bylo sakra mokro), pod hlavu jsem si dala svoje holinky a na ně tátovu bundu a koukala do té nádhery nad sebou. Už tenkrát jsem si do chvíle, než se moje oči zavřely, představovala tváře lidí, které znám a mám ráda, jak se dívají stejným směrem jako právě teď já... Stejně jako dnes, tady a teď.
Hned jak dojedu domů, opráším tu svojí astronomickou observatoř v ložnici a mrknu, co novýho u sousedů!! 🤪😂
..moje domácí astronomická observatoř ⭐️✌️🙃
5/ PŘEHRADA LES KRÁLOVSTVÍ
Je ráno a je to sakra nádhera probudit se s výhledem do zelených mezí všude kolem... Padesát odstínů zelena a nad hlavou vymetené nebe. Uvaříme kafe, poklidíme náš "hotelový pokoj" i jeho okolí a hrneme domů. Nicméně je opravdu škoda tuhle cestu "zpět" nevyužít. Plán je jasnej - cokoli nám cestou cvrnkne do nosu (šaty v oříšku by bodly, troje teprv! ✌️😂 ), berem.
Po pár kilometrech vidíme nadpis LES KRÁLOVSTVÍ... Ať je to cokoli, zní to skoro jako ty šaty v oříšku! Pohádkově. No a na to já docela slyším...
Takže LES KRÁLOVSTVÍ je přehrada nebo taky vodní dílo. A jaké!!! Název nelhal. Parkujeme a když vidím tu přehradu, tep se mi zrychlí. Podle internetu je díky své poloze v zalesněném údolí řeky Labe a svým architektonickým ztvárněním tato přehrada jednou z nejkrásnějších v celé České republice (snad i proto byla v roce 1964 prohlášena národní technickou památkou). Jednoznačný souhlas!!!
Jedná se o gravitační, obloukovou zděnou přehradní hráz z královédvorského pískovce, která je umístěna na Labi v úzkém kaňonovitém údolí Tišnov nade Dvorem Králové nad Labem. Výška koruny hráze nad základovou spárou je 41,0 m, šířka v koruně činí 7,2 m a šířka úrovni základů 37,0 m. Celková délka koruny hráze je 218 m. Pro převádění průtoků pod hráz slouží pět spodních výpustí. Nehrazený korunový přeliv ve středu hráze má pět polí. Dva šachtové přelivy jsou umístěny symetricky k ose hráze. Levý s vnitřním průměrem 4,2 m je umístěn asi 80 m nad hrází, pravý s vnitřním průměrem 5,1 m asi 150 m nad hrází. Odpady od jednotlivých šachtových přelivů jsou navázány na levý a pravý obtokový tunel, který ústí do koryta pod hrází. Přehradní nádrž má celkový objem 7260,5 tis. m3.
Tohle místo bere dech! O to víc, když o jeho existenci nemáte ani páru!! Zrovna nedávno jsem googlila nejhezčí mosty v ČR. Přesně něco takto krásného jsem hledala a chtěla na tom postavit itinerář dalšího tripu. A teď tady úplnou náhodou zakopnu o takovej skvost!!!
V letech 1920 – 1923 byla na pravém břehu pod hrází firmou Ing. J. V. Velflík v Praze postavena průběžná vodní elektrárna. Technologickou část dodala firma Českomoravská - Kolben z Prahy a elektrické zařízení firma Křižík Praha.
6/ HOSPITÁL KUKS
...k životu na zámku mám jednu poznámku... Tak antré je originální a docela vtipné, o tom žádná!
...a i tohle místo jsem objevila náhodou, aniž bych o něm někdy slyšela!!
KUKS není ani zámek, ani hrad! Je to HOSPITÁL. Majestátní stavbu, která byla původně útulkem pro vojenské vysloužilce, si můžete prohlédnout na některém ze čtyř prohlídkových okruhů: hlavní okruh představí vše důležité z historie, další vás zavede do Šporkovské hrobky, třetí přiblíží historii lékáren a poslední seznámí s historií výroby léků.
O zašlé slávě Kuksu dnes svědčí největší galerie barokní plastiky pod širým nebem, která nekončí jen v místních zahradách, ale pokračuje i v okolních lesích, kde jsou skály proměněné v obrovské sochy.
Hospitál v Kuksu byl založen na počátku 18. století jako místo odpočinku vysloužilých vojáků, o které pečoval řád milosrdných bratří. Jde o významnou barokní památku, na jejímž vzhledu se podíleli umělci světového formátu, např. sochař Matyáš Bernard Braun. Areál hospitálu Kuks je proslulý monumentálním kostelem Nejsvětější Trojice, cyklem nástěnných maleb Tance smrti, alegoriemi Ctností a Neřestí a jednou z nejstarších lékáren – U Granátového jablka.
Bylinková zahrada je naprostý strop cesty sem a je k nalezení za budovou hospitálu. Historicky se zde pěstovaly léčivky pro potřeby zdejší lékárny U Granátového jablka, ale také ovoce a zelenina pro hospitální kuchyni. Význam zahrady upadl kolem roku 1945, kdy lékárna i hospitál definitivně přestávají sloužit svému účelu. Prostor byl rozčleněn na šestnáct čtverců, zatravněn, čtverce ohraničeny zimostrázem a boky zahrady osázeny habrovím.
V současné době je dvanáct ze šestnácti čtverců osázeno mnoha druhy rozličných bylin a léčivek, což čítá dohromady 144 záhonů. Lepšímu vzhledu zahrady napomohla i rekonstrukce sušárny a demolice zastaralého nevzhledného skleníku. V tomto skleníku zdárně pěstují i citrusy a jiné exotické druhy rostlin. Navíc zde přes zimu nalézají útočiště karásci z venkovních nádrží na vodu.
Bylinková zahrada je volně přístupná, na noc se uzamyká. Osobně ji považuji za to NEJ zde. Procházím mezi jednotlivými obdélníčky úhledně pěstovaných bylin a vzpomínám na školní pozemky u ZŠ Tupolevova... Občas přivoním k mátě nebo tulipánům a řeknu si, že nebýt toho medvěda na mé zahradě, co je zvyklej pochcat a definitivně zahlušit cokoli, co čouhá ze země (protože ta zahrada je od nepaměti - stavební pozemek - jeho), měla bych možná podobnou krásu za domem taky... 🤷🏻♀️
...i když vlastně... ten můj starej, šedivějící a občas smradlavej medvěd krása je a mátu koupím v Kaufu!🐶 ♥
Tohle místo má i v době nouzového stavu (poslední de🙏n) svoji atmosféru a prohlídka exteriéru zámku-nezámku spolu s bylinkovou zahradou vezmou klidně dvě hodiny času. Nádherně stráveného času! Zajímala by mě místní lékárna a likérna, určitě i galerie vína...takže už teď vím, že zde nejsem naposledy!
Před vstupem na most k hospitálu je i muzeum veteránů, které rozhodně stojí za návštěvu a vstupné 50 Kč. Mají tady zmrzku za polovinu, co v kavárně proti mostu k hospitálu, ale zase v té kavárně mají boží gulášovku... Tady si člověk prostě musí prolézt všechno!!
Domky řemeslníků Kuks v "podzámčí" dávají místu starobylou a kouzelnou atmosféru, a to jak při příjezdu, tak i při jeho opouštění.
Rozpočet na osobu:
doprava: 235 Kč (LPG - dvě osoby v autě)
jídlo: 300 Kč (nákup před cestou, Prosecco cestou na Sněžku, gulášovka a nanuk v Kuks)
vstupy: 580 Kč: 60 Kč parkování v Peci (120 Kč); 35 Kč parkování stezka (70 Kč), 35 Kč parkování Kuks (70 Kč), 200 Kč lanovka Sněžka, 250 Kč Stezka korunami stromů
Celkem 1 115 Kč/ osoba/ výlet.
Závěrem?
Jestli budou mít mé CZ tripy i nadále co do vjemů a zážitků podobnou vzestupnou tendenci, končím s nákupem letenek!!! Ne, kecám. Naopak jsem si cestou na Sněžku nakoupila tři "pokoronavirové" letenky a tudíž jsem ten českej VELEkopec vyběhla i se svými koleny tak z lehka, jako už dlouho ne. Nová radost, nové těšení se, nové plány, nové juchů, nové výzvy a zážitky na obzoru, příští prosecco ve vídeňském letištním salonku, negativní palba kritiky na mou uhlíkovou stopu...ježkovy voči, jak mi to všechno chybělo!!! Človek by nevěřil, co tři nové letenky v kapse způsobí. Návrat do normálu, návrat ke smyslu žití. No a tohle budu mít s tímto Česko-polským tripem navždy provázaný. Výstupem na Sněžku a pozdravem polského operátora v Peci pro mě svět zase otevřel svou náruč a já se těším na všechny hory, hvězdné oblohy a nečekaně objevené lesy království přede mnou!
Z celého tripu nejde vyzvednout to nej, protože jak trek na Sněžku, tak i pohádková přehrada, neméně pohádkový Kuks s bylinkovou zahrádkou, jejíž vůni ucítím ještě dlouho, vše podtrženo pohledem na oblohu plnou hvězd kdesi v rezervaci tmy - to vše byla jedním slovem pohádková trasa! Vypustila bych jen Stezku v korunách stromů, to do dokonalého itíku opravdu moc nezapadlo. I když podle místních kritiků a legend dokážu najít v řiti z prdu hemoroid, tady fakt ne. Ale možná, že i tohle místo bude mít pro někoho svoje kouzlo. Ostatně o tom to je - každej máme svoje oblíbené hvězdy. Jak ty na obloze, tak ty cestovatelské, hvězdy mezi víny, ale i hvězdy mezi námi, smrtelníky.. Tak ať nám v životě pěkně svítí a nikdy nevyhasnou!
